Literární cena Knižního klubu

Poctivý, ale odtažitý příběh o útěku

1.9.2011  Mladá fronta DNES  str. 6  Kultura - příloha
Klára Kubíčková

Člověk si zvykne žít i v tygří tlamě, říká jedno staré čínské přísloví. Hrdinka knihy Na řece, malá holčička jménem Skořicová, vypráví o tom, jak si zvykla žít na útěku se svou matkou a svými sestrami po Nankingském masakru, krvavém prologu druhé světové války, kdy japonská armáda zaútočila na čínské obyvatele. A bylo to horší než žít v tygří tlamě, čelisti nepřátel mohly kdykoli sklapnout, pokud by jejich práci dřív neudělal hlad, nemoci a vyčerpání. Přesto ty ženy jdou se svými uzlíčky vstříc naději a snad i vzdálené svobodě.
Je to strastiplná cesta. A trochu strastiplné čtení. Manželé Hejzlarovi nabízejí detailní, ale příliš odtažitý popis. Skořicová popisuje masakr i strach na útěku pomocí květnatých vět a zdrobnělin, navíc se uchyluje k obrazovým klišé, která nejsou schopná vyvolat konkrétní představu o povahách postav ani situací. Děti mají buclaté tvářičky, i když na ně míří japonské zbraně, ne vyděšené tváře, matka je pořád maminkou, jako by válka byla vzdálenou kulisou a ne přítomným děsem, který všechno změní. Oheň v knize „mlsně olizuje“ loďku, na které vyhnanci plují, a čtenář se nutně musí cítit trochu podvedený, že autoři nevymysleli důvěryhodnější přirovnání a uchýlili se k tomu nejjednoduššímu klišé. Když se začne „sečchuanské léto otevírat do nebeské pece a z její výhně nám na hlavy padají mrákoty“, má naopak čtenář dojem, že tenhle rozbujelý příměr by nevymyslela ani ta nejchytřejší malá vypravěčka. Přes všechny výhrady je to však poctivý příběh o událostech, které většině českých čtenářů připadají vzdálené a neskutečné. Přitom je to součást historie, stejně jako třeba masakr v Katyni nebo vyhnání sudetských Němců. I za těmito učebnicovými pojmy, stejně jako za nankingským masakrem, jsou desítky a stovky skutečných lidských tragédií a osudů.

Recenze: kniha 60 %

Neviděli jsme jen hrůzy, ale i krásu 

1.9.2011  Právo  str. 14  Kultura 
František Cinger 

TAJ-TÜN A JOSEF HEJZLAROVI ZÍSKALI VČERA ZA ROMÁN NA ŘECE CENU KNIŽNÍHO KLUBU

* Proč jste si pro román Na Řece vybrali právě tragické období japonsko-čínské součásti 2. světové války?

Taj-tün H.: Nevybrali jsme si ho náhodou. Žiju s manželem více než pětapadesát let a po celou tu dobu jsem cítila potřebu vypovědět, jak jsem ho prožila. V Evropě se toho stále málo ví o 2. světové válce v Číně, která tam probíhala v letech 1937– 1945. Bylo to i přání mé matky Liou Ming-čching, které je kniha také věnována. Neměla bys jen číst, říkala mi během mých studií, ale i psát, také o krutostech, které jsme od Japonců zažili.
Josef H.: Často jsme si vyprávěli o nejkrásnějších obdobích života, a to bývá dětství. Já ho prožil, ne tak kruté, v České Skalici, ale podobně skromné jako žena. To nás spojovalo. A také řeky, u nás Úpa, ona se narodila u třetí nejdelší řeky světa, které by se mělo říkat Dlouhá řeka.

* Jak dlouho jste o tématu přemýšleli a jak dlouho jste tak působivý román psali?

Josef H.: Opravdu asi padesát let, přitom jsme ani nepočítali, že bychom to dovedli do podoby románu. Rukopis postupně získal čtyři verze, er-formu jsme nakonec změnili ve vyprávění dívky jménem Skořicová. Publikovali jsme části jako eseje v časopisech a kamarádi nás přemlouvali, abychom vše dopsali.
Taj-tün H.: Chtěla jsem popsat své válečné dětství, ale román by nevznikl bez manžela. Byla to složitá, ale radostná práce. Spolu jsme vydali už řadu knih, včetně Českých anekdot, které vyšly i čínsky. Vždycky mě fascinovalo, že humor je součástí české literární tradice. Vydali jsme mj. Lexikon čínského mudrosloví, manžel na jaře Dějiny čínské krajinomalby. A na podzim by měly vyjít naše toulky Pekingem s názvem Jak pěstovat klid a mír.

* Kde hledá autor uprostřed válečného násilí popisovanou laskavost a dobrotu lidí?

Josef H.: Je to díky lyrice. Neviděli jsme jen hrůzy války, ale i krásu dětství. Navíc příbuzní manželky jsou fantastičtí, stateční lidé. A spojovala nás také hudba. Miluji Dvořáka a žena si už jako dvanáctiletá zpívala Largo z Novosvětské jako písničku. Běhala uprostřed Sečuanského pralesa, kde díky ní zněl Dvořák.
Taj-tün H.: Tatínek byl klasický čínský písmák, intelektuál, který začal později podnikat. Měl tradiční představu, jak by se měla chovat správná dívka. To maminka byla daleko svobodomyslnější. I když to byla těžká doba, žili jsme vnitřně svobodní jako ptáci.
Josef H.: Inspirovaly nás rozdíly našeho dětství, kulturní odlišnosti. Přitom musím říci, že nemám rád termíny jako střet kultur. Jakýpak střet? Už při studiu na UMPRUM nás profesor Emil Filla učil, že se kultury mají obohacovat, jedna od druhé se poučit.

