Mediální ohlasy Literární ceny KK 2005
Knižní klub ocenil Martina Šmause za křehký příběh o romské rodině
20.9.2005 Mladá fronta DNES, str. 7, Kultura, Alice Horáčková
Praha - Desátý, jubilejní ročník Literární ceny Knižního klubu má svého vítěze. V pražském Rudolfinu dnes ocenění spojené s odměnou 50 tisíc korun převezme Martin Šmaus, čtyřicetiletý technik z Oder. Pětičlennou porotu s Ivanem Binarem v čele oslnil prvotinou Děvčátko, rozdělej ohníček, která v rámci ocenění vyšla knižně. Název odkazuje k cikánské písničce, slovy autora křehké a bolavé stejně jako jeho příběh. „Tahle knížka je o barvách a vůních, a především o lidech a o cestě. O pavučinách křivolakých a někdy i zauzlovaných a slepých pěšinek, vyšlapaných v tvrdé městské dlažbě i ve stráních čarokrásných hor, o čarách vyrytých a vypálených do lidských dlaní, o kousku jednoho možná klopotného, a přece jedinečného lidského života,“ píše Šmaus. Vypráví o osudech rozvětvené cikánské rodiny Dunků, kteří po válce opouštějí život ve východoslovenské vesnici a hledají štěstí v českých městech. Hlavní postavou je snivý Andrejko, který se jen obtížně přizpůsobuje dravějšímu životnímu stylu. Porota vybírala z 99 rukopisů, čtyři přišly z Francie, Německa, Rakouska a Nového Zélandu. Cena udělovaná nakladatelstvím Knižní klub vznikla roku 1995 se záměrem podporovat českou tvorbu, podmínkou je poslat původní nepublikovanou prózu, novelu či román v rozsahu zhruba 200 stran. Za desetiletou existenci se ceně podařilo poukázat na mnohá zajímavá díla a autory, například na debut Hany Andronikovy Zvuk slunečních hodin.
Oceněný pohled na svět, který mizí
21.9.2005 Mladá fronta DNES, str. 10, Kultura – knihz, Alice Horáčková
Martin Šmaus získal za svou prvotinu Děvčátko, rozdělej ohníček cenu Knižního klubu
Praha - Tři roky psal technik z moravských Oder Martin Šmaus (1965) knihu. Kromě manželky se nikomu nesvěřil, rukopis poslal do Literární soutěže Knižního klubu -a vyhrál. Román Děvčátko, rozdělej ohníček o cestě východoslovenské cikánské rodiny a především o osudu chlapce, který nikam nepatří, nyní vyšel knižně. Ocenění spojené s částkou 50 tisíc korun autor včera převzal v pražském Rudolfinu.
Pracujete jako technik v nemocnici. Kdy jste začal psát?
Asi před osmi lety, po návratu z Nepálu, kde jsme asi měsíc chodili po horách. Všechny zážitky a pocity jsem se snažil vyjádřit přes psaní. Aprávě jeden z textů mi při psaní začal pod rukama růst a kynout, až vyrostl do téhle knížky. Takže spíš mě to téma přitáhlo samo, psát o této komunitě nebyl můj původní úmysl.
Proč se Nerom jako vy rozhodne psát o Romech?
Základem byly vlastní zkušenosti s cikánskou komunitou, protože do třinácti let jsem žil v Rokycanech, v jejich sousedství. I v Odrách, kde bydlíme čtrnáct let, je máme za sousedy, ve stejném domě. Fascinovala mě i jejich historie a jejich několikasetletá pouť z indické pravlasti až k nám, pohyb na západ, který se nezastavil ani dnes. Po válce neváhali zpřetrhat své kořeny a z východního Slovenska mířili do Čech, zejména přes pohraničí a průmyslová centra - Ostravu, Most, Kladno. A v době, kdy jsem psal tuhle knížku, cesta některých z nich se rozběhla dál, do Kanady či Británie. Ale popsat cikánské prostředí, i když se zdá zajímavé a pro nás i těžko pochopitelné, bylo pro mě až druhořadé. Snažil jsem se zachytit zejména vnímání energie a pohybu, cesty. Jak plyne čas, jak se lidé rodí a umírají, jak se střídá noc a den, v životě radost, smutek a žal. Jak se vše mění a znovu opakuje. A možná jsem se i troufale pokusil vyjádřit slovy to, co se obvykle vyjadřuje jinými prostředky - hudbou, tancem nebo obrazy.
Máte pocit, že Romové žijí intenzivněji?
Žijí hlavně s jiným časovým horizontem. Nepamatují si včerejšek a nevědí, co přinese zítřek, protože žijí dnes. S tím souvisí temperament a impulzivnost: zatímco my desetkrát rozmýšlíme, oni jednají. A také mají odlišný vztah k hromadění majetku: k životu nepotřebují vlastnit domy, zahrady a pole. Odlišně vnímají i pravdu, která je pro nás objektivní kategorií, pro ně však kategorie dočasná a užitková - to, co jim v tu chvíli může přinést užitek či prospěch. Z toho plynou obrovská nedorozumění. Jinak chápou i slovo domov. Pro ně to není byt nebo dům se zahradou, ale lidé, široká rodina, děti, staří rodiče… V domovech důchodců cikánské stařenky a stařečky nenajdete.
Jak Romy vnímáte?
Pozitivně i negativně, v tom se má zkušenost shoduje se zážitky většiny Neromů, Necikánů, gadžů a asi to není třeba příliš rozvíjet. Ale na druhou stranu obdivuji jejich temperament, úžasnou hudbu vycházející z jejich postoje k životu.
Místo vašeho hrdiny Andrejka je však někde mezi oběma světy, nezapadá ani do jednoho...
To je jeden ze zdrojů napětí mé knížky. Andrejko je sice Cikán, narodil se v cikánské osadě, ale z toho prostředí byl vytržen. Kvůli jinakosti není přijímán ani cikánským, ani gadžovským světem, všude je trochu navíc, cizí. V tom je i další smysl knihy: ukázat, jak těžký život může mít člověk, a zejména dítě, které se od ostatních liší a vlastně nikam nepatří. A nemusí jít jen o původ, někdy stačí té odlišnosti docela málo…
Uvádíte, že knihu jste napsal z úžasu nad mizejícím světem koní a bryček. Je v tom také trochu stesk?
Spíš povzdech a lítost nad tím, co asi nenávratně zmizelo a dál mizí. Koně a bryčky, to jsou takové symboly starých časů, ale to přizpůsobování pokračuje i dnes. Je mi líto, že romaňi - krásnou, starou a zpěvnou řeč - už u nás téměř neuslyšíte, snad ještě na Slovensku, především v osadách. Ale přitom je zajímavé, že do písniček čeština nepronikla a i ti, kteří doma mluví jen česky, zpívají v romaňi.
Odkud jste načerpal romštinu a další dialekty, které se v knize objevují?
Většinou z písniček. Kde jsem si nevystačil, pomohl slovník a základy mluvnice Mileny Hübschmanové. Lituji, že romaňi víc neovládám, určitě by se četnějším využitím text ještě víc obohatil. Přesto jsem se o to pokusil, citoval jsem také slovenštinu, východní slovenštinu, kterou se mluví na Zemplíně, rusínský, pražský či plzeňský nebo ostravský dialekt. Neměl jsem v úmyslu psát knihu o folkloru, jen jsem potřeboval zostřit vnímání prostředí, ve kterém se děj odehrává.
Získal jste cenu, nyní zažíváte pozornost. Nemáte strach, že vás kolotoč akcí vyvede z míry?
