Mediální ohlasy Literární ceny KK 2010
Dnes bude předána Literární cena Knižního klubu
1.9.2010 Zpravodajství ČTK kul
hck
Praha 1. září (ČTK) - Dnes odpoledne bude znám vítěz 15. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Převezme si ji v Kaiserštejnském paláci na Malostranském náměstí. Loni si cenu vysloužila kniha Bílej kůň, žlutej drak. Za autorku byla považována dvacetiletá dívka vietnamského původu Lan Pham Thi, po čase se ale ukázalo, že knihu napsal jihočeský spisovatel Jan Cempírek.
O mystifikaci při předávání ceny nic netušilo nakladatelství, hosté ani novináři. Vše vyšlo najevo až za několik týdnů.
Pro letošní 15. jubilejní ročník se nakladatelství rozhodlo zvýšit odměnu z původních 50.000 korun na dvojnásobek. Vítěz si tedy tentokrát odnese 100.000 korun, odměnou mu bude také vydání knihy.
Prostřednictvím Literární Ceny Knižního klubu byli objeveni talentovaní debutanti jako Martin Šmaus, který zvítězil s dílem Děvčátko, rozdělej ohníček, Hana Andronikova se Zvukem slunečních hodin či Jiří Šulc, který byl oceněn za knihu Dva proti Říši.
Židovské město
2.9.2010 Hospodářské noviny str. 13 Kultura
Ondřej Horák
David Jan Novotný včera získal Literární cenu Knižního klubu Jeho román přináší příběh z Prahy během povodní v roce 2002
David Jan Novotný, spisovatel
Rozhovor
Mám takový zvrácený sen, že bych jednou nějakému průvodci vyrval z ruky ten deštník, za kterým lidé jdou jako za zvukem krysařovy píšťaly, odvedl celý zájezd do Troje ke slepým ramenům Vltavy a tam ho zanechal, říká spisovatel David Jan Novotný o davech turistů, kteří se denně hemží pražským Židovským městem.
Právě do tohoto „města ve městě“ umístil David Jan Novotný (1947) svůj román Sidra Noach, který zachycuje židovskou komunitu během ničivých povodní v roce 2002. Román byl včera vyhlášen vítězem 15. ročníku Literární ceny Knižního klubu a autor získal odměnu sto tisíc korun.
* HN: Váš román se odehrává během povodní v roce 2002. Jak dlouho jste jej tedy psal?
S přestávkami pět a půl roku. Ona to původně měla být novelka, jenže ve chvíli, kdy dáte dohromady deset chlapů, kteří se tam sejdou, tak zjistíte, že to nemůžete napsat jako fastfoodovou story, protože každý z nich má nějaký osud, a čím jsou starší, tím je ten osud košatější. Takže mi to začalo kypět. Mezitím jsem ale psal ještě nějaké jiné věci, pak navíc přišly povodně v roce 2006 a já jsem si kladl otázku, jestli vůbec má cenu o povodních psát. Teď je opět doba, aby si člověk tuto otázku položil...
* HN: Když člověk stráví nad románem pět a půl roku, tak k tomu asi musí už mít nějaký osobní důvod. Jak moc je příběh románu Sidra Noach autobiografický?
Ten proces psaní románu vyvolal v mém mozku určité asociace, a tedy vzpomínky. Na druhou stranu ale taktéž historická fakta, protože reálné dějiny nelze v tomto případě pominout. Nacisti tady byli, bolševici tady byli, Sověti v roce 1968 přijeli... Je to tedy určitá mozaika, kde se autobiografické střípky a fakta prolínají s fabulací. Jsou tam vymyšlené postavy, ale i Karol Sidon či Arnošt Goldflam, dokonce se tam objeví postava z mé jiné knihy.
* HN: Ve vašem románu hraje ale svou roli také biblický příběh o Noemovi.
Jistě, tomu se nemůžete vyhnout, protože Noe či Noach je synonymem potopy. Nicméně Noe byl velmi rozporuplná postava. Jedna věc je, co zachránil, a druhá věc pak lidé, které tehdy nechal na břehu. To byli ti, kteří se mu předtím posmívali, že staví loď. Ovšem jemu potom zas ty obrazy lidí stojících na břehu a marně se snažících dostat na jeho archu musely velmi hryzat svědomí.
* HN: A co nám Noemův příběh říká o současných povodních?
Člověka to nutí přemýšlet... A pak vidí, že planeta se z těchto událostí vždycky nějak otřese, jediný, kdo to nemusí přežít, je člověk. Možná, že jednou vymřeme jako dinosauři, Země se z toho zvetí a vytvoří se nějaký nový druh blba obecného.
* HN: Takže vnímáte povodně a další přírodní katastrofy jako morální políček pyšnému člověku?
To ne, hlavně jde o schopnost, respektive absenci schopnosti číst přírodní znamení. Lidé dřív vnímali, kudy táhne ptactvo, kudy teče říční proud, dnes už se na to téměř nedívají, ale i když se nakrásně dívají, tak to pak neumí přečíst.
* HN: V románu Sidra Noach píšete o pražském Židovském městě. Je to stále autonomní svět?
Je to pořád svět sám pro sebe, vesnice, kde se skoro všichni známe navzdory tomu, že se tam pohybují mračna turistů. Já jsem se tam přistěhoval před devětapadesáti lety a naše ulice Bílkova byla tehdy ještě z jedné strany Praha I – Staré město a z druhé strany Praha V – Josefov.
* HN: A může někdo, kdo Prahu nezná, váš román brát jako věrný obraz zdejší židovské komunity?
Je to obraz literární, všichni členové Židovské obce v takzvané Páté čtvrti nebydlí. Ještě před asanací židovského ghetta se někteří bohatší lidé odstěhovali na Vinohrady, navíc šoa jich přežilo minimum. Nicméně ta komunita žije pohromadě, každý pátek večer se sejde v synagogách. Já tedy ráno chodím do Jeruzalémské synagogy, protože to mám dál...
* HN: Protože to máte dál? Tím ukazujete, že jste udělal pro návštěvu synagogy víc?
Jsou dva výklady. Podle jednoho se má chodit do té, co je nejblíž, podle druhého zas do té nejvzdálenější, aby člověk prokázal svou vůli.
* HN: Zmínil jste asanaci židovského ghetta na konci devatenáctého století. Šlo to tehdy řešit jinak?
Byl by to jistě architektonický unikát, na takové malé ploše zůstalo šest synagog, tři kostely, ještě navíc židovský hřbitov. Je to diskutabilní. Někdo říká, že to bylo hygienicky neúnosné, dnes víme, že to jde řešit rekonstrukcemi. Hypotetickou otázku, zda se to mělo stát, či nikoliv, nemá cenu řešit, někdo říká, že to bylo dobře, někdo zas, že ne. Já bych spíš asanoval Hotel Intercontinental, ten bych zboural hned. Kvůli téhle hrůze brutální architektury se musela odstěhovat řada mých spolužáků, protože tehdy zbourali asi deset domů.
* HN: Která kniha umístěná do tohoto prostoru patří k vašim oblíbeným?
Asi Pátá čtvrť Viktora Fischla, kterou lze vnímat jako jakousi odpověď Gustavu Meyrinkovi. Jinak ale moc literatury z tohoto prostoru není – na rozdíl od výtvarných děl a fotografií. I proto jsem ostatně svůj román začal psát, cítil jsem vůči tomuto městu ve městě určitý dluh.
* HN: Když mluvíme o pražské židovské čtvrti a o literatuře, nemůžu se nezeptat i na to, jak vnímáte kafkovský mýtus?
Pro turistický byznys je jistě blahodárný, ale jinak nemálo podivný. Franz Kafka ve svých dílech vytvořil svět, který neexistuje. Přitom všichni mluví o Kafkově mystické Praze. Navíc jeho texty lze číst beze všeho, ovšem kdo zná Kabalu, tak Franze Kafku jistě dokáže chápat daleko lépe, protože judaismus a židovská mystika u něj hraje podstatnou roli.
* HN: Bez toho tedy nelze literárním textům Franze Kafky dostatečně porozumět?
Hromada lidí Franze Kafku čte a nechce přiznat, že tomu nerozumí, a pak jsou lidi, kteří jsou dostatečně vzdělaní na to, aby jeho texty vnímali hlouběji. Řehoř Samsa z Proměny je úžasným příkladem příběhu o metamorfóze – když se promění v brouka, tak to je poslední fáze stěhování duší. Pak ho zašlápnou a řeknou služce, ať „to“ vyhodí. V té chvíli je jeho duše osvobozena. Zabití Josefa K. také není tragédie, neboť jeho duše je vysvobozena z našeho bídného světa... Jde tedy o to, kolik dveří jste při četbě Kafkových textů schopen otevřít.