* Jste mimo jiné znalec čínské grafiky a malířství. Dá se vystihnout několika větami její přínos světové kultuře?

Josef H.: Jestliže jsem jako kunsthistorik hledal analogie čínské výtvarné kultury, sochařství, malířství, uměleckých řemesel, musel jsem využít celou západní, evropskou kulturu. Čínská kultura je obrovská, přináší radost a krásu lidem po celém světě. Ve Washingtonu se stojí fronty na velkou expozici čínského malířství. My máme rozsáhlé sbírky z 20. století, bohužel ale zabalené v bednách. V paláci Kinských je k vidění snad deset ukázek. To je velká škoda.

Dobrodružství vzájemného objevování 

1.9.2011  Literární noviny  str. 4  Rozhovor 
Ivan Matějka  

Píše se rok 1951. Do Pekingu přijíždí studovat mladý výtvarník Josef Hejzlar. Poznává tu studentku Li Taj-ťün. „Byla to vlastně náhoda. Původně měl jet jiný student. Ale ten z rodinných důvodů nemohl jet a na jeho místo nastoupil náhradník na seznamu,“ říká po letech ona studentka, která je už po desetiletí paní Hejzlarovou. „Stal jste se tedy znalcem čínské kultury, čínského umění náhodou?“ ptám se Josefa Hejzlara. „Náhoda to v žádném případě nebyla. Toužil jsem po Číně. Už v pěti letech mě okouzlily čínské pohádky. A velmi mne ovlivnil můj učitel Emil Filla, který byl velkým milovníkem Číny a měl úžasné sbírky čínského umění. Jeho krajinomalby z padesátých let jsou někdy označovány za dobovou úlitbu režimu, kánonu realistického umění. Ale ona to byla „úlitba“ lásce k Číně.“ Stejná úlitba jako knihy, studie a články, které mají Hejzlarovi – společně i každý samostatně – na svém tvůrčím kontě. Na konci jejich bibliografie nyní stojí společná kniha Na Řece, za kterou čerstvě získali Literární cenu Knižního klubu.
Taj-ťün Hejzlarová Josef Hejzlar:

* Proč najednou – po tolika odborných a popularizačních pracích – román?

JH: Dělali jsme mnoho prací, které jsou vědecké a vyžadují náročné shánění materiálu, běhání. S postupujícím věkem musíme přemýšlet, co můžeme zvládnout. A zvládnout můžeme vzpomínky. Ty máme v sobě a nemusíme za nimi běhat. Padesát let si spolu povídáme. Vzájemné povídání nám dává radost, potěšení. Máme společný jazyk – a tím je jazyk dětství. Nejlépe se vzpomíná na dětství. Ono je také na celém světě nejsrozumitelnější, není ještě zatíženo výchovou, odlišnou kulturou. Děti na celém světě mají k sobě nejblíže, podobně uvažují, mají podobné prožitky. Knížka není jednostranně ukotvena jen ve vzpomínkách jednoho z nás, promítají se do ní zkušenosti nás obou. Příběh je pochopitelně autentický, najdete v něm to, co si žena ze svého dětství vybavuje, a co jsme pak spolu probírali a posléze i zapsali. Ale původně to vlastně román neměl být. Měla to být literatura faktu – z té vycházely ukázky v devadesátých letech v Literárních novinách. Ale jak jsme vyprávění na papíře cizelovali, opouštěli jsme faktografický rámec a posouvali se k próze. Kniha, která nyní vychází, je vlastně asi čtvrtá verze. Nejprve byla psána er-formou, pak jsme ale usoudili, že ich-forma by byla osobnější, víc na tělo. TH: Nestalo se náhodou, že z našeho vzpomínání vznikl román. Myšlenka na tuto knihu nás provázela od doby, kdy jsme se vzali a přijeli z Číny. Původně jsem studovala literaturu, toužila jsem stát se autorkou, psát. Bylo to i přání mé maminky. Pocházím z tradiční literátské intelektuální rodiny. Maminka sice neuměla psát a číst, stejně jako většina žen její generace nechodila do škol, ale byla velmi svobodomyslná. Říkala: Moje dcery nesmí mít stejný osud jako já. Všechny jsme studovaly. A maminka nám kladla na srdce: Nesmíte jen přijímat, nesmíte jen číst, ale musíte i něco vydávat. A tak jsem se propracovala i k psaní. Když jsem přijela do Československa, neuměla jsem ale ani slovíčko česky. Musela jsem se česky teprve učit. Studovala jsem na filozofické fakultě v Praze, ale nejpřísnějšího učitele jsem měla doma – svého manžela.

* Jak se píše ve dvou? Máte nějakou metodu?

TH: Díky mému manželovi, jeho vytříbené češtině, jeho lyrické povaze, je kniha taková, jaká je. Ale román nebyl naší první spoluprací. Společně jsme připravili Lexikon čínské moudrosti. Už máme určitou zkušenost. Je to však velká řehole. JH: Doplňujeme se. Jeden z nás napsal kostru určité kapitoly, pak jsme to probírali. Někdy jsme se dohadovali. Jsou čínské reálie, které se česky dají vyjádřit jen těžko. Text musel projít dvojím schválením, aby odpovídal mentalitě dvou lidí odlišných kultur.