Ta pozornost médií už mě pořádně vychýlila, jen doufám, že si na ni nezvyknu a brzy se zase vrátím z toho ostrého světla zpátky do svých temných slují a medvědích brlohů. Ostatně, stále si nejsem jistý, zda se porotci nespletli.
Když není včerejšek ani zítřek
21.9.2005 Lidové noviny, str. 20, Kultura, Ondřej Horák
Debut Martina Šmause s názvem Děvčátko, rozdělej ohníček zvítězil v 10. ročníku Literární ceny Knižního klubu, která byla včera slavnostně předána v pražském Rudolfinu.
LN Napsal jste něco již před románem Děvčátko, rozdělej ohníček?
Začal jsem psát až v roce 1997, poté co jsem byl v Nepálu a potřeba nějak se vyjádřit a pojmenovat své pocity a názory mě přivedla k psaní. Tahle kniha je vlastně prvním rozsáhlejším textem, který se mi pod rukama rozrostl.
LN Proč jste si pro svůj román vybral zrovna život Romů?
Vědomě jsem nic nevybíral, spíš to přišlo samo. Chtěl jsem psát o cestě, o hledání, pocitu svobody, vnímání prostoru a času a Cikáni byli, jsou a budou národem, který je svou povahou pořád na cestě. A už dávno předtím, než jsem začal psát, mě fascinovala jejich úžasná hudba. Protože v tomhle byl k Cikánům pánbůh štědrý.
LN A osobní zkušenost s Romy máte?
Do třinácti let jsem žil v Rokycanech, tam jsme si jako děti užili opravdu hodně, potom v Plzni a i teď - v Odrách. I v našem domě bydlí jedna romská rodina.
LN Z románu vysvítá, že romské pojetí pravdy je nám velmi vzdálené - je totiž zcela účelové.
Pravda je to, co může přinést prospěch, užitek. A někdy se ta pravda změní každých pět minut, protože je v tu chvíli prospěšné něco jiného. To je častý zdroj nedorozumění.
LN Druhá zásadní odlišnost je myšlení do budoucnosti. Zatímco my v létě stavíme kamna, aby nám v zimě nebylo zima, Romové v létě ústřední topení odvážejí do sběrny, protože potřebují peníze, a nezajímá je, že jim v prosinci bude zima.
To je taky typicky romská mentalita - nepamatují si včerejšek a nestarají se o to, co přinese zítřek...
LN V románu přijde romská rodina do žižkovského domu a postupně všichni ostatní odejdou. Je to skutečně tak, že soužití není možné?
Soužití možné je, náš dům v Odrách je toho příkladem. Ale máme v tomhle směru štěstí, protože jsou - i u nás - jiné domy a třeba v Rokycanech a v Plzni byly i celé ulice -ghetta.
LN Popisujete život na východním Slovensku, v Ostravě, Praze, Plzni. Je takto „rozcestovaný“ i váš život?
Narodil jsem se v Jihlavě, pak jsme se přestěhovali do Rokycan. Následně jsme se ještě přesunuli do Plzně a já potom studoval střední i vysokou školu v Praze. Po vojně jsem získal místo v Rožnově pod Radhoštěm, a nakonec jsme s manželkou, která pochází z Nového Jičína, získali práci a byt v Odrách, kde žijeme dnes. Ta místa tedy většinou dobře znám.
LN Váš román je široký nejen místopisně, ale i historicky a ukazuje, že kdyby se po válce Československo znovu nespojilo, zřejmě by v Čechách romské obyvatelstvo bylo velmi vzácným fenoménem. Dá se to tak říci?
Ano, protože zatímco v protektorátu byla většina Cikánů vyvražděna, i Židů - v knize píšu, že jsme měli dva brášky, jednoho staršího, moudřejšího, židovského a druhého mladšího, zlobivějšího, cikánského a s válkou jsme o oba přišli, zchudli jsme o ně... Na Slovensku byli téměř všichni slovenští Židé vyvražděni, ale cikánská komunita přežila. A po válce a odsunu Němců se jich část přesunula do Čech, zpočátku především do pohraničí.
LN Studoval jste při psaní historické souvislosti?
Příběh jsem začal psát tak, jako by se odehrával v jakémsi bezčasí, ale postupně mě děj donutil ukotvit ho jak místně, tak časově. Tak jsem se dostal k historii - válce, pohnuté historii rusínského národa až třeba k rozdělení Československa. A protože jsem chtěl být co možná nejpřesnější, tvůrčí svoboda musela tato fakta respektovat.
LN Co říkáte romským televizním a rozhlasovým pořadům, časopisům či internetovým stránkám?
Sledoval jsem je, ale musím říci, že žádný přínos jsem z toho neměl. Jejich svět, nemůžu si pomoci, nemá se skutečným nic společného. Je to, podle mého názoru, uměle vytvořený svět, který normální Romy vůbec nezajímá, protože mají jiné problémy - existenční.
LN Ukazujete, že existenci si Romové obstarávají sociálními dávkami, krádežemi, v „nejhorším“ případě prací, ovšem to pak ve své rodině ztrácejí autoritu. Odpovídá i toto skutečnosti?
Myslím, že ve většině případů ano. Důležité není pracovat, důležité je zajistit prostředky na obživu, a to se většinou děje tím nejsnadnějším způsobem - prostřednictvím sociálních dávek. A zatímco gadžové většinou mívají jen tolik dětí, aby jim mohli zajistit obživu a třeba investovat i do jejich vzdělání, pro Romy znamenají děti spíše zdroj peněz. A tak se díky naší štědře rozvinuté sociální síti většinou vytratí jakákoli motivace k práci i vzdělání. S tím souvisí i naprosto geniální nápad s cestami do Kanady a Anglie. To by, myslím, nikoho z nás, gadžů, nenapadlo.
LN Protože tady máme domy, pozemky...
Pro Cikány majetek tolik neznamená, není pro ně důležité mít, ale žít. A možná v tom je příčina nedorozumění, protože my a celá naše západní civilizace je zkrátka naučená žít jinak - vydělávat s cílem hromadit majetek, a zabezpečit tak nejen sebe, ale i své děti...
Recenzi románu čtěte v zítřejší příloze Premiéry
Literární cena Knižního klubu
Románový debut Děvčátko, rozdělej ohníček Martina Šmause (1965), technika nemocnice v Odrách, se stal vítězem 10. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Mezi předchozí laureáty této ceny patří např. Hana Andronikova, Ladislav Pecháček či Václav Křístek. Právě byl vyhlášen nový ročník, v němž bude vítězný román opět knižně vydán a jeho autor také získá odměnu padesát tisíc korun.
