Literární cena Knižního klubu

Mediální ohlasy Literární ceny KK 2006

Cenu Knižního klubu vyhrál katastrofický román z pera vědce

5.9.2006, Zpravodajství ČTK, Markéta Horešovská

Praha 5. září (ČTK) - V jedenáctém ročníku literární soutěže Knižního klubu pro dosud nevydané dílo zvítězil profesor lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně Vojtěch Mornstein. Jeho kniha se jmenuje Gorazdův limit a nakladatel, který již knihu vydal, o ní mluví jako o "katastrofickém románu o dálničním kolapsu ve stylu Arthura Haileyho". Právě vydání knihy je kromě prémie 50.000 korun oceněním za vítězství v soutěži.

Slavnostní předání ceny se bude konat ve čtvrtek 21. září ve 13:00 v Kaiserštejnském paláci na Malostranském náměstí v Praze, řekla dnes ČTK za pořadatele Denisa Novotná.

Šestapadesátiletý Mornstein vedle vědeckých, popularizačních a pedagogických textů dosud publikoval satiricko-kritický "alternativní slovník" Utopený Archimedés (1999, upravené vydání 2003) a vědecko-fantastický román Hrozba z Heliosu (2000, ocenění v rámci soutěže Cena Karla Čapka), první díl tetralogie o osudech lidstva ve 23. století. Je aktivním členem Klubu skeptiků Sisyfos.

Gorazdův limit, který přihlásil do literární soutěže, si hraje s vidinou katastrofy na dálnici D1. "Román sice je apokalyptickou vizí, nicméně má daleko k fikcím, kdy se k Zemi blíží meteorit pětkrát větší než britské ostrovy. Je typem příběhu, který se může stát realitou zítra, za měsíc nebo za rok," řekla Novotná.

Profesor Jeroným Gorazda stanovil "limitní dopravní kapacitu příměstských dálničních komunikací". Jednoho dne je vlivem mnoha faktorů "Gorazdův limit" překročen a dálnice se zastaví. Zůstanou na ní stát rozjaření účastníci mezistátního fotbalového zápasu, návštěvníci brněnských veletrhů, podroušení fanoušci skupiny Turbotron, zahraniční dělníci putující domů, autobusy s dětmi, rodiny jedoucí na víkend, živnostníci vracející se z druhého konce republiky. Po několik hodin vládne absolutní zmatek provázený bouračkami, převrženými kamiony, požáry, výbuchy, zraněnými i mrtvými.

Román, který svou kompozicí připomene prózy Arthura Haileyho nebo slavné dílo Skleněné peklo, obsahuje i prvky mnohdy černého humoru. Autor dokáže skvěle dávkovat napětí a přiblížit čtenáři kritické chvíle, jako by byl sám jejich aktérem, uvedla Novotná.

Knižní klub pořádá literární cenu již jedenáct let. Loňský vítěz Martin Šmaus se svým románem Děvčátko, rozdělej ohníček uspěl letos i v soutěži Magnesia Litera - čtyřicetiletý technik se prostřednictvím svého debutu stal literárním objevem roku. Předloni cenu Knižního klubu dostal Václav Křístek.

Soutěž Knižního klubu vyhrál katastrofický román

6.9.2006, Právo, str. 8, Kultura (ČTK)

V jedenáctém ročníku literární soutěže Knižního klubu pro dosud nevydané dílo zvítězil profesor lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně Vojtěch Mornstein. Jeho kniha se jmenuje Gorazdův limit a nakladatel, který již knihu vydal, ji charakterizuje jako "katastrofický román o dálničním kolapsu ve stylu Arthura Haileyho". Právě vydání knihy je kromě prémie 50 tisíc korun oceněním za vítězství v soutěži. "Román sice je apokalyptickou vizí, nicméně má daleko k fikcím, kdy se k Zemi blíží meteorit pětkrát větší než britské ostrovy. Je typem příběhu, který se může stát realitou zítra, za měsíc nebo za rok," řekla Denisa Novotná z Knižního klubu.

Cenu vyhrál lékař z Brna

6.9.2006, Mladá fronta DNES, str. 7, Kultura - Brno a Jižní Morava (mlk)

Katastrofický román Gorazdův limit z pera brněnského vědce zvítězil v jedenáctém ročníku literární soutěže Knižního klubu pro dosud nevydané dílo. Napsal jej profesor lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně Vojtěch Mornstein. Cena za knihu o dálničním kolapsu ve stylu Arthura Haileyho představuje prémii ve výši padesáti tisíc korun. Šestapadesátiletý Mornstein si v Gorazdově limitu hraje s vidinou katastrofy na dálnici D1. Román obsahuje i prvky mnohdy černého humoru.

Knižní klub ocenil Vojtěcha Mornsteina

6.9.2006, Mladá fronta DNES, str. 5, Kultura Alice Horáčková

Praha - Vítězem letošní Literární ceny Knižního klubu se stal román biofyzika Vojtěcha Mornsteina Gorazdův limit. Katastrofický příběh o hrozivém dopravním kolapsu a všeobecné neschopnosti vydává Knižní klub jako odměnu pro nejlepší rukopis, součástí ceny je i šek na padesát tisíc korun. Cena bude slavnostně předána ve čtvrtek 21. září v Kaiserštejnském paláci na Malostranském náměstí v Praze.

Cena Knižního klubu pro Gorazdův limit

6.9.2006, Lidové noviny, str. 18, Kultura čtk

PRAHA Laureátem letošní Literární ceny Knižního klubu se stal román Vojtěcha Mornsteina s názvem Gorazdův limit. Vítěz získal vedle knižního vydání svého rukopisu také finanční odměnu padesáti tisíc korun. Slavnostní předání ceny se uskuteční ve čtvrtek 21. září v Kaiserštejnském paláci na pražské Malé Straně. Vojtěch Mornstein, šestapadesátiletý profesor Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, svou prózu nazírá jakožto "katastrofický román o dálničním kolapsu ve stylu Arthura Haileyho". Autor dosud publikoval satirickokritický "alternativní slovník" Utopený Archimedes (1999) a vědeckofantastický román Hrozba z Heliosu (2003), první díl tetralogie o životě ve 23. století.

