Literární cena Knižního klubu

Mediální ohlasy Literární ceny KK 2009

Literární cenu Knižního klubu dostala Vietnamka žijící v Česku

1.9.2009, Zpravodajství ČTK, kultura, Markéta Horešovská

Praha 1. září (ČTK) - Cenu Knižního klubu pro dosud nevydané dílo dostala dcera vietnamských přistěhovalců Lan Pham Thi. Devatenáctiletá studentka zvítězila s knížkou nazvanou Bílej kůň, žlutej drak, která vypráví o rasismu a životě vietnamské komunity v Čechách. Autorka si pro cenu osobně nepřišla, studuje totiž v Malajsii a s celou rodinou se bude stěhovat do USA. Pořadatelé při vyhlašování cen promítli její vzkaz natočený na video.

Ačkoli jsou v Česku desítky literárních cen, jen málo z nich vyhlašují nakladatelé. Navíc většina z nich oceňuje publikace již vydané. Knižní klub nabízí možnost publikovat původní dílo, garantuje vydání a autora odměňuje prémií 50.000 korun. Pro příští, 15. ročník, odměnu mimořádně zdvojnásobí na 100.000 korun.

V letošním ročníku se sešlo 77 rukopisů, stejně jako v předešlých ročnících byly žánrově zastoupeny historické romány, fantasy, dobrodružné romány, thrillery. Ve čtrnáctileté historii ceny se jejími laureátkami staly ženy dosud jen třikrát, desetkrát ocenění dostal mužský autor. Lan Pham Thi je první příslušnicí jiného než českého etnika, která cenu dostává, a nejmladším laureátem ceny.

"I když byl rukopis velmi krátký, byl nabitý mnoha překvapivými kontrasty, žánr povídky ze současnosti se starou legendou, text užívá různých jazyků i různých vrstev samotné češtiny," řekl člen poroty Pavel Janáček. Předseda poroty Ivan Binar doplnil, že jazyková kvalita rukopisu byla tak skvělá, že mnozí čeští autoři by mohli mladé Vietnamce závidět. Porota jako celek se pak shodla na tom, že literatura autorů druhé generace přistěhovalců je velkým obohacením pro domácí písemnictví a současná česká literatura na podobný počin dlouho čekala.

Autobiograficky laděný příběh Bílej kůň, žlutej drak zahrnuje vedle popisů všednodenního života vietnamské komunity řadu sociálně kritických motivů - celý text otevírá dramatická noční scéna konfrontace se skupinkou skinheadů. Autorka píše o rasismu a jeho propojení s místní elitou: jeden z nácků dokonce dělá řidiče starostovi města; čtenář se dozví o vypálení vietnamského obchodu, o korupci a ponižování ze strany městských úředníků.

V knize jsou i optimističtější momenty, když se rodině nakonec podaří otevřít vysněnou restauraci Dračí zátoka a dívka se alespoň na chvíli sblíží s českým malířem. Závěrečné vyznění příběhu je ale přesto skličující. I ti z Čechů, kteří jim dříve pomáhali, se k nim obracejí zády.

Kniha hojně užívá psané vietnamštiny a vylíčení různých tradic, což čtenářům umožňuje nahlédnout do této relativně uzavřené komunity. Autorka porotu zaujala obratným a úsporným vyjadřováním, mísením různých jazykových prvků s jistou dávkou nespisovnosti, originálním viděním světa i vlastní situace.

Lan Pham Thi, jejíž jméno znamená vietnamsky orchidej a v Čechách jí říkají Lenka, dnes studuje univerzitu v Malajsii. Knížku začala psát koncem loňských prázdnin, když ukončila gymnázium a rozešla se s kamarády, kteří odjížděli studovat na české vysoké školy. Změny zažívá Lenka i v rodině, která v ČR žila od konce 80. let. Po častém stěhování po Česku nyní její rodiče kvůli obchodu odcházejí do USA.

Česká republika je moje tělo

2.9.2009, Lidové noviny, str. 9, Kultura, Ondřej Horák

Vítězkou letošního 14. ročníku Literární ceny Knižního klubu, spojené s odměnou padesát tisíc korun, se včera stala devatenáctiletá autorka Lan Pham Thi díky románu Bílej kůň, žlutej drak.

LN Je váš román tím prvním, co jste napsala a publikovala?
Příběh Bílej kůň, žlutej drak je mým prvním větším textem. Pro sebe si ale píšu už pár let, baví mě to. Ale zatím to byly jen básničky, všechny ve vietnamštině. Tento jazyk je pro poezii daleko přirozenější než čeština, a navíc básničky píše skoro každý Vietnamec... Česky jsem napsala pár cestopisných článků pro batůžkářské weby. Od podzimu mám mít na jednom serveru na starost jihovýchodní Asii jako externí redaktorka a na to se moc těším.

LN Co pro vás zisk Literární ceny Knižního klubu znamená?
Každý měsíc něco jiného! A to vám musím vysvětlit. Když jsem na konci minulého roku odjížděla na univerzitu do Malajsie, měla jsem v šuplíku právě dopsanou knížku. Takže, co s ní? Napadlo mě zaslat ji do literární soutěže, třeba se mi pak ozve nějaký odborný redaktor a řekne mi k rukopisu připomínky. Z googlu mě klíčová slova „zaslat rukopis soutěž“ odkázala na stránky Knižního klubu. Moc jsem nečetla pravidla, jen jsem viděla blízké datum uzávěrky. Prima! Rukopis jsem poslala, ještě pod původním názvem Legenda o Dračí zátoce. No a v březnu přišel e-mail, že jsem vyhrála – wow! Teprve pak jsem začala o soutěži zjišťovat nějaké údaje a zpětně mi to docvaklo. Že Literární cena Knižního klubu není jen takovou nounejmovou soutěží pro drzouny a grafomany – ale jaká je to prestižní cena! Kdybych to věděla dopředu, tak bych do toho nešla. Díky, google.

LN Jak moc je váš román autobiografický?
Řada situací je z reálného života, některé příhody se staly někomu z rodiny nebo kamarádům. Ale příběh autobiografický není, hrdinka knížky se mnou nemá moc společného. Kdybych psala jen o sobě, byla by knížka skoro celá o škole a práci v rodinné firmě. A koho by bavilo číst o učení, no ne?

LN Co na knihu říkala vaše rodina?
Jednoduše: knížku jsem našim poslala mailem na jaře, s tím, že vyhrála fakt dobrou cenu. Táta mi nejdřív doporučil, ať zůstanu u básniček, pak mi ale volal, že se docela bavil, a když mi to nepřekáží ve škole, tak ať si dělám, co chci. Mamka moc nadšená nebyla, což mě mrzelo. Nejlépe reagoval mladší bratr. Ten je z knížky nadšený a napsal mi, že vůbec netušil, kolik umím vietnamských nadávek. Bratr byl zatím můj nejlepší čtenář.

LN Je prostředí v České republice tak rasistické, jak je líčíte na začátku románu?
Naše rodina nikdy žádné velké problémy neměla. Nepočítám šikanování ze strany úředníků. To ale není rasismus, ti chtějí peníze. Musím ale říci, že možná nejsem nejlepší člověk, který by o tom mohl povídat. Jiný je dokonce i pohled holky Vietnamky a kluka Vietnamce. Jako holka jsem pro ostatní spíš zajímavá. Kluci mají více problémů a občas se poperou, to ano. Pak je také problém, jak dlouho Vietnamci v České republice jsou. Řada jich přichází jen na kratší dobu a nemají potřebu s Čechy komunikovat. Ti mají také často potíže. Když Vietnamec v České republice podniká, pracuje a snaží se komunikovat, většinou žádné komplikace nemá.

LN Proč se tedy vaše rodina stěhuje do USA a vy jste šla studovat do Malajsie?
Proč naši odchází? Kvůli obchodu. Otec dostal zajímavou nabídku a v České republice se peníze už delší dobu vydělávají špatně. I moje studium má jednoduchý důvod: obor, který jsem si vybrala, totiž environmentální management, se zde neučí. Ve Vietnamu bohužel taky ne, ale v Malajsii ano, vyučovacím jazykem je angličtina, kterou znám ze školy. Navíc vloni byly dobré kvóty pro cizince, takže nebyl problém se tam dostat...

LN Jak byste porovnala svůj vztah k Vietnamu a České republice?
Vyrůstala jsem v Čechách a ve Vietnamu jsem byla poprvé, když mi bylo 15 let. A byl to ohromný zážitek! Jako bych se tam narodila, všechno bylo úplně normální. Ale nejlepší byl pocit, že mám tak velkou rodinu, kam můžu kdykoliv přijet. Takže jednoduše: moje tělo a hlava je Česká republika a Vietnam moje vůně a koření – tak bych to popsala trochu básnicky.

LN Jaký nejlegračnější předsudek vůči vietnamské komunitě jste u Čechů zaznamenala?
Jednou nám přinesl rodinný kamarád velké zelené kobylky. Živé, v krabičce. Že prý je nachytal na chalupě, tak si na nás vzpomněl. Že si je prý můžeme opražit k obědu. Haha! Myslel to ale smrtelně vážně, prostě nám chtěl udělat radost. Dost nás tím pobavil... Ale vážněji: typickým zlozvykem Čechů je automatické tykání. Vietnamština zdvořilosti pečlivě rozlišuje, tykání je hodně osobní. Tak Vietnamci na oplátku tykají také a docela si to užívají.

