Literární cena Knižního klubu

Mediální ohlasy Literární ceny KK 2003

V literární soutěži zvítězil ostravský autor Miroslav Stoniš

19.3.2003, Zpravodajství ČTK, Markéta Horešovská

PRAHA 19. března (ČTK) - Spisovatel a dramatik Miroslav Stoniš zvítězil v literární soutěži, jejíž hlavní cenou je vydání dosud nepublikovaného díla. Stonišův román Paterek a pastýřka laní vyjde na podzim a navíc dnes autor v Praze převzal ještě prémii 50.000 korun.

Čtyřiašedesátiletý Stoniš vystudoval obor dramaturgie na FAMU V 60. letech byl redaktorem ostravského literárního měsíčníku a spolupracoval s ostravskými výtvarníky. Od roku 1971 do roku 1989 pracoval jako dělník. V letech 1990 a 1991 byl šéfproducentem ostravské pobočky České televize a od té doby se věnuje psaní.

Napsal několik televizních i rozhlasových her a dalších pořadů. Jeho prvotina Povídky pod polštář pochází z roku 1963 a od té doby Stoniš napsal jedenáct románů. Paterek a pastýřka laní bude ale prvním dílem, které se dostane ke čtenářům. "U nás ve Slezsku nikdo nikdy neřekl knězi jinak než paterek," vysvětlil autor zdrobnělinu v názvu svého románu.

Humoristicky laděný román vypráví příběh lásky mladého moravského kněze a jeho osmnáctileté obdivovatelky, kvůli níž opustí katolickou církev. I když hlavním tématem je morální poklesek katolíka, autor vylučuje souvislost s nedávným odhalením prohřešků vysokých hodnostářů církve. "Není to ani pro církev, ani proti církvi. Je to román o lásce, která skončila bledě," říká autor.

Odborná porota pod vedením literárního historika Antonína Jelínka ještě doporučila pozornosti nakladatelů rukopis Miroslava Adamce Teprve v nebi jde o život a dílo Jana Děkanovského Barevná továrna.

Literární soutěž, která nabízí možnost publikovat původní dílo, letos již poosmé pořádalo nakladatelství Knižní klub. Hlavním záměrem pořadatelů je pomoci umělecky hodnotnému dílu, které nakladateli nemůže zaručit komerční úspěšnost. Poprvé byla cena udělena v roce 1996. Loni ji získal Ladislav Pecháček za titul Osvobozené kino mír. Porotcům se vydařil předloňský tah - laureátka ceny Hana Andronikova obdržela v roce 2002 ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku.

Příběh lásky kněze a mladé dívky získal Literární cenu Knižního klubu

20.3.2003, Hospodářské noviny, str. 12, kultura, (im)

Rukopis Paterek a pastýřka laní byl včera vyhlášen vítězným titulem osmého ročníku literární soutěže Knižního klubu. Humoristicky laděný román ostravského prozaika a dramatika Miroslava Stoniše obstál v konkurenci osmi desítek dalších titulů. Autor vítězného románu získává společně s Literární cenou Knižního klubu také prémii ve výši 50 tisíc korun. Nakladatel mu také zaručuje vydání rukopisu. Kniha se na trhu objeví na podzim. Aktivita Knižního klubu je v tomto směru ojedinělá. Nakladatelské domy v tuzemsku většinou oceňují výročními prémiemi publikace již vydané. Knižní klub ovšem díky této své soutěži získává kvalitní původní prózy. Vítězný titul z roku 2001 - románová prvotina Hany Andronikové Zvuk slunečních hodin - byl například v soutěži Magnesia Litera oceněn jako Objev roku. Román humoristy Ladislava Pecháčka Osvobozené kino Mír, který vyhrál soutěž Knižního klubu loni, se setkal s dobrým přijetím u čtenářů i u kritiky. Příběh Stonišova románu by se, podle poroty složené z literárních kritiků a publicistů, dal s jistou nadsázkou přirovnat k populárnímu seriálu Ptáci v trní. Líčí milostný vztah mladého kněze a jeho osmnáctileté obdivovatelky. Ovšem, jak praví posudek poroty, "autor se v lyrizovaném, básnivém vyprávění místy vědomě pohybuje na hranici nonsensu".

Knižní klub odměnil Stonišův příběh zamilovaného kněze

20.3.2003, Lidové noviny, str. 29, Literatura

LITERÁRNÍ UDÁLOSTI

PRAHA - V osmém ročníku Ceny Knižního klubu (nakladatelství patřícího do společnosti Euromedia Group), zvítězil ostravský prozaik Miroslav Stoniš (nar. 1938). Porota složená z literárních historiků, kritiků a publicistů (Antonín Jelínek, předseda, Petr A. Bílek, Pavel Janáček, Aleš Knapp a Petr Matoušek) ocenila jeho humoristický román Paterek a pastýřka laní, příběh lásky mladého moravského kněze a jeho osmnáctileté obdivovatelky. Autor vítězné práce získává finanční odměnu ve výši 50 tisíc korun, rukopis dostává knižní podobu na podzim téhož roku, kdy byla cena udělena. V letošním ročníku se v soutěži sešlo na 80 rukopisů.