PRÓZA

14.9.2006, Reflex, str. 24, Knihy

Vojtěch Mornstein GORAZDUV LIMIT

KNIŽNÍ KLUB > 240 str. > 199 Kč Co je to D1? Většina lidí by nejspíš odpověděla, že jde o nejstarší a nejdelší dálnici u nás. Zajímavější by bylo, kdyby někdo uvedl, jakou asociaci v něm myšlenka na dálnici vyvolá: neprůjezdná, zablokovaná, nebezpečná, přetížená? Román Gorazdův limit je svého druhu apokalyptickou vizí "co by se stalo, kdyby..." Nutno však říci, že má daleko k fikcím, kdy se k Zemi blíží meteorit pětkrát větší než Britské ostrovy. Je typem příběhu, který se může stát realitou zítra, za měsíc nebo za rok. Vítězný román 11. ročníku LCKK.

Gorazdův limit

13.9.2006, TV Revue, str. 10, , Zábava Helena Hejčová, Petr Hála

VOJTĚCH MORNSTEIN

S atraktivními prózami Arthura Haileyho je srovnáván nový román padesátiletého rodáka ze Svitav Vojtěcha Mornsteina, profesora lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Děj dramatického vyprávění je zasazen na neblaze proslulou dálnici D1, a jakkoli připomíná apokalyptickou vizi, není vzdálen realitě. Což mohou potvrdit tisíce řidičů, kteří po ní s hrůzou v očích projíždějí. Název románu Gorazdův limit odkazuje na odborný termín, který znamená kapacitu průjezdnosti komunikace. Je-li limit překročen, doprava se zastaví. A tato situace je půdorysem příběhů, které prožívají hrdinové uvěznění v podvečer po hromadné srážce v kilometrových frontách. Kniha získala literární cenu Knižního klubu.

Řidiči se dnes cítí jako válečníci

21.9.2006, Lidové noviny, str. 17, Kultura ONDŘEJ HORÁK

Slavnostní vyhlášení vítěze 11. ročníku Literární ceny Knižního klubu, jímž se stal Vojtěch Mornstein (1955) s románem Gorazdův limit, proběhne dnes v Kaiserštejnském paláci na pražské Malé Straně.

LN Proč jste se rozhodl rukopis do soutěže Knižního klubu zaslat?
Upřímně řečeno, já jsem se nerozhodl. Byla to moje dcera, která na internetu objevila soutěž Knižního klubu a která rozhodla, že se tam něco prostě pošle! Já, aniž jsem si zcela uvědomoval, kam vlastně mám něco poslat, jsem z toho, co bylo k dispozici, poslal text, který byl dle mého názoru nejvhodnější. Musím ale přiznat, že kdyby nebylo dcery, tak by Gorazdův limit ještě stále odpočíval ve složce dokumenty/beletrie/gorazda.

LN Gorazdův limit se odehrává na dálnici D1. Proč jste románově zpracoval zrovna tento český "problém"?
Vlastně ani nevím, pravděpodobně proto, že si každý dokáže dálnici D1 představit, každý po ní alespoň jednou jel. Navíc všichni víme, že automobilová doprava je jednou z nejnebezpečnějších, nebo možná skutečně ta nejnebezpečnější. Nějak tak se mi to poskládalo v hlavě. Myslím, že jsem si ji vybral z mnoha důvodů, ostatně některé z nich se dají vytušit i z knihy.

LN Ve vašem románu je zdůrazněno mimo jiné stále více se vyhrocující "přetlačování" ekonomiky s ekologií. Vychází to ze skutečnosti, že jste vystudoval biofyziku na brněnské přírodovědecké fakultě?
Nevystudoval jsem obor, který by byl vysloveně ekologicky orientovaný, o tuto problematiku se jen zajímám. To "přetlačování" vnímám jako projev velké krátkozrakosti. V krátkodobé perspektivě mohou být rozpory mezi ekologickými a ekonomickými zájmy velké, ve střednědobé perspektivě se začínají stírat a z dlouhodobého hlediska žádný rozpor nevidím. Upřednostnímeli dnes ekonomiku před ekologií, za deset či dvacet let za to tvrdě zaplatíme. A jsme zase u té ekonomiky.

LN Na adresu Brna, města, v němž jako profesor vyučujete na lékařské fakultě, se na začátku románu vyjadřujete: "Je nutno spravedlivě přiznat, že v okruhu asi dvou tisíc kilometrů o něm skutečně existuje jakási všeobecná povědomost typu ,to slovo jsem už někde slyšel, zní to trochu polsky'." Jak vnímáte brněnský syndrom druhého největšího města?
Jelikož já sám nejsem tak úplně Brňák, pocházím ze Svitav, možná tento "syndrom" vnímám trochu jinak než ti, kteří se v Brně narodili. Samozřejmě, Brno je druhé největší město naší republiky, připadá mi ale, že někteří obyvatelé Brna své město považují za střed světa. Nedělejme si iluze. Kdyby se nás někdo zeptal, co víme o Tartu, Burse nebo Bergenu, což jsou všechno města ležící v okruhu dvou tisíců kilometrů od Brna, města stejně důležitá jako Brno, měli bychom asi problém.

LN Gorazdův limit je na záložce přirovnáván k dílům Arthura Haileyho. Jedná se skutečně o vašeho oblíbeného autora?
Toto srovnání je dílem vydavatele, sám bych se něco takového tvrdit neodvážil. Já si nejsem jist, zdali jsem od Haileyho vůbec něco četl, možná jsem viděl jen nějaká filmová zpracování jeho románů. Popravdě, to přirovnání mě trochu zaskočilo. Vím, že Hailey byl mistr žánru. Pokud někdo v knize nachází podobné rysy, je to náhoda, ale těší mě.