LN Co ráda čtete?
České a vietnamské pohádky. Oba jazyky mají něco zajímavého. Ve vietnamských pohádkách se hlavní hrdina často rozplyne spokojeně v mlze, v českých zase dostane princeznu... A hodně čtu vietnamské básničky na webu a na blozích.

LN Už píšete další texty – a jakým jazykem?
Pořád ty básničky. Ale mám v hlavě dva náměty na prózu – kamarádila jsem v Čechách s lidmi z jednoho etnického divadla, kde hráli většinu rolí cizinci. Bylo to opravdu hodně inspirativní prostředí a námětů je z tohoto souboru dost a dost. Druhý námět je teď z Kuala Lumpuru. Mám brigádu jako učitelka angličtiny pro imigranty. Ne, že bych uměla tak skvěle anglicky, ale je výhodou, že nejsem rodilá mluvčí. Do bohaté Malajsie utíká hodně lidí z okolních chudších států. A je to velká legrace. Takže to by mohla být česko-anglická knížka.

Jsme rasisti, ale čte se o tom dobře

5.9.2009, Mladá fronta DNES, str. 15, Scéna - knihy

Bílej kůň, žlutej drak je zřejmě první česko-vietnamská próza. Sepsaná devatenáctiletou autorkou LAN PHAM THI a okamžitě oceněná. Ale nejen proto si zaslouží pozornost.

Už autorčin příběh by vydal aspoň na povídku. Mladičká Lan Pham Thi, narozená roku 1990 v Sokolově, si před odjezdem na zahraniční studia začne jen tak z nostalgie psát a výsledek pošle do známé Literární soutěže Knižního klubu, kterou si dohledá na internetu. Vyhraje a román nazvaný Bílej kůň, žlutej drak o několik měsíců později vyjde. Jenže autorka se trochu lekne, že všem nepůjde ani tak o román jako o Vietnamku, která umí česky.

A právě o to jde. Její vypravěčka střídavě tvrdí, že je Češka, že je Vietnamka, ale otázkou zůstává, čím vlastně být chce. Její příběh vyznívá jednoznačně: Češi Vietnamce nemají rádi, a to hodně. „K čemu je mi dobrá známka z češtiny a místo narození Sokolov? Jsem Vietnamka. Pro všechny. Navždy. Předseda. Soudce,“ stojí na první stránce. V podobně rychlém, odsekávaném stylu se odvíjí celá knížka, co věta, to odstavec, často jen výkřiky, podněty, přívlastky, okamžitá pojmenování.

Denní setkání s rasismem Věk autorky je poznat, což má své výhody i nevýhody. Je to mladá, ne zcela vyzrálá, ale také příjemně občerstvující knížka, viděná z podstatně jiné perspektivy, než kterou se ubírá současná česká literatura. Lan Pham Thi neřeší českou(německosovětskou) minulost, nepíše o dědictví socialismu, o pokřivených charakterech, kompromisech, paradoxech, cizí je jí hospodskopábitelská poloha stejně jako chrlivá obraznost, není vlastně příliš niterná ani příliš poetická. Ve snaze o úspornou stylizaci a využíváním obecné češtiny by se snad daly najít jisté spojitosti s kratšími texty Michala Viewegha či posledním románem Jaroslava Rudiše Potichu, k tomu by však Lan Pham Thi musela být ironičtější.
Autorka o tom takhle neuvažuje. Popisuje to, co dobře zná, co ji obklopuje: současnost, Vietnamci, Češi, jihočeský Písek, v němž studovala a kde se příběh odehrává. Mladá vypravěčka a její rodina tam prakticky dennodenně zakoušejí různé formy rasismu a xenofobie, agresí příběh začíná. Česká Vietnamka se se svým bratrancem Totem, který právě přijel na návštěvu z Vietnamu, trochu večer zdrží v ulicích, když je napadne partička skinheadů. Rasový motiv je od počátku zřejmý, prší tu nadávky typu „sráči žlutej“, „čubičko exotická“. O něco dál hoří obchůdek vietnamských příbuzných, policie se baví vtipy z vietnamského tržiště, čeští úředníci si nechávají tučně zaplatit, aby povolili restauraci vypravěččina otce, a starosta sice oficiálně vypouští fráze o integraci a toleranci, ale v upřímné opilosti by dal nejradši všechny Vietnamce z města vypráskat. A kdo je starostův řidič? Jeden z násilnických skinheadů.

Ne, příběh Lan Pham Thi se ani v nejmenším nesnaží být opatrný, vyvážený, korektní. Čtete a čtete a najednou vás napadne, že tu snad není ani jedna pozitivní česká postava. V rozhořčení nad více či méně skrývanou českou nenávistí vůči cizincům, kterou si zřejmě prošla i autorka či její známí osobně, připomíná Bílej kůň, žlutej drak litanii, zaťatý výpad v sebeobraně. Trochu podobný tomu, ke kterému v knížce nabádá strýc Hoang hrdinku: „Schválně, v kterém okamžiku nejlépe zabiješ draka Temnot? Když začíná plivat síru! To je okamžik, kdy se samou pýchou otevře jako lotosový květ. Trong lúc dó thí dánh! V tu chvíli udeř!“ Jenže litanie bývají jednostranné. Autorka například nijak neproblematizuje vietnamské podnikání, její Vietnamci jsou k obcházení zákona vlastně donuceni okolnostmi, nepřejícností českých úřadů. Podobně je tomu i s médii, která tu jsou líčená jako dosti příživnický, přihlouplý stav (prsatá televizní moderátorka, přiopilý, sexuálně obtěžující redaktor).

Lan Pham Thi prostě s energií svého mládí, bez velkých zábran a obav, črtá, co jí leží na srdci, čtivě, lehce, dynamicky. Český text obohacuje vietnamskými výrazy, někdy i celými větami, nezdráhá se použít ani tu známou komolenou vietnamskou češtinu. A ač její kniha není komickou či tragikomickou, smysl pro humor dokazuje několikrát: například scénou se zvracejícím starostou, úmyslně přiskřípnutým v automobilovém okénku.
Realismus a legenda Přednosti Lan Pham Thi nespočívají v rafinovanosti, hloubce, komplexnosti či psychologické kresbě, ale v kompaktnosti, napětí, rozvíjení scén. Jedna z nich, rituální boj kohoutů, nemá daleko k mrazivosti psích zápasů z filmu Amores perros. Na rozdíl od jiných spisovatelů totiž autorka dokáže přirozeně pracovat s mýtickou rovinou, kterou asi nelze v asijské kultuře obejít: realistickým, současným příběhem prolíná vietnamská legenda o bezcitném dračím králi Šianguovi, jeho synovi Thu a průsvitné dívce Xuan. Průsečíkem obou linií je motiv draka, který je v Asii vnímán jako pozitivní symbol.

Porota soutěže se prý na vítězce jednomyslně shodla a podle mne vybrala dobře. Kdyby už pro nic jiného, tak pro solidně zpracované, byť výrazně negativní téma, které si od českého spisovatele bez zahraničních kořenů představíme těžko.

Česká vietnamská literární naděje

7.9.2009, Týden, str. 72, Kultura Pavel Mandys

Českou literaturu v poslední době oživují autoři neobvyklého etnického původu. Loni Afročech Tomáš Zmeškal, letos vietnamská Češka LAN PHAM THI.

Teprve devatenáctiletá studentka se minulý týden stala čtrnáctou vítězkou Literární ceny Knižního klubu (je určena pro dosud nepublikované rukopisy), nejmladší a nejexotičtější v její historii. Zvítězila s prózou Bílej kůň, žlutej drak, kterou Knižní klub, už dlouhou dobu nejsilnější nakladatelský subjekt u nás, zároveň uvedl do knihkupectví.

Zvracející primátor
Bílej kůň, žlutej drak je spíše delší povídka než román, jakkoli se nakladatelství snažilo rozsah „nafouknout“ na konečných 144 stran fotografiemi a řídkou sazbou; přečíst se dá za hodinu. O kvalitě to přirozeně nic neříká, ta v podstatě odpovídá tomu, co lze očekávat od devatenáctileté autorky.

Tedy především demonstraci vlastního pohledu na svět, pochopitelně trochu rozhořčeného, trochu cynického a ve finále hlavně rozčarovaného. Prózu zcela jistě zatraktivňuje autorčin původ a s ním spojený pohled zevnitř na stále velmi uzavřenou vietnamskou komunitu: bez něj by to byl další z mnoha textů o tom, jak těžké a divoké je dnes dospívání dívek. Hrdinka autobiografické prózy je chvílemi silácká i romantická, převážně však patřičně ostrá a zhnusená okolím, což podporuje latentní český rasismus, jehož nenápadné projevy jí nikdy neutečou. Lan Pham Thi naštěstí drobné radosti a četnější příkoří líčí velmi svižně, daří se jí přirozené dialogy, jazyk používá konzistentně hovorový, občas protkaný vietnamskými vulgaritami, které nepřekládá. Krátký rozměr se ukazuje jako výhoda: nic tu nepřebývá, příběh je kompaktní a zejména scénka, kdy opilému píseckému primátorovi upevňují hlavu do okénka jeho limuzíny, aby ji uvnitř nepozvracel, je vskutku k popukání.

