Literární cena Knižního klubu

Mediální ohlasy Literární ceny KK 2007

Cenu Knižního klubu dostal román o atentátu na Hendricha

4.9.2007, Zpravodajství ČTK, Markéta Horešovská

Praha 4. září (ČTK) - Román o atentátu na Reinharda Heydricha zvítězil ve dvanáctém ročníku literární soutěže Knižního klubu. Autorem příběhu s názvem Dva proti Říši je osmatřicetiletý Jiří Šulc, kdysi pracovník tajné služby, dnes úředník v Bruselu.

"Román, který zaujme strhujícím dějem i výbornou psychologií postav, nabízí stále inspirující příběh o skupince statečných vojáků, jednom diktátorovi, zradě, smrti a svobodě," říká o knize nakladatel. Právě vydání knihy je kromě prémie 50.000 korun oceněním za vítězství v soutěži.

V reakci na nástup Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora, který přinesl novou vlnu teroru, se rozhodla exilová vláda v Londýně a její zpravodajská služba k odvážnému plánu - v několika skupinách jsou v protektorátu vysazeni parašutisté, dva z nich tvoří skupinu Antropoid: Josef Gabčík a Jan Kubiš.

Atentát na říšského protektora Heydricha rozpoutal odvetnou akci v podobě likvidace Lidic a na základě udání gestapo obklíčilo kostel sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde se skupina parašutistů a atentátníků skrývala. Odpor hrstky mužů trval několik hodin, někteří padli při obraně kostela, zbylí čtyři zvolili, uvěznění v zaplavované kryptě a již bez munice, sebevraždu.

Autor románu Jiří Šulc se narodil v Praze, kde také vystudoval právnickou fakultu. Během čtyř let střední školy v Resslově ulici chodil denně kolem kostela se stopami kulek ve zdech. Počátkem 90. let opustil svůj dětský sen stát se kriminalistou a vstoupil do tajné služby, kde strávil skoro 16 let.

Na psaní mu tehdy mnoho času nezbývalo, vrátil se k němu po letech a po několika neúspěšných pokusech vznikl román Dva proti Říši - popis událostí, které se skutečně staly a jež jsou jedněmi z mála skutečně hrdinných okamžiků českých dějin.

Šulc před několika lety odešel do Belgie a začal pracovat pro Evropskou komisi. Psát nepřestal - v současné době studuje prameny k dalšímu příběhu, tentokrát jen volně inspirovanému skutečnými událostmi druhé světové války.

Ačkoli jsou v Česku desítky literárních cen, jen málo z nich vyhlašují nakladatelé. Navíc většina z nich oceňuje publikace již vydané. Knižní klub nabízí možnost publikovat původní dílo, garantuje vydání a autora odměňuje prémií.

Za uplynulých 11 let existence ceny již dva její laureáti získali ocenění v rámci soutěže Magnesia Litera, další získala nominaci.

Do třináctého ročníku lze přihlašovat zatím nepublikované ani v jiném nakladatelství smluvně nevázané novely či romány v rozsahu 200 až 400 stran do 31. prosince 2007.

Heydrich si atentátníků všiml již dříve

5.9.2007, Lidové noviny, str. 17, Kultura Ondřej Horák

Román Jiřího Šulce Dva proti Říši, popisující atentát na Reinharda Heydricha, se stal vítězem 12. ročníku Literární ceny Knižního klubu.

LN Proč jste se rozhodl napsat zrovna o atentátu na Heydricha?
Měl jsem to v hlavě velmi dlouho, protože jsem chodil na střední školu do Resslovy ulice, tedy kolem toho kostela, kde byly stopy po kulometných dávkách, což na mě nemohlo nezapůsobit. Tehdy jsem psal jen krátké povídky, ale říkal jsem si, že jednou bych o tom mohl napsat, až přijde čas. A ten čas pak přišel. Postupně jsem začal vnímat, jak se málo vracíme k vlastním hrdinům, a uvědomil jsem si, že bych se mohl pokusit to trochu změnit. Nicméně v době, kdy jsem začal Dva proti Říši psát, ještě na toto téma nevznikl žádný román - což dnes už zdaleka není pravda. Jde o románovou rekonstrukci, protože do tohoto příběhu nemá cenu cokoliv přidávat, naopak jsem musel několik skutečných postav kvůli přehlednosti vynechat.

LN Jak jste se snažil čelit tomu, že čtenář už ví, jak to dopadne?
To nebylo snadné. To, co je v mém románu snad nové, je třeba úhel pohledu pražského gestapa. Snažil jsem nahlédnout příběh z obou stran. Na gestapu pracovali lidé, kteří měli své způsoby, své slabosti... Atentát je ale pozoruhodný i z hlediska politických špiček. Z jedné strany je třeba říci, že Heydrich byl velmi inteligentní člověk, který český národ dobře odhadl, ale zapomněl, že každé pravidlo má svou výjimku. A z druhé strany nikdo - ani Beneš, ani velitel české vojenské zpravodajské služby v exilu Moravec - nikdy nepřiznal, že by o atentátu rozhodl.

LN Dalším vaším příspěvkem jsou dialogy. Třeba Adolfu Opálkovi ve vašem románu Kubiš s Gabčíkem vykají, nebo Heydrich v nemocnici říká, že atentátníci byli ti dva, kteří se mu často u cesty z Panenských Břežan klaněli... Kam až jste si troufl?
To, jestli Opálkovi jako nadřízenému vykali, nevím, nikdo to nemohl potvrdit ani vyvrátit, protože nikdo nepřežil, to je tedy fikce. Ale o tom, že si Heydrich Kubiše s Gabčíkem, kteří dlouho hledali vhodné místo pro atentát, všiml, je zaznamenáno v krátké vzpomínce velitele pražského referátu gestapa Heinze Pannwitze.

LN A pak jste taky rozvinul psychologii parašutisty-zrádce Karla Čurdy - jeho myšlenky a vůbec povahu.
To byla velmi zajímavá součást románu. Je vnímán jako jednoznačně negativní figura, ale já si myslím, že člověk, který odešel do Anglie, dal se do armády a nechal se shodit na nepřátelském území, tak jednoznačně černý být nemůže. I když existují doklady, že již v Anglii měl potíže - s alkoholem a s nezapadnutím do kolektivu -, že to nebyl ideální člověk, ovšem těch v Anglii na druhou stranu moc nebylo, a on se snažil. Pokusil jsem se tedy do takového člověka vcítit, protože on vědomě začal zrazovat až po akci v kostele, přestoupil na druhou stranu a začal spolupracovat. Nejde o jeho ospravedlňování, protože skutečně udělal hroznou chybu, ale chtěl jsem nahlédnout, jací ti lidé asi byli. Ostatně Čurda se snažil po udání na gestapu otrávit, ale nepovedlo se mu to. Nicméně jeho krok uchránil pouze jeho rodinu, ani jeho v konečném důsledku ne a poslal na smrt mnoho lidí z odboje. Pomohl tedy především gestapu, které sice vedlo vyšetřování s největší intenzitou, ale do té doby, než přišel Čurda, nemělo v ruce nic. Nevím, co dalšího by gestapo ještě dělalo.