LN Všiml jste si toho, že v současné literatuře funguje dopravní nehoda jako tzv. zásah seshora, jakými v minulosti byla např. inkvizice, mor či válka?
Je to možné. Podle mého názoru je však toto přirovnávání poněkud alibistické. Navíc na žádné zásahy seshora nevěřím. V minulosti třeba mor byl něčím, proti čemu se člověk nemohl bránit, ale v současné době je na nás, jak se zachováme. Týká se to i autohavárií. Pokud řidič auto včas zpomalí, když se vyspí raději doma než za volantem, nenapije-li se alkoholu, pak k žádnému "zásahu seshora" většinou nedojde. K válce bych poznamenal snad jen to, že někteří řidiči mají dnes nepochybně psychologii válečníků - "budu tam dřív, všechny je předběhnu, ukážu jim to" atd. Lidé sedí za volantem a lidé dělají chyby.

LN Již v roce 2000 jste vydal román Hrozba z Heliosu - první díl tetralogie o osudech lidstva ve 23. století. Kdy budou publikovány další díly?
Doufám, že brzy. Právě v těchto dnech se rýsuje spolupráce s jistým nakladatelstvím, ještě ale není vše jisté, nechtěl bych to zakřiknout. Původně měly další díly po tom prvním následovat, ale kvůli nějakým problémům v nakladatelství z toho sešlo. Doufám, že mi toto "nové" nakladatelství pomůže splatit určitý dluh vůči čtenářům a knihy vydá. Možná, že teď je pro to právě nejvhodnější okamžik. Půjde ovšem o klasické science-fiction, v řeči "fandomu" jde o "hard core" nebo "space operu".

LN Co vás přivedlo k rozhodnutí stát se členem Klubu skeptiků Sisyfos?
Zjistil jsem, že mě rozčilují stejné věci jako například profesora Heřta nebo doktora Grygara. Bylo to někdy v roce 1996, náš knižní trh přetékal okultním a pseudovědeckým brakem, jiná média také nezaostávala. Cítil jsem a stále cítím především potřebu se kriticky vyjadřovat k alternativní medicíně, která dokáže odsoudit těžce nemocného člověka k záhubě na základě chimérických či vysloveně lživých teorií. V posledních letech se však v této oblasti tolik nezaměřuji na publicistiku, snažím se spíše o publikování odborných textů pro lékaře a jsem k tomu dokonce vyzýván.

LN Pojedete dnes na slavnostní vyhlášení Literární ceny Knižního klubu po dálnici D1?
Nikoliv, já sám auto nemám a v autobuse se ukrutně nudím, protože v něm mohu jen strnule sedět, aby se mi neudělalo nevolno. Přijedu s rodinou vlakem. Dost možná - teď to nebude znít jako od skeptika - by mi také D1 mohla provést nějaký naschvál, zneprůjezdnit se a já bych pak tu Literární cenu nestihl. A to bych nerad.

Co všechno se může stát na dálnici

23.9.2006, Mladá fronta DNES, str. 3, Scéna – téma ALICE HORÁČKOVÁ

Kniha Gorazdův limit je výborná. Má jednu nevýhodu - po přečtení člověk ztratí chuť ocitnout se ještě někdy na české dálnici.

Jsou vědci, kteří malují obrazy nebo zpívají operní árie. Biofyzik Vojtěch Mornstein (1955) propadl psaní. V šestnácti letech napsal první povídku o ztroskotání kosmické lodi na Měsíci, ovlivněnou H. G. Wellsem a oceněnou hlavní poctou v regionální soutěži pro mladší autory. Od té doby dlouho nic nevyhrál, až teď - s rukopisem Gorazdův limit zazářil v jedenáctém ročníku Literární ceny Knižního klubu, kam ho přihlásila sedmnáctiletá dcera Lucie. Mornstein se zjevným smyslem pro sarkasmus a ironii vypráví katastrofický příběh o jednom prozíravém vědci, nepříliš schopné policii a především přehuštěné dálnici, na níž se tragicky protne několik osudů.

Na rozhovor jste do Prahy z Brna, kde žijete, přijel vlakem. Auta asi nemáte moc v lásce?
Patřím k té nepatrné části české populace, která auto nemá. Kdysi dávno na něj nebyly peníze a teď už si nepřipadám v tom správném věku, kdy bych se měl učit řídit, zvláště při dnešních parametrech dopravy. Ale to neznamená, že se někdy rád nesvezu.

Takže se vám nedělá špatně na dálnici jako vašemu známému?
Ne, u něj to byl vedlejší produkt četby mé knihy.

Co tedy bylo na začátku toho nepříliš optimistického románu?
Chtěl jsem ukázat, jak nás ovlivňuje přemrštěné konzumentství, a vybral jsem si jeden jeho rys. Rodině nestačí jedno auto, lidé se přemísťují z místa na místo z mnohdy velice malicherných důvodů. A i tam, kam by rychleji došli pěšky či by bylo jednodušší dojet vlakem a autobusem, volí cestu autem. Je to návyk, droga. Představil jsem si krizovou situaci, která by mohla na dálnici vypuknout. Původně to měla být science-fiction, ale potom příběh nějak vklouzl do reality, fantastické prvky vymizely - až na počítačový program, který neexistuje a s nímž by se dalo vypočítat, kdy ke katastrofě dojde.

Trochu mi připadá, že na lidský druh nahlížíte jako na nevědomé bílé myšky, které se slepě ženou do propasti...
Je tam skepse, přístup pozorovatele, který má dojem, že se vše řítí do záhuby: že to bude čím dál horší, budou přibývat jízdní pruhy a počet aut. Ale snad je v závěru románu vidět, že život jde dál, že se něco změnilo a někteří lidé začínají myslet jinak. Absolutní skeptik, to zase nejsem.