Hlavním důvodem, proč knihu vydat a číst, je však už zmíněná zkušenost Vietnamky v Česku. Lan Pham Thi patří ke druhé generaci přistěhovalců: narodila se manželům, kteří tu pracovali už od osmdesátých let (a má tudíž české občanství), probojovala se naším školním systémem a češtinu ovládá perfektně. Rozumí českému i vietnamskému sociokulturnímu prostředí, obojí vnímá realisticky, jakkoli samozřejmě těžce „vydýchává“ rasisty a úředníky (případně jiné vykuky), kteří vratkého postavení vietnamských podnikatelů ustavičně zneužívají; naopak příliš nerozebírá, jaký druh zboží to její strýček ve stánku prodává. Její hrdinka však nad šikanou příliš nenaříká, více ji sebere, když ji zradí český milenec - jak to tak u dívek jejího věku bývá.

První a poslední?
Paradoxní je, že stejně rychle, jako česká literatura tuto zajímavou autorku získala, ji možná zase ztrácí. Lan Pham Thi, kterou k napsání textu přiměla v létě 2008 „nostalgie po ukončení gymnázia, změny v rodině a odchod kamarádů, kteří se rozjeli užít si posledních prázdnin“, se na předávání ceny nedostavila - momentálně totiž studuje v Malajsii (na univerzitě v Kuala Lumpuru environmentální management a informatiku). Podle dopisu, který pohledná a činorodá dívka zaslala organizátorům soutěže, má momentálně amerického přítele a její rodina se stěhuje do USA, kde otec dostal výhodnou obchodní nabídku. V úterním rozhovoru pro MF Dnes sice uvedla, že domů se bude vždy vracet do Chebu, a zdá se také, že za své největší kamarády stále považuje české spolužáky, v rozhodování o budoucí (literární) kariéře však tyto okolnosti obvykle hrají spíše vedlejší roli.

Doufejme, že povzbuzení ve formě ceny knižního klubu (a prémie 100 tisíc korun) Lan Pham Thi přiměje k další literární tvorbě v češtině. Mít vypravěčku takto nesentimentální, nese smyslem pro občas až škodolibý humor a schopnou psát čtivě a lákavě i pro generaci teenagerů by bylo určitě přínosné jak pro vietnamskou komunitu, tak pro českou většinu.

Ceny Knižního klubu Nejlepší objevy ze soutěže

5.9.2009, Mladá fronta DNES, str. 15, Scéna - knihy

• Hana Andronikova Zvuk slunečních hodin Epický román o válce a lásce, překvapivě dobře stylisticky zvládnutý. Druhá světová válka a nacistické běsnění neblaze poznamenají vztah podnikatele Tomáše Kepplera a židovské dívky Ráchel, atmosféru příběhu dotvářejí i proměnlivé scenerie: Baťův Zlín, Indie 30. let i poválečná Amerika. Vydáno 2001, 304 stran, cena 189 korun
• Václav Křístek Cesta na poledne První román známého scenáristy je v podstatě kronikou 16. století v českých zemích, líčenou do ohromujících podrobností. Středobodem jsou mladická léta Jakuba Krčína z Jelčan (1535-1604), pozoruhodné postavy českých dějin, spjaté nejen s jihočeskými rybníky. Vydáno 2004, 656 stran, cena 249 korun
• Martin Šmaus Děvčátko, rozdělej ohníček Román o Romech, ale vlastně ne tak úplně romský. Šmaus patří k nejslibnějším debutantům posledních let. Ovlivněn Hrabalovou poetikou a možná i Olbrachtovou baladičností, s citem pro bohaté odstíny češtiny a romštiny vypráví příběh chlapce Andreje Dunky. Vydáno 2005, 296 stran, cena 189 korun
• Jiří Šulc Dva proti Říši Rychlý styl, spousta dialogů a trochu polemika s věčným českým umenšováním hrdinů. Jiří Šulc v historickém románu o hrdinství nijak neskrývá svůj obdiv k těm, kteří se v květnu 1942 odvážili zabít jednoho z nejvyšších nacistických pohlavárů Reinharda Heydricha. Vydáno 2007, 480 stran, cena 259 korun

Ten příběh se stát mohl, proč ne?

7.9.2009, Literární noviny, str. 1, Nové knihy, Ivan Matějka

Jméno čerstvé (a zatím nejmladší) laureátky čtrnáctého ročníku Literární ceny Knižního klubu zní exoticky. Cizokrajně. Lan Pham Thi. Svůj první a hned významně oceněný - román Bílej kůň, žlutej drak začíná slovy: „Jsem Češka…“ Vzápětí ale dodává: „Jsem Vietnamka. Pro všechny. Navždy.“ Tím je vysvětleno mnohé - o autorce, o románu, o tématu. Lan se narodila v Sokolově (vietnamským přistěhovalcům), vystudovala střední školu v Písku. Ve studiích pokračuje na University of Malaya v Kuala Lumpuru, obor environmentální management a informatika.

Co vás přivedlo k napsání románu? Byl to nějaký bezprostřední impuls? Nebo jen chuť psát?
Knížku jsem napsala během loňského podzimu. Byla jsem po maturitě, všichni kamarádi se rozutekli na různé školy nebo na brigády do zahraničí, hodně věci bylo jinak a já se z toho potřebovala nějak dostat. A psaní je nejlepší způsob, který na tyhle nálady znám. Už dříve jsem psala pro sebe různé básničky, které ale teď nepomáhaly. Takže jsem začala psát povídku... a ona se trochu roztáhla.
Většina hlavních postav vašeho románu jsou Vietnamci žijící v České republice. Nakolik jste se snažila zachytit jejich obecnou zkušenost? Nebo je to prostě jen příběh, který se zrodil ve vaší hlavě?
Příběh z knížky se nikdy nestal. Ale stát se mohl, proč by ne? Popsala jsem některé situace, které se přihodily mým rodičům, příbuzným. Ze mě osobně toho v knížce tolik není. A hlavně ne ty sprostý slova, která hrdinka sem tam používá. Bratr se mi směje, že vůbec netušil, že podobná slova znám. Jinak knížka není úplně typickým příběhem Vietnamců v České republice. To je sám o sobě velmi uzavřený, ale pestrý svět! Hodně záleží na tom, jestli v ČR žijete dlouhodobě, nebo jste přijeli jen na práci. Vietnamci, kteří přijeli do Evropy hlavně pracovat, většinu problémů z knížky vůbec neřeší. Příběh popisuje lidi, kteří v ČR chtějí žít a podnikat. A kteří se tedy musí potkávat s místními lidmi. A politiky. A úředníky. Podobná setkání jsou příčinou různých konfliktů.

Píšete dál? Česky, vietnamsky, anglicky?
Psala jsem skoro od mala. Básničky, hodně. Ve vietnamštině, i když ji neumím nijak skvěle. Ale vietnamština je prostě vynikající básnický jazyk. Je hodně bohatá a Vietnamci navíc básně miluji a rozumí jim. Čeština je zase lepší na prózu. Angličtina je o ničem. I když teď v Malajsii, kde chodím na universitu, mám takovou dobrou brigádu: jako nerodilá mluvčí chodím učit základy angličtiny chudé imigranty. A v těch hodinách je spousta zábavných okamžiků a legrace. Takže třeba napíšu nějaký česko-anglický text o výuce angličtiny v Malajsii. To by mě docela lákalo.

Literární „intro“ do soužití dvou kultur

7.9.2009, Literární noviny, str. 2, Nové knihy, Ivan Matějka

Na českou literární scénu vstoupil nový talent. A velmi razantně.

Lan Pham Thi, v Čechách narozená dcera vietnamských přistěhovalců, dokázala svým rukopisem zaujmout pozornost pěti zkušených čtenářů - jednoho kritika, tří spisovatelů a jednoho nakladatelského profesionála, kteří se sešli v porotě čtrnáctého ročníku soutěže o Literární cenu Knižního klubu.

Jistě, bylo tu téma, které mnozí z nás považují za společensky velmi závažné. O složitém, mnohdy trpkém sžívání cizinců, a jmenovitě právě Vietnamců, s českou společností, byly napsány tisíce článků, komentářů a studií - ale jen výjimečně v nich dostávali slovo ti, kterých se problém bytostně dotýká.

A najednou je tu text - sice ne publicisticky přesný a ověřitelný, jen beletristicky nadsazený, převádějící zkušenosti konkrétních lidí do smyšleného příběhu -, který to svědectví z druhé strany přináší. Lze z něho vyčíst jak „jim“ asi u nás je, jak nás vidí, jak nahlížejí na to, co se kolem nich děje, co si myslí o tom, jak na ně nahlížíme my. To samo o sobě by ale asi jen těžko ovlivnilo porotu prestižní literární soutěže, která má v regulích závazek, že vítězný rukopis bude vydán - taková porota se musí totiž také ohlížet na to, zda je tu příslib, že příběh bude se zájmem čten.