* HN: Česká společnost se často prezentuje jako ta, která nikdy nebyla a ani není výrazně antisemitská. Jak to vidíte vy?
Byla antisemitská a antisemitská také je. Ne nějak moc, ale je. Není to tak dávno, co náckové s fakulemi chtěli procházet Maiselovou ulicí, stále se najdou lidé, kteří citují Protokoly sionských mudrců... Takže to tady pořád je a bude. Je to ale vlastně antisemitismus latentní, protože plno nácků Židy nikdy nevidělo nebo je nepozná – nemá s nimi tedy negativní zkušenost, přesto se proti nim vymezují.
* HN: Je špatně, když člověk nerozlišuje mezi Židy a Nežidy?
To samozřejmě není špatně, mizery najdete v každé společnosti, jen jsem tím chtěl ukázat, že náckové střílí slepými náboji... Státní antisemitismus a antisionismus tady totiž byl pěstován už od padesátých let, když Sověti zjistili, že Izrael nebude komunistickou zemí, protože kibucy jsou něco odlišného. Zapomíná se spousta věcí, třeba to, že tehdy měl na Blízkém východě vzniknout stát židovský a rovněž arabský, ovšem Palestinci to odmítli. Problém mezi Židy a Palestinci také nevznikl až v roce 1949.
* HN: Jakou podle vás hraje při vnímání Židů roli to, že jsou Bohem „vyvolený národ“?
Kdo je nejmladší sourozenec, ten asi dobře ví, o co jde, protože většinou bývá mazánkem, a ostatní mu dělají nejrůznější naschvály. Všichni vám to dávají sežrat. Vyvolenost je tedy především velkou zkouškou. A pak sedíte se sourozenci, všichni už jste v důchodu, ale oni vám pořád vyčítají, že vás maminka měla nejraději. Co s tím můžete dělat? Říct mamince, že o její přízeň nestojíte?
* HN: Vím, že vaše rodinné náboženské základy byly původně jiné. Jak jste se k judaismu dostal?
Můj dědeček byl profesorem teologie, já jsem se narodil a byl vychován v evangelické rodině. Ale po čtyřicítce jsem se s křesťanstvím, s evangeliem, už nějak nemohl srovnat. Protože jsem věřící člověk, tak jsem hledal východisko – opustil jsem Nový zákon a vrátil se k Tóře. Nicméně abych mohl konvertovat, musel bych se zbavit své katolické ženy, což já bych nikdy neudělal. Jsem tedy, jak se psávalo, člověk „mojžíšského vyznání“, takže formálně Žid nejsem.
* HN: Vy jste měl i předtím až příliš pestrý život... Vaše rodina byla šikanována komunisty a zamlada jste také vystřídal řadu povolání.
V padesátých letech dědečka vyhodili z fakulty, protože nechtěl smiřovat Boha s Marxem – to dost dobře nejde. Strýce zavřeli, tetu zavřeli... Před vojnou jsem byl pasákem krav, kočím, závozníkem, dělal jsem krátce i sekretáře Jiřímu Suchému.
* HN: A pak přišel rok 1968.
V osmašedesátém celá má rodina emigrovala, protože socialismus s lidskou tváří, tomu jsme tedy nevěřili – zkuste si před to ještě předsunout slovo „nacionální“ a uvidíte, jaký to byl nesmysl. Jen já, který příbuzné pomáhal vypravovat, jsem to nakonec do exilu nestihl. Pak už jsem neměl pas, a tak jsem místo do svobodné Evropy zamířil do československé armády. Po vojně jsem se ale prosmýkl na FAMU, těsně předtím, než ministr vydal vyhlášku, že děti lidí vyloučených ze strany nebo emigrantů nesmějí být přijati.
* HN: Jaká byla na FAMU tehdy atmosféra?
Hlavní problém byl, že i když jsme tam strávili pět let, tak jsme se vzdělávali pouze první tři roky, protože ty další nás vedl Ludvík Toman, což byl komunistický kádr na kvadrát, jehož inteligence byla větší než malá. On byl tehdy ústřední dramaturg na Barrandově. A jak jsme mluvili o těch vyvolených, tenhle člověk, když jsem pak na Barrandov nastupoval, o mně prohlásil, že jsem jeho nejnadanější žák... To bylo jako polibek smrti. Tehdy tam bylo možné buď psát věci angažované a dělat kariéru, nebo psát věci apolitické. To jsem se snažil dělat já.
* HN: Často se operuje s termínem „židovský humor “. Jak byste ho charakterizoval?
To nevím, je to asi spíš v náhledu na svět, protože my opravdu posledních sedmdesát let každý den vstáváme a děkujeme Bohu, že jsme se dožili rána... Protože dožít se druhého dne není samozřejmost... Člověk musí brát život s jistým nadhledem, v tom to asi vězí. Teď zrovna ale žiju představou, že až budu kamarádovi posílat dopis, koupím jednu známku s Václavem Klausem a druhou s Myšpulínem a pošťácké razítko je nerozlučně spojí.
***
Česká společnost antisemitská byla a antisemitská také je. Ne nějak moc, ale je. Není to tak dávno, co náckové s fakulemi chtěli procházet Maiselovou ulicí.
Literární cenu získal román o Židech a povodních
2.9.2010 Mladá fronta DNES str. 6 Kultura
Cenu Knižního klubu a sto tisíc korun za svůj rukopis včera převzal David Jan Novotný. Nakladatelství jeho dílo Sidra Noach rovnou vydalo
PRAHA Literární cenu Knižního klubu loni postihl skandál, porota vybrala knihu „neexistující“ spisovatelky. Letošní ročník se podobnému trapasu zřejmě vyhnul. David Jan Novotný si totiž pro cenu včera do pražského Kaiserštejnského paláce osobně přišel.
Cena Knižního klubu se uděluje autorům dosud nevydaného díla. Novotný svůj román z prostředí pražské židovské komunity nazval Sidra Noach. Součástí ceny je vydání knihy a finanční odměna ve výši sto tisíc korun. O vítězi rozhodla porota, v níž zasedli prozaik Ivan Binar, spisovatelka Tereza Brdečková, spisovatel Jaroslav Rudiš, literární historik Pavel Janáček a místopředseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů Jiří Seidl.
Povodně trochu jinak
Vedle vítězné knihy porota ocenila a k vydání doporučila i rukopis Jana Rybáře Čtvrtá kostka, příběh z rudolfínské Prahy s podtitulem Renesanční detektivka, jenž vyjde v říjnu.
David Jan Novotný (1947) je vysokoškolský pedagog, spisovatel a scenárista. Po maturitě prošel dělnickými profesemi, po absolvování FAMU nastoupil jako scenárista Filmového studia Barrandov.
Roku 1990 ho na FAMU přijali jako odborného asistenta, od roku 1997 zde byl jmenován docentem a v roce 2001 profesorem. Působí rovněž na katedře žurnalistiky FSV Univerzity Karlovy a od roku 2008 přednáší na Literární akademii Josefa Škvoreckého.
Falešná Vietnamka
V knize Sidra Noach se nechal inspirovat povodněmi v Praze v roce 2002. V jeho fantazii dosáhly mnohem větších rozměrů – stovky lidí přišly o své domovy, tisíce bylo nutno evakuovat ze zatopených oblastí. Své byty museli opustit také Židé z Josefova. Deset mužů se tak sešlo v židovském penzionátu pana Reicha na Vinohradech, kniha pak sleduje jejich osudy, příběhy a historky.
Loni si cenu vysloužila kniha Bílej kůň, žlutej drak. Za autorku byla považována dvacetiletá dívka vietnamského původu Lan Pham Thi, ale po čase se ukázalo, že knihu napsal jihočeský spisovatel Jan Cempírek. Omystifikaci při předávání ceny nic netušilo nakladatelství, hosté ani novináři. Vše vyšlo najevo až za několik týdnů.
Děsí mě démoni, které mají lidé v sobě
2.9.2010 Právo str. 8 Kultura
František Cinger
DAVID JAN NOVOTNÝ VYHRÁL S RUKOPISEM SIDRA NOACH LITERÁRNÍ SOUTĚŽ KNIŽNÍHO KLUBU
* Stal jste se vítězem 15. ročníku soutěže Knižního klubu s rukopisem nazvaným Sidra Noach, což je oddíl tóry čtený v synagoze věnovaný Noemovi. Jaký je to pocit, když jste v roce 1997 získal „pouze“ možnost vydání svého rukopisu Můj nejlepší kámoš?
- Pocit zvláštní. Dopsal jsem ho 17. listopadu 2009 a říkal si: Kde hledat nakladatele? Každý rok chodím na vyhlašování vítězů, tak jsem si říkal, že ho pošlu do soutěže. Byly dvě možnosti. Člověk musí být připraven na obě.