Co vás láká na tématech z blízké i vzdálenější budoucnosti?
V mládí procházíte obdobím, kdy vás baví fantastické příběhy, a já patřím k těm, kterým to zůstalo. Po dlouhé odmlce od studentských let, kdy jsem se pokoušel něco psát a pak vytvářel nanejvýš skripta pro studenty, se najednou něco zlomilo. Vrátil jsem se ke staré lásce - pochopitelně je v tom i vliv vědy, kterou se zabývám. V mém oboru, biofyzice, se stýká biologie, chemie i fyzika, trochu jsem přičichl k medicíně. To vše vytváří předpoklady, abych mohl vybírat zajímavé problémy a třeba je zúročit v knize. I v Gorazdově limitu jsou nenápadná místa, která bych bez znalostí z několika věd nesvedl.

V románu jste poměrně kritický k Čechům, píšete o jejich slepé víře a důvěřivosti.
Protože vím, čemu všemu u nás lidé věří. Ale oni tomu stejně tak věří i v jiných zemích, v tom se příliš neodlišujeme. Trochu mě irituje národní vlastnost, když si myslíme bez ohledu na skutečnost, že u nás je vše nejlepší. V románu reaguji na tento někdy ne zcela oprávněný pocit výlučnosti. Nicméně mám tuto zemi rád, to jsou spíše takové ťafky.

Román jste psal poměrně dlouho, více než šest let. Psal se těžce?
Nevzpomínám si, jak se mi psal, z čehož vyplývá, že se mi psal asi dobře. On se ani tak dlouho nepsal, dlouhé byly prodlevy. Rukopis ležel a dozrával. Původně vypadal jinak, byly v něm nepřesnosti, ale dal jsem ho přečíst lidem, kteří se vyznají v práci policie a požárníků, a všechno se spravilo. Pak zase ležel, až jednoho podzimního dne roku dvoutisícího pátého mi řekla dcera: Taťko, je tu nějaká soutěž, musíš tam poslat román. A abych dceru nenaštval, poslal jsem ho a takhle to dopadlo. Dcera je mým literárním agentem a manažerem současně.

Váš katastrofický román byl hned přirovnán k prózám Arthura Haileyho... Cítíte spojitost?
Paradoxně si nejsem jist, zda jsem od Haileyho nějakou knihu četl. Objevilo se vůbec něco podobného v české literatuře? Možná si čeští autoři říkají: jsme malá země, v níž se velká katastrofa stát nemůže. Ale stát se může leccos: proč nám připadá absurdní zřícení Karlova mostu, ale nepozastavili bychom se nad tím, kdyby spadl Brooklynský most v USA? Je v tom zřejmě národní psychologie. Možná bude můj román sondou, jestli český čtenář snese takový námět od českého autora.

Tak mě napadá, není té všeobecné neschopnosti v Gorazdově limitu příliš? Dopravní policie tápe v chaosu, vrtulníku dojde palivo...
Ten vrtulník měl navíc původně spadnout, ale to už bylo příliš silné sousto.

Tu variantu jste zavrhl?
Bylo to zavrženo - a já uznal oprávněnost námitky.

Nasloucháte radám z rodiny?
Rukopis dávám číst lidem především proto, aby mě chválili. Ale mám několik čtenářů, také v rámci rodiny, kteří mi sdělí své kritické připomínky, což vede k hádkám, v kterých zpravidla ustoupím. Mohu však své texty testovat: je to výsledek vícečetné interakce, jak se říká ve vědě. V jednom fantastickém příběhu mě dcera přinutila úplně předělat celou zápletku a to mě strašně rozčililo. Přes své protesty jsem na změnu nakonec přistoupil a zjistil, že je to mnohem lepší.

Vydal jste alternativní slovník Utopený Archimedes, v němž se vypořádáváte s různými druhy pavěd. Kterou považujete za nejkomičtější?
Nejúsměvnější byl náš vyslanec v Jemenu, inženýr, který napsal několik knih o urinoterapii - léčení lidí vlastní nebo cizí močí. V Jemenu si údajně vypomáhal i tím, že podnikal na velvyslanectví - to nesměl: ubytovával lidi a inkasoval peníze, až jednoho dne zmizel. Zůstaly po něm pouze lahvičky s močí, což bylo psáno v novinách. Kde je nyní, jestli byl polapen, netuším, každopádně vyprodukoval přinejmenším dvě díla na toto téma. Vyžadují silný žaludek - vyplachuje se tím i nos...

Dcera jako agentka Je agentkou, manažerkou a lektorkou současně. Brněnské gymnazistce Lucii Mornsteinové je sedmnáct a pevně vzala do rukou literární agendu svého otce Vojtěcha. Začalo to na podzim loňského roku, kdy nevydržela jeho nerozhodnost, šestileté opracovávání rukopisu Gorazdova limitu. "Vždycky říká, že to někam pošle, že si něco najde, že se podívá, zeptá... a většinou to zařídí někdo jiný," říká Lucie Mornsteinová, která také píše povídky a chtěla by se vydat literárním směrem - hlavně ne věda. Gorazdův limit přihlásila do Literární ceny Knižního klubu, kterou si našla na internetu, stihli to těsně před uzávěrkou. "Samozřejmě jsem vítězství moc nevěřila, ale doufala jsem. Věděla jsem, že knížka je hodně dobrá," říká Lucie, která jinak nešetří kritickými -a mnohdy velmi závažnými - poznámkami na adresu otcových děl. "Román je zajímavý mnoha věcmi. Líbilo se mi, že osoby působí reálně - ani bych se nedivila, kdybych takový charakter potkala jako skutečnou postavu. Škoda, že konec je hodně depresivní," dodává Lucie. Před několika dny pomohla Mornsteinovi navázat kontakt v renomované Společnosti pro vědu a umění.