Rozsáhlá povídka (či krátký román) Lan Pham Thi takový příslib nese. Je to kultivovaná próza, vyprávěná způsobem, který nás okamžitě zaujme, vtáhne, pohltí - i když samotný příběh není nijak komplikovaný a tvoří ho v podstatě jen drobné výseky z každodenního života na současném českém maloměstě, prolnuté s jednou tradiční vietnamskou legendou.

Největší zásluhu na přitažlivosti knížky má její živý jazyk, úsporný a výstižný styl, zrychlený tep vyprávění. Lan Pham Thi je devatenáct let, a na způsobu jakým vypráví, je to příjemně znát. Říká-li o sobě v první větě úvodu (nazvaného zde Intro, výrazem hodným generace odchované internetem) „Jsem Češka“, jazyk ji nezradí. Hbitě a umně se proplétá různými vrstvami a podobami češtiny - chvílemi vypráví spisovně, chvílemi v obecné češtině, chvílemi využívá slang své generace - a bez váhání i vulgarismy, které dnes k řeči mladých patří snad víc než kdy jindy. Do toho přesně odměřuje vietnamská slova a věty. V mladé české próze není příliš textů, které by s jazykem nakládaly tak přesně, a přitom tak výstižně a efektně.

Text se vlní, proměňuje podle atmosféry - téměř magický, například při popisu tradičních kohoutích zápasů, provázejících důležitou rodinnou sešlost, či zase až groteskně krutý. A nesmíme zapomenout na škleb, který na nás civí ze zrcadla knižních řádek. Na smutek, který na nás dýchne ze scén, v nichž se život vietnamské komunity protíná s nadutostí, domýšlivostí, přezíravostí, přízemní familiárností, vychytralostí, tupostí značky „czech made“. Defilují tu náckové, tak „stateční“ ve stádu, „bílí koně“, kteří se dokážou o sebe výhodně postarat - pochopitelně na úkor jiných, úplatní úředníci, lhostejní novináři, pokrytečtí politici, nešetřící vzletnými, ale dutými frázemi, slabá chvilka je ovšem prozradí. V tomto smyslu můžeme nazvat knihu společensky naléhavou. Ale nebojte se, opravdu to není publicistika, sveřepě se ženoucí za vytčeným tématem, ale svrchovaná próza, nasycená rozličnými osudy.

Česká literatura získala novou nadějnou autorku ... a možná ji hned zároveň ztrácí. Rodiče Lan Pham Thi se stěhují do Spojených států, ona sama studuje v Kuala Lumpuru. Zmizí nám zcela z obzoru? Byla by to škoda.

Vyhrála Orchidej

8.9.2009, Naše rodina, str. 14, Kultura Lubor Falteisek

Každoroční literární soutěž Knižního klubu je otevřená pro každého, však se tu také téměř vždy objeví nějaký nový literární talent. Letos však bylo překvapení největší - 14. ročník soutěže, do něhož se přihlásilo 74 autorů se 77 rukopisy, z nichž každý musel mít alespoň 150 stránek, totiž vyhrála v Česku žijící vietnamská dívka Lan Pham Thi. Získala tak cenu 50 000 korun a zároveň Knižní klub vydal její knihu Bílej kůň, žlutej drak, v níž docela drsně, ale velmi autenticky líčí život vietnamské komunity u nás, jejž provází i projevy rasismu. Rodiče teprve devatenáctileté dívky Lan, jejíž jméno znamená v překladu Orchidej, k nám přijeli koncem 80. let a zpočátku pracovali v továrně na výrobu nádobí. Mnohokrát se stěhovali za prací, nejdéle žili v Krušných horách. Lan, které v českém prostředí říkají Lenka, se narodila v roce 1990 v Sokolově, maturitu složila na střední škole v Písku a nyní studuje na Malajské univerzitě v Kuala Lumpur. Její rodina však v současné době prodala obchod v Chebu a stěhuje se do Ameriky...

Lan nejenže mluví výborně česky, ale zřejmě má vícero talentů. Kromě psaní - kniha je její literární prvotinou - totiž také fotografuje a hraje na elektrickou kytaru. V knize používá i vietnamská slova či krátké věty, líčí tu jejich zvyky a poodhalí zákulisí života Vietnamců u nás, který pochopitelně známe jenom z jedné stránky.

Vietnamský drak na českém koni

11.9.2009, Hospodářské noviny, str. 13, Knihy Tomáš Dimter

Tuzemská literatura má svůj první „migrační román“. Mladá vietnamská autorka Lan Pham Thi ho napsala česky.

V letošním ročníku literární ceny Knižního klubu se porota shodla na titulu Bílej kůň, žlutej drak devatenáctileté autorky Lan Pham Thi. Ve čtrnáctileté historii soutěže o nejlepší nevydaný český rukopis jde o nejmladší vítězku. A navíc vietnamského původu. Nynější vydání této knihy je prvním českým příspěvkem k fenoménu „migrační literatura“, a to není rozhodně málo.

Poetika vyprávění takzvané migrační literatury se proměňuje v závislosti na generaci, jak je nejlépe vidět na textech psaných potomky tureckých přistěhovalců do Německa. Zatímco první generace zachycovala na začátku sedmdesátých let dvacátého století ve sporadických pokusech o literární sebevyjádření především stesk po domově a formálně se tyto texty blížily buď červené knihovně, nebo oslavě bývalé domoviny, druhá generace autorů, která uměla německy tak dobře jako turecky, začala reflektovat problémy soužití s Němci. Texty dnešních padesátníků, kteří začali publikovat na konci osmdesátých let, jsou plné razantních a rychlých soudů, útoků na německý rasismus. Jsou to texty psané bez ochranné roušky a falešné nutnosti o vyváženost.

Jejich autoři odmítají servilnost otců a popisují svou generaci jako vykořeněné obyvatele země, kde je nikdo nechce. Tito spisovatelé se necítí doma ani v Turecku, ani v Německu, a reagují na toto „bezdomovectví“ brutálním verbálním atakem. Nastavené literární zrcadlo pak dává děsivou odpověď na otázku, jak se vám v Německu žije. Takové jsou třeba texty ikony migračních literátů Feriduna Zaimoglu:plné vulgarismů,kopání a odmítání společnosti, která si pozvala do Německa anonymní pracovní sílu, ale – světe, div se – přijeli lidé. Setrvat v této etapě je lákavé, xenofobie a rasismus ze společnosti jen tak nevymizí.

žlutí kontra bílí Třetí „fázi“ představuje rezignace na pohodlné a poněkud monotónní spílání většinové společnosti a snaha o vymanění se z úzkého rámce migrační literatury směrem k univerzálnímu charakteru psaného textu. Nehrát notu národnostní, ale kvalitativní. Odmítnout svůj původ jako žolíka, který se tahá z rukávu, když je text slabý. Například Tomáš Zmeškal, autor oceňovaného románu Milostný dopis klínovým písmem, tuto hru se čtenářem nehraje. Zmeškalův původ (otec z Konga, matka Češka) z knihy nevyčteme. Jeho literární debut je svrchovaně český, respektive internacionální. Jinak je to ale u letošní laureátky ceny Knižního klubu. Lan Pham Thi.

Devatenáctiletá rodačka ze Sokolova Lan Pham Thi zasadila děj své novely do jihočeského Písku, kde vyrůstala a studovala. Setkáváme se tu se členy vypravěččiny bližší i vzdálenější rodiny, otcem, který touží po restauraci Dračí zátoka, strýci, jehož snem je vlastnit kamenný obchod, a ne obyčejný stánek, bratrancem Totem, který přiletěl do Evropy na prázdniny. Protihráči světa rodiny vietnamských přistěhovalců, který autorka přibližuje jen letmo a občas s nádechem ironie a cynismu, jsou bílí maloměšťáci, rasisti, mlátičky, úplatní úředníci i vykutálení rádo by společníci.

Postavy nemají výraznější hloubku, abychom chápali motivace jejich jednání, ale základní extrapolace textu takový vhled do postav ani nevyžaduje. Postavy totiž jednají podle toho, co se jim přihází, jako by bez minulosti, což občas připomíná modelové situace z kurzu rasové nesnášenlivosti. Skinheadi jsou pašáci jen ve skupince, primátor má plnou pusu řečí o rovnosti a bratrství přesně do chvíle, než se opije při slavnostním otevření vietnamské restaurace a vyjeví své přání všechny cizince ze země vyhnat, novináři jsou povrchní, opravdové přátelství mezi Čechy a Vietnamci neexistuje. Epizodičnost textu zdůrazňuje přerývané vyprávění mýtu o dračím králi Šianguovi, jeho synovi Thu a dívce Xuan, který se váže k hlavní linii příběhu spíše jen jako motto jednotlivých kapitol.

velké téma I když dějová linie může na první pohled někomu připadat nepropracovaná, text rozhodně není středoškolsky pojaté sociálně kritické vyprávění ze života vietnamské komunity. Jde o autentický vhled do jejího všednodenního života, strachu komunity i izolovanosti. Tam, kde text ztrácí na obsahové propracovanosti,„zaskakuje“formálně zvládnutí styl vyprávění: suverénní, ironizující i úsporný. Lan Pham Thi výtečně pracuje s obecnou češtinou, kterou mixuje s vietnamštinou. Má velké téma, pozorovací talent a v této chvíli i výhodu významného vydavatelského domu, který umí se svými autory pracovat.