Unikátní romský román vyhrál letošní cenu Knižního klubu
21.9.2005, Hospodářské noviny, str. 12, Kultura Ivan Adamovič
LITERÁRNÍ SOUTĚŽ, PRAHA, 21. 9. 2005
Román nazvaný Děvčátko, rozdělej ohníček od Martina Šmause zvítězil v soutěži o nejlepší románový rukopis uspořádané již podesáté edicí Knižní klub vydavatelství Euromedia. Autor včera obdržel cenu na slavnostním večeru, který se konal v pražském Rudolfinu. V době, kdy v oblasti filmové budí nadšení kritiky Slámův snímek Štěstí, našla porota v Martinu Šmausovi podobný typ člověka, který dokáže velmi silně zprostředkovat autentickou životní zkušenost, byť se jedná o beletristickou fabulaci. Děvčátko, rozdělej ohníček je poměrně syrovým, ale také lyrickým vyprávěním o osudech cikánského chlapce Andrejka Dunky. Na jeho pouti světem autor zároveň ilustruje postupující rozpad tradičního cikánského života a nesnadný proces začleňování Romů do civilizace bílých. Šmaus zasáhne opravdovostí a bezprostředností líčení romského života. Kniha je přesvědčivým vhledem do odlišné kultury a mentality bez snahy nějak ji hodnotit pomocí měřítek většinové společnosti. S jakýmsi odevzdáním vlastním mnoha hrdinům tohoto románu autor líčí vše dobré i zlé, co malý Andrejko činí a zažívá. To, co bychom nazvali lenošivým životem mladého kriminálníka, je v autorových očích životní přirozeností příslušníka národa, jehož hodnoty a postoje se budou s těmi společností uznávanými vždy míjet. Text plyne zvolna a osudově, hrdinové si nemohou pomoci být jiní a jejich jinakost je odsuzuje k roli věčných štvanců. Román je prvotinou čtyřicetiletého nemocničního technika ze severní Moravy. Styl napodobuje jazyk lidových pohádek a naivní, popisné, nezatížené vidění světa natolik, až se zdá, že autor sám je Rom. Podporují to i četné věty v romském jazyce. Ve skutečnosti jsme ale »pouze« svědky nebývalého, téměř etnografického vhledu do myšlenkového světa této menšiny. Do soutěže bylo letos přihlášeno sto tři rukopisů, Šmausův přišel jako předposlední. Mezi prvními si jej z porotců všimla spisovatelka Tereza Brdečková, která byla okamžitě přesvědčená, že jde o vítěznou práci. Letos se porotcům podařilo objevit skutečně unikátního tvůrce. Román Martina Šmause je již v prodeji. Neměl by být přehlédnut
Domov jsou lidé, s nimiž žijeme
21.9.2005, Právo, str. 20, Kultura, František Cinger
MARTIN ŠMAUS PŘEVZAL LITERÁRNÍ CENU KNIŽNÍHO KLUBU A ŘEKL:
Právě jste převzal jubilejní, desátou Literární cenu Knižního klubu za románovou prvotinu Děvčátko, rozdělej ohníček. Jaký je to pocit?
Úžasný a ohromný. První pocity jsou nesdělitelné a neopakovatelné. Všechno zesiluje kolotočem akcí kolem předání, takže to budu moci zhodnotit asi až s odstupem. Je to pro mě úplně nová situace.
Co bylo posledním podnětem, abyste se dal do psaní příběhu romského chlapce Andrejka, který putuje mezi rodnou Vyšnou Poljanou, Prahou i nejrůznějšími výchovnými ústavy?
Příběh jsem si vymyslel, i když vypadá reálně. Psal jsem ho jako alegorii. Hlavním tématem není on ani prostředí romské nebo gádžovské. Je to snaha popsat život jako podobenství cesty. Jako pohyb, neustálou proměnu, změnu vztahů. Důležité je pro mě i vnímání energie, která se mění a přelévá do různých forem. Prvotním úmyslem nebylo popsat příběh romského chlapce ani folklórní zvyky. I když svůj význam sehrála inspirace cikánskou hudbou a zkušeností lidí, kteří jsou po tisíc let stále na cestě.
Kritici soužití s Romy říkají, že by se k těmto otázkám měli vyjadřovat lidé, kteří s nimi bydlí v jednom domě. Jaká je vaše zkušenost?
Už čtrnáct let bydlím v Odrách v domě s Romy, jako kluk jsem třináct let žil v Rokycanech, takže mám určitou zkušenost. Na moje psaní to ale nemělo velký vliv, inspiraci jsem tady nečerpal. Romská komunita je poměrně uzavřená a není jednoduché do ní proniknout.
Máte pocit, že je reálné sblížení komunit, kterým se obvykle říká minoritní a majoritní?
Nejsem si jistý, jestli se sblížením, splynutím neztratí to, proč nazýváme Romy etnikem. S trpkostí sleduji, že se prvotní kultura rozpouští, vytrácí se mateřská řeč. Cikáni byli na Slovensku i na Moravě nositeli hudebnosti. Třeba na jižní Moravu přinesli cimbál, úžasná hudba tohoto regionu by bez nich nebyla vznikla. Z pouti po Evropě přinášeli další vlivy. Španělské flamenco by bez nich neexistovalo. Asimilace má tak i negativní rysy. Nejsem soudce a nedokážu posoudit všechny souvislosti. Jen bych byl rád, aby se případné konflikty vyřešily s prospěchem pro všechny strany. Záleží opravdu na všech.
Andrejko vlastně putuje za domovem. Hledá ho. Co znamená domov pro vás?
To byla jedna z otázek, na kterou jsem si potřeboval odpovědět. Domov nejsou čtyři stěny, ulice, dům, ale lidé, s nimiž žijeme. Dal jsem do knihy svoje zkušenosti. Nakonec nemohu napsat nic, co do mě kdy nevstoupilo. Osobně jsem si prošel podobnou cestou jako hrdina knížky. Jsem přesvědčen, že pro člověka je důležitý pocit prostoru a svobody.
Sugestivní cikánská balada
22.9.2005, Lidové noviny, str. 3, Premiéry/knihy, Ondřej Horák
Vítězem 10. ročníku Literární ceny Knižního klubu se stal románový debut Martina Šmause
Nakladatelství Knižní klub vyhlásilo vítěze již 10. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Dosavadními laureáty jsou mj. Hana Andronikova s románem Zvuk slunečních hodin (2001) či autor filmové série Básníků Ladislav Pecháček s rozsáhlou knihou Osvobozené kino Mír (2002). V loňském roce zvítězil televizní režisér Václav Křístek s „krčínovským“ románem Cesta na poledne, v letošním roce uspěl románový debut Martina Šmause (1965) s názvem Děvčátko, rozdělej ohníček.
Rozptýlené obavy
Martin Šmaus vyrůstal v Rokycanech, později v Plzni, v Praze pak vystudoval jak střední školu, tak elektrotechnickou fakultu. Posléze zakotvil v Odrách, kde dosud pracuje jako technik v tamní nemocnici.
Na přebalu knihy nalezneme rovněž romskou verzi názvu románu: Na cikňi na bari, čarav tro voďori. První, co asi přijde na mysl, je obava, že půjde o nějaký laciný romský folklor či o humanistickou snahu ukázat romské spoluobčany v lepším světle. Tyto obavy Martin Šmaus velmi brzy rozptýlí. Romy se totiž snaží nahlížet velmi střízlivě - ukazuje jak jejich přednosti, především muzikálnost, tak jejich negativní stránky, například majetnický vztah ke svým dětem, které se musí od útlého věku podílet na získávání finančních prostředků ne zrovna čestným způsobem.
Autor však rovněž velmi citlivě ukazuje, že některé na první pohled negativní činy Romů jsou pouhými reakcemi na okolní svět. Je zkrátka velmi příjemné, že při čtení příběhu se mimo jiné dostavuje pocit, že romskou mentalitu poznáváme, aniž by nám někdo nutil únavné černobílé vidění. Velmi mile překvapí rovněž Šmausův styl. Na debut, přestože poněkud opožděný, naprosto suverénní - i díky němu jsme ihned vtaženi vírem příběhu.
Hlavní postavou románu je romský chlapec Andrejko Dunka. Příběh začíná na východním Slovensku, později je Andrejko vytržen z matčina náručí a strýcem odvezen do Čech, do Prahy. Tetou a strýčkem je Andrejko přinucen žebrat, krást, později se dostává do polepšovny, odkud uteče zpět na východní Slovensko.
Cikánská osada je však již opuštěná a jeho matka pohřbena na neoznačeném místě. Několik měsíců Andrejko žije v chalupě osamělého starce, později se vrací do Prahy, rodina se však mezitím přesunula do Plzně. Tam nejprve chodí do školy, nějaký čas pobývá s dalšími dětmi v dětském domově a později se zamiluje do bělošské dívky a najde si práci v pivovaru.