* Základem příběhu je zážitek z povodní roku 2002, kdy bylo mj. evakuováno pražské Staré Město, kde žijete. Rozhodl jste se psát bezprostředně poté?
- Ne, ale psal jsem ho tak pět a půl roku. Téma povodní mě zajímalo, mimochodem jsem se už jimi nechal inspirovat. Fenomén povodní, které se na nás vrhnou, mě zajímal právě v kontrastu s fenoménem nacionálního socialismu. Ale voda to nemyslí zle, nedělá rozdíly, neřekne: Tohle jsou Židé, ty spláchnu, a nácky nechám. Voda se s nikým nemaže, protože to nemyslí nijak. Lidi si naopak říkají, že jste rasový, třídní nepřítel. Měla to být taková novelka.
* Jak jste přijal inspiraci, že evakuace před vodou připomíná transporty, nebo emigraci?
- Spojitost byla jednoduchá. Jakmile začnete vyprávět příběhy postav, kde máte sedmdesátileté pány, nemůžete odříznout minulost. Jakmile to jsou Židé, tážete se: Co s nimi bylo? Jak přežili rok 1942, 1948, 1968? To vše ve vztahu k vlastně nevinnému živlu. Teď po 400 letech vybuchla na Sumatře sopka. Dělá si, co chce. Je to síla Země. Člověk si neuvědomuje, že nám tím dává najevo, jestliže si nedáme bacha, může s námi zamávat. Vyhyne lidstvo. Místo dinosaurů se vyvinulo něco jiného. Je to paralela k tomu, že lidská „povodeň“ je daleko horší. Máme možnost vybrat si mezi dobrem a zlem. Příroda tyhle kategorie nezná.
* Proto ten Noe?
- Svět pokolení před potopou hřešil. A Noe v prostředí, kde žily stovky lidí, stavěl loď. Všichni se ptali: K čemu? Bůh nás potrestá! Aby to nemusel dělat sám, pořídil si tři syny. Posmívali se i dětem. Máte to napsané v tóře; když se zvedne potopa, volají na něj: Co s námi uděláte? Celou dobu jste se mi smáli! A odpluje. Lidský rod vyhyne. V křesťanském podání je to pozitivní postava, ale konec příběhu je vlastně hořký. Lidé nedbali znamení. Přišla veliká voda, a kdo byl jako skaut připraven, přežil.
* Je to snad ve vašem podání obraz blížící se apokalypsy?
- Ten termín nemám v lásce. Když si přečtete Zjevení sv. Jana, křesťanství ho vykládá maličko jinak. Vize čtyř jezdců, kteří vylévají koflíky hrůzy, je to spíš pomsta. Takové katolické strašení. Mě děsí démoni, které mají lidé v sobě. Devianti, které potkáte, ani nevíte. Jedete metrem a ptáte se: Kdo z nich to je? Nějaký pan Fritzel z Rakouska. Zjistíte pak, co je to za zrůdu. Žádné monstrum. Když přijde čert s rohy, poznáte ho.
* Píšete: Kde je světlo, je i stín. Kde je pro vás světlo a kde stín?
- Světlo osvětluje. Objasní vám, co v noci nevidíte. Ve stínu to můžete vytušit. V rozpáleném slunci se v něm můžete schovat. Má to víc významů. Ty mě zajímají.
* V románu opisujete poměrně dlouhý oblouk téměř z 19. století po dnešek. Co si uvědomujete jako základní zkušenost lidí, jejichž život popisujete?
- Dědičná paměť. Když chodíte do synagogy, čte se každý týden jedna část tóry a člověk si uvědomuje, jaká byla zkušenost židovského národa. Jak přes strázně, které měl v Egyptě, Babylónii, to neměl lehké. Je to sdílená zkušenost po „zboření chrámu“, dvoutisíciletá cesta světem. Mezi Židy moc neuslyšíte slovo emigrace. Oni jsou stále na cestách. Vyhánění se opakuje, nejen jim. Teď Romům ve Francii. Kdyby se jeho předchůdci chovali jako on, tak se Miklós Sarközy nestane nikdy francouzským prezidentem. V tóře se připomíná: Buďte přívětiví k cizincům, nediskriminujte je, protože vy jste byli cizinci v Zemi egyptské a víte, jaké to je.
***
Loni bez tečky Tečka za loňskou vítěznou prózou Bílej kůň, žlutej drak, ať už byla autorkou Lan Pham Thi nebo Jan Cempírek, končí stále dvojtečkou. Nevyhnul jsem se této otázce ani v rozhovoru s letošním vítězem. „Neměl jsem potřebu se za někoho vydávat, každý ví, co jsem zač i jak jsem se k judais-mu dostal. Mně nevadí literární mystifikace. Ty existují, budou existovat. Problém je, že to neustál,“ odpověděl. „Bezpochyby vznikl právní problém, kdy někdo převzal výhru za jinou osobu. To je etický problém. Nevím, zda tušil, že vyhraje. Hašek napsal jednu povídku Náhlé zblbnutí sirotka Vény, který vyhrál v loterii lízátko za korunu dvacet. Pana Cempírka neznám. Text jsem četl se zaujetím. Říkal jsem si, že na osmnáctiletou Vietnamku je to slušný. Na čtyřicetiletého autora je to bída.“
Poslední vítězové: 2005: Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček 2006: Vojtěch Mornstein: Gorazdův limit 2007: Jiří Šulc: Dva proti Říši 2008: Martin Sichinger: Cukrový klaun 2009: Lan Pham Thi (Jan Cempírek?): Bílej kůň, žlutej drak
Foto popis| David Jan Novotný zvízězil v konkurenci 74 rukopisů a získal prémii 100 tisíc korun.
Foto autor| Foto PRÁVO – Milan Malíček
http://www.topzine.cz/vitezem-literarni-ceny-knizniho-klubu-je-dj-novotny/
Vítězem Literární ceny Knižního klubu je DJ Novotný!
2. září 2010, 07:16
Odpoledne 1. září byla v Kaiserštejnském paláci na Malostranském náměstí vyhlášena vítězná kniha již 15. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Autorem knihy nazvané Sidra Noach je scénárista a vysokoškolský pedagog David Jan Novotný. Moderátorem slavnostního ceremoniálu byl Tomáš Hanák.
Zdroj: wikimedia.org
Ilustrační foto
Každý rok jsou v České republice vyznamenány nějakou cenou desítky knih, málokteré ceny však udělují sama nakladatelství. A většinou jsou hodnocena a oceňována díla již vydaná. Literární cena Knižního klubu je však jiná: pětičlenná porota vybírá vítěze z doposud nevydaných rukopisů, které jejich autoři doručí do nakladatelství. Knižní klub pak vybrané knize garantuje její vydání a navíc autora ocení finanční prémií – letos dostal vítěz 100 000 Kč.
Čísla a literatura
V jedné písničce z pohádky se zpívá, že statistika nuda je, má však cenné údaje. A proto i já přidám ještě pár čísel vztahujících se k Literární ceně Knižního klubu.
Složení poroty 15. ročníku:
Ivan Binar, předseda poroty, prozaik
Tereza Brdečková, prozaička a filmová kritička (navrhla rukopis Sidra Noach na cenu KK)
Jaroslav Rudiš, prozaik a publicista
Pavel Janáček, literární historik a kritik
Jiří Seidl, místopředseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů
Do soutěže bylo letos zasláno 74 titulů; 40 z nich napsali muži, 34 ženy. Pětičlenné porotě pak bylo k posouzení předáno 70 rukopisů, z nichž se do užšího výběru dostalo knih sedm. K vydání byly doporučeny dvě knihy: Čtvrtá kostka (autor Jan Rybář, kniha vyjde v říjnu 2010) a Sidra Noach Davida Jana Novotného, jež měla soutěžní číslo dvacet. (Jednotlivé texty jsou posuzovány anonymně, podle čísel.)
Povodně, Praha a židovská tematika
Píše se srpen 2002. Čechy postihla tisíciletá povodeň, svým rozsahem připomínající biblický příběh Noachův. Stovky lidí přišly o své domovy, tisíce bylo nutno evakuovat ze zatopených oblastí. Také Židé z Josefova a z dalších částí Židovského Města musejí opustit své byty. Hledají útočiště u svých souvěrců. V židovském penzionátu pana Reicha na Vinohradech se řízením osudu schází deset mužů, tvořících minjan.
Jsou různého věku, od patnácti do osmdesáti let, z různých prostředí, s různými životními zkušenostmi. Jejich osudy se postupně odhalují prostřednictvím historek, jež si v dlouhých chvílích vyprávějí, nebo vzpomínek, které se jim v této mimořádné situaci vynořují. Spolu s nimi se opět odkrývá zloba, nesmyslnost, absurdita neblahých minulých režimů, jež pronásledovaly hlavně Židy.