Nejlepším knižním rukopisem jsou Ptáci v trní po česku

20.3.2003, Mladá fronta DNES, str. 7, Kultura ALICE HORÁČKOVÁ

Praha - Z osmdesáti rukopisů českých autorů byl nejlepší ten o moravském faráři, kterého pohltí láska k mladičké pastýřce. Kniha nazvaná Paterek a pastýřka laní od ostravského prozaika Miroslava Stoniše získala včera Literární cenu Knižního klubu. Organizátoři ceny Stonišovo dílo přiblížili jednoduše: Ptáci v trní po česku, a plní absurdit. K hrdinovi totiž například při večeři promlouvají volská oka. Odměnou je autorovi nejen šek na padesát tisíc korun, ale i příslib, že jeho rukopis vyjde v nakladatelství Knižní klub letos na podzim. "Obvykle se na podobných akcích děkuje rodičům a dětem. Já děkuji jménem svých postav, které se osvobodily z vězení rukopisu a vstoupí do fantastické krajiny čtenáře," řekl spisovatel. Vedle Stonišova díla porota, které předsedal literární historik Antonín Jelínek, vyzdvihla i další dva rukopisy: hravou práci Miroslava Adamce Teprve v nebi jde o život a absurdní příběh podniku v úpadku Barevná továrna od Jana Děkanovského. Na literární scéně není Stoniš (1938) nováčkem: prvotina mu vyšla v roce 1963, od té doby vytrvale píše. Spolupracuje s Českou televizí, pro niž připravil i cyklus večerníčků O Přesličkovi a Prokůpkovi. Přesto Stoniš tvrdí, že i zavedený autor jen obtížně prosazuje díla k vydání. Sám má prý v rukopise jedenáct námětů, které s různou úspěšností obesílá po nakladatelstvích. Soutěž o Literární cenu Knižního klubu je přístupná zavedeným autorům stejně jako úplným začátečníkům. Za osm let své existence si vybudovala prestiž, ostatně letos se porotcům sešlo dvojnásobné množství rukopisů než v minulých letech.

Před dvěma lety objevila publiku výrazný talent Hany Andronikové, jejíž debut Zvuk slunečních hodin dosáhl na jednu z cen v soutěži Magnesia Litera. Loni ocenila Ladislava Pecháčka, jehož společenskosatirický román Osvobozené kino mír byl jedním z nejpozoruhodnějších literárních počinů loňského roku. Podmínkou zařazení do soutěže je poslat původní, dosud nepublikovanou prózu, novelu či román, v rozsahu zhruba dvou set stran. Příspěvky bývají různé, v minulosti téma často kroužilo kolem druhé světové války, přišla i reminiscence na partyzánský boj. Pak byla móda hobbitů - novinkou letošního ročníku byly příběhy v současnějším duchu: většina prací byla o 90. letech.

V literární soutěži zvítězil M. Stoniš

21.3.2003, Metro, str. 17, Zábava (ČTK)

Cena Spisovatel a dramatik Miroslav Stoniš zvítězil v literární soutěži, jejíž hlavní cenou je vydání dosud nepublikovaného díla. Stonišův román Paterek a pastýřka laní vyjde na podzim a navíc autor v Praze převzal ještě prémii 50.000 korun. Literární soutěž, která nabízí možnost publikovat původní dílo, letos již poosmé pořádalo nakladatelství Knižní klub.

Cena Knižního klubu pro Miroslava Stoniše

21.3.2003, Právo, str. 14, Kultura (ČTK)

Spisovatel a dramatik Miroslav Stoniš (1938) zvítězil v osmém ročníku literární soutěže Knižního klubu, jejíž hlavní cenou je vydání dosud nepublikovaného díla. Jeho román Paterek a pastýřka laní vyjde na podzim a navíc autor ve středu v Praze převzal prémii 50 tisíc korun. "U nás ve Slezsku nikdo nikdy neřekl knězi jinak než paterek," vysvětlil autor zdrobnělinu v názvu románu. Humoristicky laděná próza vypráví příběh lásky mladého moravského kněze a jeho osmnáctileté obdivovatelky, kvůli níž opustí katolickou církev.

Stoniš zvítězil v literární soutěži

21.3.2003, Střední Čechy, str. 23, KULTURA  čtk

Praha - Spisovatel a dramatik Miroslav Stoniš zvítězil v literární soutěži, jejíž hlavní cenou je vydání dosud nepublikovaného díla. Stonišův román Paterek a pastýřka laní vyjde na podzim a navíc dnes autor v Praze převzal ještě prémii 50 tisíc korun., Čtyřiašedesátiletý Stoniš vystudoval obor dramaturgie na FAMU V 60. letech byl redaktorem literárního měsíčníku a spolupracoval s ostravskými výtvarníky. Od roku 1971 do roku 1989 pracoval jako dělník. V letech 1990 a 1991 byl šéfproducentem ostravské pobočky České televize a od té doby se věnuje psaní., Napsal několik televizních i rozhlasových her a dalších pořadů. Jeho prvotina Povídky pod polštář pochází z roku 1963 a od té doby Stoniš napsal jedenáct románů. Paterek a pastýřka laní bude ale prvním dílem, které se dostane ke čtenářům.