Tato idyla však nemá dlouhého trvání - bílými chlapci je kvůli lásce k oné dívce šikanován, ožene se nožem a jednoho z útočníků zabije... Vězení, blázinec... pak útěk se „sestřičkou“ Anetkou zpátky na východ Slovenska. Tam spolu po čase začnou žít jako milenci a manželé, narodí se jim dcerka. Když ale Anetka po útoku jednoho z vesničanů umírá, vrací se Andrejko do Plzně, kde nemocnou dcerku nakonec zanechává před lékařskou pohotovostí. Jiný způsob, jak zachránit její život, Andrejko nezná.
Ctihodný vítěz
Šmausův román je výborný nejen způsobem podání, ale také tím, že přináší velmi bohatý příběh, který se - velmi přirozeně - rozprostírá po celé šíři bývalého Československa a jeho časové rozmezí sahá na jedné straně k letům druhé světové války, na straně druhé právě k rozdělení Československa.
Na výborném vyznění románu nic nemění ani probleskující vliv Bohumila Hrabala. Autor okouzlení Hrabalem nepopírá, je ovšem natolik zaujat svou věcí, že o epigonství může být řeč je velmi těžko. Vlogice příběhu pak rovněž přichází finální zvolnění, jak co se týče dějových zvratů, tak ve vystřídání stylistické hektičnosti za „katarzní“ meditativnost. Takoví vítězové zvyšují prestiž cen.
Šmaus otvírá gadžům okno do světa Romů
23.9.2005, Mladá fronta DNES, str. 9, Kultura - Kraj Plzeňský, IVO FENCL
Recenze
Rokycany - Martin Šmaus (1965), inženýr s diplomem elektrotechnické fakulty, převzal v úterý v pražském Rudolfinu první cenu za vítězství v desátém ročníku jubilejní soutěže Knižního klubu. Šmaus, který vyrostl v Rokycanech a poté dlouho žil v Plzni, byl oceněn za umělecky ztvárněný příběh o romském chlapci a muži Andrejku Dunkovi, jeho velké rodině a přátelích.
Pod názvem romské písničky Děvčátko, rozdělej ohníček (Na cikňi na bari, čarav tro voďori) je na 255 stránkách horkokrevný lidský osud ve čtenářsky srozumitelné vypravěčské zkratce. Autor sám trošku cigánil, když v upoutávkách na knížku, která je na pultech, tvrdí, že je to lyrický příběh, ač jde o sociálně kritický a politický román, ve kterém (za)jímavě do sebezničujících karambolů vyúsťují i lásky, přátelství, nenávist, pokoření, zrada, pomsta a odpuštění. Nechybí téma vraždy, vyšetřovaní, poměrů ve výchovných zařízeních a ve věznice na Borech a v psychiatrické léčebně v Dobřanech.
Ostrůvků lidského štěstí je poskrovnu, o to ale košatějších, stejně jako líčení přírodních krás a motivů cikánského vandrování za lepším. Nám gadžům autor otvírá průhledy do pohnuté historie cikánského etnika od poválečného období do současnosti jako memento.
Český text je ozvláštněn větami a slovy i v jazyce romaňi- hlavně příslovími s praktickými pokyny pro holé přežití, vyjadřujícími odlišnou morálku menšiny, která po tisíciletí odolávala nedůvěřivé nebo otevřeně nepřátelsky naladěné majoritní společnosti a jejím asimilačním tlakům.
Zápletky jsou rozhozeny od nejvýchodnějších cikánských osad na Slovensku až do ghet v Plzni na Petrohradě, v Rokycanech, a v činžácích pražského starého Žižkova, čtvrtích a šachtách a putykách v Mostě, Ústí, ve slezské Ostravě a na Poljaně.
Není vyloučeno, že první Šmusův román, vkládající odvážně prsty do ran, jež jsou znovu otevřené, vyvolá nesouhlasné reakce i mezi Romy.
Ultra-liberální vypravěčská otevřenost, mravní post-moderní nonkonformismus a relativismus, porušování lidských a společenských vztahových tabu, kterými se vševědoucí vypravěč i autor v jedné osobě v prvotině zabývá, se ale moc neliší od názorů a praxe jeho vrstevníků i příslušníků nejmladší literární generace.
Balada o černé kůži
26.9.2005, Týden, str. 98, Kultura, Pavel Mandys
Která kniha zvítězila v soutěži Knižního klubu
Když jsem věděl, o čem a proč psát, tak už to šlo snadno a rychle, řekl o vzniku svého knižního debutu čtyřicetiletý elektrotechnik z nemocnice v Odrách na Novojičínsku Martin Šmaus. Předtím dostal cenu nakladatelství Knižní klub a k tomu padesát tisíc korun.
Bezelstné prohlášení literárního "amatéra" (předtím prý napsal naposledy slohovou práci), který docela senzačně prorazil v konkurenci další stovky rukopisů, však charakter jeho románu Děvčátko, rozdělej ohníček vystihuje. Tahle pozoruhodná kniha se také čte záviděníhodně snadno a rychle, hned v ní rozpoznáme spontánní výtrysk zadržovaného talentu, nekultivovaného, periferního, a přitom či právě proto atraktivního pro čtenáře sváteční i zkušené.
Děj knihy nelze uspokojivě popsat, protože zredukovaný na několik vět ztrácí rozmanitost a roztěkanost, své dvě příznačné vlastnosti. Omezme se tedy na toto: vypráví příběh Cikána (Šmaus se nijak nerozpakuje používat toto politicky nekorektní označení) od narození někdy na sklonku šedesátých let na slovensko-ukrajinském pomezí přes jeho putování do Prahy, Plzně a zpátky až do roku 1993. S Andrejkem Dunkou prolezeme chatrče, sledujeme zkázu žižkovského činžáku, k níž stačila jedna rozvětvená romská rodinka, žebrání, drobné krádeže a "finty" na sociální úřady, útěky před policií, peklo polepšovny, nevraživost na základní škole, první lásky, snahy uchytit se a tak dále: život dramatický a divoký od samého počátku, ale zároveň bezcílný a bědný, jaký nikdo nechce žít, ale mnozí si o něm rádi přečtou. Šmaus Romy nijak nešetří, bez okolků líčí jejich proradnosti a nenávist ke gádžům, siláctví, když je dobře, a zoufalství i hroucení se v krizích, prudké, hrdé i zbabělé povahy, jejich násilnosti, chtíč, zatvrzelost, chamtivost a naproti tomu rodinnou soudržnost, přímočarost a svobodymilovnost. Po přečtení knihy Romům porozumíme o něco lépe, ale návod, jak s nimi poklidně žít v jednom domě, nenajdeme. Podobně nemilosrdně, ale zároveň fascinovaně a s pochopením popsal Romy naposledy režisér Petr Václav ve filmu Marian (jemuž se ostatně kniha podobá), jen jinými, filmovými prostředky.
Děvčátko, rozdělej ohníček připomíná baladu až olbrachtovskou: nedávno podobným vyprávěcím stylem zazářila Květa Legátová. Tedy lapidární, naivní, vlastní krásou okouzlený jazyk plný slov jako bolavý, duše, černá kukadla, ale taky piča pojebaná a kurvy zlý: prostinké a dětinské se mísí s vulgaritami a romštinou (Šmaus s oblibou cituje romské písničky) -2 stejně jako se takto mísí jazyk všech těch Andrejků od šedesátých let až podnes. Nenajdeme tam mnoho dialogů a vlastně ani zápletku: román se rozkládá v epické šíři, která ovšem nemá nějaký pevný bod, uzel, od nějž nebo k němuž směřuje. V tom smyslu je stále amatérským (ale nikoli grafomanským) navršením osudů a postav: všechno to teče v jedné kalné řece života, charaktery a prostředí do ní vstupují náhle, bez přípravy, a stejně náhle také mizí. Přirozeně: těžko chtít po někom, kdo dvacet let psal revizní zprávy, aby náhle stvořil románovou konstrukci. Ale i tak kniha čtenáře strhne a do posledních stránek ho nenechá odtrhnout; snad jen v závěru nějaké vyústění postrádáme, vše končí tak trochu ve ztracenu.
