Mediální ohlasy Literární ceny KK 2004
Křístek dostal za román o Jakubu Krčínovi cenu Knižního klubu
14.9.2004, Zpravodajství ČTK, Markéta Horešovská
PRAHA 14. září (ČTK) - Literární cenu Knižního klubu za rok 2003 dnes převzal režisér Václav Křístek. Obdržel ji za svůj historický román Cesta na poledne o počátcích zakladatele rybníků Jakuba Krčína. Porota jeho rozsáhlou prózu vybrala z 60 rukopisů, které do devátého ročníku soutěže dostala. S udělením ceny je spojena odměna 50.000 korun a vítěz literární soutěže má zaručeno vydání svého textu. Román už mají čtenáři k dispozici.
Jakub Krčín z Jelčan (1535 až 1604) je pozoruhodnou osobností českých dějin, dodnes inspiruje historiky i literáty. Krčínovo rybníkářské dílo budilo v jeho době respekt, nemělo v Evropě obdoby a dodnes je předmětem obdivu i bádání.
Mládí budoucího rožmberského regenta je však zahaleno tajemstvím. V roce 1555 byl ve službách rodu Trčků na pomezí Českého ráje. O čtyři roky později jsou však již zmínky o jeho působení v jižních Čechách. Historikové se ptají, proč tak náhle změnil místo a přešel na tehdy nevýznamný klášterní statek.
Křístkův román nabízí jednu z možných odpovědí právě na tuto otázku a líčí Krčínova léta od ukončení studií na pražské univerzitě až do chvíle, kdy se objevil na rožmberských panstvích.
Padesátiletý Křístek, absolvent FAMU, pracoval jako pomocný režisér na mnoha dětských filmech. Jeho první samostatnou režií byl film Zvířata ve městě, k němuž napsal scénář. Natočil také podle vlastního scénáře pohádku Císař a tambor, pro Českou televizi Deník šílené manželky podle románu Ireny Obermannové.
K historickým románům měl Křístek vztah od dětství a k postavě Jakuba Krčína se dostal mino jiné přes jihočeskou krajinu. "On se pohyboval v krajích, ke kterým mám hluboký vztah. Na Jičínsku, v jižních Čechách. A je to plnokrevná postava s úchvatným osudem. Taková mucholapka, na kterou se krásně lepí nejrůznější historky," říká Křístek.
Pořadatelé dnes zároveň vyhlásili další ročník literární soutěže. Přihlásit se mohou autoři, kteří napsali novelu nebo román o rozsahu 200 až 400 stran. Dílo musí být dosud nepublikované, napsané česky a nevázané smluvně v jiném nakladatelství. Rukopisy mají autoři posílat do konce letošního prosince na adresu Knižního klubu, Literární cena KK, Nádražní 32, 150 00, Praha 5.
Chtěl jsem mít v knize deset tisíc postav
15.9.2004, Mladá fronta DNES, str. 10, Kultura – knihy ALICE HORÁČKOVÁ
Režisér Václav Křístek získal za svou historickou prvotinu Cesta na poledne Literární cenu Knižního klubu
Praha - V padesáti letech vydal režisér a scenárista Václav Křístek svůj první román Cesta na poledne. Historická freska ze 16. století vznikala už od dob Křístkových studií, tedy sedmadvacet let, čítá 650 stran a podmanivě vypráví o čtyřech bujných letech Jakuba Krčína z Jelčan, pozdějšího slavného stavitele jihočeských rybníků. Cestou na poledne Krčínovy osudy pravděpodobně neskončí Křístek sesbíral příběhů nejméně na tři další romány.
Jak se liší románová práce od té scenáristické?
V základu to není tak odlišné: scénář je pomůcka, manuál, román hotové dílo. Myslím, že mé psaní je trochu filmové: více načrtnuté situace než psychologické rozbory figur. Čtenář už nepotřebuje balzakovské popisy, stačí, když při vstupu jedné z postav napíšu, že je to hezká holka, ať si ji každý představí. Kdybych byl jen literátem, asi bych leccos popisoval obšírněji. Ale jako filmař mám možná více zkušeností se zkratkou, s tím, jak vybudovat pointu.