Román Miroslava Stoniše ocenili porotci v soutěži Knižního klubu

25.3.2003, Mladá fronta DNES, str. 7, Kraj Moravskoslezský (ČTK)

Ostrava - Spisovatel a dramatik Miroslav Stoniš z Ostravy se stal vítězem v literární soutěži, jejíž hlavní cenou je vydání dosud nepublikovaného díla. Stonišův román Paterek a pastýřka laní má vyjít již na podzim. Literární soutěž, která nabízí možnost publikovat původní dílo, letos již poosmé pořádalo nakladatelství Knižní klub. Hlavním záměrem pořadatelů je „pomoci umělecky hodnotnému dílu, které nakladateli nemůže zaručit komerční úspěšnost“. Čtyřiašedesátiletý Stoniš, který se psaní profesionálně věnuje od devadesátých let, napsal již několik televizních i rozhlasových her a dalších pořadů. Jeho prvotina Povídky pod polštář pochází z roku 1963 a od té doby Stoniš napsal jedenáct rukopisů, které s různou úspěšností obesílá po nakladatelstvích. Paterek a pastýřka laní tak bude prvním dílem, které se dostane ke čtenářům. Humoristicky laděný román vypráví příběh lásky mladého moravského kněze a jeho osmnáctileté obdivovatelky, kvůli níž opustí církev. I když hlavním tématem je morální poklesek katolíka, autor vylučuje souvislost s nedávným odhalením prohřešků vysokých hodnostářů církve. „Není to ani pro církev, ani proti církvi. Je to román o lásce, která skončila bledě,“ říká autor.

Nepíšete do šuplíku?

9.4.2003, Vlasta, str. 73, Panoráma TOMÁŠ PÁNEK

Ostravský spisovatel a dramatik Miroslav Stoniš (65) vyhrál první cenu. Porotě, která vyhodnotila příspěvky osmého ročníku Literární ceny Knižního klubu, se totiž ze všech osmdesáti děl nejvíce líbil právě Stonišův román Paterek a pastýřka laní , pojednávající o tom, jak se katolický kněz zamiluje do osmnáctileté dívky a posléze kvůli své vášni opustí i lůno katolické církve. Ptáci v trní na moravský způsob vyjdou v Knižním klubu na podzim. Nyní se chystá další klání o dosud nevydané dílo. Zúčastnit se může ten, kdo zašle dílo o rozsahu 200 až 400 stran letos do 31 . prosince na adresu: Knižní klub, literární redakce, Nádražní 32, Praha 5.

Paterek a pastýřka laní

25.4.2003, Víkend HN, str. 33, literatura Miroslav Stoniš

Příběh lásky katolického kněze a osmnáctileté dívky vypráví ve své próze zkušený ostravský spisovatel a dramatik. Jeho humoristicky laděný rukopis získal letos Literární cenu Knižního klubu a na podzim by měl být v tomto pražském nakladatelství vydán. Tak totiž velí osmiletá tradice tohoto ocenění. Porota složená z literárních kritiků, historiků a publicistů ocenila nejen autorovu odvahu líčit vyváženě poměr mezi láskou, svobodou a povinností, ale také styl a jazyk. Ten se podle posudku poroty blíží tradici poetistické či raně surrealistické prózy. Příběh je zasazen do regionu mezi Brnem a Beskydami.

Usnuli jsme, jako bychom leželi na schodech před chalupou. Jen turecký půlměsíc nám chyběl! V hlubokém spánku jsem vstal, rozhrnul záclonu a otevřel okno. Turecký půlměsíc na nic nečekal a zasekl se špičkou do okenního rámu. Úklonou jsem mu dal najevo, že ho vítám, a vrátil se k Zuzance. Probudila se. Asi jí už bylo beze mě smutno. Dva lidé, i když spí v jedné posteli a tisknou se k sobě, zůstávají sami. Teprve v bdělém stavu jsou zase spolu a dovedou to ocenit. "Nechceš se jít okoupat?" navrhl jsem. "K potoku?" "Do koupelny je to blíž. A navíc - nic tak nedovede Albínu potěšit, jako když ráno najde postříkané dlaždičky." Vzal jsem do dlaní trochu světla z noční lampičky, abych je v koupelně rozhodil na stěny. Zuzanka nahá usedla na okraj vany a přehodila nohu přes nohu. Všimla si, jak upřeně a v obdivu se na ni dívám, a potěšeně se na mě usmála. Měla radost, že se mi líbí. Můj život byl dosud tak truchlivý! Zuzanka byla první dívka, kterou jsem viděl nahou. Snad také proto jsem se nemohl nasytit toho pohledu.