Česká literatura má podobný tvůrčí typ v oblibě nejpozději od Bohumila Hrabala. Ten však, ač se to nezdálo, patřil k výsostným intelektuálům, a ke stylu se nedopracoval úplně spontánně. Šmaus připomíná spíše jinou, dnes již můžeme s trochou lítosti konstatovat "sezonní" senzaci, totiž horníka Ivana Landsmanna a jeho knihu Pestré vrstvy. Jenže je dál: Landsmann líčil sebe a své osudy, Šmaus se dokáže vcítit do povahy zcela odlišné. Říká se, že jednu knihu dokáže napsat skoro každý: Šmaus tu svou nepochybně právě vydal, ovšem vcítění se do jiných postav a jiných příběhů je příslibem. Možná v oderské nemocnici skrytě vyklíčil spisovatel, od něhož se ještě dočkáme dalších překvapení.
Cikánský román
6.10.2005, Reflex, str. 65, Labyrint kultury – literatura, STANISLAV ŠKODA
Letošní, jubilejní, desátou cenu Knižního klubu, největší české soutěže autorů dosud nevydaných textů, vyhrál v září román Děvčátko, rozdělej ohníček (Na cikňi na bari, čarav tro voďori) debutanta MARTINA ŠMAUSE (40). V příběhu Andreje Dunky, jehož jako malého chlapce odvezou z osady ve východním Slovensku do Prahy a který se na východ pokouší opakovaně vrátit, zobrazuje na pozadí „velkých“ dějin Československa od začátku sedmdesátých let do roku 1993 i „malé“ dějiny jedné početné romské rodiny.
Jak jste se vlastně k tématu vašeho románu dostal? Kde jste sbíral látku?
Už dvacet let miluji cikánskou hudbu, která mě inspiruje. Vždycky, ať už to bylo s rodiči v Rokycanech, v Plzni, nebo později s mou rodinou v Odrách, jsem žil v sousedství s Cikány.
O Romech zatím mnoho krásné literatury napsáno nebylo. Myslíte, že by třeba vaše kniha mohla nějak změnit přístup bílé většiny?
Věřím, i když vím, že v minulosti mělo psané slovo větší váhu. Například doufám, že by mohlo být samotné označení tohoto etnika, slovo „Cikáni“, zase bráno s plnou vážností jako nepejorativní označení příslušníků určitého národa. Tak jako je už dnes třeba Ida Kelarová hrdá na to, že hraje „cikánskou“ hudbu a pan Kotlár z Českého Krumlova, že provozuje „cikánskou“ krčmu.
Vy sám používáte slovo „Cikán“ namísto korektního „Rom“. Dokonce v knize píšete: „To už bylo dávno, zamyslel se starý pán, z Cikánů jsou teď Romové, už nezpívají, netančí ani nejajkají pod hvězdami, ale žijí dál po svém.“
Samozřejmě jsem o tom dlouho přemýšlel. Myslím si, že „Cikán“ a „Rom“ jsou slova, která označují stejnou osobu, ale ve dvou různých jazycích.
Váš hlavní hrdina Andrej Dunka se sice nepříliš úspěšně, ale přece snaží prolomit začarovaný kruh bezútěšnosti a vrátit se zpátky ke kořenům. Myslíte, že je to reálné?
Jakmile se Cikáni rozpustí v naší společnosti, budeme velmi ochuzeni. Snažil jsem se proto nasměrovat hrdinu své knížky, Andrejka Dunku, proti tomuto proudu, i když se ta postava někdy chová trochu naivně. Na druhou stranu on ale volí jen mezi větším a menším zlem.
Místy avšak popisujete, ač bez etických soudů, život romských rodin v českých městech velmi naturalisticky i se vším, co gadžům nahání tolik hrůzy. Nebojíte se nějaké negativní reakce?
Nemohl jsem se tomu vyhnout, pokud to nechci brát tak, jak to předkládají česká média nebo romské časopisy. Když mě bude kritizovat člověk, jenž tuto problematiku zná, nebudu proti. Člověku, který si z toho dělá živnost, stejně nevěřím, a nebudou mě tedy zajímat ani jeho výtky.
První významný český román o Romech napsal rokycanský rodák Martin Šmaus
12.10.2005, Plzeňský deník, str. 24, Publicistika, IVO FENCL
Pod názvem písničky 'Děvčátko, rozdělej ohníček' (Na cikňi na bari, čarav tro voďori) nám na 255 stránkách vypráví Martin Šmaus lyricko-baladický dobrodružný příběh cikánského kluka a mladého muže. Osudy hrdinů knihy se proplétají od nejvýchodnějších cikánských osad na Slovensku až do ghet v Plzni na Petrohradě, do Rokycan, do zchátralých činžáků zbořeného starého Žižkova, na pražské hlavní nádraží, do čtvrtí, šachet a putyk v Mostě, v Ústí, v Ostravě a do srubů dřevorubecké Poljany. Jde o příběhy romantické lásky, přátelství, nenávisti, pokoření, zrady, pomsty, (ne)odpuštění. Nechybí násilí, vraždy, policejní vyšetřovaní, šikanování v polepšovně, líčení poměrů ve věznici na Borech a v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Lidského štěstí je v knize poskrovnu, ale o to je tam více přírodních krás, které stejně jako povahy svých lidí zná autor důvěrně. Jen šokující věrohodností lze vysvětlit, že členové umělecké poroty soutěžní anonymní rukopis mezi více jak stovkou dalších považovali za dílo Roma. Za profesionální úroveň zpracování byl v půli září oceněný první cenou Knižního klubu a kniha se nejspíš stane prvním významným romským románem v moderní české literatuře.
Nám gadžům autor nastavil zrcadlo pohnuté historie cikánského etnika od poválečného období do současnosti. V českém textu jsou četné věty a slova jazyka romaňi - hlavně přísloví a pokyny pro holé přežití, vyjadřující protikladnou morálku menšiny, která po tisíciletí odolávala nedůvěřivé nebo často otevřeně nepřátelsky naladěné majoritní společnosti a jejím asimilačním tlakům. Příběh je i skrytě symbolickým obrazem osudu dnes už čtyřicátníka Šmause i jeho rodiny. Za minulého normalizačního režimu, ač např. sám pravidelný vítěz matematických olympiád a nejlepší žák základní školy v Rokycanech, nakonec nic nemohl, neboť místní komunistická vrchnost jej odsoudila k údělu outsidera, který o vzdělání a přiměřené sociální začlenění musel dlouho těžce bojovat, jít za ním oklikami, často po kolenou... Předzvěstí Šmausova "cikánského" údělu bylo i jeho narození, když jej citově založená a literárně vysoce vzdělaná maminka porodila "na cestě" na rodné Vysočině v Jihlavě, ač jej fakticky odnosila v Rokycanech, stejně jako jeho dva mladší bratry.