* Takže střet kultur se u vás doma nekonal?

JH: Vzájemné objevování možností, to bylo nádherné dobrodružství. Ne střet, ale vzájemné obohacení. Kultury se mají potkávat, ovlivňovat... TH: ... obohatit se vzájemně. Žiju tu padesátpět let a nemohu souhlasit s názory, že čínská žena nebo čínský muž se nemůže sžít s evropským prostředím.

* Nakolik je román autobiografický? Vy jste všechny ty hrůzy zažila na vlastní kůži?

TH: Zda je nebo není autobiografická či nakolik je autobiografická, není na knize to podstatné. Příběh vychází z mnoha mých osobních zážitků, z toho co prožila rodina. Psali jsme ji ale hlavně s vědomím, že vyprávíme o věcech, které jsou zde neznámé, ale měly by být připomenuty. Často se dnes mluví o tom, že bychom neměli zapomínat na hrůzy druhé světové války, na to, co prováděl Hitler a nacisté, na holoucaust, na koncentrační tábory, na Lidice... My jsme chtěli připomenout, že něco podobného se stalo i na druhém konci světa. Japonští okupanti Číny měli heslo: když máš před sebou nepřítele, musíš ho nejen zabít, ale krutě zabít. Občas se píše o nankingském masakru z roku 1937, ale v Číně bylo nesčetné množství podobných masakrů, krutých a nelidských. Mluví se o pětadvaceti milionech obětí na čínské straně. JH: O Číně se u nás nashromáždilo mnoho mýtů. Paradoxně k nim patří i to, že mnohé události z čínské historie jsou nám vlastně neznámé. Řekli jsme si, že to musíme napravit. K bílým místům v českých znalostech patří také čínsko-japonská válka. Pamatuju si dobře na válku u nás, jsem ročník 1927, takže jsem ji prožil v chápavém věku až skoro na práh dospělosti. Byla to hrozná doba, ale nedá se – do rozsahu krutosti – srovnat s tím, co se dělo v Číně.

* Proč se vypravěčka jmenuje dětským jménem Skořicová? A co to je vlastně dětské jméno?

TH: Čínské dítě nejprve získává tzv. mléčné jméno. Když začne chodit do školy, získá dětské nebo také školní jméno. Když mě i potom maminka zavolala mléčným jménem, znamenalo to, že jsem něco provedla. Ve školním jméně byla určitá váha: Pozor, ta dívka chodí do školy, už čte a píše. Jméno Skořicová mi dal – podle rodinné tradice – otec. JH: Skořicovník je v Číně považován za krásný strom. Když kvete, je to ta nejkrásnější vůně. Na konci léta celý kraj na jihu Číny voní tou zvláštní, hlubokou, nostalgickou vůní. Něco nádherného.

* V románu hrají velkou roli popisy krajiny. Je to dáno vaším zájmem (nejen teoretickým, ale i praktickým) o čínskou krajinomalbu?

JH: Zabývám se krajinomalbou, ale i krajinou, krajinotvorbou. Věnoval jsem se tomuto tématu už na Uměleckoprůmyslové škole. Mám rád tedy i popisy krajiny.

* Napsal jste řadu studií o klasické čínské malbě. Sledujete vývoj současného čínského umění?

JH: Čínské výtvarné umění se změnilo téměř přes noc, dalo by se říct. Mladí Číňani jezdí hodně po světě, učí se ze západního umění – a na vysoké úrovni. Ale tradiční umění je na ústupu. Vynikající je současná čínská architektura.

* V současné době se v médiích setkáváme s tím, že čínská jména či geografické pojmy jsou přepisovány do latinky pomocí ať již oficiální čínskou transkripcí pchin-jin, nebo anglickou. My ale máme vlastní transkripci, které se v románu držíte i vy. Proč je tak důležité mít transkripci českou?

JH: Účastnil jsem se řady diskusí, v nichž jsem českou transkripci obhajoval. Čínská transkripce do latinky je vědecky dobrá, Číňanům velmi dobře slouží, je to pro ně dobrý prostředek, vyhovuje jim. Ale nám nevyhovuje, protože jsou tam tvary, které v jakémkoli textu – ať už je literární, nebo odborný – jsou nesrozumitelné nebo málo srozumitelné. Jeden příklad za všechny: podle čínské transkripce bychom měli jméno čínské metropole – pro kterou my užíváme počeštělý tvar Peking – psát a vyslovovat Běijing, česká transkripce je ale bližší tomu, jak jméno vyslovují Číňané – Pej-ťing. Česká transkripce se snaží přesněji napodobit čínštinu, ale také více souzní s češtinou, dobře zapadá do českého textu – nebije v něm do očí. Velká konference, kterou jsme tu měli někdy před deseti lety, se sice jednoznačně přiklonila k čínské transkripci, ale většina sinologů a specialistů píšících o Číně nadále používá českou transkripci. TH: Čínská transkripce do latinky není dokonalá. Každý čínský znak má čtyři tóny, a ty tento způsob transkripce nevystihne. Mohu tedy jedno slovo zaměnit za druhé. Školním dětem může transkripce nabídnout určitou pomoc. Naučit se některé znaky – a je jich deset tisíc – může být pro malé děti velmi obtížné. Ale pro použití v tisku, v knihách není dnešní podoba transkripce vhodná, a nebude – dokud nějak nevyřeší problém těch čtyř tónů. A navíc, co budeme dělat s našimi nádhernými čínskými znaky? Pokud by naše děti začaly používat jen abecedu, zmizí celá ta bohatá tradice. (JH dodává: Tradice, která je starší než malířství.) Přišli bychom o kus identity. Číňan, který přestane používat znaky, už nebude Číňan.