Už od dětství mě trápila nesmělost. Jen se ke mně přiblížila některá z mých spolužaček, vzal jsem nohy na ramena. Někdy jsem dokonce utekl před dotěrnou spolužačkou z vesnice až do Ostravy, jindy zase až do Frýdku-Místku nebo Českého Těšína. Na gymnáziu už to bylo jiné, tam jsem propadal jedné lásce za druhou, všechny však byly platonické a tak nemožně nevinné. Stačilo, aby o mě studentka zavadila loktem nebo mi sáhla do rozkroku, a už jsem propadal panice. Nakonec jsem pochopil, že nejlíp mi bude v semináři, daleko od všeho ženského světa. Ale od koho jsem vlastně utíkal? Od děvčat, nebo sám od sebe, od své spalující touhy? Jediná nahota, kterou jsem zatím znal, byla stehna kuchařky Albíny, když ji relikt folklorní tradice přiměl, aby se zatočila jako na obrtlíku. Ještě jednou opakuju, jak truchlivé! "Paterku, věříš ty v Boha?" "Věřím, ale nepřikládám tomu žádnou důležitost. Sloužil bych Bohu, i kdybych v něho nevěřil." "Ty bys mu sloužil," podivila se, "i kdybys v jeho existenci nevěřil?" "Víš, nemyslím si, že by Bůh bůhvíjak toužil po tom, abychom mu sloužili. Nesloužím Bohu, ale lidem, kteří v něho věří. A je to dobrá služba. Věřící mají snazší život a taky se jim líp umírá, pokud jim ovšem včas poskytnu poslední pomazání." Pustil jsem sprchu a Zuzanka po zadečku sklouzla do vany. Zavřela oči a nechala na sebe dopadat proud vody. Znáte tu řeckou romanci o bohu Diovi? Něco nám o tom říkali v semináři. Aby se zmocnil Danae, která ho odmítala, proměnil se Zeus v déšť a zapršel na ni. Znásilnil ji tímto neobvyklým způsobem a ona otěhotněla. Voda prýštila a odskakovala od Zuzančina těla, pěnila na její pleti, stékala po ní a proměňovala ji v Danae. Byl jsem rád, že nejsem Zeus a že se nemusím uchylovat k takové sice božské, ale přesto sprosté lsti, a že Zuzanka mi patří o své vůli a že se jí můžu zmocnit, kdykoli se ve mně ozve touha. Vytrhla mi sprchu z ruky a obrátila ji proti mně. Nemám atletické tělo, nejsem samý sval a šlacha, spíš naopak, Zuzanka se však přesto na mě dívala s potěšením.

"Tak ty říkáš, paterku, že vůbec nezáleží na tom, jestli věříš nebo nevěříš v Boha?" Přitiskla se ke mně, aby proud vody padal na nás oba současně. Zvedla sprchu nad hlavu, ale po chvíli ji zatlačila mezi naše břicha a smála se, když voda stříkala na všechny strany. "No tak to bys mohl hodit za hlavu i přikázání nesesmilníš a..." "A?" "A propustit Albínu a vzít si za kuchařku mě. No co tomu říkáš?" "Veřejné mínění by se s tím nesmířilo a moje ovečky by utekly k páteru Kobzolovi." "Co na tom, velebníčku! Aspoň bys měl míň práce a zbývalo by ti víc času na mě," zasmála se. "Už budu muset jít," vzpomněla si, když jsem ji velkým huňatým ručníkem vytřel do sucha. Jak si přetahovala přes hlavu šaty, světlo na ní pohasínalo, až zase přede mnou stála v hluboké tmě. "Slyšíš? Co to je? Něco tady šramotí!" polekala se. Ale to nic není, to jenom tam v předsíni novorozené botičky shánějí něco do zobáčku," uklidnil jsem ji. Pustil bych ji dveřmi, ale Zuzanka vyskočila oknem. Po krátkém zaváhání jsem vyskočil za ní a dopadl do rozkvetlého záhonu mrkve a petržele. "Doprovodím tě domů." "Nahý?" ukázala na mě pobaveně. Nahota mi té noci připadala tak samozřejmá a přirozená, že jsem ji už ani nevnímal. Protože jsem u sebe neměl od fary klíče, nezbývalo mi než se vrátit stejnou cestou. A abych v předsíni nerušil novorozené botičky, zase jsem vyskočil oknem. Zuzanka na mě čekala s kolem v ruce. "Já jsem někdy tak nemožně spořádaná! Nevíš, proč jsem chtěla, aby ses oblíknul? Bylo by to tak zábavné, kdybys mě doprovázel nahý! Všechny spolužačky by mi to dobrodružství záviděly." Co jiného mohla její poznámka o spolužačkách znamenat, než že je připravená proměnit naši dosud tajnou lásku ve věc veřejnou? Vyhrnul jsem si nohavici, aby se mi nezapletla do řetězu, Zuzanka si sedla na tyč a vyrazili jsme. Turecký půlměsíc nás věrně doprovázel a jeho špičky byly ještě ostřejší než včera. "Máme kliku," vykřikla Zuzanka do větru, když jsme sjížděli z prudkého kopce, "že jsem tam na dvorku uviděla stát zrovna pánské kolo." "Cože, to kolo není tvoje?" ulekl jsem se. "No není! Můžu tě poprosit, abys je na zpáteční cestě vrátil? Nechtěla bych před tebou vypadat jako zlodějka." "Zuzanko, já bych tě nepřestal milovat, i kdybys kradla jako straka." "Paterku," zaradovala se, "ty bys mě nepřestal milovat, ať bych byla jaká byla?" Obrátila se, aby mě políbila, ale tím zvrátila naši rovnováhu, kolo sjelo z cesty a skončili jsme dole v mlýnském náhonu. Jen to řachlo! Vzhledem k tomu, že kolo bylo na cimprcampr, mohli jsme děkovat Bohu, že zařídil zázrak a uchránil nás od zranění. Nechtěl jsem ani pomyslet, co by si Albína domýšlela, kdyby mě lidé ráno našli, jak ležím se Zuzankou v krvi. Kolo by už nedali dohromady ani tak šikovní lidé jako bratranci Veverkové, tak jsme si se Zuzankou řekli, že na kolo zapomenem. Prostě je vymažem z hlavy, aby nás netrápilo zlé svědomí. "Od koho jsi je ukr... od koho sis je půjčila?" zeptal jsem se jen tak pro pořádek. "Nevím, vzala jsem je z prvního dvorku nalevo od fary."