V Rokycanech (a v Plzni po přestěhování) prožil mládí a chlapectví, měl tu romské kamarády. Z prvního patra maloměstského rodového barokního domu Na pátku, který bývalí mocipáni nechali zbourat, se s rodiči po celé dětství díval do oken bývalého kláštera, kde jako na obrazovce mohl sledovat život a zvyklosti místní i putující romské komunity. Není vyloučeno, že první knížka autora, která vkládá odvážně prsty do ran, které jsou stále otevřené, vyvolá nesouhlasné reakce i mezi Romy. Vypravěčskou otevřeností, mravním relativizmem, porušováním společenských vztahových tabu, patří ale kniha do post-moderního proudu. Navazuje na názory a životní praxi vrstevníků a příslušníků mladší Šmausovy umělecké generace. Autor, technik-inženýr s rodinným uměleckým založením, umí v romaňi zpívat při klavíru i kytaře.
Pro rodinu bylo vydání knihy šokem, svoje třetí zaměstnání spisovatele po tři roky utajil dokonale. "Hlavním bodem jeho tvůrčího zvratu," myslí si jeho maminka, "byl zřejmě už jeho delší pobyt v Nepálu a Peru v devadesátých letech, spojený s další životní a duchovní zkušeností a s uměleckým obratem."
Je pravděpodobné, že se prvotina dočká televizního a filmového zpracování. Životními příběhy Romů v próze se u nás zatím zabývala jen zesnulá spisovatelka-Romka Elena Lacková a Josef Klíma v detektivce z osmdesátých let Radikální řez.
Děvčátko, rozdělej oheň
27.10.2005, Instinkt, str. 46, Scéna, JOSEF RAUVOLF
Knih o Romech u nás moc nemáme, a pokud se v současné české literatuře vyskytují, tak pouze v roli schematických, asociálních a okrajových postav. Prostě jako určitý kolorit. O to potěšitelnější je prvotina Martina Šmause, za niž - což není jistě běžné - získal Literární cenu Knižního klubu za loňský rok. Překvapivé přitom jistě je, že autor sám není Rom, ale gadžo. Na osudech Andrejka, od neradostného dětství přes dospívání, rodinné tragédie a kriminál až k nevyhnutelnému konci Šmaus zároveň jakoby mimoděk popisuje osudy celého etnika a jeho bolavé soužití s „bílými“, od předválečných let až do současnosti. Nic nepřikrašluje, nekomentuje, nečaruje se sentimentem. A také - možná překvapivě - nemoralizuje, názor ponechává na čtenáři.
Kniha Martina Šmause o Romech
28.10.2005, Romano voďi, str. 21, Kulturní střípky Jana Šedivcová
Děvčátko, rozdělej ohníček - Na cikňi na bari, čarav tro voďori, to je název nové knihy Martina Šmause, která získala ocenění Knižního klubu jako nejlepší kniha roku 2004. Slavnostní křest doprovodila rokycanská romská kapela La Čhavendar. Na knize se podílela také nedávno zesnulá romistka Milena Hübschmannová.
Příběh malého romského chlapce Andrejka se odehrává převážně ve východoslovenské osadě Vyšné Poljany, autor líčí také realitu pražského Žižkova, kde žije i v současnosti hodně Romů. "Popisy přírody a prostředí jsou skutečně autentické, na východní Slovensko jsem jezdíval často, hlavní postava je však zcela smyšlená," uvedl autor knihy Martin Šmaus. Šmaus prožil dětství a mládí v Rokycanech, kde žije dodnes poměrně početná romská komunita. "Jako děcka jsme kamarádili s romskými dětmi ze sousedství, měli tam celý dům," podotkl. Kniha Děvčátko, rozdělej ohníček zaujala svou jednoduchostí a pravdivým popisem nejednoho literárního kritika. "Když jsem si přečetla soutěžní rukopis vítězné knížky, já i moji kolegové jsme se samozřejmě domnívali, že autor musí být Rom," řekla členka poroty, spisovatelka a scenáristka Tereza Brdečková. Fakt, že Martin Šmaus skutečně dokonale popsal prostředí romské komunity a že se mu podařilo velice dobře ukázat podstatu romské nechtěné odlišnosti a odloučenosti, svědčí o tom, že Šmausova prvotina má šanci na úspěch. "Z knihy je cítit, že to, co autor popisuje, skutečně sám prožil, ale přesto si udržuje jakýsi odstup, aby to dokázal přiblížit čtenáři. Pro mě je tato kniha obrovským zážitkem," dodala Brdečková.
Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček
3.11.2005, Právo, str. 2, Salon (Na cikňi na bari, čarav tro voďori)
Zázraky se pořád ještě dějí. I v literatuře. Knižní klub vydal (jako vítěznou práci své desáté, jubilejní Literární ceny) prvotinu autora předtím ještě nepublikujícího ani časopisecky, příběh „cigána“ Andrejka, který je z Poljany na východě Slovenska kvůli svým hbitým prstům propůjčen příbuzným do pražského Žižkova. Výsledkem totální změny života je pobyt v pasťáku, zatímco rodina přesídlí do Plzně. Houpačka života se na čas vychýlí na přívětivější stranu, aby se pak o to více přehoupla k tomu horšímu. V potyčce s gádži je sebeobrana kvalifikována jako vražda. Od vězení ho zachrání psychiatrická léčebna, listopad 1989 osvobodí. Vydá se se svou nevlastní sestrou hledat ztracený domov...
Autor, který není romista, napsal jakýsi pedagogický román, do něhož vybral možné varianty osudových křižovatek romského etnika. Není to však nic sestrojeného, naopak jde o velmi čtivý text, který možná ochraňovatelům politické korektnosti způsobí kopřivku -Šmaus nešetří nikoho, ale provádí to velmi vyzrálým jazykem, podobajícím se v pasážích o životě na východě třeba Olbrachtovi. Podařilo se mu až obdivuhodným způsobem postihnout jinakost romského naturelu, který se nedá byrokraticky změnit od stolu. Anglal ma ďives, palal ma šišitno, přede mnou světlo, za mnou tma... a co bylo včera, jako by vůbec nebylo. Ale když nenajdeme své kořeny, tak co potom?
„Chtěl jsem ze sebe dostat energii,“
5.11.2005, Novojičínský deník, str. 6, Novojičínsko, Ivan Pavelek
říká o své prvotině Děvčátko, rozdělej ohníček Martin Šmaus
Již zhruba dva měsíce slávy si užívá Martin Šmaus (40) z Oder. Jeho rukopis se stal vítězným v 10. ročníku Literární ceny Knižního klubu a vyšel jako román pod názvem Děvčátko, rozdělej ohníček. „Je to název křehké bolavé cikánské písničky. A právě takový je příběh malého Andrejka, odehrávající se v městských domech i chatrčích slepených z bláta a rezavého plechu,“ uvedl o své knize autor. O tom, jak a proč se drsný příběh o životní pouti Roma Andreje Dunky zrodil, se čtenáři mohou dočíst více v následujícím rozhovoru.
Styl Vašeho psaní chvílemi připomíná Bohumila Hrabala. Dá se říci, že Hrabal byl pro Vás po stylistické stránce inspirativní zdroj?
Člověk nemůže stvořit více než se do něj vejde. Ať už se to týká literatury, filmu nebo vlastních zážitků, ale je pravda, že Hrabal měl, alespoň na způsob psaní, asi vliv největší. Hlásím se k němu a myslím si, že je náš největší spisovatel a vlastně i světový. Mnozí nositelé Nobelovy ceny podle mne psali knížky mnohem slabší.
Děj knihy Děvčátko, rozdělej ohníček je usazený do prostředí romské komunity a působí velmi realisticky. Jedná se o skutečný příběh nebo o fikci?
Je to totální fikce. Celé je to vymyšlené, reálné je jen prostředí, které jsem jednak sám poznal, a také více lidí mi již sdělilo, že jsem ho popsal velice věrně.