(Z tiskové zprávy k LCKK)
Témata zpracovávaná v knize slibují velmi kvalitní čtenářský zážitek, viďte? Já už se na její čtení opravdu těším, vy se můžete těšit na její recenzi, která se v nejbližší době objeví na stránkách magazínu Topzine.cz. A co o knize řekli ti, kteří už ji četli?
Zdroj: mlp.cz
Tereza Brdečková
Ivan Binar: Je to román o solidaritě.
Tereza Brdečková: Česká a židovská kultura jsou spojité nádoby. A myslím si, že na takovouto knihu už jsme čekali alespoň 15 let.
Pavel Janáček: Žánrově můžeme tuto knihu označit jako tzv. román proudu života.
Hodně se toho během onoho odpoledne o knize napovídalo. A mluvilo se o ní moc pěkně, moderátor Hanák vyzdvihoval především autorovu schopnost psát humorně, aniž by se musely dělat vtipy. Pochvalně se vyjádřil také o způsobu života románových hrdinů; ten totiž prý klade důraz na tradiční hodnoty: rodinu, domov, přátelství. Nakonec ještě poznamenal, že autor bude určitě populární i v zahraničí – už jen kvůli tomu, že o něm lze mluvit jako o DJ Novotném.
Příjemná kulturní atmosféra
Skoro hodinu a půl dlouhý ceremoniál působil velmi příjemným dojmem, ač bylo v sále čím dál tím víc nedýchatelno. Hudební doprovod obstarala skupina Steamboat Stompers.
David Jan Novotný (1947) je vysokoškolský pedagog, spisovatel, scénárista a publicista. Po maturitě prošel řadou dělnických povolání, po absolvování FAMU začal pracovat jako scénárista Filmového studia Barrandov. Od roku 1990 působí na FAMU, kde byl v roce 2001 jmenován profesorem. Poslední dva roky přednáší na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Vydal řadu próz a odborných prací.
Pozvánka, kterou jsem dostala, slibovala setkání s významnými osobnostmi naší kultury, a tak se i stalo. Mezi hosty bylo možné zahlédnout Terezu Boučkovou či autory oceněné v předchozích ročních (Lan Pham Thi ani Jan Cempírek se však nezúčastnili), ale i mnoho žurnalistů, kteří se soustavně věnují kultuře a literární kritice, jmenujme alespoň Petra Bílka za Literární noviny. Těm ostatním, které jsem nezmínila a měla bych, se omlouvám: spojit si obličej se jménem mi vždycky dělalo problémy.
Eva Marková
Vy jste mazaní, ale my ještě mazanější, všemi mastmi
3.9.2010 Hospodářské noviny Kultura str. 12 Pódium
Ondřej Horák
Židovská povodeň za 100 tisíc korun
6.9.2010 Týden str. 56 Kultura
Irena Hejdová
Praha paralyzovaná velkou vodou roku 2002 tvoří kulisu románu Davida Jana Novotného Sidra Noach. Autor za něj obdržel Literární cenu Knižního klubu s finanční odměnou.
Román Sidra Noach se vrací do roku 2002, kdy Prahu postihly povodně. Mezi evakuovanými ze zatopených oblastí byli i Židé z Josefova a z dalších částí Židovského Města. Deset z nich se v románu sešlo v židovském penzionátu na Vinohradech. Je jim 15 až 80 let, pocházejí z různých prostředí a postupně si vzájemně odhalují své osudy. Román v Knižním klubu vyjde na podzim, v klání porazil další sedmdesátku rukopisů od 40 autorů a 34 autorek. Cena Knižního klubu oceňuje dosud nepublikovaná literární díla, jejich autorům zaručuje také vydání. Často tu tak vstupují na scénu autoři začínající či dosud neznámí, za takového lze považovat i Davida Jana Novotného, který navzdory svému věku třiašedesáti let se svými dosavadními prózami příliš velký ohlas nezaznamenal. Literatuře se vystudovaný scenárista a pedagog FAMU věnuje od 80. let, například prostřednictvím děl Můj nejlepší kámoš či Ro(c)k na vsi. Příliš známé nejsou ani jeho realizované scénáře jako Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, podepsán je také pod nevalně hodnoceným seriálem Strážní andělé.
Porota složená mimo jiné ze spisovatelů Jaroslava Rudiše, Terezy Brdečkové či Ivana Binara ocenila laskavý, ironický humor i znalost současného židovského světa Prahy, jeho prostředí, jazyka, zvyklostí a obřadů. Vhled do svébytné, trochu tajemné komunity ostatně bodoval v Literární ceně Knižního klubu i loni, kdy tu vyhrála Vietnamka Lan Pham Thi s novelkou Bílej kůň, žlutej drak reflektující život v české vietnamské komunitě. První český vietnamský román se ale ukázal jako dokonalá mystifikace - to poté, co vyšlo najevo, že knihu ve skutečnosti napsal málo známý jihočeský spisovatel Jan Cempírek.
V předchozích letech cenu, která se letos udělovala po patnácté, vyhrál Martin Sichinger s Cukrovým klaunem (2008), Jiří Šulc s románovým zpracováním atentátu na Reinharda Heydricha Dva proti Říši (2007), Vojtěch Mornstein s Gorazdovým limitem (2006) či Martin Šmaus s Děvčátko, rozdělej ohníček (2005). Knižní klub už vyhlásil také další ročník ceny, autoři do něj mohou své dosud nepublikované a jinde smluvně nevázané texty přihlásit do konce tohoto roku.
Voda teče, odteče
6.9.2010 Literární noviny str. 16 Čtení
Ivan MATĚJKA
Váš román se odehrává za pražské povodně, ale to je jen vhodná kulisa k podobenství. Podstatné je v něm téma židovství, jehož motivy se tu více, tu méně objevovaly i ve vašich předchozích prózách…
Když žijete po šest desetiletí na Starém Městě, nemůžete to téma minout. Na malé ploše zůstalo i po asanaci šest synagog, židovský živel tu stále je přítomný, přes všechnu nepřízeň dějin.
* Název je tajuplný. Můžete ho nezasvěcenci objasnit?
Sidra, někdy se také užívá termínu paraša, je týdenní oddíl, který se čte každý šabat z Tóry v synagoze. První sidra je Bereši, Kniha začátku, příběh stvoření Adama a Evy, kterým začíná židovský liturgický rok. Druhá je Sidra Noach, příběh Noachův. V záhlaví kapitol svého románu (až na vstupní a dvě závěrečné) právě z ní cituji jednotlivé části. V synagoze jsou k předčítání z tóry po řadě předvoláváni dospělí muži, aby ze sidry postupně četli (i když to za ně fakticky čte kantor).
* A takto i vy v románu postupně předvoláváte jednotlivé muže, aby vyprávěli svoji část příběhu…
Přesně tak.
* Spojit román s příběhem Noachovým, to vás napadlo za velké povodně 2002?
Na Starém Městě jsem zažil povodně už v padesátém čtvrtém roce, zažil jsem povodně na Orlici či na Labi. To téma mě zajímalo odedávna právě kvůli tomu, co říkám v románu: Voda teče, odteče. Příroda občas bouří, ale nemyslí to s námi nijak. Což je v kontrastu k lidským bouřím, které vyvolal například nacionální socialismus nebo jiné ismy, které to s námi myslí zle. Příběh Noachův je v tomto smyslu velké podobenství.
* Židovská komunita ve vašem románu je soudržná, ale zároveň se zdá být uzavřená sama do sebe - do svých tradic, do svých nařízení, do své historické zkušenosti. Je to obecný rys nebo je to dáno neobvyklostí situace, v níž se ocitají?
Kdybyste se setkal s katolickou či evangelickou komunitou, také vám budou připadat v jistém smyslu uzavřené. Není to uzavřenost společenská, vždyť ti lidé žijí mezi ostatními, pracují společně s nimi, ale je to dozajista uzavřenost duchovní. Zároveň je to ale komunita, v níž se všichni znají navzájem, a dokonce, i když se rozprchnou po celém světě, vědí o sobě. Souvěrci mají daleko víc společného než jen prostí sousedé, spolupracovníci či spolužáci z jedné třídy.
* Jedna z vašich postav si stýská: „…proč se vedou debaty o tom, kdo je vlastně Žid a kdo už není a pro koho je konverze složitá a pro koho takřka nemožná? Proč je někdo víc Žid a jiný míň?“ Zdá se, že je to otázka, která se vznáší nad celou vaší knihou. Kdo je to vlastně Žid?