* Ludvík Vaculík ve svém letošním Srpnovém dnu (viz LtN 34/2011) líčí zážitek ze setkání s Číňany, kteří neporozuměli jeho vtipu. Vyvozuje z toho, že Číňané nechápou český, respektive evropský humor. Vy jste ale vydala v čínštině antologii českého humoru. Jak to tedy je?

TH: Slýchám takovou výtku často. Stejně jako slýchám, že česká a čínská povaha jsou neslučitelné. Platí to ale jen do jisté míry. Měla jsem s knihou českých anekdot v Číně úspěch. Číňané mají rádi humor. Podle Číňanů na českých ulicích by se sice mohlo zdát, že jsme tiší, možná až zapšklí. Ale my jsme hraví, veselí, někdy i upovídaní. Pochopitelně při překladu anekdot jsem si musela poradit s některými nepřeložitelnými výrazy a obraty, například u černého humoru nebo u choulostivých anekdot. Ale hledání adekvátního výrazu, adekvátního slova je při překladu z cizích jazyků přece obvyklé, na tom není nic mimořádného. V Číně slavily úspěch nejen anekdoty, ale také Haškův Dobrý voják Švejk nebo Čapkovy povídky. Přeložila jsem do čínštiny mimo jiné Filatelistické povídky Františka Langra. Mnoho čínských sběratelů známek jimi bylo doslova nadšeno. JH: V Číně si lidé vyprávějí vtipy a humorné historky stejně jako u nás. A smějí se jim stejně jako my. Máme přítele, malíře a spisovatele, který je nepřebernou studnicí vtipů.

* Co je to vlastně Čína? Jak se reálná Čína liší od obrazu, který nám předkládají média? Jak se liší od toho, co o ní u nás obecně víme?

JH: Čína je velká starobylá země, která se neustále mění. Mění se stejně, jako se mění svět, a světu, tomu našemu západnímu, se čím dál víc podobá. Číňané mají stejné potřeby jako my. Proto tam stejně jako u nás momentálně převažuje konzum, roste zájem o materiální kulturu. Lidé se chtějí hezky oblékat, dobře se najíst, jezdit autem, které jim dává určitou svobodu pohybu. Je to pochopitelné: Čína byla dlouho velmi chudá země. Kultura a myšlení, duchovní rozměr života, se za nových okolností stávají trochu přepychovým zbožím, i to je stejné jako u nás. Ale kultura navzdory tomu přetrvává. Už jen to, že se od malička učí znaky, vede Číňany k určité výtvarné kultuře, k náročnějšímu myšlení. A vyšší životní úroveň lidem dává i duchovní volnost, osvobozuje je od strašného tlaku jak přežít, jak přežít ze dne na den. V Číně se uvolňuje energie, která byla dlouho svázána. Věřím, že Čína vydá ze sebe úžasné věci i v kultuře, literatuře, umění. Ale také doufám, že u nás zmizí předsudky, které u nás vůči čínské kultuře máme – o současné čínské literatuře nevíme téměř nic, známe nanejvýš několik čínských filmů. TH: Z médií vůbec nevíme, jaká Čína je. Mění se každý den a velkým tempem. Evropská, západní měřítka tu neplatí, nevedou k pochopení rozsahu té změny. Čína měla jinou historii, jiný vývoj. JH: Mezi Číňany převažuje touha po ideálech humanistického konfuciánství. Pochopitelně je s tím spojena snaha uchovat velký vliv státu, protože při velkých rozměrech země může některé věci zajistit jen stát.

* Bude mít váš román pokračování?

JH: Měl by mít. Další část by měla zachytit události po roce 1946 – i ta by měla být o zážitcích mé ženy. Ale zároveň bych chtěl také napsat knihu, které pracovně říkám Vzpomínky na Čínu. V ní by měly být zachyceny nejen vzpomínky na můj pobyt v Číně, ale i na mé dětství, na rodné město.

Čtení z románu Na Řece najdete na str. 17-18.

***

O Číně se u nás nashromáždilo mnoho mýtů. Paradoxně k nim patří i to, že mnohé události z čínské historie jsou nám vlastně neznámé. Řekli jsme si, že to musíme napravit.

Taj-ťün Hejzlarová (1932) – filoložka, překladatelka, malířka, pochází z Wu-chanu na Dlouhé řece (ČLR). Je absolventkou Pekingské univerzity, v Praze, kam se provdala, studovala externě bohemistiku na UK. Pracovala v Orientálním ústavu ČSAV, mimo jiné i na devítidílném Česko-čínském slovníku, za který jako spoluautorka obdržela Cenu Akademie věd. Překládala českou krásnou i odbornou literaturu, sestavila antologii českého humoru, která roku 1992 vyšla v Číně, je spoluautorkou Lexikonu čínského mudrosloví. Od r. 1989 vystavuje v ČR své obrazy a kaligrafii.