Měl jsem pocit, jako by se část toho příběhu odehrávala v romských vesnicích na Východním Slovensku. Je to tak?
No, je to až za Michalovcemi. Byl jsem tam čtyřikrát, autem, vlakem i na kole. Na mne to působilo jako konec světa. Když jsem tam byl poprvé, do Polska se nesmělo, byl výjimečný stav, na Ukrajinu se nesmělo vůbec, takže tam na Kremenci skutečně končil svět. Bylo to trojmezí-hranice tří států a pro nás Čechy bylo přístupné jen území Slovenska. Přítomnost té hranice vlastně hraje v té knížce dost velkou roli. Na druhé straně jsou vlastně Západní Čechy, kde z podobných důvodů také končil svět.
Žil jste nějakou dobu v Plzni. Je tam nějaká větší romská komunita?
Přesně v tom Petrohradě, to je vyhlášená čtvrť.
Stýkali jste se? Mezi dětmi přece jen nebyly a nejsou takové předsudky jako mezi dospělými…
Tam, kde jsme bydleli, jsme se přistěhovali z Rokycan, když mi bylo třináct let. Navíc ve čtvrti, kde jsme bydleli, cikáni nejsou. Takže z Rokycan jsem měl osobní poznatky, z Plzně již spíše zprostředkované právě díky Petrohradu, kde měli zastoupení velké.
A v těch Rokycanech jste se stýkali?
Jako děcka jsme si normálně hráli zhruba do začátku školy. Pak se to nějak rozdělilo a ty dva světy se pořád víc a víc oddělovaly. Oni totiž žijí daleko rychleji. Jak si tak vzpomínám, tak oni nás v podstatě předběhli. Začali dříve kouřit, začali dříve chodit za školu, začali dříve téměř všechno. Navíc hodně drželi pohromadě, takže to byl už úplně jiný svět.
Romské výrazy a zvyky popsané v knize jste odpozoroval? Nebo jak jste se k nim dostal?
Něco z dětství, z cestování, asi nejvíce jsem čerpal z písniček. Kde jsem si nevěděl rady, pomohl slovník.
Vrátím se zpátky. Děj Vaší knihy vznikl spontánně nebo třeba cíleně, například kvůli tomu, že v Odrách, kde žijete, je rovněž poměrně velká romská menšina?
Nebylo to cíleně. Začal jsem psát před osmi lety, když jsme se vrátil z Népálu a potřeboval jsem vyjádřit nějaké své myšlenky a pocity z prostoru a svobody. Napsal jsem několik kratších textů a jeden z nich mi vyrostl do podoby mé první knihy. Přišlo to nakonec samo. Napsal jsem, co jsem chtěl vyjádřit, co jsem chtěl napsat.
Jak dlouho jste knihu psal?
Rozsah psaní trval asi tři roky s přestávkami. Nejvíce asi v letech devadesát osm až dva tisíce. Pak to v podstatě několik let leželo, protože jsem na to neměl čas ani síly. Až v posledním asi roce jsem nad tím seděl a snažil se to očesat o balast a zbytečné odstavce, aby to dostalo tvar, který bych byl schopný předložit.
Bylo těžké napsat tolik textů, které by vydaly na knihu?
Samotné psaní mi problém nedělalo. Když jsem neměl co napsat, když jsem zkrátka v sobě neměl tu energii, tak jsem nepsal. Kvůli knížce jsem nakonec vyhodil některé delší texty. Ty byly ale hlavně o historii a o politice. Nevyhodil jsem je proto, že by byly slabé, ale čtenáře by zbytečně odváděly od děje. Největší potíže mi dalo pospojovat to do konečného tvaru.
Hledal jste vydavatele?
Pro mne by to bylo moc složité, protože nikoho neznám. Nevěděl jsem, co s tím. Jako šance se nabídla soutěž Knižního klubu, což je největší soutěž pro nevydané rukopisy, tak jsem využil této příležitosti.
Jak jste přijal skutečnost, že rukopis někoho zaujal a ten někdo má chuť jej vydat knižně?
Když zavolali, byl jsem z toho naměkko. Samozřejmě, že jsem byl moc rád. Je to první dítě, první knížka. A když se tak chytí, tak to vždy potěší.
Říkáte první dítě, takže mohlo by být i druhé dítě? Říkal jste, že jste měl mnoho textů…
Jsou to drobnější texty, možná z nich něco nakyne. Každopádně to psaní není samotné psaní. Je to určité soustředění energie. Kdybych ji necítil, asi bych se do ničeho nepouštěl. Nemohl bych napsat něco, o čem bych tušil, že bude od počátku průměrné a slabé.
Takže nějaká prvoplánovitost u Vás neexistuje?
Ne. Chce to dát tomu volný průběh. Třeba se nashromáždí tolik myšlenek a energie, že budu schopný napsat někdy něco dalšího. Samotné psaní není důležité. Důležité je vědět co a proč to napsat. Určitě nenapíšu pokračování, přestože ta knížka má otevřený konec.
Napadá mne, jak se Vám čtou nyní knihy jiných autorů? Jste kritičtější nebo si zachováváte odstup?
Našel jsem nějaký svůj způsob psaní a jakýkoli jiný způsob je mi cizí. Je pravda, že teď se mi mohem hůř čte. Ty knížky určitě nejsou špatné, ale už se na ně dívám víc kriticky a více subjektivně.
Recenze a kritiky knihu vesměs chválí. Jak to vnímáte jako člověk, který zpočátku měl jen chuť ze sebe dostat energii?
Nikdy jsem necítil potřebu být na světle, spíše jsem byl vždy zalezlý. Samozřejmě, že jsem rád i když mi ta popularita trochu vadí. Ta knížka ať je dobrá, ale já necítím potřebu být slavný. Stačí mi, že ta knížka na lidi působí a oni mi dávají najevo jak to, že se jim líbí i to, že jsem perfektně vystihl prostředí, ve kterém se odehrává. A těší mě, že ty ohlasy jsou z celé republiky nejen z Oder.
Martin Šmaus
- narozen 1965 v Jihlavě,
- třináct let žil v Rokycanech,
- vystudoval elektrotechnickou fakultu
- ženatý, dvě děti,
- žije v Odrách
- pracuje jako technik v Městské nemocnici v Odrách
Vítěz literární ceny na besedu do Oder
8.11.2005, Týdeník okresu, Nový Jičín, str. 7, Kultura (mer)
ODRY - Za svůj románový debut Děvčátko, rozdělej ohníček obdržel letos oderský spisovatel Martin Šmaus literární cenu Knižního klubu. Nejen o této knize, jejímiž hlavními postavami jsou členové cikánské rodiny Dunků, bude besedovat tento čtvrtek v Dělnickém domě v Odrách.
Tři roky psal čtyřicetiletý technik z Oder Martin Šmaus knihu Děvčátko, rozdělej ohníček. Kromě manželky se nikomu nesvěřil a rukopis poslal po dokončení do literární soutěže Knižního klubu - a vyhrál. Román Děvčátko, rozdělej ohníček o cestě východoslovenské cikánské rodiny a především o osudu chlapce, který nikam nepatří, nyní vyšel knižně. Ocenění spojené s částkou 50 tisíc korun autor nedávno převzal v pražském Rudolfinu.
Že si za hlavní hrdiny vybral zrovna představitele jedné z národnostním menšin v Česku není nijak náhodné, přesto inspiraci ze svých životních osudů v knize prý nečerpal. „Už čtrnáct let bydlím v Odrách v domě s Romy, jako kluk jsem třináct let žil v Rokycanech, takže mám určitou zkušenost. Na moje psaní to ale nemělo velký vliv, inspiraci jsem tady nečerpal. Romská komunita je poměrně uzavřená a není jednoduché do ní proniknout,“ prozradil v jednom ze svých rozhovorů.