Podle halachy, což je židovské právo, platí, že Žid je ten, kdo je po matce židovského původu. V linii po otci je nutné udělat přestup, a jeho podmínky jsou různé - podle toho, zda jde o Židy ortodoxní, konzervativní či reformované. Není to tak snadné jako s katolickým nebo evangelickým křtem či s konverzí. Ostatně, judaismus nikdy nebyl misijním náboženstvím. Když přijdete za rabínem, tak má povinnost vám rozhodnutí třikrát rozmlouvat. Protože být Židem není snadné. Znamená to dodržovat nejen desatero, ale i 613 nařízení, co smíte a co nesmíte.
* Knihou se místy mihnou reální lidé. Má i těch deset mužů, kteří udávají tón vašemu příběhu, konkrétní předobraz?
Bezpochyby někteří ano. Ale mají hned několik reálných předobrazů. Můžete například potkat člověka, který je jako Avi Kolman svým způsobem nesnesitelný, ale to je všechno. A pak potkáte člověka, který je zajímavý, a přidáte to k té nesnesitelnosti. Vznik postav u mne připomíná sestavování kompozitní fotografie. Vytvářím takové kompozitní figury. Skládám je z několika předobrazů a dotvářím je, promítám do nich zkušenost s mnoha lidmi, které jsem poznal.
* Jste vy tam také, na stránkách románu?
Roztroušen asi v šesti drobných střípcích. Ale ne mezi hlavními postavami.
* Přišlo mi, že ti vaši hrdinové přijímají osud, tak jak přichází…
Myslím, že je to jen dojem. Termín osud judaismus snad ani nezná. Ale je pravda, že u mých hrdinů nenajdete žehrání, které je jinak tak rozšířené. Svědčí o tom, že si člověk přikládá větší význam, než by měl. Když se nám něco stane, obvykle říkáme: Pane Bože, jak jsi nám to mohl udělat? Ale obrací se někdo na Hospodina, když se má dobře? Přitom to není samozřejmost. Neseme nějaký úděl a měli bychom být rádi, že jsme přežili, že žijeme v dobrých vztazích.
* Pomáhá vám jako autorovi, že sám učíte studenty psát?
Bezpochyby. Skoro dvacet let vedu na fakultě sociálních věd seminář tvůrčího psaní. Musím se neustále zabývat tím, jak uchopit příběh, jak ho vyprávět, jaký mu dát rytmus, jak užívat jazyk. Jsem neustále nucen přemýšlet o tom, jak píší druzí. Musím analyzovat, co studenti napsali, a navíc jim musím vysvětlit, jak by to šlo vyprávět jinak nebo lépe, jak to jinak vyfabulovat. Protože v textu je vždy skryto něco, co sám autor nevidí, ale jiné oči ano. Proto mi vlastní psaní trvá tak dlouho - Sidra Noach jsem psal pět let. Dávám si pozor na každé slovo. Slovo je jediný nástroj, který autor má. Tedy kromě fantazie, ale ta není nástroj, ta je dar.
* Není to nuda, učit dvacet let jiné psát?
Nudilo by mne učit matematiku, protože tam musí být výsledek vždy stejný. Ale když zadám dvaceti studentům v ročníku jedno společné téma, výsledek je u každého rozdílný. Dvacet studentů, dvacet různých příběhů. Co osobnost, to jiný příběh, jiné pochopení tématu, jiné porozumění tomu, jak se to dá vyprávět.
* Jste také filmový a televizní scenárista. Ale na románu, na jeho jazyku, na způsobu vyprávění to není znát. Dokonce si myslím, že Sidra Noach je - bez hlubší újmy na smyslu - vlastně nefilmovatelný text…
Když píšete scénář, píšete to, co vidíte, co slyšíte, nutně píšete jednoduchý, přehledný příběh. Svým způsobem vytváříte jen polotovar. Obraz potom zprostředkuje kamera, do výsledného tvaru filmu vstupuje mnoho dalších lidí - režisér, herci, skladatel a tak dále. Když píšete prózu, román, musíte obrazy vyvolávat vlastními slovy. Popisnost, přesnost vidění tu, podle mého, není k ničemu, čtenáře by jen svazovala. A já chci dát čtenáři prostor pro spoluúčast, aby nahlédl sám, co je za větami.
* Takže jde o dvě rozličná řemesla? Nebo jen o dva rozdílné přístupy k jednomu řemeslu?
Když někdo říká, že jsem spisovatel a scenárista, odpovídám, přehoďte pořadí a to druhé klidně škrtněte, protože to je vlastně jen věc řemesla. Důležitý je příběh a důležité jsou postavy. Pak je jedno, zda napíšete scénář, román, divadelní hru, operu, muzikál… Ale příběh musí být silný. Takový Karel Jaromír Erben napsal scénář dávno před vynálezem filmu. „Okolo lesa pole lán,/ hoj, jede, jede z lesa pán,/ na vraném bujném jede koni,/ vesele podkovičky zvoní,/ jede sám a sám…“ Co verš, to záběr kamery. „A před chalupou s koně hop!/ a na chalupu klop, klop, klop!“ Evokuje obrazy, navíc je to rytmizované. Každý autor má před sebou volný prostor, záleží jen na něm, jak ho zaplní.
* Jaký máte pocit z Literární ceny Knižního klubu?
Jsem za ni rád.
* Překvapilo vás vítězství?
Ne. Ale stejně tak by mne nepřekvapilo, kdybych nevyhrál. Když pošlete knihu do soutěže, jsou jen dvě možnosti. A na obě musíte být připraven. A letos se to prostě tak sešlo, že podle poroty asi v soutěži nebyl jiný lepší rukopis. Ale to vítězství je pochopitelně velmi příjemné. David Jan Novotný (1947) je vysokoškolský pedagog, spisovatel, scenárista a publicista. Po maturitě prošel řadou dělnických zaměstnání, ale po absolvování FAMU (obor scenáristika a dramaturgie) nastoupil jako scenárista Filmového studia Barrandov. Roku 1990 byl přijat jako odborný asistent na FAMU, kde byl roku 1997 jmenován docentem a v roce 2001 profesorem. Působí rovněž na katedře žurnalistiky FSV UK a v letech 2004-2007 byl prvním rektorem Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. Od roku 2008 přednáší na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Je autorem knih (mj. Jak rodí chlap, Má rozkošná Múza s hadrem v ruce, Můj nejlepší kámoš, Roc(k) na vsi, Vasarelyho kříž), filmových scénářů (Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, Blázni, vodníci a podvodníci) a televizních her (Někdo schází u stolu, Strážní andělé).
David Jan Novotný Sidra Noach
6.9.2010 Literární noviny str. 16 Čtení
Za tisícileté povodně v srpnu 2002 nachází deset židovských mužů, evakuovaných ze Starého Města pražského, útočiště v jednom vinohradském penzionu. Jsou různého věku, od patnácti do osmdesáti let, z různých prostředí, s různými životními zkušenostmi. Jejich osudy se postupně odhalují prostřednictvím historek, jež si v dlouhých chvílích vyprávějí, nebo vzpomínek, které se jim v této mimořádné situaci vynořují. Román Davida Jana Novotného se stal vítězným textem letošního, 15. ročníku Literární ceny Knižního klubu. A Knižní klub jej právě v těchto dnech distribuuje do knihkupectví.
A vi Kolmanovi bylo šestasedmdesát. Podle někoho to bylo hodně, podle jiného málo. Podle někoho to nemělo být vůbec. Jemu samotnému to připadalo tak akorát. Ani moc, ani málo. Tenkrát zjara jako každý den, když se probudil a zjistil, že je stále naživu, se posadil na posteli a uchechtl se. S jistou zlomyslností, s jistou hořkostí.
„Jojo, už šedesát let jsem tu neměl být. Kde jste vy, kde jsem já?“ řekl polohlasně, zdvihl oči ke stropu a vzdychl. „A kde jsou ostatní?“
Spustil bosé nohy na zem a po paměti šátral po trepkách, zhluboka se nadechl, napočítal do tří a poté rázně vstal. V levém kyčli to zapraskalo a v kříži křuplo.
„Tsss, tsss, tsss,“ okřikl své tělo a zamířil do koupelny.