Josef Hejzlar (1927) – sinolog, historik umění, překladatel a publicista, absolvent VŠUP, studoval na Pekingské univerzitě a Akademii umění v Pekingu, studia zakončil na UK v Praze. Kromě teorie a praxe průmyslového designu jako svým živobytím se především zabýval studiem asijského umění, za monografii Čchi Pajš´ (1970) získal cenu nakladatelství Odeon. V ČR i v zahraničí vydal řadu knih o čínském a východoasijském umění. Rovněž v domácích i zahraničních časopisech publikoval větší množství studií, esejů a článků, překládal čínskou poezii a spolu se svou ženou sestavil a přeložil knihu čínských rčení a přísloví. K jeho posledním publikacím patří monografie Čchi Paj-š´ a jeho slavní žáci (v česko-čínské verzi) a Čínská krajinomalba.

Na Řece 

1.9.2011  Literární noviny  str. 17  Čtení 
Taj­ťün Hejzlarová Josef Hejzlar

První scéna románu čínsko–české autorské (a manželské) dvojice připomíná tzv. nankingský masakr: Japonská armáda na přelomu let 1937 a 1938 obsadila část Číny a v této oblasti během několika měsíců zavraždila na 300 tisíc lidí… Hrdinkou a vypravěčkou je tehdy pětiletá dívka Skořicová, jedna z dcer z bohaté rodiny Li. Román je z valné části popisem útěku před japonskou armádou do náhradních bytů či domů… Otec odešel s konkubínou, protože žena mu nedala dědice. Chytrá a statečná matka se s dcerami probíjí částečně okupovanou Čínou po Dlouhé řece na vzdálený západ a musí přitom čelit nesčetným hrozbám ze strany přírody i lidí. Výjimečná a magická románová kronika se odehrává na pozadí u nás málo známých historických událostí, a zároveň na zlomu dvou epoch: na jedné straně stojí tisíciletá tradice, na druhé straně vliv „moderní doby“ – mladé ženy už nerespektují své otce či starší, berou život do vlastních rukou. A někde poblíž, nepozorovaně zuří válka – a dává o sobě krutě vědět. Knihu vydává Knižní klub, který jí přiřkl prvenství v šestnáctém ročníku své Literární ceny.