LN Vy Čurdu ale také po shození do protektorátu popisujete jako liknavého.
Ano, jsou doklady o tom, že vůči němu měl velitel paraskupiny Adolf Opálka výhrady. Což ale bylo dáno i celkovou situací v protektorátu a tím, že výsadek Out Distance měl od začátku potíže, ztratili kontejnery, shodili je někde úplně jinde - jak se to obvykle dělo. Také neměli jako Anthropoid a Silver A takové štěstí na kontaktní adresy.

LNA nebyla nakonec chyba Adolfa Opálky, že nedokázal Karla Čurdu také dostat do kostela?
Oni se po atentátu rozptýlili a už s Čurdou nedokázali obnovit kontakt. Navíc Čurdu rodina, na niž měl v Praze kontakt, po atentátu již ve svém bytě nechtěla. Pozoruhodné je, že Čurda těsně po atentátu přijel do Prahy od sestry z Kolína. A druhý den se mu povedlo zase z Prahy odjet domů do Staré Hlíny. Je pravda, že gestapo mělo Valčíkovu fotografii a Kubiš byl zraněný na obličeji, ale jinak by se možná povedlo z Prahy odjet i dalším parašutistům... Je zde zkrátka mnoho „kdyby“.

LN Nejen letci netrefovali místo seskoku, ale i parašutisté se při doskoku často zranili, navíc zbraně selhávaly...
Nikdy jsem s padákem neskákal, ale můj kamarád parašutista říkal, že když přijde při přistání vítr, tak je opravdu těžké s tím něco udělat - to se stalo Gabčíkovi. A ohledně jeho stengunu - i angličtí parašutisté, kteří jej používali, říkali, že to byla vynikající zbraň, pokud fungovala.

LN Celý atentát pak vypadá jako špatná komedie, protože se zbraní potom měl problémy i Heydrich a jeho řidič Klein.
Ano, v celé hrůze je to nakonec trochu komické, Heydrichovi vypadl zásobník, Klein si v běhu zřejmě uvolnil pojistku, takže pistole chvíli nefungovala... Alespoň Gabčíkova pistole, kterou postřelil Kleina, naštěstí byla funkční.

LN A proč Gabčík pistoli nepoužil hned po selhání samopalu?
To taky vlastně nechápu, ale je třeba si uvědomit, jak dlouho tam čekali a jak rychle se to pak všechno seběhlo... A ostatně, když jsme u těch selhání, tak Kubiš bombu také nehodil dobře a bylo velké štěstí, že se atentát povedl.

LN Román jste prý nejprve napsal anglicky.
Snažil jsem se ho vydat v Anglii, ale to se nepovedlo. Již předtím jsem totiž anglicky napsal příběh o výsadkářích z operace Biting, kteří byli vysazeni ve Francii, sebrali Němcům jejich nejnovější radar a s ním se pak vrátili do Anglie. Myslel jsem, že to by Čechy nezajímalo, že to má větší šanci v Británii - ale nevyšlo to. Nicméně už jsem měl anglického editora, tak jsem napsal anglicky také Dva proti Říši, ale úspěch se znovu nedostavil. Pak mě moje manželka přiměla k tomu, abych román přeložil do češtiny.

Vyhrál s knihou o Heydrichovi

5.9.2007, Mladá fronta DNES, str. 8, Kultura, Alice Horáčková

Bývalý člen tajných služeb Jiří Šulc, autor románu Dva proti Říši, včera získal cenu Knižního klubu pro nové talenty

Praha - Donedávna ho kromě okruhu známých jako spisovatele nikdo moc neznal. Vystudovaný právník, bývalý člen tajných služeb, v současné době úředník Evropské komise v Bruselu. Zřejmě se teď pro Jiřího Šulce (1969), který měl kdysi zálibu v bojových uměních a snil o dráze kriminalisty, leccos změní: jeho román Dva proti Říši o atentátu na Reinharda Heydricha včera získal Literární cenu Knižního klubu, díky níž mohl vyjít.
Známá soutěž podporuje talenty již dvanáct let a daří se jí to. Ze zaslaných rukopisů románů a novel vybírá ten nejlepší a zaručí mu vydání. Nezanedbatelná není ani finanční odměna pro autora, padesát tisíc korun. V posledních letech se takto podařilo objevit třeba Hanu Andronikovou a Martina Šmause, kteří se posléze stali objevy roku. Literární cenu Knižního klubu lze obdržet i opakovaně a zdaleka není určena jen nováčkům, jak ukazuje i příklad Ladislava Pecháčka, autora filmových Básníků. Před pěti lety uspěl s tragikomickou kronikou z českého maloměsta Osvobozené kino Mír.

Na jméně letošního laureáta Jiřího Šulce se pětičlenná porota, v níž kromě spisovatelů zasedají literární kritici či knihkupci, jednomyslně shodla. Vyhrál nad téměř sedmdesáti díly. Autor na románu pracoval několik let, dva roky studoval materiál. Bezmála pětisetstránkový příběh původně napsal v angličtině a marně s ním obesílal britská nakladatelství. Pomalu ztrácel naději, i když byl vnitřně přesvědčen, že román je dobrý. „Je to velmi seriózní beletristická rekonstrukce, která sice nepřichází s převratnou hypotézou, spekulací nebo stylem, ale na rozdíl od interpretací poslední doby představuje hrdinství jako hrdinství a zradu jako zradu. Žijeme v epoše relativizací, ale myslím, že není na škodu, aby si česká společnost připomněla tyto strhující osobní činy a události, které zasáhly Evropu,“ soudí literární kritik, člen poroty Pavel Janáček.

V podstatě vystihl autorský záměr. Jiří Šulc nechtěl smysl atentátu zpochybňovat, vlastně ho podobné debaty rozčilují a vidí v nich kus českého sebemrskačství. „Možná mnozí uvažovali, jestli do toho vrtat, nebo nevrtat - co když tu mají být Němci na věčné časy?Ve dvaačtyřicátém to nikdo nevěděl, a o to mi ten čin přijde statečnější. Těžko říci, zda by nás Němci přestali popravovat - cílem Heydricha bylo vytěžit zemi do mrtě, zabydlet ji Němci. Čechy, které by nepopravili a nesterilizovali, by vysídlili na východ, což byl eufemismus pro plynové komory. Vize - kdybychom seděli jako poslušné stádo -nezaručovala, že bychom to přežili bez úhony,“ soudí Šulc. Za sebe si však netroufá tvrdit, jak by se zachoval - zda by byl statečný jako jeho hrdinové Josef Gabčík a Jan Kubiš. „To nelze zpětně posoudit, musíte v té situaci být,“ dodává.

Podle Jiřího Šulce je jeho příběh věrný skutečnosti. „Většina událostí i rozhovorů popisovaných v mé knize se stala,“ říká vítěz soutěže.