Možná by knize slušelo komornější grafické zpracování bez ilustrativních fotografií, které mají ohavně šedé stínování a navíc přetékají ze sazebního rámce, ale Knižní klub ví, co mají jeho čtenáři rádi. I kdyby novela Bílej kůň, žlutej drak nebyla tak prodejně úspěšná jako román Jiřího Šulce Dva proti říši, který získal cenu před dvěma roky a prodalo se ho přes 26 tisíc výtisků, upozornili porotci na zajímavý talent, jenž může českou literaturu (a společnost) obohatit o „jiný pohled“: pohled migranta, autora druhé generace přistěhovalců, který je stejně doma (nebo stejně cizí) jak ve vietnamské, tak i české kultuře. Tento pohled nám zatraceně moc chybí.

Nnarozena v Čechách „Jsem Češka. Narodila jsem se tady. A nejspíš tu i umřu. … Jsem Vietnamka. Pro všechny,“ říká vypravěčka románu Bílej kůň, žlutej drak. Lan Pham Thi se narodila roku 1990 v Sokolově. Střední školu absolvovala v Písku, kam umístila i děj své oceněné prvotiny, kterou vydalo nakladatelství Knižní klub. Nyní studuje na univerzitě v Kuala Lumpuru obor environmentální management a informatika. Její rodiče přišli do Československa v osmdesátých letech, oba pracovali v továrně na výrobu nádobí. Rodina nyní prodala obchod v Chebu a stěhuje se do USA. Lan Pham Thi je první autorkou s vietnamskými kořeny v České republice.

Docela tvrdá holka

21.9.2009, Respekt, str. 59, Kultura / literatura Magdaléna Platzová

V době rasové nesnášenlivosti si Knižní klub vybral skvěle

Kniha Bílej kůň, žlutej drak, se kterou v letošní soutěži Knižního klubu vyhrála autorka Lan Pham Thi, není románem, jak se tvrdí na přebalu, ale spíš úvodem k románu. Osmnáctiletá česká Vietnamka žije s rodiči na malém městě, obklopena sítí korupce a rasově motivovaného nepřátelství, na kterém se shodne policista se skinem, starostou a nakonec i s nejlepším českým „přítelem“. To je výchozí situace a my chceme vědět, co bude dál. Podaří se hrdince utkat se s drakem Temnot? Bohužel se to nedozvíme.

Přesto knihu stojí za to přečíst a možná i dvakrát. Těch několik ostře nahozených momentek, proložených pohádkou o dračím králi a efektními fotografiemi skal, moře a buddhistických oltářů, tvoří kompaktní celek vypovídající o střetu dvou světů: českého maloměsta, kde se Vietnamcům tyká a lidé v nich v nejlepším případě vidí užitečné šmelináře, a niterného světa vietnamské komunity, kde mají dobro a zlo na starosti draci a moudrost se hledá u duší zemřelých.

Maloměstské spiknutí
Číst tuhle knihu je zážitek o to silnější, že na něj nejsme zvyklí. Nám Čechům málokdy někdo suverénní češtinou řekne, co si o nás myslí. Jako to říkají němečtí Turci Němcům nebo Alžířané Francouzům. Příběh, který napsala ve svých devatenácti letech rodačka z Chebu, se odehrává tady a teď. Co se slovníku týče, s nadhledem míchá výrazy ze střední školy s kultivovanou češtinou, přičemž všechno pěkně „odsejpá“. Text navíc prokládá vietnamštinou a zkomolenou češtinou, kterou používají její příbuzní, kteří -na rozdíl od ní - nevychodili české školy.

Bílej kůň, žlutej drak je kniha romantická a dívčí, ale zároveň i nesentimentální a krutá. Dospívající hrdinka má totiž i jiné starosti než to, kdo se jí líbí a zda ji zradila kámoška. Příběh je poměrně jednoduchý: V Písku sněží. Hrdinka se vrací z hospody, kam doprovázela vietnamského bratrance, který právě přijel do vysněné Evropy na prázdniny. („Vítej v Evropě, Tôte! V samym srdci!“) Přepadnou je čtyři skinheadi a pořádně by jim natloukli, nebýt šlechetného zachránce, ze kterého se později vyklube sympatický, ale trochu bezcharakterní malíř a - krátká láska.

Zatím se v dosud neotevřené restauraci dívčina otce koná rodinná oslava, na kterou se dostaví i věštec Ngoc Tama. Při obřadném kohoutím zápase se jeho duše spojí s dušemi předků a věštec zaručí pro restauraci ochranu vyšších sil. Ta ale dlouho netrvá. Po slavnostním otevření, jímž novela vrcholí a které Lan Pham Thi rozehraje v téměř surrealistickém duchu (vedle Vietnamců se tu opíjejí i Češi, hlavně místní honorace reprezentovaná primátorem), funguje restaurace jen málo přes rok, načež český „bílý kůň“, který podnikatele kryje svým jménem, vyhodí kopytem a všechno je pryč. Mezitím shoří stánek strýce Hoanga, navštívíme policii... Postupně před námi vyvstává primitivní, ale pevné maloměstské spiknutí stmelené nepřátelstvím k cizincům.

Lan Pham Thi je kritická k Čechům, ale nerozněžňuje se ani nad Vietnamci. Má vztek, když její bratranec není schopen uhodit skina jako první. A ponižuje ji, když otec a strýc podstrojují opilým Čechům, na kterých je závislé jejich podnikání. S ironií hovoří o minulosti otce, který se v Písku před dvaceti pěti lety stal jednou provždy „Tondou“: „Tonda všechno zařídí. Tonda všechno domluví. Tonda vše zajistí. Tonda není podrazák. A - s Tondou nejsou problémy. Babety, jízdní kola, digitálky, kapesní elektronické hry, kazeťáky. Dolary, marky, šilinky. Cigarety, video. Když byl u kšeftu Tonda, byla to záruka dobrýho obchodu pro všechny strany.“ Lan Pham Thi je docela tvrdá holka. I svoje city popisuje z odstupu a nedává do nich moc nahlédnout.

Určitě nejsilnějšími místy knihy jsou ta, kde se do všední písecké reality prolamuje utajený svět vietnamských přistěhovalců. Jednoduchým jazykem se Lan Pham Thi daří vykreslit obrazy místy až hypnotizující krásy. Není to vždy v originalitě metafor. Věštcovy oči „fosforeskují jako safíry“ a „září jako rubíny“, jenže to nic neubírá na strhujícím rytmu scény, ve které se tento „velmi starý pán s šedivými dlouhými vlasy, v dlouhém plášti a ručně vyrobených sandálech“ náhle s vytaseným mečem přenese přes hrozen diváků, utne zápasícím kohoutům hlavy a skrz kaluž nachové krve se „dívá do polorozevřené drakovy tlamy“ a spojuje se s dušemi dávno zemřelých, zatímco „čas teče pomalu jak voda v deltě Mekongu“.
Lan Pham Thi v rozhovorech opakuje, že nechce být brána jako rarita. Tomu se samozřejmě nevyhne. Je talentovaná a dobře píše, ale také je první Vietnamka, která napsala českou knihu. To prvenství fascinuje a vytváří část čtenářského zážitku. Je raritou a zůstane jí, dokud se na trhu neobjeví další knihy napsané českými Vietnamci, Číňany nebo třeba Ukrajinci. Dokud se literární vyjadřování v češtině nestane pro druhou generaci přistěhovalců normální, což by bylo skvělé nejen pro Lan Pham Thi a českou literaturu, ale hlavně pro českou společnost.

Knížka jako můstek

25.9.2009, MF plus, str. 70, Kultura Ivan Verner

Vietnamci mají rádi kratší povídky a módní je psát v krátkých větách. Alespoň to tvrdí Lan Pham Thi, devatenáctiletá Češka. Má asi pravdu, protože vyhrála letošní Literární cenu Knižního klubu.

Útlá knížka Bílej kůň, žlutej drak je ještě „nastavena“ ilustračními fotografiemi a vyprávěním z vietnamské mytologie. Čtenář se tak se samotným příběhem vypořádá velice rychle. Dá se říci, že i snadno.

Lan Pham Thi pracuje s češtinou naprosto suverénně, má smysl pro gradaci podporovanou právě krátkými větami a sám příběh je svým způsobem dostatečně napínavý. Proč si to také nepřiznat – jen málokdo z nás by nebyl zvědavý na zákulisí stánků s laciným textilem, odkud v poledne voní (či pro někoho páchnou) misky s nudlemi s kousky zeleniny v kořeněné omáčce, či na odvrácenou stranu restaurace, v níž je před námi během chvilky plný talíř pikantní krmě.
Stejně pikantní krmi servíruje mladá spisovatelka. Ty dva měsíce, které trávila nad rukopisem při čekání na to, zda bude přijata na zahraniční vysokou školu, využila znamenitě.