"Tak to patřilo Břuskovi. Až se u zpovědi s lítostí přizná, že mu někdo ukrad kolo, pokárám ho, aby si na ně příště dával lepší pozor. Což myslím nebude až tak těžké, když už to kolo nemá. Ani zamykat už je nebude muset!" Sami bychom v hluboké tmě bloudili, ale turecký půlměsíc nám ukazoval cestu. Ze své výšky měl po krajině dobrý rozhled. "Zuzanko, kdes našla takovou hezkou modlitbu? I skřivan ji zpíval!" "Co jsem ji ráno odříkala u zpovědi? Ta je z Malého kancionálu nejobyčejnějších Písní a Modliteb k veřejným službám božím pro mládež křesťanskou. Podle pořádku kancionálu Bečákova sestavil František Vodička, děkan v Konici. Ve čtyřiadvacátém vydání knížka vyšla v roce 1893 v Olomouci." Zadýchala se, než to celé přeříkala. Protože nás nic nehonilo, sedli jsme si pod mez. Podle vůně jsem poznal, že kolem nás roste mateřídouška. Turecký půlměsíc se zastavil a čekal na nás. Toho už vůbec nic nehonilo! Kdybyste putovali po obloze více než čtyři miliardy let, na nějaké té hodince by vám taky nezáleželo. "Ten kancionál jsem ráno našla v kůlně mezi harampádím. Chvíli to trvalo, než jsem se naučila aspoň pár modliteb, proto jsem přiběhla do kostela pozdě. Taky jsem před zrcadlem nacvičovala, jak se předklonit, aby se mi při pokleknutí rozevřel výstřih. Že se ti líbilo, jak se ta moje prsa k sobě tulila?" "Dvé mladých blíženců srních," opravil jsem ji. "Celou cestu jsem utíkala. Kdybys věděl, jak jsem se bála, že už přijímání nestihnu!" Položila mi hlavu do klína a zahleděla se vzhůru do vesmíru, který se táhl až bůhví kam; nejspíš až někam, kde začíná nekonečno, v jehož nicotě už nepřebývá ani Bůh. "Představ si, že v kancionálu jsem taky našla modlitbu za císaře pána. Já ti jí kousek řeknu, chceš?" Abych nechtěl! "Bože, vylej požehnání na císaře našeho, dej mu šťastné panování a přej věku dlouhého," řekla hláskem, jakým se recituje ve školce. "Úžasná modlitba," pokračovala, jen co si uložila hlavu do mého klína pohodlněji, "protože Pán Bůh hlasy věřících vyslyšel a císař František Josef vládl kolik, šedesát šest let?" "Šedesát osm," opravil jsem ji. "Vládl tak příšerně dlouho, že už mu to lezlo na mozek, a tak vehnal národy do první světové války." Kdyby chtěl se mnou někdo jiný mluvit o modlitbě za císaře pána, otrávilo by mě to, ale se Zuzankou to bylo jiné. Pohyb jejích rtů mě vzrušoval, ať mluvila o čemkoli. "A co ještě sis z kancionálu zapamatovala?" "Poslouchej!" Přiklonila mi ústa k uchu jako při zpovědi. Její slova nebyla zvučná jako když se modlila v kostele u svatého přijímání, ale rozechvívala vzduch jen tak lehce, jako pohyb motýlích křídel. "Rozněť, ó Pane, v srdci mém více a více toužebnosti po nejsvětější svátosti, abych se připravila a v rouchu svatebním brzy se mohla blížiti k stolu tvému. Amen."