Dva proti Říši je historický román. Nakolik si vymýšlíte?
Chtěl jsem víc fabulovat, ale postupně bylo jasnější, že příběh už nic dramatičtějšího nepotřebuje. Na základě dostupných dokumentů, vzpomínek jsem se snažil odhadnout i charaktery postav: jak jednaly, mluvily, myslely. Doufám, že román osloví i ty, kteří by si odbornou literaturu nepřečetli. Je to příběh, který by se neměl zapomenout.

Šli atentátníci na jistou smrt?
Nebyla to sebevražedná mise. Dostali výcvik pro konkrétní akci a úkol přežít, připojit se pak k odboji. Ale všem bylo jasné, že naděje na přežití jsou malé. Jeden z posledních úkolů, který dostali v Anglii, bylo sepsat závěť. Ti kluci ze skupiny Anthropoid, Josef Gabčík a Jan Kubiš, prošli vším a dokázali neuvěřitelné věci. Měli potíže při seskoku, s krycími doklady, ve sžívání se s cizím prostředím - vrátili se po třech letech do jiné republiky, než znali. A pak odhalení, boj v kostele, který byl z hlediska vojenské taktiky neuvěřitelný: přes sedm hodin sedm chlapů bojovalo pouze s pistolemi proti několika stovkám esesáků se samopaly.

S vědomím všech těch komplikací, životů, mělo to smysl?
Je to doklad toho, že národ nesklonil hlavu. Rozhodnutí o atentátu padlo na podzim 1941, jako reakce na Heydrichův ostrý nástup. Argumentovat počtem životů není úplně fér, protože se popravovalo už předtím. Mám pocit, že máme tendenci patlat se v prohrách a momentech, kdy nám někdo ublížil, pokud možno strašně. Ale připomínat si, co jsme dokázali, že jsme měli skutečné hrdiny, na to moc neslyšíme. Ve finále to vypadá, že Gabčíkovi s Kubišem atentát podobně jako nacisti vyčítáme. Mám z toho hořký pocit, protože to cítím jako debatu, jestli jsme měli ve světové válce bojovat.

Byl Heydrich nahraditelný?
Byl svéráznou postavou v nacistické hierarchii: neobyčejně schopný a výkonný. Zbytek tvořili partajní kariéristé, kteří se dostávali do vedení přes známosti. Heydrich se vypracoval vlastními schopnostmi, a takových moc nebylo. Jeho smrt znamenala pro Němce obrovskou ztrátu.

Myslíte, že nebýt atentátu, změnil by se pohled na český odboj?
Němci tady předtím neměli skutečné potíže, nepotřebovali udržovat zásadní bojové svazy, vázat jednotky, jako třeba ve Francii. Heydrich velmi dobře odhadl, že Češi se jako masa dají ovládnout. Vyhlásil stanné právo, ale pak přidal dělníkům margarínové dávky. A národ to začalo zpracovávat. Vždycky by desítky, stovky lidí vzdorovaly, ale mám pocit, že Heydrich byl s to Čechy dostat do role, kdy by nebyli nebezpeční. Po atentátu už nikdo z německé strany nepředpokládal, že by přechod k Říši byl klidný.

Ve finále to vypadá, že Gabčíkovi s Kubišem atentát podobně jako nacisti vyčítáme. Jiří Šulc

STALO SE - Knižní klub ocenil román Dva proti Říši

5.9.2007, Hospodářské noviny, str. 12, Kultura

Román o atentátu na Reinharda Heydricha zvítězil ve dvanáctém ročníku literární soutěže Knižního klubu. Autorem příběhu s názvem Dva proti Říši je osmatřicetiletý Jiří Šulc, kdysi pracovník tajné služby, dnes úředník v Bruselu. »Román, který zaujme strhujícím dějem i výbornou psychologií postav, nabízí stále inspirující příběh o skupince statečných vojáků, jednom diktátorovi, zradě, smrti a svobodě,« říká o knize nakladatel. Právě vydání knihy je kromě prémie 50 tisíc korun oceněním za vítězství v soutěži. Jiří Šulc se narodil v Praze, kde také vystudoval právnickou fakultu.

Heydrich se mi psal nejhůř, nejlíp Gabčík s Kubišem

5.9.2007, Právo, str. 14, Kultura František Cinger

JIŘÍ ŠULC ZÍSKAL CENU KNIŽNÍHO KLUBU ZA ROMÁN DVA PROTI ŘÍŠI

Cenu Knižního klubu jste získal za román Dva proti říši o atentátu na Heydricha. Kdy jste se s ním setkal poprvé?
Asi při sledování filmu Atentát Jiřího Sequense. Chodil jsem potom na dnešní obchodní akademii do Resslovy ulice, kolem zdi rozstřílené kulomety a už tehdy jsem si říkal, že to možná někdy zkusím napsat. Pomalu jsem začal být starší než Gabčík s Kubišem, a tak čas nadešel. Začal jsem téma studovat a zjistil, že o něm nevím skoro nic.

Jaké bylo vaše největší překvapení?
Jedno z prvních bylo zjištění, že Gabčík navzdory obecné představě nezastavil Heydrichovo auto, že by před něj na silnici skočil. Chtěl střílet z obrubníku, stál o nějakých deset centimetrů výš a mířil na vzdálenost několika centimetrů od hlavy. Obrovským překvapením byl fakt, že v kostele vojáci neměli jediný samopal. Upozornil mě na to Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu. Snažil jsem se také víc popsat postup gestapa. Nebyla to jen brutální mašinérie.

Co máte na mysli?
Po atentátu byl vytvořen speciální vyšetřovací výbor, který měl původně nějakých patnáct lidí a v závěru přes sto. Veškeré stopy, které zajistil, odesílal do nejlepších laboratoří v Berlíně. Každý z gestapáků měl úzký výsek práce, někdo sledoval stopy z Čech, jiný z Moravy. Kolektiv kolem Pannwitze, který vše řídil, se soustředil na Prahu. Není to převratné, ale dosavadní popisy postup gestapa opomíjely.

Podle mě je neznámá skutečnost, že Karel Čurda nebyl z parašutistů jediný, kdo vyhledal vlastní rodinu. Byl to i Adolf Opálka, Jan Kubiš si tady namluvil děvče. Jak si vysvětlujete, že každý reagoval jinak?
Byli jiní, i když jak Opálka z Out Distance nebo Bartoš ze Silver A navázali kontakty s rodinou, bylo jich víc. Rozdíl vidím v tom, že na Čurdu rodinné prostředí hodně zapůsobilo. Zvlášť v době, kdy represe po atentátu vygradovaly. I podle dokladů na něj rodina hodně tlačila. Řada lidí z odboje si nebezpečí tak neuvědomovala. Měla za to, že moc neriskuje tím, že nechá někoho přespat bez přihlášení. Na Čurdu působila rodina i později, i když zrádcem a profesionálním kolaborantem začal být až nějakou dobu poté, co učinil první oznámení. Jsem přesvědčen, že když šel na gestapo poprvé, věřil, že dělá správnou věc, že zastaví mašinérii vraždění. Pokusil se i otrávit.