LITERÁRNÍ CENY KK

23.9.2006, Mladá fronta DNES, str. 3, Scéna - téma

• 2006 Vojtěch Mornstein Gorazdův limit Biofyzik Mornstein (1955) rozehrává ve svém druhém románu katastrofický příběh z české dálnice, který by se mohl klidně stát i zítra.
• 2005 Martin Šmaus Děvčátko, rozdělej ohníček Poetický román nejen o Romech, o nekonečné radosti a bolesti. Jeho hrdinou je Andrejko, který nikam nepatří. Šlo o autorovu prvotinu.
• 2004 Václav Křístek Cesta na poledne Barvitá freska ze 16. století o čtyřech mladických letech Jakuba Krčína z Jelčan. Svou prvotinu psal scenárista Křístek (1954) 27 let.
• 2003 Miroslav Stoniš Paterek a pastýřka laní Román, v němž se potkává moravskoslezská současnost, balada o lásce a církvi, nonsens a absurdní komika.
• 2002 Ladislav Pecháček Osvobozené kino Mír V románu Ladislava Pecháčka (1940) se historie rodiny krejčího Očenáška s léčitelskými schopnostmi prolíná s dějinami národními.
• 2001 Hana Andronikova Zvuk slunečních hodin Prvotina Hany Andronikovy (1967) působivě vypráví o lásce českého inženýra Tomáše a Židovky Ráchel.
• 2000 Jan Poláček Spánek rozumu plodí nestvůry Psychologický román popisuje dospívání nesmělého, tichého a utlačovaného hrdiny Aleše Hilliga za dusivého socialismu.
• 1999 Táňa Nálepková Scénář provinčního příběhu Spisovatelka a ilustrátorka Nálepková (1954) s humorem, sebeironií a nadsázkou vypráví o dvou rozvedených ženách ve středním věku.
• 1998 Věra Chase Vášeň pro broskve Prozaický debut básnířky Chase (1970) z imaginárního světa, jehož hlavní kontinenty tvoří Konvence, Dekadence a Válečný ostrov.
• 1997 První místo neuděleno 1996 Rudolf Čechura Šperhák Autor detektivních románů Čechura (1931) vypráví tragikomický příběh o převratovém roku 1948 v životě mladého učitele.

Naděje a povzbuzení pro další spisovatele

23.9.2006, Mladá fronta DNES, str. 3, Scéna – téma ALICE HORÁČKOV

Je to zřejmě jediná literární cena v Česku, která autorovi vítězného rukopisu přinese nejen finanční odměnu ve výši padesáti tisíc korun, ale garantuje i vydání. I když ohromující příval tisícovky textů v prvním ročníku se zatím nezopakoval (nyní jich chodí kolem stovky), Literární cena Knižního klubu si za jedenáct let svého trvání vydobyla solidní ohlas. Napomáhá mu i to, že se v posledních letech porotě dařilo "vyhmátnout" nové, dále ceněné a čtené talenty. Škoda jen těch nepříliš invenčních obálek u oceněných titulů. V tomto smyslu se skutečným objevem roku 2001 stala Hana Andronikova s románovým debutem Zvuk slunečních hodin - strhující tragickou romancí, která bez sentimentu líčí nálady a city, putuje předválečným Zlínem, Indií, nacistickými koncentráky i Amerikou. Autorka příběh psala dva roky a do soutěže vstoupila vlastně náhodou - nakladatelství ji samo požádalo, zda tam její evidovaný rukopis může přeřadit. Podobným zjevením byl loni i moravský nemocniční technik Martin Šmaus a jeho prvotina Děvčátko, rozdělej ohníček. V sytých, podmanivých obrazech vypráví o Romech a jejich odvaze zpřetrhat kořeny. Knihu psal tři roky, kromě manželky se nikomu nesvěřil, rodina i sousedé se o jeho literárních ambicích vlastně dozvěděli až po vítězství v ceně. Stejně jako román Andronikovy i ten Šmausův posléze získal poctu Magnesia Litera a dočkal se dotisku.

Začínající i zkušení
Cena však není určena jen začínajícím autorům, naopak: spisovatelé se soutěže mohou účastnit i opakovaně, podmínkou je forma novely či románu, dílo dosud nepublikované a napsané v češtině. Porotu dle zvyku vedl předseda Obce spisovatelů, bývají v ní kritikové, knihkupci i autoři - letos kupříkladu Petra Hůlová. Ostatně Hůlová je šťastným příkladem autorky, která svou prvotinu beze slávy a soutěží uplatnila v renomovaném nakladatelství. Mnoho spisovatelů, zejména těch mimopražských, má však jinou zkušenost. "To není pocit, ale naprostá jistota - český autor, pokud není mediálně známý a komerčně úspěšný, jen velmi obtížně hledá nakladatele," říká ostravský prozaik Miroslav Stoniš, jemuž odměna v Knižním klubu pomohla vybřednout z dluhů. O klání se dozvěděl, jak už to bývá, náhodou - nechal se umluvit k členství v Knižním klubu a v jeho katalogu pak objevil výzvu k přihlášení. Letošního laureáta Vojtěcha Mornsteina zase do soutěže přihlásila dcera, nechtělo se mu podstupovat vysilující kolečko s předváděním vlastního rukopisu. Stejně jako Šmaus či Stoniš také Mornstein na Cenu Knižního klubu pohlíží s povděkem - jako na naději a povzbuzení dalším, aby se nebáli to zkusit. "Je to od nakladatelství velice sympatický počin: aby ti, kdož se podívají na své americké či německé protějšky s čtenářskou obcí o jeden až dva řády větší, neupadali do trudnomyslnosti," podotýká Mornstein.