Čím vás upoutala postava Jakuba Krčína z Jelčan?
To je dlouhodobá láska. Moji generaci v dětství fascinovali indiáni a mušketýři. A tak jsem hledal mušketýrství v českých dějinách: nejprve jsem objevil obrázek na obalu knihy Mistr Kampanus a postupně propadal českému 16. a 17. století. Když tam hledáte figury, nemůžete pominout velkolepou postavu Krčína. Shodou okolností se pohyboval v místech, kam jsem často jezdil - v jižních i východních Čechách. Začal jsem si příběhy projektovat do vzpomínek, krajiny, jak jsme ji zažili, a bylo to na světě.
Od prvního okamžiku jste myslel na román?
Kupodivu ano, Tehdy byly kategorie podle sešitů: pokud jste popsali tlustý sešit, byl to román. Psal jsem perem do tlustého sešitu, inkoustem, kterému se říkalo notový, a když se mi něco nelíbilo, tak jsem to přelepil a žena tam nakreslila obrázek. Potom jsme si to četli s kamarády a já nakonec psal dál pro potěchu svou, své ženy a několika přátel. Teprve později, když člověk hledá, nachází překvapivé souvislosti: že císař Ferdinand nebyl strašlivý, jak jsme se učili, že nebyli jenom katolíci kontra evangelíci, ale že se názory tloukly a doba má skoro anarchistický ráz. V tom utkání názorů, temných proudů pod povrchem, které se blížilo ke střetu, byla vlastně podobná té dnešní.
Změnil se v něčem váš názor na Krčína?
Nezměnil, prostě je to figura, o níž mám ještě spoustu historek do dalších dílů. Není tak úplně kladným hrdinou, nicméně na člověka, který udělá takové dílo a má takovou imaginaci, se musíme dívat s respektem. Kladl jsem si otázku, zda je oprávněné, když člověk radikálně vstoupí do krajiny. Stavitelé Gabčíkova zmiňovali, že by toto vodní dílo na Dunaji stavěl dnešní Jakub Krčín. Tím si nejsem tak úplně jistý. Z odstupu čtyř set let je Krčínův zásah do krajiny ospravedlnitelný.
Proč jste si vybral právě Krčínova mladická léta?
To je chuť říci všechno - film můžete začít klidně zprostředka, nejlepší skočit přímo do děje, ale tady mě strašně zajímalo, co bylo předtím.
Nakládal jste s fakty svévolně?
Dost svévolně. Je to hřebík, na který věšíme své příběhy, jak říkal pan Dumas. Krčín je nositelem děje, průvodcem, který čtenáře zavádí do různých situací: pod záminkou půjčení peněz jsem z něho udělal svědka rozbití hradu Jivna. Když jsem četl v Augustu Sedláčkovi o rvanicích na horách, že tam někdo překopával koryta řek a zatápěl doly, řekl jsem si, proč by to nemohl být Krčín? Vzal jsem příběhy z jednotlivých dob a sesypal je do pytlíku, aby to souviselo. Svatba arciknížete Ferdinanda a Filipíny se ve skutečnosti odehrála o něco dříve, stejně tak příběh polského knížete Sanguzska. I tam, kde se tvářím nejodborněji, jsou strašlivé pitvornosti. Biskup Jednoty bratrské Jan Augusta nikdy nenapsal z křivoklátského vězení písně a jeho bratři je nezpívali - mně to však připadlo jako součást české tradice již od Dalibora: housle, reportáž psaná na oprátce a dopisy Olze. Je to naprostý blud, drzost autora.
Tu historickou svévoli ospravedlňujete žánrem románu?
Tohle je sen o době, hra, na niž buď přistoupíte, nebo ne.
Kolik v románě vlastně vystupuje postav?