Která postava se psala nejlépe?
Těžko říct. Nejzajímavější byl nadporučík Oldřich Pechal ze skupiny Zinc. Vlastně s příběhem nemá přímou vazbu. Dlouho jsem zvažoval, zda ji tam dát. Pechal je totiž protipól Čurdy. Od seskoku měl těžkou situaci, vysadili ho na Slovensku, musel přejít hranici. Měl nejhorší doklady, takže od okamžiku, kdy ho Němci chytili, věděli, o koho jde. Mnoho týdnů ho mučili, ale on nepromluvil. Ukázali mu rodinu s pohrůžkou, že ji zastřelí. Nepromluvil, zastřelili ji. Z hlavních postav bylo zajímavé vcítit se do Heydricha, možná se mi jeho postava psala nejhůř. Hodně dobře se mi psal Gabčík. S Kubišem byli velcí kamarádi.

Když se podíváte na celý příběh, co se vybaví jako jeho symbol?
Hrdinství bez falešného patosu. Ve své době to byla výjimečná událost evropského, možná světového významu. Heydrich byl třetí figura třetí říše a nejvyšší představitel, o kterého nacisté přišli. Byl jeden z nejschopnějších a Němci za něj náhradu do konce války nenašli. Na jaře jsem četl v českých novinách názor, že atentát byl zbytečný, že po Heydrichovi přišli další. Nepřišli. Heydrich byl svým způsobem nenahraditelný. Celý svět viděl, že se Češi nesklonili před Němci, a to ještě v době jejich vítězné války, do Stalingradu bylo daleko. Hitler na pohřbu mluvil, že jeho ztráta se rovná ztrátě několika divizí, a v tom nepřeháněl. Byla to demonstrace síly, ale i skutečná ztráta nacistů, což si myslím, že se ne zcela doceňuje.

Zvítězil román o atentátu na Heydricha

5.9.2007, Pražský deník, str. 25, Zábava & kultura Petr Kovařík

Spisovatel Jiří Šulc získal Literární cenu Knižního klubu za prozaický debut o Kubišovi a Gabčíkovi

Praha/ Vítězem 12. ročníku Literární ceny Knižního klubu se stal Jiří Šulc, autor historického románu Dva proti Říši, právě dnes uváděného na trh. Výsledek renomované literární soutěže, jejíž vítěz je kromě vydání díla oceněn prémií 50 tisíc korun, byl včera odpoledne vyhlášen v Kaiserštejnském paláci na pražské Malé Straně.

Šulcův historický román vypráví příběh Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha, a je založen na podrobném zkoumání pramenů a literatury. Popisuje scénu domácího odboje stejně jako exilovou vládu, výcvik parašutistů v Anglii, přípravu atentátu, okolnosti i situaci po něm. Nevyhýbá se líčení soukromého života hrdinů. Poskytuje realistický obraz o strukturách německé moci, zabývá se vyšetřovacími postupy gestapa. Kromě známých faktů obsahuje i řadu nedávno publikovaných či málo známých skutečností. Román, který zaujme strhujícím dějem i výbornou psychologií postav, nabízí stále inspirující příběh o skupince statečných vojáků, jednom diktátorovi, zradě, smrti a svobodě.
Vítězný autor Jiří Šulc (1969) je absolventem Právnické fakulty UK v Praze. Patnáct let pracoval v bezpečnostních složkách České republiky, v Belgii se oženil a nyní pracuje pro Evropskou komisi v Bruselu. Ve své knize, která je jeho prvotinou, zúročil svůj dlouholetý zájem o události druhé světové války.

Letos se v soutěži Knižního klubu sešlo sedmdesát rukopisů, poprvé bylo více autorů než autorek (30 žen a 40 mužů). Do druhého kola se probojovalo sedm rukopisů.

Pocta těm, kdo zabili Hendricha

11.9.2007, Mladá fronta DNES, str. 8, Kultura, Alena Slezáková

Šulcův román Dva proti Říši je strhujícím thrillerem o odvaze a smrti
Samozřejmě, že Dva proti Říši nejsou nejlepším českým románem všech dob. Ale literární cenu Knižního klubu dostal právem: svou románovou fikcí o atentátu na reichsprotektora Reinharda Heydricha vytvořil Jiří Šulc strhující thriller, který nejen glorifikuje nejvýznamnější čin českého protinacistického odboje, ale výstižně přibližuje trpkou a krutou atmosféru oněch protektorátních let.

Příklad? „Je jí jenom čtrnáct. Děti přece nemučí, že ne?“ ptá se paní Nováková, která poslala svou dceru odvézt po atentátu zakrvácené kolo Jana Kubiše. Čtrnáctiletá Jindřiška byla společně se svými rodiči, sestrou a bratrem dne 24. října 1942 zastřelena v koncentračním táboře Mauthausen...

Autor měl zdánlivě lehkou pozici: vybral si příběh, který mu byl dán nejen v obrysech a nad nějž se stěží najde v moderních českých dějinách silnější. Na druhou stranu: co ještě říci o událostech, které byly mnohokrát umělecky zpracovány a jejichž detaily znají i ti, kdož jinak nejsou v historii příliš silní?

Protihráči
Šulc si s tím poradil výborně. Na základě důkladné znalosti pramenů líčí český odboj, exilovou vládu, přípravu a provedení atentátu i situaci po něm. Avšak neplýtvá popisy, většinu knihy (až na závěrečné pasáže posledního boje parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje) tvoří dialogy: vtipné, svižné, věrohodné, odhalující city a názory postav mnohem výstižněji než eventuální hluboké ponory do nitra. To platí nejen o parašutistech a českých odbojářích, ale i o jejich německých protihráčích z gestapa a především o Heydrichovi samém. Ze scény, v níž Heydrich před svými věrnými nastiňuje budoucí osud těch podlidí, Čechů, kteří mají na vybranou ze čtyř možností - germanizace, deportace, sterilizace, smrt - mrazí dodnes. Stejně jako z „odskoku“ do Wannsee, na konferenci, která rozhodla o „konečném řešení“, to jest o vyvraždění Židů.

Kubiš, Gabčík, Valčík, Opálka a ti další přišli z Anglie bojovat. A bojovali. S odvahou, jaká se v této zemi často nevídá, což platí i o jejich domácích pomocnících. Tu odvahu, která je stála život, Jiří Šulc svým románem důstojně připomněl.

Byla jednou jedna ostrá zatáčka

7.9.2007, Lidové noviny, str. 15, Kultura Ondřej Horák

Zabili Heydricha. Co příběhu ve svém románu Dva proti Říši dodal Jiří Šulc? Pohled gestapa i Karla Čurdy.

Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Vedle vzniku samostatné Československé republiky tento čin jistě patří k nejdůležitějším bodům česk(oslovensk)é novodobé historie.
Anglie a Francie nás vyměnily v roce 1938 v Mnichově za údajný mír. Poté nám spojenecké mocnosti stejně jako Sovětský svaz pomohly, osvobodily nás. Osvobodily, nikoliv ovšem že by přinesly svobodu. Evropu si pouze rozkrojily napůl. A zatímco poražené Rakousko to v konečném důsledku vyhrálo, Československo se dostalo do sovětské sféry vlivu.