Literární cena Knižního klubu si za jedenáct let svého trvání vydobyla solidní ohlas

Gorazdův limit má své zřejmé literární meze

26.9.2006, Hospodářské noviny, str. 10, Kultura Petr Fischer

KNIHA OCENĚNÁ KNIŽNÍM KLUBEM, PRAHA, 26. 9. 2006

Už po jedenácté uděloval Knižní klub cenu pro český román, za niž si vítěz kromě padesáti tisíc korun odnese i prémii v podobě vydání svého díla. V letošní soutěži, do níž bylo přihlášeno dvaaosmdesát nových děl, u poroty (předsedal spisovatel Ivan Binar) vyhrál biofyzik Vojtěch Mornstein a jeho katastrofický román z dálnice D1 Gorazdův limit. Mornsteinova vize dokonale naplňuje žánr: je bláznivá, a přitom velmi realistická, stačí jen myslet dál než na čtyři volební roky. Co se může stát v noci na dálnici mezi Prahou a Brnem, která se ucpe auty, by dokázal popsat leckdo. Vojtěch Morstein o tom napsal román, kterému nechybí jistý spád, kritický osten a sympatický ironický nadhled vědce. Splétají se tu příběhy lidí, kteří zvolna poznávají, že automobilismus opravdu nepatří k tomu nejlepšímu, co lidé vymysleli. Jednou prostě všichni narazíme na pomyslný limit profesora Jeronýma Gorazdy, kdy komunikační dálnice (nejen dopravní) už neunesou zátěž, na niž jsou dimenzovány, a začnou se hroutit. A s nimi i důležité záchranné systémy. Mornsteinův apel nelze jen tak přeslechnout, na to je příliš současný a pravdivý, zato jeho literárnímu zpracování je co vytknout.

Čtenář se zpočátku do knihy jen těžko dostává, místy má pocit, že jde o studentskou práci - nabraný vypravěčský drajv se vzápětí nečekaně rychle ztrácí, humor má občas infantilní podobu (Českomoravský chameleón, blíže neurčené noviny; Turbotron, vůdčí rocková kapela atd.), opakují se figury, které už po druhém použití ztrácejí vtip. Vyprávění i přes tyto zádrhele nakonec běží dál, tu a tam na chvíli strhne, ale zkušenější čtenář by mohl klidně několik stránek přeskočit, protože jsou buď nadbytečné, nebo dokáže přesně odhadnout, co na nich bude. Není to jen bolest knihy Vojtěcha Mornsteina. I předchozí vítěz ceny Knižního klubu Martin Šmaus, který za knihu Děvčátko, rozdělej ohníček dostal také cenu Magnesia litera, se potýkal s literárněkritickými problémy. Fauly proti umění psát naštěstí nepřebíjejí to hlavní. V těchto případech je to důležitá angažovaná výpověď a kvůli ní i přejedený čtenář rád přimhouří oko. Alespoň jedno.

TIP NA KNIHU

19.10.2006, Novojičínský deník, str. 5, Novojičínsko (val)

Vlasta Mičková z Městské knihovny v Novém Jičíně

Dnes bych chtěla upozornit na román českého autora Vojtěcha Mornsteina Gorazdův limit. Je vizí "co by se stalo, kdyby." Jde o příběh, který se může stát realitou zítra, za měsíc nebo za rok. Anebo se to možná už stalo, jen jsme to v lavině menších a větších katastrof ani nezaregistrovali. Profesor Jeroným Gorazda stanovil "limitní dopravní kapacitu příměstských dálničních komunikací". Jednoho dne je vlivem mnoha faktorů "Gorazdův limit" překročen a dálnice se zastaví. Zůstanou na ní stát rozjaření účastníci fotbalového zápasu, návštěvníci brněnských veletrhů, fanoušci skupiny Turbotron, zahraniční dělníci putující domů, autobusy s dětmi, rodiny jedoucí na víkend, živnostníci vracející se z druhého konce republiky. Po několik hodin vládne absolutní zmatek provázený bouračkami, převrženými kamiony, požáry, výbuchy, zraněnými i mrtvými. Román připomíná prózy Arthura Haileyho nebo slavné dílo Skleněné peklo. Tento titul se stal vítězem 11. ročníku Literární ceny Knižního klubu.

O pitomosti aneb Doma je doma

26.10.2006, Právo, str. 2, Salon, , JAKUB ŠOFAR

Než jsem začal číst knihu Vojtěcha Mornsteina Gorazdův limit, se kterou autor vyhrál jedenáctý ročník Literární ceny Knižního klubu, nějakým omylem se mně v mozku otevřela příslušná přihrádka a z ní vyskočil americký film Falling Down (1993, česky Volný pád). Hlavní hrdina William Foster, kterého hraje výtečně Michael Douglas, odmítne čekat v dopravní zácpě a shody náhod v něm probudí a postupně znásobí nenávist vůči bezprostřednímu okolí. Ale Mornsteinův román má s filmem společné jen ty shody náhod. V jeden páteční večer dojde na naší slavné dálnici D 1, páteři republiky, v úseku mezi velkomeziříčským mostem a motorestem U devíti křížů k několika spolu nesouvisejícím nehodám. V Praze navíc končí koncert známé skupiny a naopak z Vídně se vracejí fotbaloví fanoušci do Německa a Dánska.