Tři sta, odhadem. Lidé mi říkají, že si už musí dělat poznámky, aby se vyznali ve Valdštejnech, kterých je na šedesát. Radím, aby si pamatovali ty základní, kteří mají vždy jasné jméno, třeba Neřád. Bez těch jmen by se vytratila nálada, Babylónie postaviček a figurek. Nějak mi to voní, je to specifický znak jedné epochy: podivná jména, z nichž jedna mají latinské zákonitosti, další jsou překlad a jiná hloupost. Skoro všechny figurky jsou pravé, někde jsem je objevil. Je to inspirace čínskou tradicí vyprávění. Nejdříve je v centru jedna postava, potká jinou, která převezme štafetu, a tak to jde dál. Postavy se množí a množí, až se hrdinové ze začátku začnou objevovat v závěru v jiných souvislostech. Číňané mají vyvinutější paměť na jména a je pro ně rozkoš román s deseti tisíci postavami, v nichž se orientují. Já jsem chtěl také deset tisíc postav, což se mi povedlo, ale pak už jsem se v nich sám nevyznal. Tak jsem je zase vyškrtal.
Ale je tam málo žen. Není to trochu nespravedlivé?
Do určité míry to byl svět mužů, ženy ustupovaly do pozadí, i když nikdy to není jen svět mužů nebo žen. Ale všechny ty hospody, rvanice, cesty, boje byly mužskou záležitostí. Ženy jako by byly někde za dějem: zatímco muži plují po řece, ony se na ně tiše dívají z břehu. Když se mužům zachce, zplodí děti a pak plují ke svým cílům. Nerad bych, aby se ženy cítily ukřivděně, ale při hledání příběhů jsem nacházel většinou ty, které se vázaly k mužům. V dalším díle to doufám napravím, postavou, která nese děj, je Kutanka, dcera pražského syndika Martina Kuthena.
Cena pro Křístka
Letošní, již devátý ročník Literární ceny Knižního klubu, která podporuje české autory, má vítěze: filmového a televizního režiséra Václava Křístka s historickým románem Cesta na poledne. Autor oceněného textu dostává 50 tisíc korun a jeho kniha je vydána. Letos vybírala odborná porota v čele s předsedou Obce spisovatelů Ivanem Binarem ze 60 rukopisů. V minulých ročnících získala cenu například Hana Andronikova za Zvuk slunečních hodin nebo Ladislav Pecháček za Osvobozené kino Mír.
OCENĚNÍ. Scenárista a spisovatel Václav Křístek převzal včera cenu Knižního klubu za svou románovou prvotinu Cesta na poledne.
Román o mladém Krčínovi získal cenu Knižního klubu
15.9.2004, Právo, str. 15, Kultura František Cinger
Václav Křístek převzal v úterý v Praze Literární cenu Knižního klubu za rok 2004 za svůj román Cesta na poledne. Na 623 stranách se v něm věnuje životu zakladatele jihočeských rybníků Jakuba Krčína. V literární soutěži se tak prosadil absolvent FAMU, který má na svém kontě řadu režisérských úspěchů.
Mezi šedesáti rukopisy jej vybrala porota, v níž byli například Tereza Brdečková a kritik Pavel Janáček. Její předseda Ivan Binar Právu řekl: "Ocenili jsme literární kvality, talent a také obrovskou práci, kterou autor tématu věnoval. Mám pocit, že v poslední době historický román v nabídce chybí. Takže přišel včas. Líbí se mi ta figura - Krčín ještě není slavný, nepracuje na rybnících, a aniž by o tom věděl, tak se na svoje dílo, které ho proslavilo, teprve chystá." Křístek (50) se jako pomocný režisér podílel na mnoha dětských filmech, jeho první samostatnou režií byl film Zvířata ve městě. Podle vlastního scénáře natočil také pohádku Císař a tambor, nebo Deník šílené manželky podle románu Ireny Obermannové.