Pokud tedy nahlédneme před Heydrichův atentát a především na události po něm, měl vůbec smysl? Navíc, když v jeho důsledku bylo vykonána řada poprav a se zemí byly srovnány Lidice a Ležáky? A když nás po válce spojenecké mocnosti stejně opustily znovu?

Heydrich, kam se podíváš
Po vydání velkoformátové, fotografiemi vybavené publikace Heydrich (2004) Jaroslava Čvančary se v poslední době objevilo i několik beletristických pokusů o zpracování atentátu na Heydricha. V loňském roce vyšel román Lubomíra Kubíka Proč Gabčík nestřílel. Ten přináší poněkud spekulativní tezi, že Gabčík nakonec na Heydricha nevystřelil, neboť se předtím v Praze zasnoubil se silně nábožensky založenou Liboslavou Fafkovou...

Vedle toho je na letošní rok ohlášeno rovněž vydání překladu románu Viditelný svět Marka Slouky, taktéž pojednávající o tomto atentátu. A nyní byl publikován debutový román Jiřího Šulce (1969) s názvem Dva proti Říši. Jak příběh dopadne, víme. O to více se tedy můžeme soustředit na to, jak jej Jiří Šulc uchopil. V jednotlivých kapitolách v ostrých střizích střídá příběh parašutistů - a to již od anglických příprav - a snahu gestapa se těmto záškodníkům dostat na kobylku. Nevěnuje se zdaleka všem výsadkům, to by bylo v jednom románovém příběhu velmi obtížné. Nejvíce se Jiří Šulc pochopitelně zaměřil na Anthropoid, jenž byl nad českým územím s výsadky Silver A a Silver B shozen v noci z 28. na 29. prosince 1941. Vedle Silver A pak s Anthropoidem spolupracovali také členové výsadku Out Distance (27. - 28. března 1942), v němž byl i neblaze proslulý Karel Čurda.

Kromě prolínání pohledu parašutistů a gestapa dodal Jiří Šulc příběhu rovněž dialogy, neboť ty v historickým pramenech samozřejmě absentují, ale pro román jsou potřebné:,Rozkaz!‘ vybuchl Gabčík.,Copak se zbláznili?,Rotmistře,‘ pronesl Opálka tichým, ale autoritativním tónem.,Ne, pane,‘ zavrtěl Gabčík rozhořčeně hlavou.,Omlouvám se, ale tohle je šílený. Nemůžeme se zapojit do jiné věci. Ať už je to cokoli, omezuje to naše šance.‘ “

Přitom se však autor nezaměřil tolik na prostředí bytů, kde byli parašutisté postupně ubytováni, jako to učinil ve svém románu Lubomír Kubík. Dva proti Říši se zato detailně zabývají přípravou atentátu a také snahou vžít se do situace pozdějšího zrádce Karla Čurdy.

Autorovi rozhodně nešlo o radikálně odlišný pohled na věc, nechtěl šokovat. Odvedl ovšem velmi solidní, vyváženou práci, která v závěru působí sugestivně a mezi dosavadními laureáty Literární ceny Knižního klubu rozhodně patří k těm zdařilejším.

Snažit se na správné straně
Uvádí se, že atentát na Heydricha ukázal nacistům, že český národ není odevzdaný a že odpravení až příliš schopného politika, který si na protektorátu snažil dobudovat kariéru, bylo důležité i proto, že tehdy Češi zase vzali alespoň na chvíli svůj osud do vlastních rukou...

Českoslovenští parašutisté se v Praze také ještě stačili setkat s Václavem Morávkem, posledním odolávajícím z odbojové skupiny Tři králové, jejíž příběh je popsán v románu Zatím dobrý Jana Nováka. Ti, stejně jako Kubiš a Gabčík, byli československou minoritou bojující za svobodu, proti nacistům. Jedním z členů Tří králů byl rovněž Josef Mašín.

Synové Josefa Mašína se nechtěli smířit se ztrátou svobody pod „dekou“ dalšího totalitního režimu. Pravda, nezabili Heydricha, neulevili národu, ale v konečném důsledku pomohli jen sami sobě... Nebyli ale lidé, kteří se snažili těsně po atentátu parašutisty zajmout, a příslušníci Veřejné bezpečnosti v 50. letech z téhož rodu „chrabrých“ Čechů? A čím by byli Kubiš s Gabčíkem v případě nezdaru atentátu - k němuž bylo velmi blízko? Vrahy lidických a ležáckých obyvatel?

STÁLO TO ZA TO!

20.9.2007, Reflex, str. 98, Sonda, Michal Komárek

„Naše země neumí oslavit svoje hrdiny,“ říká JIŘÍ ŠULC který letos vydal historický thriller Dva proti říši o atentátu na Heydricha. Na setkání s autorem jsem se těšil nejen proto, že kniha získala respektovanou literární cenu Knižního klubu. Především mě lákalo právě téma kultu hrdinů, vůči němuž jsem velmi skeptický. O autorovi samotném toho mnoho napsat nelze. Ne snad proto, že román Dva proti říši je jeho prvotinou, ani proto, že by byl nezajímavý.
Nemluví o sobě. A do značné míry ani mluvit nemůže. „Teď dělám bezpečáka pro Evropskou komisi v Bruselu. Moc vám o tom neřeknu – ochrana objektů a osob.

A předtím jsem patnáct let pracoval pro BIS. Tam jsem nastoupil hned po absolvování právnické fakulty. Byla to zajímavá práce.“ To je z jeho curricula ke zveřejnění – vedle toho, že jeho manželka Marie pracuje také pro EK a oba nyní žijí v Belgii – v podstatě všechno. Nicméně nepředstavuji si ho jako nějakého agenta v drsné terénní akci nebo bodyguarda; působí dojmem kultivovaného analytika. O to lepší partner pro dialog na téma kult hrdinů.

Ještě jednu věc lze usoudit – během své práce se dobře naučil anglicky. Svoji knihu totiž původně nabízel anglickému nakladateli a napsal ji v angličtině. „To, co vyšlo tady, je autorský překlad. Měl jsem za to, že u nás je atentát už příliš známá věc, že to nikoho nebude zajímat, že o tom vyšlo už mnoho věcí. Ale nakonec jsem zjistil, že to není tak úplně pravda. Že má smysl zkusit na tohle téma publikovat i v češtině. No, zjistil jsem to poté, co ten anglický text vydat nechtěli.“ A proč že to má smysl?

„Protože si opravdu neumíme vážit svých hrdinů. A tihle dva – Jozef Gabčík s Janem Kubišem, kteří provedli atentát na Heydricha – byli naprosto mimořádní. A protože se ještě stále dají ukázat některé nové souvislosti. A aktéry atentátu a lidi kolem nich lze představit alespoň částečně v novém světle.“

ZBABĚLCI
Je pravda, že o atentátu u nás vyšly populární i historické knihy, byly natočeny filmy i dokumenty.