Zvídavý čtenář, číhající na podrobnosti ze života vietnamské komunity, je pojednou trochu zaražen, protože se dovídá zajímavé podrobnosti o společnosti české. Není to dobrá vizitka. Vůbec nejde o rasisty – kteří jsou v knížce dokonce tak trochu propojeni s primátorem města, kde se děj odehrává – ale spíše o celkový postoj; peníze na vysněnou restauraci si otec hrdinky povídky sice dokázal vydělat, ale pronájem za něj musí vyřizovat český „přítel“, který si ovšem nenechá ujít příležitost pumpnout před systémem úplatků bezmocného restauratéra o nějakou tu tisícovku navíc. Je tu hygienická kontrola, o níž by legendy mohla vykládat spousta českých majitelů pohostinství, a tady má před sebou cizince, jemuž nezbývá nic jiného, než kývat... Přesto se nakonec Žlutý drak, jak se restaurace jmenuje, otevírá a příběh vrcholí. Lan Pham Thi – či vlastně její hrdinka – si vyřizuje účty. S pomíjivou láskou, s primátorem, který tu je z ryze populistických důvodů, a vlastně i s jedním ze skinů, kteři ji spolu s bratrancem na začátku napadli. Velice dobře zvládnuté a vtipné finále však nic neřeší, pointa je někde jinde... Autorka umí pracovat s češtinou se všemi jejími nuancemi i nespisovnými výrazy ku prospěchu vyprávění, dokáže je také zpestřit výrazy vietnamskými.

O sobě říká, že je Češka, ale pro okolí je Vietnamka. Neví, jestli bude ještě psát, ví však jistě, že kdyby si vzala Čecha, tak ji maminka přerazí. Bílej kůň, žlutej drak, jakýsi můstek mezi dvěma kulturami, je zatím příliš vratký.

Až bude mít úřednice dědu z Vietnamu

3.10.2009, Lidové noviny, str. 29, Orientace / salon

Cenu Knižního klubu pro dosud nevydané texty získala nejmladší autorka v historii – devatenáctiletá Lan Pham Thi za novelu Bílej kůň, žlutej drak. „Jsem Češka. Narodila jsem se tady,“ začíná příběh z jihočeského Písku. Už na první stránce, kde popisuje napadení skinheady, ale dodává: „Jsem Vietnamka. Pro všechny. Navždy.“

Tomáš Němeček: Lan Pham Thi se v jednom rozhovoru obávala, že kniha nebude zajímavá kvůli svému obsahu, ale jen kvůli tomu, že autorkou je česká Vietnamka. Někteří recenzenti také napsali, že Bílej kůň, žlutej drak je v podstatě jednoduchá novela devatenáctileté dívky, bez silného příběhu nebo zápletky, se zběžně načrtnutými postavami. Co je tedy na knize pozoruhodné podle vás? Magdaléna Platzová: Je jasné, že „románem“ se tato kniha stala až na přebalové pásce – jako vítěz soutěže Knižního klubu. Román to není, ale velmi zdařilý úvod k románu, jakási expozice, v níž se seznámíme se základními rysy hlavních hrdinů a zapeklitou situací, v níž se nacházejí.

Je tu naznačena i budoucí zápletka – propojení skinů s vedením města, nespolehlivý „bílý kůň“. Je škoda, že to Lan Pham Thi nedopsala, i kdyby jí to mělo trvat ještě pár let. Na druhou stranu právě nepřítomnost jakékoli ambice napsat „román“, lehkost a bezprostřednost pozorování a vyjadřování, které prozrazují věk autorky, dělají z četby zážitek. Je nám totiž jasné, že Lan Pham Thi si nevymýšlí, ale s talentem popisuje, co opravdu zažila. Tran Thu Hien: To je samozřejmě otázka: Byla by kniha čtenářsky úspěšná, kdyby se autorka místo Lan Pham Thi jmenovala Jana Nováková? Snad by ze začátku tolik nezaujala a možná by nebyla první reakce: „Á, to je kniha té Vietnamky, co se narodila v Česku...“ Ale už na první stránce kniha zaujme neobvyklostí prostředí a jazykovými zvláštnostmi.