Kolaps dopravy zasáhne daleko větší oblast a zpočátku velice chabé a amatérské kroky odpovědných složek z resortu dopravy a vnitra vše ještě více zkomplikují. Takhle by to možná bylo napsáno v nějaké oficiální zprávě, Mornstein ale s vytříbeným citem, který známe z amerických katastrofických románů, dosadil do hry plejádu postav ze všech sociálních vrstev. Místy přechází jeho sarkastický tón téměř až k cynismu, to když popisuje smrt (asi 20 mrtvých), a text se posunuje na hranici reportážního stylu, v naší próze jev velmi řídký. Autor je navíc bystrým glosátorem nejsoučasnější současnosti, o čemž svědčí například úryvek z projevu profesora Gorazda, odborníka na modelování dopravních situací: ...protože v tomto státě zřejmě nikdo konkrétní za nic velkého konkrétního nikdy neodpovídal. No a zcela náhodou jsem si Gorazdův limit vzal s sebou na tradiční podzimní cestu po Translajtánii, tedy za říčku Litavu. Letos jsme se s kumpány konečně rozhodli, že i za cenu nejvyšších obětí opustíme eurounijní prostor a po několikaletém vyhrožování opravdu přejedeme hranici ve Vyšném Nemeckém. A tady veškeré náhody končí.

Zácpy na slovensko-ukrajinské hranici jsou plánované, řízené a adrenalinové. Při cestě tam se to hemží samopaly, námořnickými tričky pohraničníků, vyplňováním celního prohlášení a osobních vstupních a zároveň výstupních formulářů, kontrolou všeho a několikrát, včetně vaší peněženky, což je jen overtura k tomu, že nakonec vždycky zaplatíte nějaký poplatek či pokutu (to je nakonec to samé). Při cestě zpět už takovou iniciací na straně ukrajinské neprojdete, zato budete nevěřícně popojíždět 400 metrů několik hodin. Při té karikatuře indiánského běhu minete modrou tabuli s věncem zlatých hvězdiček. Když jsme se konečně dokodrcali na slovenskou celnici, která vypadá jak podzemní garáže státního podniku z 80. let, vyjeli jsme docela ostře na muže provádějícího pasovou kontrolu. Zeptal se nás, jak dlouho čekáme. Na naše Pět a půl hodiny! odpověděl hovadsky bodře: Iba?! Z ostatních aut na nás koukali jak na šílence. Vysoký rozdíl cen vede k tomu, že se tady hraje na podloudníky a na zloděje a je to taková tichá dohoda. A my jsme byli v té hře ti třetí – pitomci.

KOLEČKO SE POLÁMALO

30.11.2006, Ikarie, str. 60, Vivisektor, Pavel Vinický

TIP IKARIE
Poměrně dlouho jsem přemýšlel, kam knihu Vojtěcha Mornsteina - Gorazdův limit zařadit. Sociální freska? Společenská satira? Nebo katastrofický román? Každopádně si myslím, že to s oblastí sci-finebo fantasy moc nesouvisí, a tudíž si nejsem jistý, zdali recenze knihy patří na stránky tohoto časopisu. Na druhou stranu, zpracování tématu se nebezpečně blíží hororu, kdy nás autor má v úmyslu pořádně vystrašit bez použití nadpřirozených propriet. Jako pomůcky mu bohatě stačí tak obyčejné rekvizity, jakými jsou auto, dálnice (naše D1) a pochopitelně člověk. A s tím si autor vystačí na celý příběh. Jistě, existují mnohá díla v historii, která využila podobné kulisy (ovšem D1 není v žádné z nich). Vzpomeňme například Christinu od Stephena Kinga. Nebo množství povídek čerpajících z toho, že člověk a auto jedno jsou, povídek o agresivitě na silnicích, připomínajících regulérní válku. Vojtěch Mornstein však nezapadá do žádné podobné škatulky. Vyšlapal si vlastní cestu. A o co vlastně jde? Příběh se odehrává v současnosti. Možná i v blízké budoucnosti, ale tak blízké, že ji klidně můžeme nazvat zítřkem.

Prostor děje je ohraničen dálnicí D1 a přilehlými pozemky, přibližně mezi Valmezem a Brnem. A hlavními aktéry se stávají auta a jejich osádky směřující z bodu A do bodu B, v inkriminovaný páteční večer a noc náhodně projíždějící naším dějovým úsekem, tedy bodem X. Velmi důležitým faktorem je i profesor Jeroným Gorazda, nebo spíše jeho počítačový model s názvem Stanovení limitní dopravní kapacity příměstských dálničních komunikací. Tento systém je zkušebně v provozu na ředitelství Dopravní policie a jeho hlavním úkolem je na základě všech myslitelných i nemyslitelných vstupů určit bod, kdy se další jízda po různých komunikacích stane trvale neudržitelnou. Laicky řečeno, kdy začnou vznikat zácpy. A k jedné takové obrovské zácpě dojde na D1, v pátek večer. Budou oběti na životech, někteří lidé si sáhnou na dno, někteří překročí pomyslný Rubikon a jiní ve své malosti nezklamou. Vzniknou obrovské škody na majetku, rozuměj převážně na autech. I když je celá kniha o jedné obrovské zácpě, dokázal autor velmi čtivým a satirickým stylem vykreslit něco, co se děje v mnoha případech už dnes. A z toho dost mrazí. Možná se snažil poukázat nenásilnou formou na stále rostoucí počet aut, na přeplněnost silnic, ale hlavně na neochotu nás lidí odříci si pohodlí vlastního auta a mnohdy zbytečné jízdy omezit na minimum.

Určitě se jedná o varovně vztyčený prst. Stejně jako u kácení deštných pralesů, tání ledovců nebo rozsáhlých ekologických havárií. Ale forma zvolená Vojtěchem Mornsteinem je mírnější a o to děsivější. Ten z vás, kdo jezdí po D1 často a přečte si tuhle knihu, bude mít pocit, že se jedná o podrobnější reportáž ze současnosti. Nejspíš ze začátku či konce slunného víkendu. A ten, kdo má to štěstí a pohybuje se jen po okreskách, se určitě zamyslí nad tím, že ani na nich nejezdilo tolik aut jako za poslední roky. Všichni se však po přečtení shodneme, že se nejedná ani o fantasy, utopii nebo sci-fi, ale o pokus vystrašit nás současností. Vojtěch Mornstein knihu napsal lehkým perem a nechybí humor ani nadsázka. Celý příběh se čte velmi dobře. Jen ke konci už malinko dochází dech. Možná je to neměnnou kulisou příběhu, nebo někomu může chybět akční konec, ale nic to nemění na tom, že Gorazdův limit se vymyká klasickému hodnocení běžného čtenáře.