Nicméně mnoho věcí se lépe vnímá v podání čtivého románu. A Šulcův román se čte dobře. Autor pracuje s klasickým schématem thrilleru – v krátkých kapitolách střídá několik vzájemně provázaných dějových rovin, sleduje přípravy výsadků v Británii, osudy výsadkářů v protektorátu, postupy gestapa při pátrání a samozřejmě i příběh Reinharda Heydricha. Střihy jsou krátké, přitom většinou nenásilné a slévají se na závěr v tragicky nevyhnutelném vyústění – smrt parašutistů v pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje. A pokud jde o literární licenci, či čirou fikci, je autor velmi střídmý, drží se seriózních historických prací.

Velmi zajímavou roli hrají v románě nejen hrdinové, ale i zbabělci. „Hodně mi záleželo na tom, aby ty postavy nebyly černobílé, aby bylo jasné, v jak těžké, pro nás prostě nepředstavitelné situaci ti lidé byli,“ říká Šulc. Až symbolických výšin nabývá tradičně v lidovém povědomí zrádcovská figura Karla Čurdy, který spolupracoval s gestapem a přivedl ho na stopu atentátníků. Jenže: „Čurda patřil mezi lidi, kteří dokázali utéct z obsazeného území, kteří chtěli bojovat, zapojil se do výcviku parašutistů v Anglii, nechal se vysadit na obsazené území protektorátu. Už to vyžadovalo hodně odhodlání a odvahy.“ Čurda byl součástí výsadkové skupiny Out Distance, která seskočila v březnu 1942, už před ní seskočili další výsadkáři – mezi nimi i Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Přestože exilová vláda považovala tyto akce za klíčové pro získání uznání zahraničních mocností i pro podporu domácího odboje, byly její možnosti, jak operace důkladně připravit, omezené. Docházelo tak na první pohled jen k stěží pochopitelným chybám. Například: výsadkáři měli nedostatečné doklady, neměli potravinové lístky, takže peníze jim byly téměř k ničemu, a především – byli vysazeni také třeba sto kilometrů od plánovaného místa seskoku. „To byl i případ Čurdovy skupiny. Všichni nakonec udělali to, co dělat neměli, co bylo považováno za zásadní chybu z hlediska jejich bezpečnosti i bezpečnosti jejich blízkých – vyhledali svoje rodiny. Neviděli ale jiné východisko. Čurda se tak dozvěděl, že se svou partnerkou, s níž se neviděl tři roky, má dceru … Všechno na něj dolehlo – zoufalá situace, emoce a jsem přesvědčen, že nakonec i upřímné přesvědčení, že když dovede gestapo ke Gabčíkovi s Kubišem, zastaví šílenou vlnu represí a poprav, které po atentátu následovaly. Že může zachránit životy nevinných lidí. Jistě, jiní výsadkáři zvládli obdobnou situaci jinak. Ale jednoduché soudy tady prostě neplatí.“

A jak je možné, že docházelo k takovým fatálním chybám v přípravě operací? „Je to dnes těžko pochopitelné, ale prostě chyběly informace. Zahraniční odboj byl závislý na zprávách, které dostával vysílačkou od domácích odbojářů. A taková vysílačka fungovala třeba jedna nebo dlouhou dobu také žádná. Nebyla jiná cesta, jak se dozvědět například věci, které se týkaly změn dokladů.“

HRDINOVÉ
Hrdiny si sice máme podle Šulce opečovávat, nikoli je však vytesávat do nepřirozených sousoší. Takové polohy jim nesvědčí. Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše líčí Šulc v polohách velmi uvolněných – jako trochu ztřeštěné, veselé, v něčem i nezodpovědné mladíky, kteří si chtějí užívat života. Na pozadí na první pohled naprosto absurdního úkolu, který dostali, to vytváří příjemně uvěřitelné napětí. A navíc – lidé, kteří do takového úkolu šli, a dokonce ho z velké části zvládli, nemohou být úplně šediví a standardní.

„Je to opravdu až stěží uvěřitelné. Dva vojáci dostanou úkol nechat se vysadit uprostřed nepřátelského území a v co možná nejkratší době provést atentát na třetího nejmocnějšího muže říše. Jako výbavu mají s sebou kvalitní výsadkářský výcvik, pouze obecné povědomí, jak funguje civilní život v protektorátu, pár adres na lidi z místního odboje a nějaké zbraně, o nichž samozřejmě vůbec není jasné, jestli dopadnou alespoň přibližně na plánované místo. Tuto akci přitom považuje exilová vláda za zásadní pro svoje další diplomatické aktivity. A nejabsurdnější na tom je, že se jim to povedlo. Dva proti říši, to prostě není nadsázka.“

Původně byl výsadek plánován na říjen 1941 s tím, že atentát měl být proveden na státní svátek, 28. října. Vzhledem k různým problémům, včetně toho, že Britové neměli volná letadla pro podobné operace, seskočili Gabčík s Kubišem v noci 28. prosince a na Heydricha zaútočili 27. května 1942. I to svědčí o nerealističnosti pohledu zahraničního odboje na přípravu takové operace.

Nelze přitom říci, že by Gabčík s Kubišem akci uměle odkládali. Ale dostat se do blízkosti nejmocnějšího muže protektorátu a připravit atentát, který měl mít šanci na úspěch a nebyl, alespoň v první fázi, atentátem sebevražedným, prostě vyžadovalo poněkud delší dobu než dva týdny. Pravda, Gabčík s Kubišem se stihli i docela dobře bavit. Podle románového podání, přesný průběh podle autora znám není, oslovil Gabčík v tramvaji dívku, která se mu líbila. Nedlouho poté vytvořili s Kubišem a její kamarádkou dvě milenecké dvojice. Gabčík se potom ještě stihl zasnoubit s teprve dvacetiletou dcerou manželů, u nichž se po určitou dobu s Kubišem ukrývali. „Chtěl jsem je vylíčit jako normální, veselé kluky.
Něco je samozřejmě moje licence. Dialogy nikde zaznamenány nejsou.

Ale ze všeho, co jsem četl, vyplývá, že takoví byli. Uvědomovali si, že šance, že přežijí, není velká. Ale nechtěli si to připouštět. Soustředili se na svůj úkol. A paradoxně na život.“ Na život … Gabčík s Kubišem zemřeli tři týdny po atentátu, když gestapo spolu s jednotkou SS dobylo kostel sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde se ukrývali společně s několika dalšími výsadkáři. Jejich přítelkyně, lidé, u nichž se v průběhu své mise ukrývali, včetně například čtrnáctileté Jindřišky Novákové, a stovky dalších byli během několika měsíců po atentátu popraveni.

ATENTÁT
Na začátku románu představuje Šulc diplomatické a politické pozadí přípravy atentátu. V rozhovoru mezi exilovým prezidentem Edvardem Benešem a velitelem exilové zpravodajské služby Františkem Moravcem nechá zaznít hlavní strategické důvody pro provedení atentátu: pozice exilové vlády je slabá, je těžké přesvědčit spojence, že Češi se nesmířili s připojením k říši dobrovolně – nebojovali a jejich současný odpor proti okupantům je téměř neviditelný. Je přitom třeba už nyní přemýšlet o poválečném uspořádání, o tom, jak spojence přimět k odvolání podpisu pod mnichovskou dohodou.