Hezká modlitba, zejména ta zmínka o rouchu svatebním. Pochopil jsem, že Zuzančina mysl se bez zakolísání ubírá ke svátosti manželské. Turecký půlměsíc kousek popošel, aby nám dal najevo, že už je čas jít. Poslechli jsme ho. Na dvorku jsme si naposled padli do náruče a s ústy na ústech jsme se loučili. A při tom loučení jsme vystáli díry, asi tak deset centimetrů hluboké. Zuzanka vytáhla nohy z děr a odběhla do chalupy. Stejně jako minule, nechala na dvoře svůj stín. Přitáhl jsem ho k sobě na schody, přikryl jsem se jím a stín usnul, když se předtím ještě stihl pomodlit. Po chvíli jsem s modlitbou na rtech usnul i já. A zase by mohl na scénu vystoupit Jan Karafiát a říct: "A pomodlili se a lehli a spali a spali a spali. To se jim to spalo!"

Co dělá ostravský spisovatel Miroslav Stoniš v létě?

5.8.2003, Moravskoslezský deník, str. 19, Kultura, Karel Vůjtek

Přednedávnem pořádně rozvířil prozaik, dramatik a básník Miroslav Stoniš hladinu českého literárního života, když v anonymní soutěži Knižního klubu v Praze získal první cenu rukopisem románu Paterek a pastýřka laní.V současné době je kniha po autorských korekturách a na knižních pultech by se měla objevit po prázdninách. A brzy po ní další Stonišova novinka Zpěv o láskách a rozkoších sodomských, kterou chystá k vydání nakladatelství Carpe diem. První otázka je tedy nasnadě.

Co dělá spisovatel v létě? Odpočívá?
To, co na jaře, na podzim, v zimě, po celý rok: píšu. Nový rozpracovaný román se jmenuje Vznešený pan Pavel a je to sci-fi. Odehrává se v neurčitém čase v budoucnosti, kdy lidstvo je na tom velice špatně - lidé jsou ubozí, krutí, zlí, nenávidí se ... Opravdu nic pěkného.

Vraťme se na chvíli k oceněnému románu.
Je to, jak už je u mě pravidlem, opět román o lásce, tentokrát mladého kněze ke studentce, odehrávající se v Beskydech. Ani tento román není opsán ze života, se skutečnou materií má málo společného. Všichni jeho hrdinové jsou tak trošku praštění a může se zdát, že ani nejsou z tohoto světa. Například markýz Gero, ztělesňující jisté tendence v naší společnosti, se v románu objevil nikoliv z mé, nýbrž ze své vůle, a už se z něho nedal vypudit. Z tohoto pohledu by se mohlo zdát, že je to román kritický a vážný, ale já si myslím, že je to román humoristický. Román, v němž jsem si hrál spolu s postavami a naprosto mi nezáleželo na tom, aby byl jakýmsi otiskem doby. Možná by se to dalo také říci, že je to hra se současností, ale v žádném případě s láskou, protože ta je hlavním hrdinou - paterkem brána velice, ba až tragicky vážně.

Myslíte při psaní na určitého, dejme tomu svého ideálního čtenáře?
Já musím psát tak, aby se to líbilo mně, a musím se u toho psaní bavit. Jakmile se začnu otravovat, je to k ničemu. Nedělám si plán, než začnu psát, nevím o své nové knížce nikdy nic. Mám jen jakousi nejistou představu, nechávám se vést tím, jak se to samo začíná rozvíjet.Objevují se postavy a dělají si, co chtějí.

Vybral byste si mezi svými knížkami tu vám nejbližší či takovou, o které si myslíte, že se vám nejlépe povedla?
To se v každém životním údobí mění, ale v současné době se mi asi nejvíce líbí Zpěv o láskách a rozkoších sodomských. Asi také proto, že jsem ho psal v době své mladosti v roce 1969. Nejniternější vztah mám asi k románu Paterek a pastýřka laní.

A na které knížce se vám nejlíp pracovalo?
Je to tisícistránkový román, který se nyní v páté nebo šesté verzi jmenuje Nevěsty ve starobylých košilích. Že se mi na tom pracovalo dobře, usuzuji z toho, že kdyby se mi to nepsalo dobře, tak to skončím, když to má dvě stě padesát stran. A já najednou zjistil, že těch stran je tisíc. Jiné vysvětlení pro to nemám. Jenže tak obsáhlý román nikdo nevydá.

Máte tip na nějakou letní odpočinkovou četbu?
Nevím, jestli bych dovedl rozdělit knížky na čtení dejme tomu k vodě a ty ostatní. Celý rok čtu knížky, které mě baví, takže i takové, které může někdo nazvat letní četbou.
Jsou to třeba všechny možné detektivky počínaje Francisem a Simenonem, stále se také vracím ke klasické literatuře, k Stendhalovi, Balzakovi, Dickensovi a k mým autorům nejmilovanějším: Vančurovi, Hrabalovi a Poláčkovi. Ale mám autory a knížky, které si teprve slibuji přečíst, například Tolstého tetralogii Vojnu a mír a Cervantesova Quijota.