Příběh je spojený s tématem rasismu, znovu ho otevřel. Každý ví, že tady nějaká míra diskriminace existuje, ale nemluvilo se o tom.
Tomáš Němeček: V čem je z pohledu recenzentky Lan Pham Thi dobrá?
Magdaléna Platzová: Nejlepší je jako pozorovatelka. Je chytrá, vtipná, originální, dokáže přehlédnout situaci a vypíchnout z ní ty nejpůsobivější obrazy. Slabší jsou naopak místa, kde se snaží o nějakou hlubší psychologii hrdinů – například u postavy malíře.
Ivo Možný: Pro mne byla ta knížka české spisovatelky vietnamského původu zhmotněním naděje, že se české společnosti po těžkém pouštění žilou, kdy jsme přišli o svoje Židy, Němce a nakonec i Slováky, přece jen otevírá historická šance.
Dnes je autorka v Bangkoku, její tatínek se stěhuje s obchodem do Spojených států… a jak to čtu, vidím, že není divu. Ač naděje umírá poslední. Ony i ty duté hlavy chodí v „texaskách od Ťamana“ a bydlí třeba v bytě, který tu postavili Ukrajinci. Pilní vždycky iritují líné, a socialismus, jak poznamenal Bertrand Russell, je filozofií závisti. Zdědili jsme ale po něm i dobrou pověst ve Vietnamu, a po první republice dobrou pověst na Ukrajině…
Jak poměry začnou houstnout – a tak kolem roku 2030 už to zde v Evropě bude pěkně husté – mohly by děti těch, které dnes mezi sebe přijmeme, už kopat za nás, abychom nevypadli i z druhé divize. Jen jim dát šanci… Zdaleka ne všichni starostové jsou přece tupci a nejeden policista to má v hlavě spořádáno líp než ředitel cizinecké policie, plukovník Husák.
Jak říká Kafka: „Logika je sice neúprosná, ale touze žít neodolá.“ Půjde to.
Nezapomenutelný šaman.
Vymyšlený Tomáš Němeček: Který moment nebo která scéna vám utkvěly v paměti?
Ivo Možný: Rozpad rautu na oslavu otevření vietnamské restaurace. Ten průnik dvou kultur a do toho ještě archetypální situace, kdy se v mladé holce láme láska ke klukovi… Ono to není žádné literární veledílo, ale má silné momenty.
Tran Thu Hien: Mě nejvíce zaujal moment, kdy otec hrdinky Tonda pozve „bílého koně“ Petra na hostinu. Sice kvůli tomu, aby zůstal pořád „dobrým přítelem“ rodiny, ale je jasné, že si ho museli vážit a důvěřovat mu i předtím, jinak by s ním vůbec nespolupracovali.
Hodně mi to připomíná moji rodinu. Taky zveme naše české přátele na svátek Tet, popíjíme u toho české víno a jíme vietnamské závitky.
Magdaléna Platzová: Mně utkvěla uhrančivě krásná scéna s věštcem. Tam je v textu skutečně přítomna magie. A přitom to není nic vymyšleného, násilného, nic vyrobeného na efekt. Lan Pham Thi má skvělý smysl pro rytmus, gradaci scény – včetně napínavého úvodu.
Nepoužívá nějaké zvlášť překvapivé metafory, ale občas se jí povede něco velice krásného – třeba „čas plynoucí pomalu jako voda v deltě Mekongu“. Ten moment, kdy se starý věštec změní v bojovníka s mečem, přelétne hlavy diváků, usekne kohoutům hlavu a čte z krve budoucnost, je nezapomenutelný. Výrazná je i scéna závěrečného večírku, světélkující kůže strýce Hoanga a ožralí bratranci, kteří prozpěvují buddhistické modlitby.
Tomáš Němeček: Líbilo se mi, jak si autorka utahuje z české (nebo jihočeské?) obsese husitstvím, jak vystihla žárlení na bílou kamarádku Vandu, která umí líp grify na zdejší chlapy. Ale ta tajemná postava věštce, jakéhosi šamana, který zřejmě žije spolu s ostatními v Písku, mě zmátla. To má podobné věštce každá větší komunita? Tran Thu Hien: Tahle scéna mě trochu pobavila: řekla bych, že je v českém prostředí nereálná. Takzvaní šamani tady jsou spíše v podobě mnišek nebo kartářek, které vám řeknou váš horoskop, čemu je třeba se vyhnout a kdy je nejvhodnější čas se například přestěhovat. Ale to vám poví při vůni vonných tyčinek a probíhá to v klidu u stolečku. Šamana popsaného v knížce si představuju někde v horách ve Vietnamu, kde je míra civilizačního vlivu ještě minimální. V naší rodině fakt na Tet nepořádáme kohoutí zápasy a neusekáváme jim hlavy.
O Češích nic nového, ale...
Tomáš Němeček: Co říkáte na vyobrazení Čechů v knize? Lan Pham Thi podle jejích slov až po vydání došlo, že všechny mužské české postavy jsou záporné.
Tran Thu Hien: Vyobrazení Čechů je naštěstí vzorkem těch, kterých je méně. S některými postavami bychom se asi těžko v našem normálním životě setkali.
Tomáš Němeček: Dozvěděli jste se něco nového o českých Vietnamcích?
Ivo Možný: Ta knížka mi dala nahlédnout v kouzlo prastaré kultury, která v sobě díky příznivé nepřízni osudu udržuje poetické tajemství starší než Gutenbergova galaxie. Magdaléna Platzová: O českých Vietnamcích jsem se dozvěděla hodně a také jsem si se studem uvědomila, že jsem se o ně vlastně nikdy nezajímala. Ani jsem nevěděla, jaké mají náboženství. Nemyslela jsem si o nich nic dobrého ani špatného, ale teď si jejich život v Česku dokážu představit s jeho barvami a vůněmi.
Znovu jsem si uvědomila, jakou má literatura moc, a že ji podceňujeme. Ale zaráží mě jedna věc. Podle toho, co říká Tran Thu Hien, by si Lan Pham Thi musela spoustu věcí vymyslet. Nejen rasistické Čechy, ale také například postavu věštce. Na to bychom se asi museli zeptat přímo jí, ale i z rozhovorů jsem měla pocit, že opravdu zaznamenala to, co se jí přihodilo. Pokud to tak není, tak se musím omluvit: podcenila jsem její fabulační schopnosti.
Tomáš Němeček: Dodatečně jsem si našel, že to v jednom z rozhovorů říká: příběh z knížky se nikdy nestal. Líbila se mi tahle pasáž: „Ale stát se mohl, proč by ne? Popsala jsem některé situace, které se přihodily mým rodičům, příbuzným. Ze mě osobně toho v knížce tolik není. Hlavně ne ty sprostý slova, která hrdinka používá.“ Magdaléna Platzová: Ale to neznamená, že si vše vymyslela. Myslím, že přivolala větší pozornost, než na jakou byla připravena, a snaží se z toho nějak vyvléknout.
Všichni kývli, že tu knížku znají Magdaléna Platzová: Je vydání knihy Bílej kůň, žlutej drak a publicita, jaké se jí dostává, pro vietnamskou komunitu nějak průlomová? Jak vy to vnímáte?
Tran Thu Hien: Sama jste se zmiňovala, že až dosud jste se o Vietnamce nezajímala – tak v tom já vidím průlom. Je to první kniha o životě vietnamské rodiny tady v Čechách. Samozřejmě se všechno, co se vypráví v knize, nestane jedné rodině a ještě během jednoho roku, ale v jisté míře se to někomu z komunity přihodí.
Ptala jsem se Vietnamců, zda o této knížce slyšeli, všichni kývli, ale nijak se k ní nevyjadřovali. Jen říkali, že Lan Phan Thi je moc šikovná.
Tomáš Němeček: To zní skoro jak starší příbuzní z té knihy...
Ivo Možný: Vidíte v české společnosti momenty, které vaší komunitě dávají šance, aby vás přijala? O co se tu dá nejspíš opřít? Tran Thu Hien: Třeba o svátky, jak naše, tak ty české. Opřít se dá o kulturu. Zjišťuji, že Vietnamci žijící v Čechách toho o české kultuře a zvyklostech vědí velmi málo, i když zde už někteří žijí mnoho let. Otázku, zda Češi něco vědí o vietnamských tradicích, nechám na vás... Do české společnosti je podle mého názoru těžké zapadnout, ale neznamená to, že to nejde, a je na nás, abychom se snažili integrovat.
Chtěla jsem se zeptat naoplátku vás. V článku v LN „Víc Korantengů a Okamurů“ kritizujete českou migrační politiku. Co by se podle vás mělo konkrétně změnit?
Ivo Možný: Především by tu nějaká imigrační politika musela být. Selhávají politici, kteří se bojí, podnikatelské kruhy, které nerozumějí vlastnímu zájmu, i novináři, kteří rozumějí všemu, takže ničemu... České elity mají přitom bytostný zájem otevřít debatu o tom, kudy z pasti, která se před námi otevírá v podobě populačního deficitu a faktu, že čím vzdělanější pár, tím pravděpodobněji zůstane bezdětný: u vysokoškoláků se to blíží už k jedné třetině.
Úplně elementární krok je samozřejmě převedení záležitostí cizinců z pravomoci české policie do pravomoci ministerstva práce a sociálních věcí. To byste se, slečno Hien, snad až divila, jak jinak by se tu vaši krajané cítili, kdyby si pro všechny potřebné papíry chodili na magistrát!
Já si ještě pamatuji ten radostný údiv, když jsem si tam šel poprvé pro pas, legitimaci a řidičák – my jsme s tím totiž také museli za komunistů chodit na policii. A je jen otázkou času, kdy i některá z úřednic na magistrátu bude mít dědečka ve Vietnamu. Kéž by také u cizinecké policie!
Magdaléna Platzová: Souhlasím s panem Možným v tom, že pokud je kniha Lan Pham Thi první vlaštovkou a budou následovat další knihy psané českými Vietnamci, Číňany nebo třeba Ukrajinci, znamená to velikou naději pro naši společnost a také literaturu. Myslím, že velikost kultury se měří tím, jak je schopna absorbovat „cizí“ elementy, jak je schopna se jimi obohatit, vzít je za své.
K tomu je ale zapotřebí velkorysosti a také sebevědomí. A naopak: komplexy méněcennosti se projevují tendencí se uzavírat, negativně se vymezovat, vylučovat ze svého středu vše, co je jiné. My tradičně kráčíme bohužel spíš tou druhou cestou, vylučujeme nejen cizince, ale i „jiné“ Čechy. V tom homogenním českém prostředí se daří stereotypům, nejen myšlenkovým, ale i jazykovým. Všechno, co je může nabourat, každý průnik „cizího“ prostoru vítám jako to nejlepší, co se může stát.
Třeba je „překecá“, aby zůstali Magdaléna Platzová: Měla jsem z debaty trochu pocit, že Tran Thu Hien má potřebu trochu zlepšovat obraz Čechů, který Lan Pham Thi vymalovala opravdu mimořádně černě. Docela to chápu. Na druhou stranu: v sedmnácti či osmnácti letech člověk možná vnímá radikálněji, ale je schopen pojmenovat spoustu věcí, které si později z různých důvodů raději nepřipouští. A Lan Pham Thi už v Česku není, ani její rodina. Kdyby bylo prostředí přátelštější, než jak jej popisuje, asi by odtud neutíkali. Tomáš Němeček: Ale to říkala v rozhovoru pro Lidové noviny. Jdou kvůli obchodu: „Otec dostal zajímavou nabídku a v České republice se peníze už delší dobu vydělávají špatně. I moje studium má jednoduchý důvod: obor, který jsem si vybrala, totiž environmentální management, se zde neučí. Ve Vietnamu bohužel taky ne, ale v Malajsii ano, vyučovacím jazykem je angličtina, kterou znám ze školy. Navíc vloni byly dobré kvóty pro cizince, takže nebyl problém se tam dostat...“
Je tam ovšem příznačná věta: „Naše rodina nikdy žádné velké problémy neměla. Nepočítám šikanování ze strany úředníků. To ale není rasismus, ti chtějí peníze.“ Tran Thu Hien: Postavy Čechů jsou v knize negativní a není tam protipól, který by to vyrovnal. Možná že jsem nechtěla házet všechny do jednoho pytle, proto máte pocit, že obraz Čechů vylepšuji.
Důvody, proč se autorčina rodina stěhuje do USA, jsem neznala. Ale na videu říkala, že se s bratrem snaží „překecat“ rodiče, aby tady zůstali. Z toho soudím, že se jí v Čechách líbí a nevidí důvod utíkat.

HRA NA VIETNAMKU?