Zatím k tomu nemají důvod. „Cokoli, co budeme moci dát Britům, zvýší naši cenu,“ říká v románu Beneš. Zásadním gestem odporu, který má zlomit spojenecké váhání ohledně postavení Československa, se má stát atentát.
Mohla mít taková operace tak velký politický dopad?„Mohla. Je třeba si uvědomit, že Heydrich byl hvězdou nacistické hierarchie. Útok na tak vysoko postaveného politika byl něčím naprosto ojedinělým. Navíc mohl říši přinést skutečně výrazné oslabení – Heydrich byl nesmírně schopný, inteligentní, výkonný, naprosto loajální. Žádný stát nemá takových lidí nazbyt a každý zasáhne jejich ztráta,“ vysvětluje Šulc.

Nicméně, stálo to za to? To je klíčová otázka, která se v souvislosti s atentátem objevuje už pětašedesát let. Na jedné straně stojí politické rozhodnutí lidí v exilu, kteří mají o situaci doma jen obecné povědomí a uvažují v rovině strategických výhledů. Na straně druhé jsou stovky a tisíce bezprostředně ohrožených a po atentátu také mučených a zavražděných lidí.

A milióny obyčejných lidí, kteří se jen snaží přežít a pro něž se nyní strach stává ještě naléhavější součástí každodennosti. A téměř úplné rozbití domácího odboje. Dopady atentátu, které se daly očekávat a před nimiž také představitelé domácího odboje varovali. „Ano, stálo to za to. Nikdo nebyl v té době schopen odhadnout, zda bychom nedopadli ještě mnohem hůř, kdyby Heydrich ve svém působení v Praze pokračoval. Válka tehdy ještě zdaleka nebyla rozhodnuta. Heydrich měl plány na „konečné řešení“ české otázky. Chtěl tuhle zemi zcela zdecimovat, udělat z ní skutečně loajální součást říše. Znamenalo by to méně obětí než represe po atentátu? Rozhodně nikoli.

Nebyla to situace, kdy bylo moudré čekat, jak se věci vyvinou, jak všechno dopadne a jestli nám někdo pomůže. Bylo třeba ukázat, že budeme bojovat, že se nesmíříme s osudem, jaký nám Heydrich naplánoval, a že jsme schopni okupantům zasadit podstatný úder,“ říká autor románu. Šulc považuje atentát na Heydricha za zásadní pozitivní událost v našich dějinách. Nicméně nechává v dialozích naplno zaznít i pochybnosti o atentátu. Neváhá je vkládat do úst respektovaným odbojářům a parašutistům, jako byl Adolf Opálka, o nichž nikdo nemůže tvrdit, že by byli váhaví, zbabělí, že by neměli představu o situaci v protektorátu. Připomíná, že Opálka dokonce poslal oficiální žádost o zastavení příprav atentátu i prezidentu Benešovi do Londýna.

A Gabčík s Kubišem? O atentátu odmítají s ostatními diskutovat. Plní rozkaz. Jsou si jisti, že Heydrich zaslouží trest. Snad u nich hraje roli i to, že se nechtějí vzdát tak mimořádného, velkého úkolu. Mají-li pochybnosti, zahání je přesvědčením, že musí nyní udělat to, proč je vláda do Prahy vyslala. A že to, co bude „potom“, není jejich odpovědnost. Román tak nechává prostor i pro vyznění, které považuji za zcela přijatelný způsob, jak nemít nekriticky přijímané hrdiny: Atentát? Ano, to je velký problém a diskuse o něm budou určitě dál pokračovat, názory se budou různit. Ale Gabčík s Kubišem, to byli opravdu frajeři.

KNIHA DVA PROTI ŘÍŠI

20.9.2007, Instinkt, str. 69, Scéna Josef Rauvolf

Knižní klub, 2007, 480 stran Je to docela zábavné (anebo smutné) sledovat, jak se v průběhu poválečných desetiletí proměňuje obraz nejnovějších dějin, jak je každá garnitura ohýbá podle svého. Naštěstí se alespoň literatura vymanila z oprátky ideologie, druhou stranou je bohužel stále malý počet děl, jež by se s naší nedávnou minulostí skutečně popasovala. Jiří Šulc si pro svou prvotinu nevybral látku lehkou, a to z řady důvodů. Atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha a jeho okolnosti i souvislosti v sobě nesou kvality antické tragédie, jde o událost, jež výrazně ovlivnila naše dějiny. Popsat to vše v románu, který nenudí a dodržuje historickou věrnost, nesklouzává do učebnicové formy a zachycuje jednotlivé autentické postavy a jejich rozpory, to vše se Šulcovi zdařilo. Děj spěchá kupředu, autor se nezdržuje přílišným psychologizováním, přesto jsou jeho hrdinové i zrádci plastičtí. Zároveň se mu, možná i trochu mimoděk, podařilo opětovně nastolit otázku skutečného hrdinství, na jehož absenci si tak často stěžujeme. Kolem Heydricha a jeho smrti jej bylo víc než dost.

Dlouho jsem si netroufal

20.9.2007, Květy, str. 29, Ze zákulisí

5 minut se... spisovatelem Jiřím Šulcem

Vaše kniha Dva proti Říši, která získala Literární cenu Knižního klubu, netradičně zpracovává historii atentátu na Reinharda Heydricha. Jak jste na toto téma přišel?
Chodil jsem čtyři roky kolem zdí kostela rozstřílených kulomety jako student střední školy v pražské Resslově ulice. Téma atentátu mě dlouho fascinovalo, ale netroufal jsem si na něj. Teprve když už jsem byl starší než Gabčík s Kubišem, tedy spíš ve věku Heydricha, rozhodl jsem se do toho pustit.

Někde jste se mohl opřít o historické prameny, ale třeba u líčení pocitů parašutistů v posledních chvílích života jste musel značně popustit uzdu fantazii, že?
Ano, nejtěžší část mé práce bylo snažit se poznat, jací ti lidé doopravdy byli. Situace v té kryptě, kde jsem se snažil inspirovat, je nepředstavitelná.

Celý příběh je do jisté míry kontroverzní…
Natolik, že jsem nikdy přesně nepochopil, jak je možné, že přežil čtyřicet let komunismu. Vysvětluju si to tím, že šlo o výjimečně silnou událost, kterou nebylo možné eliminovat.

Vaše knížka má tu zvláštnost, že jste ji původně napsal v angličtině. Proč?
Nejdřív jsem začal společně s anglickým editorem psát jinou historickou knihu o operaci britských výsadkářů, kteří v roce 1942 ve Francii ukradli Němcům radar. Ale ve Velké Británii nebyla vydána a pro český trh se mi téma zdálo hodně vzdálené. A tak jsem jako druhý pokus začal psát o atentátu na Heydricha, kde jsem se snažil propojit anglické a české reálie. Jenže britská nakladatelka řekla, že ten příběh je příliš neuvěřitelný. Tak nevím, jestli se jí nelíbilo téma, nebo spíš autor.