Když se umyl, šel zpátky do pokoje. Sáhl na noční stolek pro kipu, nasadil si ji na hlavu, obrátil se zády k otevřenému oknu a se zavřenýma očima odříkal ranní š’ma. Poté se otočil a zadíval se na hřbitov. Havrani po zimě odtáhli zpátky na sever a turisté ještě nepřitáhli. Bylo na ně příliš brzy, ještě nevylezli z děr, vyspávali a byl od nich pokoj. Jen pár holubů pochodovalo po hřebeni střechy Pinkasovy synagogy, jako by obhlíželi terén a chtěli se ujistit, že jsou ti černí křiklouni opravdu pryč. A kosové vesele prozpěvovali. Zapískal jim na dobré ráno pár trylků. Takhle po ránu to měl rád. Nikde nikdo, ticho a klid. Klid, který na hřbitově má být. Brzy ráno a o šabatu tam nebyla ani noha. Vůbec by se nezlobil, kdyby po celý zbytek jeho života bylo jen pěkné brzké ráno a šabat. Jenže, napadlo ho, to by pak nebyla odpoledne. Nebyla by kavárna a přátelé. A páteční večery. A svátky. Nu co, turista je také lidská bytost, koneckonců je mezi nimi dost našinců, každý chce vidět Maharalův náhrobek a celou tu starobylou nádheru, člověk nemůže pořád nadávat, má se spokojit s tím, co má. Dajejnu, jak se zpívá o pesachovém sederu. Kdyby se chovali na hřbitově slušně, nepřežvykovali jako krávy, neplivali na zem, nám by to stačilo. Dajejnu. Jako nám stačilo, že jsme se po dvaceti letech mohli vrátit do Prahy.
Znovu se obrátil zády k oknu a rychle odříkal šmone esre. Teprve poté se oblékl a šel si udělat snídani. „To kafe, co si děláte, pane Kolmane, vám urve srdce,“ řekla jednou Edita Fuchsová, která mu chodila od té doby, co ovdověl, jednou týdně poklízet. „Tohle že mi urve srdce?“ pohodil tehdy hlavou a pohnul lžičkou, která v té kávě doslova stála. „Děvenko, víš ty, kolik má moje srdce jizev? Víš ty, kolikrát bylo na puknutí? Víš ty, kolik toho vydrželo?“
„Nojo, ale tohle vaše kafe je pěkná síla,“ trvala na svém Edita, která do děvenky měla pěkně daleko. Táhlo jí na čtyřicítku, ale pro Avi Kolmana byla pořád tím malým děvčátkem, které si kdysi hrávalo s jeho syny.
„Mám si snad podle tebe vařit nějakou culifindu?“ ohrnul pysk a lžičkou jako ukazovátkem kroužil nad hrnkem. „Kafe má být černé jak rakev, hořké jak život a silné jak malström. To vždycky tvrdil Dán Holger...“
„Měl byste si to ujasnit, pane Kolmane. Posledně jste povídal, že to říkala hostinská z Hospody u Mořský panny v… jak se jmenuje to městečko nad Labem, kam jezdíváte za Benjaminem Eliášem?“
„Jak by se asi mělo jmenovat, když je to Městečko nad Labem?“ trhl Avi Kolman rameny a dotčeně se na Editu podíval. „A co bych si měl ujasňovat?“
„Odkud tu průpovídku se silným kafem vlastně máte.“ „Odkud bych ji měl mít? Od Dána Holgera.“ „A odkud ji má ta hostinská?“ „Odkud by ji měla mít? Asi od nějakého lodníka, vím já? Historky a průpovídky kolujou světem jako krev v žilách.“
„Jo, a jako černý silný kafe, z kterýho se ta krev splaší...“ vzdychla Edita.
„Tsss, tsss, tsss,“ odpověděl Avi Kolman.
Seděl nad svou kávou a vzpomínal. S Dánem Holgerem se naposledy viděl, když putovali v únoru v pětačtyřicátém z Osvětimi na východ, kde už nebyla válka. Kdepak je asi teď? říkal si. Po válce se vrátil do Dánska a pak odjel do Ameriky. S tím kafem černým jak rakev lezl všem v lágru na nervy. S kafem hořkým jak život jakbysmet. O kafi silném jak malström nemluvě, protože to, co se událo, byl jeden veliký malström. Všechny vtáhl a nikoho nepustil... skoro nikoho. A o kafi si všichni mohli nechat jen zdát.
„Nejdůležitější je drapnout prázdný sud nebo nějaký trám, chytnout se pěkně fest a nepustit. Když je po všem, tak ta odstředivá síla vytáhne člověka na hladinu,“ vyprávěl Dán Holger o tom nebezpečném vodním víru, když suchozemci chtěli vědět, co to ten malström vlastně je.
Dán Holger byl kapitánem rybářské lodi a chytli ho, když převážel ve třiačtyřicátém židovské uprchlíky do Švédska. „Mitgefangen, mitgehangen,“ řekl mu německý oficír. „Když jsi je vezl, tak se teď povezeš s nima.“
A bylo. Malström ho vtáhl, i když nebyl Žid. Věděl ale, jak se v tom šíleném víru chovat, proto přežil. Jenže těch prázdných sudů, kterých by se jeden mohl chytit, bylo nějak málo, vzdychl Avi Kolman. Tehdy si myslel, že by určitě bylo lepší být v rukou přírodních živlů než v rukou německých nacionálních socialistů. A později internacionálních. Přírodní živly se nemstí, když se jednomu podaří přežít. Nezasednou si na vás. Prostě jen jsou. Přiženou se, odtáhnou.
„Jojo, už šedesát let,“ řekl zase polohlasně. Tak jako každý den. Jako posledních osmapadesát let. Říkal to vždycky, když procitl a zjistil, že stále ještě žije. Když spolu putovali vypleněnou krajinou na východ, Dán Holger, který byl stejně starý jako jeho otec, si každé ráno ťukal na čelo.
„Poslouchej, Avi, co to máš za pitomej zvyk? Už dvě stě padesát dní jsem tu neměl být, už dvě stě padesát jedna dní jsem tu neměl být...“
„Mám snad podle tebe nadávat, že jsem to přežil? Mám snad spílat Hospodinu, že jsem svobodný?“
„To by nemělo smysl, spílaly mu statisíce a nebylo to nic platný,“ opáčil Dán Holger, zarytý ateista. „Kdepak je tvoje rodina? Kdepak jsou všichni tví příbuzní?“„Tsss, tsss, tsss,“ odsekl Avi Kolman, který na takovéhle otázky nemínil odpovídat.
Přežil, to bylo hlavní. Musel přeci existovat nějaký důvod, proč z toho všeho vyvázl živý. V té chvíli netušil, že bude muset přestat s počítáním dní a začít počítat měsíce. A potom roky. Hodně roků. Někdy měl pocit, že ho tenkrát to počítání zachránilo. Každý další den navíc mu dával pocit síly. Už jako desetiletému klukovi mu říkali, že je Glückmensch, ale tehdy to bral jen jako takovou pochvalu dospělých. Že na tom bude něco pravdy, si uvědomil až na rampě. Links, rechts, links, links, rechts, links... Jako v tom dětském rozpočítávadle se slunéčkem sedmitečným. Kam poletíš? Do nebíčka, do peklíčka? Když byl malý, jeho katoličtí spolužáci na peklo věřili, katecheta od Svatého Ducha jim peklem vyhrožoval a on se tomu smál. Ve dvanácti letech netušil, že sám jednou to peklo uvidí pěkně zblízka.
***
„Výborně napsaná románová kronika z prostředí pražské židovské rodiny a jejích přátel začíná o povodních roku 2002 - metafora potopy světa. Židovská obec evakuuje staré pány, kteří se vrátili dožít do Prahy. Jejich osudy se setkávají s příběhy Pražanů, kteří se ke svému částečnému židovství hlásí někdy krátce, jindy odjakživa… Odsud se mozaikovitě rozbíháme k příběhům řady postav, vracíme se do minulosti… V pozadí jsou hrůzy dvacátého století, ale všechno je prodchnuto židovským humorem, skepsí, odstupem… někteří staří pánové jsou navrátilci z Ameriky, jiní se z lágru vrátili domů a v tajnosti udržovali v rodině židovskou tradici. Ale co je to židovství? Náboženství, společná minulost, něco jiného? Někdo byl v koncentráku, někdo popraven jako sionista… je snad židovství jen permanentní tragédie? A není zbytečné se pořád ohlížet zpátky a tím se v tom utvrzovat? Tahle stará otázka se vznáší nad knihou, která je v našem prostředí originální, prokomponovaná, a navíc čtenářsky vděčná.“ Členka poroty Literární ceny Knižního klubu Tereza Brdečková o románu Davida Jana Novotného. David Jan Novotný 2010 Euromedia Group - Knižní klub 2010
Vždyť to 20. století uteklo jako voda
10.9.2010 Hospodářské noviny str. 11 Ondřej Horák
David Jan Novotný napsal román o pražské židovské komunitě, za nějž byl oceněn Literární cenou Knižního klubu.