Richard Olehla, www.iliteratura.cz - Vojtěch Mornstein, Gorazdův limit

Nuda na dálnici
Vojtěch Mornstein: Gorazdův limit. Knižní Klub, Praha 2006, 240 stran, 199 Kč

Za jedenáct let své existence si Literární cena Knižního klubu v Čechách vydobyla značné renomé. Mezi laureáty této ceny najdeme některá známá jména, např. hned v prvním ročníku v roce 1996 Rudolfa Čechuru, v roce 2002 pak zvítězil Ladislav Pecháček, autor knižních předloh filmové trilogie o Básnících. Ovšem pravá hodnota takových cen tkví v objevování nových, debutujících jmen. V roce 2001 Knižní klub vyzdvihl Hanu Andronikovu a její román Zvuk slunečních hodin, v jubilejním desátém ročníku, který se konal minulý rok, zase knihu Děvčátko, rozdělej ohníček Martina Šmause. O dobrém odhadu poroty svědčí koneckonců i to, že obě tyto knihy nakonec ve svých ročnících získaly i Magnesiu Literu za nejlepší debut. A tak když byl tento rok vyhlášen laureátem této ceny další nováček na poli literatury, brněnský lékař Vojtěch Mornstein, a to za román Gorazdův limit, kulturní rubriky českých deníků ihned přispěchaly s reportážemi ze slavnostního ceremoniálu, s rozhovorem a samozřejmě i s recenzemi.

Zřejmě největší devizou Mornsteinova románu je atraktivní téma. Gorazdův limit je, jak napovídá i povedená obálka, veličinou, která popisuje kritickou hranici, za níž už nejstarší, nejdelší a nejnebezpečnější česká dálnice D1 definitivně zkolabuje. Apokalyptickému nádechu asi rozumí každý řidič, který musí po "déjedničce" často jezdit. Nejednoho už jistě někdy napadlo, jaké by to bylo, kdyby se kolona, v níž vinou uzavírky, opravy mostu či havárie na dlouhé hodiny uvízl, už nikdy nerozjela. Koneckonců, Gorazdův limit už dálnice párkrát zažila: vzpomeňme třeba zimu před několika lety, kdy namrzlou vozovku kompletně zablokovaly kamiony na letních pneumatikách a spojnice mezi Prahou a Brnem se proměnila v gigantické parkoviště, na němž lidé v mrazu strávili celou noc. Mnohým z nich došel v kolonách benzin, který spálili přitápěním, nebylo co jíst, kam si odskočit, kde spát. S problémy Mornsteinova románu se tedy lze snadno identifikovat. K atraktivitě Gorazdova limitu přispívá i ambiciózní stavba celého příběhu, v němž autor paralelně sleduje hned několik osudů jednotlivých účastníků celé tragédie.

A jak to celé v Mornsteinově románu začalo? Docela jednoduše: u kultovního motorestu Devět křížů se jednoho večera srazí dodávka s odstaveným kamionem; následkem dalších havárií se celá dálnice postupně zastaví. Celá situace se notně zkomplikuje faktem, že z Prahy do Brna míří autobusy fanoušků jedné taneční skupiny a že opačným směrem, přesněji z Vídně do východního Německa a Dánska zase jedou fanoušci německého a dánského fotbalového národního týmu. "Déjednička" je tedy plná až po okraj, auta stojí, plameny z havarované cisterny šlehají desítky metrů vysoko, pomalu postupují směrem k benzinové stanici a čtenář se těší, jak to celé zvládnou krizové složky na dálnici a autor na papíře.

A právě v tom tkví kámen úrazu Gorazdova limitu. Na rozdíl od progresivního plukovníka Grocha, který jako jediný v úvodu pozorně naslouchal přednášce matematika Jeronýma Gorazdy a jenž se zásadní měrou postará o zdárné vyřešení celého problému, Mornstein nezvládl ani základní pravidla, jimiž se takový napínavý příběh řídí. Po relativně svižném začátku si najednou neví rady. Jeho postavy (a že jich v příběhu vystupuje celá řada, od běžného škodovkáře s rodinou, přes ruského gastarbeitera, který se rozhodl fandit národnímu týmu svého chlebodárce, až po bezdomovce) jsou neskutečně statické a potácejí se po scéně sem a tam, až je konečně vysvobodí konec románu. Na ten čeká jak na smilování už zhruba od třetiny knihy i čtenář Gorazdova příběhu, přičemž na vině je i autorův takřka středoškolský styl. Výsledný dojem nevylepší ani finále knihy: vyvrcholení je nemastné neslané, jako by ani sám autor netušil, jak to má celé skončit. Pražského čtenáře možná ještě lehce popíchne Mornsteinův lehký brnocentrismus: celé drama se totiž odehrává na několika kilometrech dálnice těsně před Brnem. Ani to však nestačí na nějaký výrazný pocit, byť negativní. Gorazdův limit je prostě jedna velká nuda.

V závěrečné poznámce uvádí Mornstein, že napsat celý příběh mu trvalo takřka sedm let. Je třeba ocenit cílevědomost, díky níž jej dokončil; kdyby se to však nestalo, současná česká literatura by neutrpěla žádnou újmu. Když se vrátíme obloukem k Literární ceně Knižního klubu: už jednou se v historii stalo, že první místo nebylo uděleno, v roce 1997. Než přiřadit Mornsteina k Andronikově a Šmausovi, možná měla mít letos porota stejnou odvahu.