Dva proti Říši (KK)

Portál české literatury, www.czlit.cz, Milena M. Marešová

Jiří Šulc: Dva proti
Pokud někdo zamýšlí do románové podoby zpracovat jistou skutečnou událost, která se navíc týká poněkud citlivých témat z národní minulosti, a jde-li navíc o děj historicky i umělecky poměrně často a do detailů "opracovaný" a téměř po minutách zmapovaný - pak je jeho manipulační prostor dost zúžený a šance na úspěch se odvíjejí především od úhlu, který vůči příběhu nastaví a na pozici reflektoru, kterým vše osvítí. Právník Jiří Šulc (1969), bývalý pracovník tajné služby a nynější úředník v Bruselu, uchopil skutečnou událost z českých dějin: atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, který uskutečnili Josef Gabčík a Jan Kubiš - parašutisté, jež na území protektorátu vyslala exilová vláda vedená Edvardem Benešem. Autor sklidil chválu, cenu Knižního klubu i pár výtek. Výsledek a reakce na něj jsou tedy vcelku vyvážené. Nedošlo k žádnému zásadnímu průlomu do zavedené interpretace, neobjevily se neznámé prvky ani nevyvstaly dosud ukryté vrstvy. V čem je tedy Šulcovo dílo úspěšné? Zřejmě v tom, že vznikl čtivý kus s potřebnou dávkou napětí. Žádné umělecké veledílo, nijaký literární zázrak. Ale na to si ani autor nehrál. Chtěl-li stvořit románovou fabulaci s akčními a detektivními prvky, pak se mu to podařilo. Jen stěží lze očekávat, že autor nalezne nějakou novou, pokud možno šokující polohu. Jakou? Že by hledal "lidskou tvář" Reinharda Heydricha?

Ne, ten musí zůstat "plavou bestií" - to je bez debat. Že by z Edvarda Beneše udělal škodolibého zákulisního hráče, který si pro vlastní omezené potěšení a pro závětrnou sebeprezentaci pohrává s osudem figurek, jejichž nitky třímá v dlaních? To přeci také není možné. A co sexuální nezřízenost parašutistů - co tu prováděli toho půl roku po seskoku? Mimoto že trhali trávu králíkům u silnice do Panenských Břežan, infantilně se škádlili v závětří a každý z nich si našel přítelkyni (nebo dvě), v jejímž náručí našel útěchu, ventilaci napětí a alespoň částečné zapomnění? Náznak tu je, ale regulérní a únosná cesta tudy také nevede. Ostatně to už zkusili jiní a se zlou se potázali. - "Hrdinové odboje" jsou přeci v zavedeném adorovaném úzu téměř nepohlavními postavami bez potřeb a nároků. A co takhle módní formát atentátníka, bezohledně zaměřeného ke svému cíli? Jdoucího přes mrtvoly, včetně té vlastní? Ten má ovšem v dnešním korektním prostředí nevhodné konotace k sebevražedným fanatikům. Kudy nakonec autor prokličkuje? Nějak mezi tím vším. Sem tam se otře, tu a tam naznačí, občas promění hlavní hrdiny v klackovité nešiky, dotkne se komiksových koutů a zákoutí, v nichž vítězí schematismus, nahlédne do dveří parodie. Prokličkuje jako školený agent, nikam nezapadne, neupadne. Nedorazí do uměleckých výšin - i když kde v postmoderně jsou? Stvoří román, který má švih a spád, který si možná s chutí přečte ten, jenž by se historické analýzy nedotkl. A bude-li kdo interpretovat původní historickou událost podle tohoto vzoru? Tak se zase nijak "nesekne". Možná nejvěrnějším interpretačním klíčem k dílu Jiřího Šulce je formát klasické kovbojky.

Vzpomene-li si čtenář na vzorec sedmi statečných, zjistí jak číst tuto knihu. Z neznáma (ze svobodné Anglie) přicházejí tajuplní hrdinové, kteří na samém začátku žádnými hrdiny nebyli a které dohromady svedly zvláštní okolnosti (odvolaná mobilizace, emigrace ze zabraného území). Parašutisté přicházejí do porobené země, kde obyvatelé neradi, ale v pudu sebezáchovy oddaně pracují pro suverénně a bez obav se roztahující podmanitele - a každý jejich pokus o odpor je dávno předem monitorován. Proč vzniká konflikt? Pro právo, nebo pro peníze? To se postupně stává vedlejším a do středu se staví boj. Beznadějný a předem prohraný. Odpor narůstá jako výraz svobodného ducha, jako odvážná pokerová partie. Také další srovnání funguje. Mezi porobenými domorodci se nalezne skupinka odvážných, ochotných pomoci a nasadit holý život, ale také zrádce. Po dlouhé době improvizovaných příprav zafunguje moment překvapení a nepřítel je zasažen ve velmi citlivém bodě. I dohra je jasná a přímá. Masivní útok, marná obrana ve znamení "svoji kůži jim nedarujeme zadarmo" - a konečná likvidace.

Šulcova kniha nemá sentiment líčené legendy, i když nevybočuje ze zavedeného schématu. Snaží se postavy oživit běžnými lidskými vlastnostmi, váháním i slabostmi. Ale žádná psychologická analýza, žádné "nimrání se" ve svědomí. Román má spád. Střídání pozic útočných a obranných, pohledů hlavních aktérů s postranními rolemi, několik epizod do světů méně zásadních - a stačí, zase zpět k akci. Dialog je hybným momentem, střih důležitým nástrojem, napětí zaručené - kniha se podobá scénáři akčního filmu a také dramatická zápletka je důležitější než všechny propracované detaily. Okolnosti mají zapadat spíš potřebně a vypočítavě než náležitě. Historická pravda je sice respektovaná, ale také dostatečně pružná. "Klaďasové" občas naštvou svojí neprozřetelností, podceněním nepřítele, svojí naivitou. "Záporáci" udiví svou připraveností a tím, jak jsou (což je zřejmě oblíbené slovo J. Šulce) efektivní. Ale role i barvy jsou rozdané, ba i to, komu je třeba fandit. Zarážející je, že ve vrcholném okamžiku všem zúčastněným, bílým i černým, selžou zbraně. Tehdy se spád zastaví a jako by byl očekáván nějaký deus ex machina.

Ale to už by pak šlo o nějaký muzikál či přímo frašku. Co dodat závěrem? Ceny jsou rozdány: a pokud byl román Dva proti Říši zamýšlen jako kreativní pokus o oživení tradovaného příběhu, o jeho čtivou formulaci, pak vcelku vyšel. Jestli měl odstartovat spisovatelskou kariéru, pak na sebe Jiří Šulc svojí literární prvotinou "ušil" dostatečně velkou past. Aplikoval nejpřitažlivější, "nejlepkavější" výrazové prostředky. Opakování použitého rastru by v příštím případě postrádalo moment překvapení. Následná estetická entropie by zcela pohřbila veškerý autorský šmrnc.

Vydal Knižní klub, Praha 2007