"Román jsem psal od roku 1978 nepravidelně, ale pořád," řekl autor. "Byli jsme v jižních Čechách a zamiloval jsem se do krajiny, v níž Krčín všude byl." Mládí Krčína z Jelčan (1535 až 1604) je zahaleno tajemstvím. Ví se, že byl v roce 1555 ve službách Trčků na pomezí Českého ráje. Čtyři roky poté už působil v jižních Čechách. Co se stalo mezitím? Na to se pokusil odpovědět i Křístek. Za vítězství v soutěži získal 50 tisíc korun a právo na vydání knihy, která nyní přichází na trh.
Literární cena Knižního klubu Václavu Křístkovi
15.9.2004, Lidové noviny, str. 16, Kultura jas
PRAHA - Filmový a televizní režisér Václav Křístek (nar. 1954) převzal včera Literární cenu Knižního klubu. Nezávislá porota ve složení Ivan Binar (předseda), Tereza Brdečková, Pavel Janáček, Jaroslav Rudiš a Jiří Seidl vybrala z 60 anonymně předložených rukopisů jeho historický román Cesta na poledne. Hlavní postavou rozsáhlého díla (653 s.) je rybníkář Jakub Krčín z Jelčan, od jehož smrti letos uplynulo 400 let. Nakladatelství Knižní klub uděluje svou literární cenu (součástí je i finanční prémie 50 tisíc korun) od roku 1996; mezi laureáty minulých ročníků jsou například Rudolf Čechura, Ladislav Pecháček a Miroslav Stoniš.
Václav Křístek dostal za román cenu Knižního klubu
15.9.2004, Českobudějovické listy, str. 6, Kultura (čtk)
Praha - Literární cenu Knižního klubu za rok 2003 dnes převzal režisér Václav Křístek. Obdržel ji za svůj historický román Cesta na poledne o počátcích zakladatele rybníků Jakuba Krčína. Porota jeho rozsáhlou prózu vybrala z 60 rukopisů, které do devátého ročníku soutěže dostala. S udělením ceny je spojena odměna 50 000 korun a vítěz literární soutěže má zaručeno vydání svého textu. Román už mají čtenáři k dispozici. Jakub Krčín z Jelčan (1535 až 1604) je pozoruhodnou osobností českých dějin, dodnes inspiruje historiky i literáty. Krčínovo rybníkářské dílo budilo v jeho době respekt, nemělo v Evropě obdoby a dodnes je předmětem obdivu i bádání.
Václav Křístek: Jakub Krčín z Jelčan je mucholapka, na kterou se krásně lepí nejrůznější historky
2004 Dobré čtení, Denisa Novotná
Václav Křístek (*1954) v osmdesátých letech minulého století vystudoval katedru režie na FAMU, poté pracoval ve Filmovém studiu Barrandov, kde v roce 1988 debutoval celovečerním filmem „Zvířata ve městě“. Od devadesátých let pracoval především pro Českou televizi. Věnoval se zpočátku především hudebním programům, což autorsky završil dlouhodobým projektem o dějinách čs. rocku – „Bigbít“. Točil dokumenty a publicistické pořady. Později se vrátil k hraným projektům ( Čarodějka , pohádka „Císař a tambor, Deník šílené manželky, Pátek čtrnáctého, Hodný chlapec). Román o Jakubu Krčínovi z Jelčan je jeho prvním prozaickým pokusem.
Napsat knížku, dobrá, to není od vaší profese zase až tak daleko. Ale proč historické téma?
Já miloval historické knížky od dětství. Především Tři mušketýry. Ještě jako kluk jsem pátral , jestli by se nějací dobrodruzi s kordem nedali najít i v Čechách. Objevil jsem knížku Mistr Campanus od Zikmunda Wintera, která měla na obalu krásnou kresbu od Adolfa Kašpara. Byli na ní nějací mušketýři, kterak hrají kostky. To mně zaujalo a tak jsem si knihu přečetl. Líčení bělohorské tragedie na mě udělalo obrovský dojem. Začal jsem pátrat, co k Bílé Hoře vlastně vedlo. A tak jsem se začal amatérsky zabývat šestnáctým stoletím.
A proč jste se zaměřil na Jakuba Krčína z Jelčan?