Příběh sám nakonec není ani tak o národnostní problematice. „Vymyslel jsem si ho, i když vypadá reálně. Psal jsem ho jako alegorii. Hlavním tématem není on ani prostředí romské nebo gádžovské. Je to snaha popsat život jako podobenství cesty. Jako pohyb, neustálou proměnu, změnu vztahů. Důležité je pro mě i vnímání energie, která se mění a přelévá do různých forem. Prvotním úmyslem nebylo popsat příběh romského chlapce, ani folklorní zvyky. I když svůj význam sehrála inspirace cikánskou hudbou a zkušeností lidí, kteří jsou po tisíc let stále na cestě,“ tvrdí.
Příběh o životní pouti Roma Andreje Dunky začíná v osadě na Poljaně, těsně vedle sovětské hranice, ale brzy se přesouvá na pražský Žižkov. Rodina posílá malého Andreje krást. Chlapec projde různými „asimilačními institucemi“, křižuje republiku vlakem, setkává se s lidmi... Jde o krásný, krutý, jedinečný i typický příběh - příběh o poválečné anabázi slovenských Romů do českých zemí. O tom, ale i o mnohém jiném může být povídání s Martinem Šmausem tento čtvrtek 10. listopadu v oderském Dělnickém domě. Beseda začíná v 18 hodin.
Cikánská balada
4.10.2005, Naše rodina č. 40, Lubor Falteisek
Málokdy se stane, že hned první knížka z člověka udělá spisovatele. Stalo se to Martinu Šmausovi, čtyřicetiletému inženýrovi ze severomoravských Oder, kde pracuje jako technik v nemocnici. Před pár lety začal psát knihu, kde jsou hlavními hrdiny Romové, a nyní jeho románový debut vyhrál prestižní Literární cenu Knižního klubu, kterou už desátý rok vyhlašuje stejnojmenné nakladatelství. Autor si odnesl padesátitisícovou prémii a zároveň jeho kniha Děvčátko, rozdělej ohníček vyšla tiskem.
Zřejmě už v dobách svého dětství v Rokycanech u Plzně, kde je romská komunita hojně zastoupena, dokázal Šmaus proniknout blížeji k této etnické skupině a pochopit její mentalitu. Proto je jeho román tak věrohodný, proto z něj dýchá opravdový život a ne nějaké křečovitá snaha začernit nebo naopak vylepšit obraz etnika, které je tradičně vnímáno okolní společností dosti negativně. Nezastírá problémové stránky života Romů a dokáže věrohodně poukázat na jejich přednosti. To, co čtenáře uchvátí už po několika stránkách, je autorům vyzrálý styl, vypravěčská suverenita a motivační věrohodnost, jež v románu vrchovatě uplatnil.
V centru příběhu stojí chlapec Andrejko Dunka, který sice pochází z východního Slovenska, ale ocitne se v Čechách, kde je příbuznými přinucen žebrat a krást, ale tím jeho životní peripetie teprve začínají. Život byl k němu opravdu drsný, ocitá se v sociálních situacích, jaké si běžný Čech nedokáže ani představit. Přesvědčivý románový příběh si nepochybně najde mnoho čtenářů.
Na knize o Romech Martina Šmause spolupracovala i Milena Hübschmannová (21. 9. 2005)
Děvčátko, rozdělej ohníček“- „Na cikňi na bari, čarav tro voďori“– to je název nové knihy Martina Šmause, která získala ocenění Knižního klubu jako nejlepší kniha roku 2004. Název knihy vznikl podle stejnojmenné staré romské písně. Autor si tak svou knižní prvotinou připsal na svůj účet příjemnou částku 50 000 korun. K poslechu zahrála rokycanská romská kapela La Čhavendar. Na knize se podílela i nedávno zesnulá romistka Milena Hübschmannová.
„Rád bych chtěl poděkovat dnes již bohužel zesnulé Mileně Hübschmannové, profesorce romistiky, která s námi při vydání této knihy spolupracovala,“ sdělil odborný redaktor knihy Děvčátko, rozdělej ohníček – Jakub Sedláček. Kniha totiž obsahuje řadu romských slov a frází, které bylo třeba zkontrolovat. „Naše práce vycházela z romsko-českého slovníku, který napsala právě paní Hübschmannová a za to jí patří veliký dík,“ uvedl dále Sedláček.
Včerejší slavnostní vyhlášení v pražském Rudolfinu moderoval herec Tomáš Hanák. „Jsem moc rád za tuhle knihu, po dlouhé době mne konečně nějaká knížka dostala a přečetl jsem jí skutečně jedním dechem a se slzou v oku,“ sdělili Hanák při slavnostním předávání.
Příběh malého romského chlapce Andrejka se odehrává převážně ve východoslovenské osadě Vyšné Poljany. „Popisy přírody a prostředí jsou skutečně autentické, na východní Slovensko jsem jezdíval často, hlavní postava je však zcela smyšlená,“ uvedl autor knihy Martin Šmaus. Martin Šmaus prožil své dětství a mládí v Rokycanech, kde žije dodnes poměrně početná romská komunita.“Jako děcka jsme kamarádili s romskými dětmi ze sousedství, měli tam celý dům. Zažil jsem toho s nimi spoustu, musím říct, dobrého i špatného. Byla to ale velice uzavřená skupina. Měl jsem pocit, že oni samy neví, kam vlastně patří,“ sdělil dále Šmaus. S velmi zajímavým projevem na předávání jubilejní 10. ceny Knižního klubu vystoupil také předseda poroty – spisovatel Ivan Binar. „Za mého poválečného dětství to byli prostě Cikáni. My jsme se jich báli pro jejich jinakost, nevěděli jsme, kde a jak se tu vzali. A nikdo nám ani neřekl, jakým nacistickým peklem zrovna prošli. Vůbec nic jsme o nich nevěděli a obávám se, že stále ještě víme po hříchu málo. Komunisté s citlivostí buldozéru chtěli z nich udělat nás. To se jim naštěstí nepodařilo. Vždyť ani z nás naštěstí neudělali sebe. Podařilo se jim však Romy znejistit a zpochybnit jejich identitu. Jen jim potvrdili, že jejich místo je na okraji společnosti. My si stále ještě neuvědomujeme, že náš stát není a nikdy nebyl národním státem.
V naší republice žilo a žije spousta národů. Je pestrá jako duha. Proč víme tak málo o barvě v duze, která se klene zrovna vedle nás? Proč Romy po staletí ignorujeme? ,“ řekl ve svém projevu Binar. „Když jsem si přečetla soutěžní rukopis vítězné knížky, já i moji kolegové jsme se samozřejmě domnívali, že autor musí být Rom,“ uvedla další členka poroty, spisovatelka a scénáristka Tereza Brdečková. Fakt, že autor Martin Šmaus skutečně dokonale popsal prostředí romské komunity a že se mu podařilo velice dobře ukázat podstatu romské nechtěné odlišnosti a odloučenosti, svědčí o tom, že Šmausovo prvotina má šanci na úspěch. „ Z knihy je cítit, že to co autor popisuje skutečně sám prožil, ale přesto si udržuje jakýsi odstup, aby to dokázal přiblížit čtenáři. Pro mě je tato kniha obrovským zážitkem,“ sdělila dále Brdečková. Přečtěte si tedy i vy příběh napsaný z úžasu nad mizejícím světem koní a bryček, z opojení nad omamnou a těžkou vůní letních nocí, z obdivu k lidem, kteří ještě nezapomněli, že také kdysi byli malí, a ještě dokážou hledat a snít.
Jana Šedivcová, ROMEA