A na krásnou letní krajinu?
Tou je pro mne Split a Diokleciánův palác.Moc se mi tam líbí nejen proto, že jeho kameny doslova dýchají historií starou dva tisíce let, ale pro nádherné moře za zády. Říkal jsem si, že to je místo, kam bych se okamžitě přestěhoval, kde bych mohl žít.

Tragédie valašského pánbíčka

4.10.2003, Mladá fronta DNES, str. 4, Východní Morava DAVID RÖSSNER A ČTK ,

Valašské Meziříčí vzpomíná na oslavovaného i proklínaného starostu Aloise Mikyšku

Valašské Meziříčí - Na svého někdejšího starostu a poslance, ale zároveň člověka, který ožebračil spoustu chudých Valachů, budou dnes vzpomínat obyvatelé Valašského Meziříčí.
Právě dnes uplyne totiž přesně sto let od okamžiku, kdy Alois Mikyška, první advokát na Valašsku a možná i na Moravě a ředitel Občanské záložny, spáchal sebevraždu. Tento muž se natolik zasloužil o nebývalý rozkvět města i Valašska, že o něm řada vděčných lidí mluvila s úctou a mnozí jej dokonce považovali za "valašského pánbíčka".

Obětavý Mikyška byl ale omylný člověk - svými chybami přivedl Občanskou záložnu k bankrotu, a tím v roce 1903 ožebračil množství drobných střádalů. Alois Mikyška působil ve Valašském Meziříčí od roku 1863, kdy si zde otevřel advokátní kancelář. Záhy se stal významnou osobností veřejného a společenského života. V letech 1874 až 1891 byl poslancem moravského zemského sněmu v Brně. Roku 1889 byl zvolen starostou. Ve funkci setrval až do své předčasné smrti.
"Mikyška najisto pochybil při administrativní správě vkladů. Jeho sebevraždu si političtí protivníci vyložili jako doznání. Nikdy se ale neprokázalo, že peníze střadatelů ukradl nebo zpronevěřil," říká historik a radní Ladislav Baletka (ČSSD), jenž se životem a dílem rodáka z Olbramkostela na Znojemsku podrobně zabýval a právě o něm vydal další publikaci.

"Přestože to byla rozporuplná osobnost, naše město může děkovat osudu za to, že se s Aloisem Mikyškou potkalo. Vzpomínku si rozhodně zaslouží," říká Baletka. Osud Mikyšky, postavy současně glorifikované i nenáviděné, inspiroval před časem i spisovatele Oldřicha Šuleře k napsání románu Sláva a pád valašského pánbíčka, která vyšla v nakladatelství Knižní klub v roce 1998.

"Mikyška je rozdvojená postava. Měl velkou zásluhu na obnově národního obrození ve druhé polovině minulého století na Valašsku. I na rozkvětu Valašského Meziříčí, ze zapadlého města jej dovedl do podoby valašských Atén, na druhé straně se dopustil mnoha chyb. Jako akvokát, ředitel záložny, starosta a poslanec řešil od jednoho stolu propletenec vztahů těchto institucí a tyto linie nezodpovědně prolínal až k osudovému pádu. Ovšem kdyby nebylo Mikyšky, nepadla by Občanská záložna, kterou založil, ale nebylo by ani města Valašského Meziříčí," řekl před časem Šuleř o postavě, která se stala předobrazem jeho románového hrdiny.

Smuteční vzpomínka na Aloise Mikyšku začne dnes v 9 hodin u budovy gymnázia a skončí v městské části Brňov, kde Mikyška zemřel. Část pietní akce se uskuteční i před jeho domem, kde je nyní Obchodní centrum Cimala.

Gero a hříšný páter

7.1.2004, Lidové noviny str. 25  Kultura  Milan Jjungmann

Miroslav Stoniš vydal v nakladatelství Knižní klub humoristickou prózu o knězi, který nedodrží celibát

LITERATURA

Literární cenou odměňuje nakladatelství Knižní klub každoročně nejzdařilejší z došlých rukopisů a nejlepšímu zajišťuje knižní vydání. Za rok 2003 se usmálo štěstí na ostravského prozaika, dramatika a básníka Miroslava Stoniše (nar. 1938).

Kniha, která z jeho vítězného rukopisu vzešla, má název Paterek a pastýřka laní - žánrově je označena jako humoristický román. Od doby, kdy autorův krajan František Sokol-Tůma v románu Celibát pojednal o stejném tématu jako o životním dramatu, už čas mnohokrát oponou trhnul, takže se z bezručovského uhlobarona markýze Gera stal veleúspěšný tunelář, a problém kněze, jehož u SokolaTůmy celibát trápí, vyřeší "paterek" (čti páter!) Ignác sňatkem se Zuzankou, jež ovšem oplývá všemi ženskými vnadami. Ale i humoristický román musí mít přece jen trochu dějového napětí.