Bomby padaly hned vedle, ještě na jižní straně města, třísky létaly až k nám. Pak nálet skončil, slyšela jsem jen praskot ohně a křik lidí. Neuběhla ani minuta a balónky na poplašném návěstí šly dolů. Zase jsme to všichni kolem Uličky řeky Kan přežili. Bylo pozdní nedělní odpoledne a já jsem se chystala do školy. Bylo to dost daleko, dobrých třicet mil. Totiž, kvůli ustavičnému bombardování naši střední školu strčili k mnichům do starého kláštera v Jižních horách. Mnichům to vadilo, nám ne.
Bylo tam krásně. Kam jste až dohlédli, bambusové lesy, které se ve větru neustále vlnily a leskly jako kožich sečchuanské kočky. Z jeřabatého kožichu plného cárů mlh a par se hned zblízka hned z dálky ozýval křik opic a kvílení dravých ptáků. Před večerem si teď na podzim i cikády maličko zavřeštěly. Jaké tajemství se v té rozlehlosti asi skrývalo! Rovněž staré borovice a cypřiše místy osaměle postávaly, ale ty se nevlnily, jenom šuměly a někdy také skučely, když vítr pořádně zadul.
Maminka mi svázala raneček s čistým prádlem a dózičkou nakládané zeleniny. Přidala k ní pět suchých placek, měly by stačit na celý týden k dojedení. Internátní večeře za moc nestály; trochu zeleniny si zavinu do placky, aspoň zažene hlad.
„Dávej pozor na cestu! Nezůstávej sama, ať se mi někde nezatouláš! Drž se houfu, Skořicová!“
Maminčin hlas jsem slyšela už z dálky. Věděla jsem, že mi bude znít v uších celý týden, ale teď jsem letěla dolů k přístavu. Poskakovala jsem po strmých schodech jako gumový míček a moje plátěnky o vyhlazený kámen hlasitě pleskaly, takže ostatní chodci mi včas uhýbali z cesty. Lodní můstek jsem přeběhla jako myška, ale viděli mne.
„Kde máš lístek?“ „Je mi devět, ještě neplatím!“ „Samozřejmě, loni ti bylo devět, letos ti je devět a za rok ti bude zase devět, holka, ty vůbec nerosteš!“ Byla jsem malá a hubená, mávli rukou.
Když jsme přepluli Dlouhou řeku, z jižních svahů města se ještě kouřilo. Čchung­čching byl z části ze dřeva a dřevo také chvíli hoří. Už jsem na to nemyslela. Pořád je to stejné, zvykáme si, bombardéry přiletí a zase odletí…
Nejvíc jsem se těšila na čisté prameny. Prýštily ze skal Jižních hor, třpytily se jako roztavené stříbro a jejich kapičky chytaly duhu. Vodu měly lahodnou, každý se mohl napít, kolik chtěl. My, spolužáci, jsme se setkávali u Pramene jedné misky, pili, co hrdlo ráčilo, umy­ li jsme se tou křišťálovou vodou, postříkali, zasmáli a hnali se v houfu zas dál do hloubi hor. Život byl krásný.
Spěchali jsme, večer se blížil, o šesté zazní klášterní zvon a vrata se zavřou. Cesta byla příkrá, samé schody z kamene, nahoru, dolů a zas nahoru. Navíc nás zdržovaly radosti chudých – na stráních jsme míjeli meruňky, slivoně, broskvoně, mandarinky, moruše. Tedy žádné sady to nebyly, rostly divoce ti osamělci, ale vždycky na nich něco dozrávalo, to podle sezóny. A protože byl slunečný podzim, bylo toho až dost. Copak to šlo proběhnout jen tak netečně kolem? Pohrdnout nabízeným bohatstvím, urazit a zneuctít ty svaté stromy, které své větve milostivě sklánějí k vašim rukám a vůně svých plodů vám ženou přímo do nosu?
Konečně jsme v dálce zahlédli naši horu, Horu pravé stopy. Byla pokryta bambusovým houštím, jen na jednom místě se nad ním zvedal borový háj, doprovázený několika cypřiši. A právě pod nimi se schovával Klášter pravé stopy; ten na oplátku ukrýval, byť nechtěně, naši Střední školu národní obnovy. Dali jí jméno opravdu natruc všem Pravým stopám!
Den se rozběhl s prvními jiskrami červánků, počkal si na slunce a pak skrze mlhy a páry spěl k šedivým chvilkám ve školních lavicích. Jeden předmět horší druhého, vlekly se za sebou jako čtyřdenní koťata za kočkou. Zdálo se mi, že snad sedím na polštáři s jehlami. Ještě že jsem se mohla těšit na hudbu a zpívání, a také na literaturu, a na kaligrafii a historii, rovněž angličtinu jsem měla ráda. Zvláštní bylo, že právě tyhle předměty vyučovali nejlepší učitelé, co jsem kdy poznala. Doopravdy nejlepší! A dobrý učitel, to je poklad pro celý život.
Učitelku hudby, slečnu Čchenovou, jsem měla nejraději. Byla krásná a veskrze moderní, měla krátký šanghajský účes, chodila zpříma a nosila světle modré čchi­pao v odvážném střihu, ledacos pěkného odhalovalo. S námi, svými žáky a žákyněmi, hovořila jako se sobě rovnými – tak to bylo u nás v Číně za posledních pět tisíc let nejspíš poprvé!
Já, Skořicová, jsem její hodiny prožívala jako ve snu – vyučovalo se hudbě i poezii. V poslední době jsme zpívali básně Li Poovy a Tu Fuovy; ty válečné, někdo z dnešních zhudebnil a přidával k nim své vlastní verše o protijaponské válce. Museli jsme přece být uvědomělí. Taky že jsme byli! Ale jednoho dne se znenadání všechno změnilo. Změnila to paní učitelka: „Už jsme si toho našeho užili dost, a není na světě jenom válka! Příště se podíváme někam jinam, zkrátka otevřeme Pokračování na str. 18 Pokračování ze str. 17 dveře na Západ. Uměl by někdo z vás zazpívat nějakou anglickou píseň? Slyšeli jste někdy západní hudbu?“
Ticho, nikdo neuměl, nikdo neslyšel. „Tak dobře, příští týden začneme se západní hudbou, ale kdo by chtěl už předem něco slyšet, zvu ho na sobotní podvečer ke mně na terasu, pustím vám z gramofonu něco, co se vám bude určitě líbit, a možná si i zazpíváte.“