To souvisí s krajinou. On se pohyboval v krajích, ke kterým mám hluboký vztah. Na Jičínsku, v jižních Čechách. A je to plnokrevná postava s úchvatným osudem. Taková mucholapka, na kterou se krásně lepí nejrůznější historky.
Co vás láká na líčení osudů historických postav?
V tomhle žánru a ještě pokud si zvolíte za hrdiny obecně známé skutečné historické postavy, přistupujete na zvláštní hru. Nejen autor ale i čtenář zná osud těch lidí už dopředu. Dříve, než vlastně začne číst. Je tu jasná dějová linka, schéma, které lze lépe či hůře naplnit vymýšlením nejrůznějších zápletek. Smutných, absurdních, srandovních. A romantických, pochopitelně. Historický román by podle mne měl mít alespoň některé z rekvizit upadlé literatury. Někdo v něm musí cválat na koni tmou za podezřelými cíly, jinak je to nuda. To patří k žánru.
Jak knížka vznikala?
Jednoho jarního odpoledne v roce 1978 se mi nechtělo na přednášku a tak jsem vzal prázdný tlustý sešit, které se tehdy začaly zrovna prodávat a já jeden koupil a začal jsem do něj sepisovat příběhy, vsazené do konkrétní krajiny. Hodně na mě zapůsobilo líčení půtek Kryštofa Gendorfa s jeho sousedy v Krkonoších, jak je vylíčil August Sedláček. Ze zmínek o tom, že mu Valdštejni zatopili doly a překopali labské koryto, aby teklo jinudy, jsem si upletl příběh, že v tom měl prsty Krčín, který tehdy sloužil u Trčků na Velíši. A dobrodružství bylo na světě. Psal jsem inkoustovým perem do sešitu pro vlastní radost a pro potěšení mé ženy a několika přátel. Když jsem chtěl něco opravit, tak jsem to přelepil čistým papírem a Eva, má žena, tam nakreslila obrázek. Nahromadili jsem celý stoh těch tlustých sešitů. Teprve až začala éra počítačů, donutila mne manželka, abych se k psaní vrátil. Přepsala několik prvních kapitol a já je začal upravovat a přidávat další. Trvalo mi to dlouho. Začali jsme s létem 1558 na T 602 a skončili v létě 1559 ve Wordu.
Zmínil jste se o Kryštofu Gendorfovi. V románu ho ale nazýváte Jandorf.
Tak jej jmenuje August Sedláček. Mně se ten starodávný trošku zpotvořený tvar jména líbí. Je voňavější. Ona ta doba vůbec měla svou zvláštní poetiku jmen. Německé se počešťovaly, české poněmčovaly. Kdo měl co dělat se vzděláním a tedy latinou, dával si jméno latinské. Ta tehdejší jména a jejich zkomoleniny mají obrovské kouzlo a jsou součástí příběhů těch, kteří je nosí.,
Jak je to s historickou věrností?
Většina příběhů, o kterých vyprávím, je skutečných. I tak okrajové epizodní figurky jako je třeba lapka, kterému pro krásu tváře přezdívali Panenská Prdel, jsem objevil v nejrůznějších historických pojednáních. Ale napsal jsem beletrii a ne dějepisnou studii. Takže s příběhy i postavami zacházím hodně volně. Krčín pocházel z Kolína, sloužil u Trčků na Velíši a později v Borovanech, to je historická skutečnost. Už vůbec není potvrzené, že by studoval na pražské univerzitě a téměř jistě se neúčastnil ani náboženských bouří v Olomouci, ani nezajišťoval slavnost básnické družiny pana Hodějovského, natož aby hledal poklady na Jivně. V každém případě se ale vyplatí poctivě hledat v nejrůznějších pracích historiků, včetně těch nejzapomenutějších místopisců. Často objevíte úplné poklady. Skvělá je Pánkova edice Březanova Života posledních Rožmberků. Vděčný je samozřejmě gigant Sedláček. Nejlepší zápletky si člověk nevymyslí, ty přinesl život, což je sice fráze, ale platí.