1.10.2009  Právo  str. 6  Salon, ZDENKO PAVELKA  

Letošní Literární cenu Knižního klubu získala v Česku narozená (1990) Vietnamka Lan Pham Thi za novelu Bílej kůň, žlutej drak. Autorka na slavnostním vyhlášení cenu osobně nepřevzala, protože studuje v Kuala Lumpur na University of Malaya. Krátkou epizodu ze života vietnamské komunity jsem si přečetl z pochopitelné zvědavosti, nikoli z pracovní povinnosti, jako aktualita patřila událost rychlejším kolegům.
A… …a postupně mi čím dál víc něco nesedělo. Začalo to u popisu kohoutího zápasu:
Nabroušené žiletky na pařátech házejí prasátka smrti.
Totiž: vzpomněl jsem si, jak se žiletky brousily. Obvykle ve sklenici, smýkáním po její vnitřní straně, aspoň můj děda i otec je tak brousili, jenže s příchodem nových technologií tento rituál před desítkami let zmizel. A ti kohouti navíc nemívají ani žiletky (jak je připevnit k pařátům?), ale speciální ostruhy připomínající nože.
Hrdinčin vietnamský otec prý přijel do Československa někdy v druhé polovině osmdesátých let a brzy se stal pro Čechy Tondou, protože se rychle vypracoval a hlavně naučil se tak dobře česky. Tak dobře, že po pětadvaceti letech v Česku říká: Ale zítráá ááš. Teť uš nemalováát, bude se dodjelavat ta podlaha tadý. Ty pryč.
A pak šutr, o který jsem se málem přerazil: Scéna u spáleniště vietnamského stánku, policie, hasiči a samozřejmě televize: Televizní kamera vrčí. Račte dovolit, kdo jste kdy naposledy slyšel televizní kameru vrčet? Jak na tohle autorka přišla?
Dál už jsem četl a vracel se a narážel na další nesrovnalosti obsahové i stylistické, které mne vedly k úvaze, že za vietnamským jménem a fotografiemi (všechny výhradně z jejího archívu) hezké vietnamské dívenky se s velkou pravděpodobností jen někdo skrývá. A vychází mi toto: autorem by mohl být muž, Čech, asi ne mladší než padesátník, spíše kolem šedesátky, má či měl blízko k pražskému novinářskému prostředí, možná k bulváru, zřejmě spisovatel, ale nijak závratně úspěšný. Písek moc nezná, to by ze starosty nedělal primátora.
Spíš než svědectví z vietnamské komunity se tu nepříliš povedeně předvádí, jak si český autor může představovat život Vietnamců v Česku. Moc se o nich totiž nedozvíme. Na rozdíl od tematiky skinů, českého rasismu a korupce.
A tak jsem zůstal stát před řadou otázek. Je to vůbec možné? Mám si dovolit upozornit na takovou blamáž? Jak rukopis v anonymní soutěži četli porotci? Jak se v této hře ocitlo vážené nakladatelství, jehož podpora české literatury nejen prostřednictvím zmíněné ceny je neoddiskutovatelná? Jak se mě pokusí roztrhat novináři, kteří s autorkou dělali e-mailové rozhovory a psali pochvalné recenze? Co když se Lan Pham Thi vrátí z Malajsie a jak jinak než usměvavě mne usvědčí z omylu? Stojí mi za to takhle riskovat? Ale pak jsem si v internetové glose na www.klubhanoi.cz přečetl: …Pham Thi Lan (která se ovšem pod svůj text podepsala v poněkud matoucím, přehozeném pořadí jmen jako Lan Pham Thi)…
Pokud je můj odhad správný, zaslouží úspěšný mystifikátor ocenění – ať už cimrmanovské, nebo nějakou cenu Václava Hanky, údajného autora Rukopisu královédvorského. Jenže jaké vyznamenání si pak připíchne současná česká literární kritika a publicistika?

Českými vodami literárními se žene uragán, že Bílej kůň, žlutej drak není od Lan, protože ho napsal Jan.

Jovanka Šotolová, blogy Aktualne.cz

Tedy: Jan Cempírek publikoval „vietnamský“ román pod jménem Lan Pham Thi. Dostal za něj literární cenu, vysloužil si pěkné články od novinářů a literárních kritiků, z nichž někteří sice trochu pochybovali, že by autorkou měla být devatenáctiletá Češka vietnamského původu... (iliteratura.cz)
Celou historii shrnuje například Týden: nakonec vyšla pravda najevo. I když není tak úplně jasné, jestli to bylo víc zásluhou ostříleného kritika, který spisovateli nesedl na lep, anebo Cempírkova kamaráda, jenž by možná byl ještě skousnul, že porota dala přednost exotické slečně, ale když ho napadlo, že v tom má prsty známý kolega, nemohl si to nechat líbit. Možná ani tohle není až tak úplně pravda, ale tak si ty zprávy z médií člověk zkrátka přebere.

Jen mi není jasné, co je na tom celém tolik špatně? Že Cempírek mystifikaci neustál (sakra, že on tenkrát v hospodě nedržel zobák!). Nebo že najednou ta oslavovaná kniha nebude až tak dobře napsaná? V tiskové zprávě nakladatelství, které knihu ocenilo a vydalo, se uvádí: „Příběh Bílej kůň, žlutej drak zahrnuje popisy všednodenního života vietnamské komunity, hojně užívá psané vietnamštiny a vylíčení různých tradic, proto nikdo z porotců ani z nakladatelství nepochyboval o identitě autorky. Porota se shodla na tom, že literatura autorů druhé generace přistěhovalců je velkým obohacením pro domácí písemnictví a současná česká literatura na podobný počin dlouho čekala.“ Tyhle kvality snad ale text neztratil, když přejmenujeme autora. Naopak se mi zdá, že ten „průměrný spisovatel“, „autor dvou knih“, „častý cestovatel do jihovýchodní Asie“, jak ho charakterizují média, dokázal docela dost, když pro svou knihu zvolil o generaci mladší a etnicky odlišnou vypravěčku - a porotu oné ceny přesvědčil.

Když zmiňovaná tisková zpráva uvádí „Proto bylo pro nakladatele a porotu překvapením a především zklamáním odhalení Zdenka Pavelky (Salon, 26. 11., Kdo je Lan), že skutečným autorem románu Bílej kůň, žlutej drak je Jan Cempírek z Českých Budějovic.“ – napadá mě, jestli bychom na svého vietnamského Čecha, co se tak dokonale vydával za českou Vietnamku, nemohli raději být pyšní?

Pavel Mandys v Týdnu ve výše citovaném článku také uvádí „Dalším důvodem celé Cempírkovy akce může být obecně malá ochota nakladatelů vydávat nezavedené autory a ještě menší pozornost, kterou jim věnují média. Cempírkovi se povedlo "napálit" pražské redakce, literární vědce i teoretiky - a ještě na tom trochu (finanční prémie byla 50 tisíc) vydělat.“ Uznejme si nicméně, že „malá ochota vydávat nezavedené autory“ je relativní pojem: kolik vlastně asi nezavedených autorů skutečně stojí za vydání? ...

Ale ještě k „mystifikaci“. Skrývání pravé identity autora určitého díla před světem je způsob, který spisovatelé praktikují odedávna. Z nejrůznějších důvodů. A mám-li uvést jediný, připomenu ten, který se tolik hodí na tuhle konkrétní situaci. Francouzská literární cena Prix Goncourt má v pravidlech, že ji každý spisovatel může dostat jenom jednou. A co nevymyslel uznávaný spisovatel Romain Gary (už tohle jméno byl jeden z pseudonymů), nositel „Goncourta“ z roku 1956? Když na něho přišla tvůrčí druhá míza, vydal roku 1975 román La Vie devant soi (česky vyšlo pod názvem Život před sebou) jako Emile Ajar. I on se nějaký čas skrýval, s veřejností komunikoval prostřednictvím svého synovce (popisuje to i Wikipedie, ale bohužel ani česká, ani vietnamská verze není zatím k dispozici...) ;)
Když se později vše provalilo, Goncourta Garymu nikdo nevzal, a dnes ho najdeme v učebnicích literatury pod oběma jmény...

KRITIK DETEKTIVEM

7.12.2009  Týden  str. 74, Pavel Mandys  
 
Pokud někdy někdo natočí nebo napíše něco o té velké literární blamáži, kdy ceněný a z mnoha stran probíraný vietnamský román nenapsala mladá česká Vietnamka, ale zneuznávaný filuta z Českých Budějovic, pak bude mít problém s určením kladného hrdiny. Jan Cempírek jím asi nebude, pokud si tedy knihu či scénář nenapíše sám. Vietnamka také ne, ta neexistuje, média se nechala napálit, stejně tak porota ceny a redaktoři nakladatelství.
Přesto ta kauza jednoho vítěze má. Když literární publicista Zdenko Pavelka poprvé vyslovil podezření, že autorem je někdo jiný, vzbudil spíše pousmání: vyvozovat z některých nesrovnalostí v textu, že vše je podvod, když existují fotografi e, videonahrávka, razítko z Kuala Lumpur a věrohodná legenda, proč autorka nemůže komunikovat jinak než e-mailem, se zdálo pošetilé. Nikdo sice Pavelkovy vývody nezpochybňoval, ale nikdo je taky nebral moc vážně. Když novinář angažoval své kolegy v regionech, aby prověřili místa, která Lan Pham Thi uváděla jako svá bydliště, začalo se vtipkovat o Pavelkově detektivní kanceláři. Mezitím se sice do pátrání zapojili i jiní novináři, zejména ti, kteří se pokoušeli s autorkou ulovit rozhovor a byli ochotni to spojit i s dovolenou v Malajsii OE přesto to nějak nešlo, případně najednou přestala psát
Nakonec však Pavelka slavil vítězství, byť se k němu Cempírkovo jméno dostalo spíše nedopatřením. Je to jako splněný sen novináře, nejen takového, který se zabývá literaturou: navzdory mínění většiny si stát za svou dedukcí a dopadnout pachatele; jen to přiznání se mu z Cempírka nepodařilo vylomit. I tak se ten starý pardál mohl pod své bílé vousy zasmát, jak znectil mnoho uznávaných kritiků, kterým učarovala lákavá představa prvního literárního díla zevnitř vietnamské komunity.
Ti samozřejmě za nic nemohou, vycházeli z informací, které byly k dispozici, a neměli mnoho důvodů o nich pochybovat, přinejmenším v prvních dnech po vyhlášení soutěže. Teď je naopak podezřelý každý. David Jan Žák, který Cempírka prozradil, protože právě vychází jeho kniha, která údajně v hlasování porotců skončila za "Vietnamkou".
Nakladatelství Knižní klub, jemuž se legenda mohla hodit jako dobrá reklama. A už jsem zaslechl i o Pavelkovi: že byl s Žákem a Cempírkem vlastně od začátku spolčen.