Nic horšího mne potkat nemohlo: volit mezi dvěma blahy. Buď se vrátit na neděli domů, ke kamenným schodům a sledovat, co se děje pod střechou čajovny, nebo zůstat s učitelkou Čchenovou a slyšet, co jsem ještě nikdy neslyšela. Buď mezi své nejbližší a ke svým zakázaným knihám, nebo se setkat s neznámým a tajemným, jež přivanulo odněkud ze Západu.
Starost a potřeba něhy mne hnaly přes kopce, neukojitelná zvědavost mne chtěla přikovat ke Klášteru pravé stopy. Ještě den se budu trápit nad křivdou osudu, ale pak se musím rozhodnout.
Hlasy a zvuky Hory pravé stopy mi od té chvíle připadaly cizí, nesrozumitelné. Šum větrů ve větvích i hlasité výklady učitelů mi splývaly s litanickým, proudem modliteb našich domácích pánů. Mnišský sbor celé hodiny držel své hlasy v jedné hluboké tónině, pevné i chvějivé zároveň, jakoby chtěl uspat celý klášter, celou Horu pravé stopy, ba celý S'­čchuan. Jen tvrdé duté údery paličky do „dřevěné ryby“ čeřily hladinu temného mručení a odměřovaly nekonečně se vlekoucí čas, ale i ty posléze splynuly s hukotem mnišských hlasů. Óm mani padme húm.
Ó klenote v lotosu… Jak to zpěvavé čtení bylo podmanivé, jak ráda bych se rozplynula v parách nad bambusovým mořem a docela ztratila světu! Leč stačil okamžik: nad nedalekým pásmem vršků přeletěla letka japonských letadel mířících na mé Horské město. Její hřmění na chvíli přehlušilo jednotvárný hukot modliteb, a kouzlo bylo pryč. Všechny kánony světa i vyholené hlavy mnichů, nehybné a utkvělé do záhadného prázdna, kouře a vůně santálových kadidel, převalující se v šeru svatyně jako těla kuřáků v opiovém doupěti, to všechno mi vlastně nic neříkalo.
Výbuchy bomb jsem neslyšela, jen vzdálené zahřmění, jen to, co pásma hor propustila k nám a nakonec i to splynulo s temným proudem modliteb. A proud se valil den za dnem k omrzelému návyku – na co jsme si to zvykali, na stejnost a opakování, na beznaděj! Ale my všichni, žáci i učitelé, alespoň někteří z nás, jsme toužili po něčem jiném, zatím neznámém, chtěli jsme objevit nový svět. Kde by mohl být? Snad v dálce za západním obzorem, který nám uzavíral zubořez nebetyčných vrcholků pokrytých sněhem a ledem?
Má nejmilejší spolužačka, Malá Li, bydlela s rodiči u jižních schodů, kousek od nás – to se mi teď hodilo. Vzkázala jsem po ní mamince, že tuto sobotu zůstávám ve škole, že jsem v pořádku, asi nedělá o mne starost. Možná se zeptá i otec, ale ten má svou konkubínu a své obchody, starostí až až… Byla jsem klidná, svědomí mne netížilo.
Blížil se zaslíbený podvečer, a tak jsem se pomalu šourala k západní terase.
Přiléhající klášterní budovy obývali naši učitelé, slečna Čchenová měla takový malý kumbálek s okénkem na terasu. Chodil tam za ní mladý učitel čínštiny pan Sü, to se už dávno vědělo, v klášteře se nic neutají. Pan učitel se nám líbil, takový krásný a veselý muž, hrozně vzdělaný, pocházel z východu, podle dialektu nejspíš z Če­ťiangu.
Posluchačstvo se pomalu scházelo. Bylo nás asi deset, posedávali jsme na okraji slunné terasy, klátili nohama a pozorovali rodící se červánky nad hřebeny hor. Konečně přišla slečna Čchenová, za ní pan učitel Sü nesl gramofon s velkou troubou. Také paní učitelka něco nesla, no ovšem, gramofonové desky, co jiného! Pan učitel energicky zatočil několikrát klikou a na kotouč gramofonu dosedla první deska – černě se leskla a její blýskavé paprsky odhalovaly bezpočet kruhů vyrytých drážek. Ještě se netočila.
„Hudbu, kterou uslyšíte, zná celý svět. Je to symfonie a jmenuje se Z nového světa. Zapamatujte si jméno skladatele: Te­vo­sia­kche. Nový svět tu znamená Ameriku, ale nejen tuto zemi, ostatně to poznáte z hudby samotné. Nejdřív si ji pustíme a pak si o ní budeme povídat.“ Učitel Sü pootočil troubu více k hloučku mladých posluchačů a chopil se přenosky. Ještě než ji přiložil, všimla jsem si, že tu nejsme sami. Za rohy klášterních budov, ba i za liánami vistárie na nedaleké pergole, vykukovaly holé lebky mnichů, jež vydávaly v pozdním slunci slabý lesk.
V jejich tvářích se zračilo trochu zvědavosti, ale také stín posměchu a nevyslovená výčitka – my jsme tu doma a všechno ostatní je cizota!
„Podle všeho ten skladatel je Američan, že?,“ obrátil se někdo z našeho houfu ke slečně Čchenové. „Patrně ano, bude to Američan, i když jeho jméno nezní tak docela anglicky,“ nejistě odpovídala paní učitelka, ale to už pan učitel Sü opatrně spustil přenosku na otáčející se kotouč. Jehla trošku zaskřípala, pak se ztišila. Do slabého šumu zazněly první tóny hudby.
Nebudu popisovat, jak jsem se zaposlouchala do proudu neznámých a neobvyklých tónů, a co se potom dělo s mojí dušičkou, jak jsem se třásla, jak prudce jsem dýchala – už vlastně ani nevím jak. Jen si pamatuji, že když pan učitel obracel desku, hluboce jsem vydechla, až se po mně všichni otáčeli.
Novosvětskou jsem slyšela ještě mnohokrát, ale vždycky to bylo se mnou jinak, něco se ve mně dělo, ale co, to dodnes pořádně nevím. Neříkám, že tehdy poprvé jsem všechno hned pochopila a zažila. Byla to dlouhá skladba, ale přišla místa, která mi zvedala ruce, a kdybych se nestyděla, zvedla bych je doopravdy a vznesla se celá spolu s nimi vzhůru nad naši Horu pravé stopy.
Nádherné okamžiky byly stále hojnější, už jsem opravdu stála, pak přišla něžná píseň, a to se mi zdálo, že ji zpívám, ale ústa jsem měla pevně semknuta a dívala se, jak řídkými korunami borovic poklidně plují poslední obláčky večerního nebe. Jak je nám nebe v takové chvíli blízko!