Zavedení prozaici se do anonymně obesílané Literární ceny Knižního klubu navzdory odměně sto tisíc korun nehrnou. I proto cena působí spíše jako vyhledávač autorů nových. V 15. ročníku ale nyní zvítězil David Jan Novotný (1947), jenž už má za sebou bohatou minulost. Letošním objevem nicméně je jeho rozsáhlý román Sidra Noach. A je to literární událost srovnatelná s – také Literární cenou Knižního klubu ověnčeným – románem Děvčátko, rozdělej ohníček (2005) Martina Šmause či s přede dvěma lety vydaným románem Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala. I v české literatuře se tedy přece jen pořád něco děje.
V románu Sidra Noach se autorovi podařilo zkomponovat skvěle vyvážený celek. Příběh nás zavádí do pražské židovské komunity, a to během povodní roku 2002. Ve vinohradském penzionu se tak nakonec setkává deset různě starých mužů – a kolem nich se také točí vyprávění. Prozaik příběhy velmi umně proplétá, tak, že si čtenář ani nějakého románového „lešení“ příliš nepovšimne. Přirozeně vyznívají i zdařilé dialogy, a vůbec se dá u románu vypíchnout dnes tak často zmiňovaná čtivost. Ta však není důsledkem toho, že by David Jan Novotný v tom, co chce říci, nějak slevoval, a tak čtenáři nadbíhal.
Praha, jak ji vidím já David Jan Novotný píše o bývalé pražské Páté čtvrti – tedy Židovském městě – tak, že i člověk léta žijící v české metropoli si rázem připadá jako turista. Romanopiscova obeznámenost s tímto prostorem a hloubka „průniku“ je totiž opravdu nevšední – nejenže není nad to, když jsou lidi „přímo odněkud“, ale také nad to, když autoři píší o takto důvěrně poznaných místech. Totéž se pak dá říci i v souvislosti s židovskou komunitou.
Jelikož román ve dvanácti kapitolách vypráví právě příběhy oněch deseti hlavních postav, David Jan Novotný se nutně musel vrátit do české historie – ostatně je to vlastně ústřední téma románu. Problém je, že zpracování všech těch českých „osudových“ osmiček a dalších přelomových okamžiků se v současné české próze většinou příliš neliší od vět z dějepisných učebnic, a tak působí velmi ploše a únavně, případně jako poníženě podaná ruka potenciálnímu zahraničnímu čtenáři.
I s touto nástrahou se však autor románu Sidra Noach dokázal velice dobře vypořádat a tyto historické kapsy na svůj románový kabát „našil“ citlivě. A když už byla řeč o – často až komicky vyznívajícím – nadbíhání zahraničním čtenářům, lze i konstatovat, že Sidra Noach by v současném evropském kontextu byla jistě dobrým reprezentantem české prózy.
Pražský autor vypráví o neklidných dějinách dvacátého století ve střední Evropě poklidně, s nadhledem a humorně. A stejně humorně vyznívá, když nechá své postavy se rozčilovat a jejich nedůtklivost se zračí ve vybroušených a dobře pointovaných dialozích – v románu se tak skrývá i mnoho životní moudrosti. Je to ona pobavená odevzdanost Středoevropana, který možná všechno ví a nic dobrého nečeká, ale i navzdory tomu ví, že ho nic dobrého nečeká. To, co je ovšem poněkud odlišné, je vhled do židovské komunity. Právě vypjatá atmosféra povodní totiž ukazuje, jak tito lidé drží pohromadě, žijí opravdu v komunitě.
Sidra Noach je pak pozoruhodný také úhlem pohledu. Všechny známé historické okolnosti nestojí pouze na rozlišování (ne)kolaborantů a (ne)komoušů, ale také jsou ukazovány projevy antisemitismu ve všech možných podobách. Lze si velmi snadno představit, že to řada lidí bude vnímat jako stěžovavost či projev pyšné nadřazenosti. Umění má však věci nasvěcovat nově či jinak, než je zvykem, a umění také nedává odpovědi, ale spíše klade otázky. A to je i případ románu Sidra Noach.
K čemu slouží zdviž, snad víš V románu se třikrát objevuje motiv výtahu – jeden z hrdinů v něm uvízne, druhý spadne do výtahové šachty a třetímu nepovolí jeho přístavbu ve dvoře, přestože ostatní domy v okolí výtah dávno mají. Tyto románové pasáže mají svůj význam samy o sobě, ale možná je právě výtah příhodným symbolem středoevropských dějin. Jak ukazuje dvacáté století, přebývá tady spousta lidí, kteří v každém výtahu uvíznou, spadnou do jeho šachty, anebo jim není kvůli sveřeposti pána s razítkem dovoleno tuto technickou vymoženost vybudovat.
Zároveň ale jsou tací, kteří – ať se kolem dějin točí na jakoukoliv stranu – vždycky stačí do toho správného výtahu naskočit. A jelikož míří vzhůru a výtah jede plynule, tváří se spokojeně. Ti, co stojí venku, však při zahlédnutí jejich spokojené tváře skrze výtahové okénko začínají tiše zvracet.
David Jan Novotný
Sidra Noach
Knižní klub, Praha 2010, 384 stran, 259 korun
***
Mistři mají rádi divočinu
David Jan Novotný (1947) se narodil jako vnuk protestantského teologa a syn výtvarníka a grafika. Pracoval v řadě dělnických profesí, v roce 1968 odešla jeho rodina do exilu, on sám už to nestihl. Po vojně se však dostal na FAMU.
Napsal scénáře k filmům Hodinářova svatební cesta korálovým mořem (1979), Blázni, vodníci a podvodníci (1980) či Podfuk (1985). Jako dramaturg se podílel na vzniku snímků Eliška má ráda divočinu (1999), Děvčátko (2003) či Mistři (2004). Jako prozaik debutoval v roce 1982 knihou Jak rodí chlap. V roce 1997 obdržel za prózu Můj nejlepší kámoš v rámci Literární ceny Knižního klubu druhé místo. Vyučoval na FAMU a Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku, nyní působí na žurnalistice a Literární akademii Josefa Škvoreckého.
Host do domu
7.9.2010 ČRo 2 Praha - Rozhovor moderátora Vladimíra Kroce s Davidem Janem Novotným je možné si poslechnout v Audio archivu: http://www.rozhlas.cz/default/default/rnp-player-2.php?id=2136008&drm=
Mozaika
2.9.2010 ČRo 3 Vltava - Rozhovor moderátorky Ivany Myškové s Davidem Janem Novotným je možné si poslechnout v Audio archivu:
http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/778616
20.9.2010 ČRo 3 Vltava - Recenzi Mileny M. Marešové románu Sidra Noach je možné si poslechnout v Audio archivu:
http://www.rozhlas.cz/mozaika/recenze/_zprava/785966
Tenhle román si ocenění zasloužil
23.9.2010 Mladá fronta DNES kul str. 7 Alena Slezáková
V knize Sidra Noach se David Jan Novotný vrací do dnů, kdy čtvrtina Čech byla pod vodou Židovský humor nebývá vždycky veselý. Dokazuje to i kniha Sidra Noach, kombinace jiskřivého vtipu, komiky a tragédií (a vzpomínek na tragédie): smějete se nahlas a náhle vás zdusí němý smutek.
Otec Ernesta Blocha, jednoho z devíti hrdinů knihy, kteří v srpnu roku 2002 museli při povodních opustit domovy na pražském Starém Městě a našli azyl v bytě toho desátého na Vinohradech, si svého času donesl domů nové kravaty. Na jedné z nich byly vymalovány siluety římských legionářů. „A tohle chceš nosit? Zapomněls, jak se k nám chovali Římané v Judeji?“ ptá se vyděšeně jeho žena.
Rudolfu Reichovi matka řekne na jeho poznámku, že na hřbitovy chodí katolické vdovy: „Tvůj otec je jediný z těch, které jsem kdy milovala, kdo má svůj vlastní hrob. S černým žulovým kamenem a se zlaceným jménem.“ Ti ostatní zmizeli – v Terezíně, Osvětimi, Treblince... A číst si jména svých prarodičů, strýčků a tetiček může Rudolf jen na zdech Pinkasovy synagogy, kde jsou uvedeny oběti holokaustu z českých zemí.
Sidra Noach (až v závěru prozradí David Jan Novotný nežidovskému čtenáři, že to je název oddílu Tóry o Noemovi a potopě) je nádherným svědectvím o životě, který měl z vůle nacistických pánů zaniknout: „Už šedesát let tu neměl být nikdo z nás,“ říká v závěru Avi Kolman, nejvýraznější postava knihy. Ale oni přežili nacistický a později i komunistický antisemitismus a díky autorovi tu ožívá současný židovský svět Prahy, nad nímž opět bdí Hospodin a Maharal – rabi Löw. Ožívají tu modlitby, obřady, jídelní zvyky i jiné zvyklosti (třeba když Avi Kolman na každou otázku kontruje protiotázkou). Je krásné si o tom světě číst. Takhle by možná psal šedesát let po holokaustu Karel Poláček.