Později jsme k largu, jež se pro nás stala píseň písní, přidali slova o lítosti nad zmarněním našich mladých let a zpívali jsme jej na klášterních terasách pro veškeré tvorstvo S'­čchuanu. Naše zvučné hlasy nesly jeho zázračnou melodii přes hřbety hor, až zaplavila všechna údolí v podnebesí.
Nešlo nám o ta slova. Jaképak zmarnění ve dvanácti! Byli jsme jen trochu sentimentální, jak ostatně bývají mladí Číňané, ale ta hudba! Ta hudba do nás pronikala jako hořkosladký lék do nemocného těla. Vznesla se s námi nad bambusové moře, nad bezedné hladiny mnišských modliteb a nad veškeré všednosti. A co bylo zvlášť neobvyklé, spojovala nás všechny navzájem! Náhle jsme zjistili, že se držíme za ruce, kluci i holky. To se dřív nesmělo, kdepak! A co více, poznali jsme, že nás hudba neznámého skladatele přenáší za obzor a spojuje s ostatním světem, že už nejsme sami v našem neštěstí a že naše sečchuanská provincie už není obklíčena japonskými armádami… Jak nám bylo dobře! Nový svět se před námi otevíral dokořán.
První večer s Novosvětskou pomalu končil. Učitel Sü odsunul přenosku a stařičký gramofon odpočíval. Poslední růžové mráčky spolu s hudbou někam odplynuly a na večerním nebi se objevily první velké hvězdy. Já vím, takhle se zakončují kapitoly ve sladkobolných románech, tedy těmi oblaky a hvězdami, ale takhle to tenkrát bylo doopravdy. Pamatuji se na každou minutu, na každou vteřinu! Jenomže potemnělé nebe a všechno pod ním ten večer už bylo jiné, proměněné jednou provždy.
Už jen jakoby ve snu nebo z nekonečné dálky jsem ještě slyšela hlas slečny Čchenové, která vyprávěla o černošských a indiánských písních, o stesku a naději, o velkém městě New Yorku a státu Iowa, ale mne ani nenapadlo něco rozebírat a vysvětlovat. Měla jsem dojem, že se kolem nás přehnal bystrý a svěží proud, čistý a jiskřící všemi barvami, zvučící povzbuzením i útěchou, a cítila jsem v sobě sílu, obrovskou, dosud neznámou sílu, která mne najisto už nikdy neopustí. Všechno už teď bude jiné.
Rozcházeli jsme se potichu. Šeptem jsem si opakovala čtyři slabiky, jako bych mumlala slova mantry: Tewo­siakche, Te­wo­sia­kche… Zvláštní jméno! Jak asi zní v jeho rodném jazyce?
*** Na vrcholu radosti přichvátá žalost – proč jen pořád platí to staré, příslovečné! Ani jsme nedospali rána a v klášteře se zvedl křik rychlých poslů: „Horské město hoří! Zkáza! Hromadný nálet! Zhouba! Zmar!“ Kdo to mohl tušit, že noční hřmění nebyla bouřka, ale tisíc japonských bomb! Zvedli jsme se jako na povel a hnali jsme se v divokém houfu přes hory a doly k Řece. Tam jsme spatřili naše Horské město zahalené v mračnech dýmu a pokryté troskami. Na protějším břehu jsme rozeznávali ležící postavičky, jako by je někdo poskládal po celé délce veletoku. Nehýbaly se. Lodě přívozu nebylo nikde vidět, jen dole po proudu jsme zahlédli, jak z hladiny vyčnívá vršek nějakého stožáru. Mohli jsme jen stát, dívat se a plakat. Kde jsi byla Bohyně milosrdenství!
Má rodina ten strašný nálet v předposlední rok války přežila, také Čajovna rodiny Jao zůstala celá, snad jen pokrytá prachem a třískami. Mamince přibyly šedivé vlasy, to jsem si hned všimla, ale nic mi nevyčítala. Nebyla proti, abych občas přes neděli zůstala v klášteře. Na ten bombardéry nic neshazovaly. Já sama jsem se utěšovala starými básníky, mnohé verše jsem uměla nazpaměť a snadno jsem si vybírala ty, jež se hodily k těžkým chvilkám. Stepní vítr nespálí všechno dočista – jarní vítr zaduje a tráva znovu vzklíčí, to byl Po Ťü­i. A nebo můj nejmilovanější Li Po: Fénix uletěl, terasa osiřela, jen proud Řeky plyne dál.
Dlouhá řeka se kolem Horského města dál netečně valila na východ. Potopené lodě vyzvedli, ale naše klášterní terasa neosiřela, kdepak! Sobotní podvečery na terase před kumbálkem slečny Čchenové pokračovaly, posluchačů přibylo. Bylo tomu vlastně tak, že Novosvětská otevřela dveře Chopinovým klavírním koncertům, Beethovenovým symfoniím, Mozartovým operám a dalším a dalším pokladům západní hudby, jež neúnavně vydával napospas našim uším a srdcím starý gramofon. Neúnavně jej natáčel pan učitel Sü. Někdy pootočil velkou troubu směrem k pergole, tušil tam ukryté mnichy, liány se nepatrně vlnily. Určitě tam byli.
Stepní vítr nespálí všechno, ale lidská zloba a předsudky zkazí kdeco. Někomu se nelíbila bystrá a krásná slečna Čchenová, nelíbily se mu její obnažené paže a už vůbec ne její volná láska s bystrým a krásným učitelem Sü. Už pár tisíc let na to máme nějaká pravidla a oni takhle. Nejvíc ze všeho se mu asi nelíbily všechny ty sonety, koncerty, symfonie, předehry, ta nokturna, všechno to západnické bouření citů, podezřelé vzlety, prý tužby svobodného ducha. Oba učitelé – jejich lásky a jejich muzicírování, to jsou špatné příklady pro naši vlasteneckou mládež – oba musí zmizet, a také jednoho dne zmizeli.
Nikdy jsme se nedozvěděli, kam je vyhnali. Jako kdyby se do země propadli, jako když hodí dva kaménky do moře. Však víte, mořem je u nás miliarda lidí a nekonečný lán země, tisíce mil do všech stran. Jak by někdo chtěl vymazat podezřelé tužby z našich dětských hlav. Kdepak. Naše city se už vzbouřily, naše vzlety už nikdo nezastaví, písně svobodných duchů nadále zvučely v našich srdcích a nade vším zněly jásavé a něžné tóny Novosvětské, zjevení našich mladých životů.

O autorovi| © Euromedia Group – Knižní klub © Taj­ťün Hejzlarová Josef Hejzlar