Cenu Knižního klubu dostal Novotného román zcela právem.
Recenze: kniha 80%
Sidra Noach David Jan Novotný Knižní klub, 382 stran, cena 259 korun
Nejlepší české romány 2010 - vlastními slovy z rozhovorů pro HN
31.12.2010 Hospodářské noviny kul str. 11 KNIHY
V knize Emil Hakl Pravidla směšného chování Argo 2010, 136 stran AUTOR O SMS, KTERÉ SE MÍHAJÍ JEHO ROMÁNEM Textovky se mi spontánně připlétají do textů, stejně jako se mi pletou do života. Nedávno mi jedna chytrá, vzdělaná mladá holka tvrdila, že slova jako mail nebo SMS podle ní do literatury vůbec nepatří, kdežto milostná korespondence ano – během debaty vyřídila pět až šest SMS... Potíž je, že se tam někde ztrácí osobní rozměr. Běžný neurotik – což jsme skoro všichni – má sklon vidět v obyčejném vtipu osten výčitky, v okrajové poznámce projev nesouhlasu či žárlivosti. Ale zase se už nemusí tolik chodit do těch kin a kaváren, není třeba brouzdat ve čtyři ráno Stromovkou a zmateně se líbat. Stromovka je ostatně v takovém stavu, že se tudy ani chodit nedá, celá Letná se hýbe.
Jan Balabán Zeptej se táty Host 2010, 192 stran EDITOR PETR HRUŠKA O SMRTI A MARKETINGU Inspirací pro román byla smrt Honzova otce, třebaže na knihu v žádném případě nelze nahlížet nějak přehnaně autobiograficky. Vzpomínky na otcův život a jeho odchod ze světa neobyčejně rozjitřovaly Janovu citlivost... Samozřejmě, že román na sebe strhne větší pozornost kvůli Honzovu odchodu ze světa. Žijeme v povrchní marketingově efektní době a k tomu, abychom udělali takovou pošetilost, jakou je četba pořádné knihy, chceme stále častěji mít nějaký „návod“. A příběh spisovatele, který bolestně píše román o smrti otce a umře těsně po jeho dokončení, v den výročí úmrtí svého otce – to je panečku událost! To si snad přečteme i román toho Balabána…
Martin Ryšavý Vrač Revolver Revue 2010, 256 stran AUTOR O INSPIRACI, KTEROU SE STAL RUSKÝ KAMARÁD Původně jsem to začal psát jako Cesty na Sibiř, takže tam bylo zas hlavní postavou moje alter ego, cestovatel, který popisuje, jak se setkal s velkým vypravěčem. Ale pak jsem zjistil, že to tímto způsobem psát nejde, že musím sám úplně zmlknout a nechat mluvit jenom jeho. A že je to vlastně zábavná situace: jeden člověk vypráví, druhý tam sedí, mlčí, poslouchá, cítí, že se ho vyprávění osobně dotýká a chce možná i sám něco říct, ale vůbec se nedostane ke slovu... Ve Vrači je tedy obojí – radost z toho, že můžu poslouchat vyprávění, které se obrací ke mně a dává mi možnost něco důležitého pochopit, i zoufalost z agresivity řečového proudu, který vás někdy může až znásilňovat.
David Jan Novotný Sidra Noach Knižní klub 2010, 384 stran AUTOR O PRAZE PLNÉ NACISTŮ A BOLŠEVIKŮ Ona to původně měla být novelka, jenže ve chvíli, kdy dáte dohromady deset chlapů, kteří se tam sejdou, tak zjistíte, že to nemůžete napsat jako fastfoodovou story, protože každý z nich má nějaký osud, a čím jsou starší, tím je ten osud košatější. Takže mi to začalo kypět... Ten proces psaní románu vyvolal v mém mozku určité asociace, a tedy vzpomínky. Na druhou stranu ale taktéž historická fakta, protože reálné dějiny nelze v tomto případě pominout. Nacisti tady byli, bolševici tady byli, Sověti v roce 1968 přijeli... Je to tedy určitá mozaika, kde se autobiografické střípky a fakta prolínají s fabulací. Jsou tam vymyšlené postavy, ale i Karol Sidon či Arnošt Goldflam.
V Praze představili nominace na knižní ceny Magnesia Litera
24.2.2011 Zpravodajství ČTK kul jir
Praha 24. února (ČTK) - Zástupci sdružení Litera dnes představili nominace na knižní ceny Magnesia Litera. Ceny v kategoriích próza, poezie, objev roku, překlad roku, literatura faktu, kniha pro děti a mládež a nakladatelský čin vyhlásí 10. dubna ve Stavovském divadle. O nominovaných a vítězích z více než 300 přihlášených knih rozhoduje porota složená z literárních kritiků, knihkupců, knihovníků a pedagogů.
"Úroveň knih byla vysoká, to není žádná studentská literární soutěž," řekl dnes novinářům předseda poroty Jiří Dědeček.
U prózy je hned šest možných kandidátů na zisk ocenění. Patří mezi ně Hana Andronikova s knihou Nebe nemá dno (Odeon), Jan Balabán s dílem Zeptej se táty (Host), prozaik Emil Hakl a jeho Pravidla směšného chování (Argo), Petra Hůlová s knihou Strážci občanského dobra (Torst), David Jan Novotný s dílem Sidra Noach (Knižní klub) a Martin Ryšavý a jeho Vrač (Revolver revue).
"Jedná se o očekávaný výběr, ale od obecně známých autorů se nám dostalo překvapení," podotkl člen poroty Vladimír Karlík. Kniha Zeptej se táty, kterou Balabán dokončil krátce před svou smrtí, se již stala Knihou roku 2010 v anketě vyhlašované Lidovými novinami, Hakl za Pravidla směšného chování loni získal Literární Cenu Josefa Škvoreckého a David Jan Novotný za Sidra Noach Literární cenu Knižního klubu.
Litera za poezii může být udělena Josefu Hrubému za sbírku Otylé ach (Galerie města Plzně), Janu J. Novákovi za dílo Z deníku po Celanovi (dybbuk) nebo přednímu českému básníkovi Karlovi Šiktancovi za Nesmír (Karolinum).
V kategorii nakladatelský čin porota nominovala Edici AAA, v které nakladatelství Argo vydává anglo-americké autory, dílo Vladimíra Binara Čin a slovo - Kniha o Jakubu Demlovi, které vydala Triáda, a deník výtvarníka Vladimíra Fuky, který nakladatelství Plus vydalo pod názvem Deník 1952.
Za překladovou knihu mohou získat cenu romány Přelétavá nymfa, jehož autorem je Guillermo Cabrera Infante a ze španělštiny ho přeložil Petr Zavadil (Paseka), Wolf Hall od Hilary Mantelové, kde je autorkou překladu z angličtiny Michala Marková (Argo), nebo Rozhoupaný dech autorky Herty Müllerové. Tento román z němčiny přeložila Radka Denemarková (Mladá fronta).
Z knih pro děti a mládež si vítězství odnese buďto Kiko a tajemství papírového motýla autorky Markéta Pilátové (Meander), obrázkové album Noemova archa malířky a ilustrátorky Terezy Říčanové (Baobab) nebo Pampe a Šinka od výtvarnice Alžběty Skálové (Arbor Vitae).
Litera za literaturu faktu má mezi nominovanými Janu Hubkovou a její monografickou práci Fridrich Falcký v zrcadle letákové publicistiky (FF UK/Togga), trojici autorů Alena Míšková, Martin Franc, Antonín Kostlán s dílem Bohemia docta (Academia) o vývoji české vědy a Vladimíra Papouška a kolektiv s publikací Dějiny nové moderny (Academia).
Kategorie objev roku přinesla nominace pro Markétu Baňkovou za knihu Straka v říši entropie s podtitulem Fyzikální bajky ze života (Petr Prchal), pro Matěje Dadáka za novelu Horowitz (Gasset) a Davida Vodu za jeho básnickou prvotinu Sněhy a další (Fra).
Několik stovek porotců z různých knižních oborů z části nominovaných na ceny Magnesia Litera vybere knihu roku. Ceny se těší podle organizátorů stále většímu zájmu lidí. Svědčí o tom zvyšující se prodeje knih vítězů. Loni se knihou roku stal triptych povídek Petry Soukupové Zmizet, který se záhy stal bestsellerem. Před vyhlášením se ho prodalo 2500 výtisků, zatímco po něm prodej několikanásobně vzrostl až na 12.000 kusů. Hranici 10.000 prodaných výtisků překročily rovněž memoáry Ivana Klímy, které loni zvítězily v kategorii literatura faktu.
Roman Jireš