Takže: paterek Ignác požádá vrátného na biskupství, aby mohl jako "páter Vyklouz" opustit svou horskou faru. Zuzančin otec se sice v městských night clubech věčně opíjí, ale v tomto kraji prý pijí všichni, takže to není žádné neštěstí. Zuzanka složí úspěšně maturitu z díla místních básníků Jindřicha Zogaty, Wilhelma Przeczka a Theofila Halamy. Markýz Gero, jezdící v kočáře s čtyřspřežím, obklopen svůdnými odaliskami a chráněn zdatnými bodyguardy, nabídne novomanželům Ignác je teď bezdomovcem - byt ve své přepychové vile. Jenže ženské jsou proradné. Zuzanka, do té doby zamilovaná po uši do paterka, se po přestěhování zhlédne v bohatství markýze Gera. I narodí se jim brzy roztomilý chlapeček Honzík.
Paterkovi nezbývá, než aby se jako nezaměstnaný obrátil na úřad práce, kde je však také erotická sodoma a gomora. Nakonec odevzdá dobrotivému markýzovi negativní lustrační osvědčení, je přijat za Gerova zaměstnance a přivázán za nohu v jeho paláci natírá vzácný olivový plot olivovým olejem. Je šťastný: poznává na vlastní kůži, že svoboda je opravdu poznaná nutnost.

Stoniš tedy toto téma karikuje, zesměšňuje a komediálnost uzlových příhod zdůrazní zasazením do dnešní doby privatizací, tunelování apod. Krajový kolorit dodává humoresce bezručovský uhlobaron "markýz Gero", nyní arci veleúspěšný bankovní tunelář.

Vše se v dobré obrátí

Humoristický román nemůže samozřejmě končit katastrofou, proto se všechno v dobré obrátí, spokojenost je na všech stranách. Stoniš je zkušený a mnohostranný spisovatel, vypráví svůj příběh se zřejmým zřetelem k slezskému kraji a překračuje jeho hranice tím, že zesměšňuje a karikuje současný vývoj celé země. Používá všemožných tvárných prvků, které mu zvolený žánr nabízí a dovoluje: do humoristicky laděného proudu ukápne tu trochu ironie, tu lehké parodie, nejvíc však nadsázky a nonsensu - nikdy však netne falší prorostlou demokracii spáry satiry, spokojuje se s fraškovitostí situací i postav. Ještě že se nedal svést líčením erotických scén s nevybíravým naturalismem - je v tomto ohledu mile staromódní a nepostmoderní, předvádí tzv. postelové scény pouhým náznakem a s jistou cudností.

Bohužel fraškovitost celku Stonišovi zbraňuje, aby mohl zasahovat naše dnešní ekonomické a politické neduhy bezohlednými, ostřejšími šlehy. Všechny tyto příležitosti jsou nešťastně promarněné, nová svoboda tu má příliš mnoho temných koutů. Nijak zvlášť komplikovaný příběh má ke svému prospěchu poetickou vylehčenost, kterou čtenáři zajisté ocení. Navíc jsou takřka všechny hlavní postavy dobře prokresleny. Příběh z kraje "markýze Gera" nám všem v českém oudolíčku nastavuje tedy zrcadlo dosti křivé a bizarní. Na velkou satiru o naší době si ale budeme muset ještě počkat.

Miroslav Stoniš:  Od dětství jsem býval v jednom kuse zamilován

Dobré čtení 2003  Denisa Novotná

19. března 2003 vyhlásila porota pod vedením literárního historika Antonína Jelínka vítěze 8. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Tentokrát se porotci shodli na románu Miroslava Stoniše Paterek a pastýřka laní.  Šťastný autor převzal prémii 50 000 Kč a jeho kniha vyjde  na podzim letošního roku. Ačkoli jsou v České republice desítky literárních cen, jen minimum z nich je vyhlašováno nakladatelstvími.  Knižní klub je tedy v této aktivitě ojedinělý - nabízí možnost publikovat původní dílo, garantuje vydání a autora odměňuje prémií. Stonišův humoristický román vypráví příběh lásky mladého moravského kněze a osmnáctileté dívky, jež vyústí ve zběhnutí preláta z katolické církve. "U nás ve Slezsku  lidé říkali knězi „paterku," vysvětlil autor zdrobnělinu v názvu románu. Pětašedesátiletý Ostravák Miroslav Stoniš  je známý jako dramatik a scénárista televizních a rozhlasových her.

Vaši hrdinové házejí za hlavu biblické přikázání „nesesmilníš“. Svým románem se strefujete do celibátu, potažmo do katolické církve  – a to nejenom prostřednictvím selhání mladého velebníčka …
Přikázání mohou být jakákoliv a čím jsou tvrdší, tím častěji se porušují,  protože příkaz je vždycky svým způsobem něco proti lidské přirozenosti. V okamžiku, kdy paterek vidí, že kvůli lásce přestává sám sebe ovládat, jde za panem biskupem a vzdává se svého zaměstnání. Nemám v nejmenším úmyslu stavět se proti kterékoliv církvi, tím méně proti Bohu. Vždyť koneckonců biskupství, vrchnost mého hrdiny,  se k paterkovi zachová velice pěkně.

Téma lásky jako osvobozujícího aktu provází vaši tvorbu od jejího počátku až dodnes…
Píši o tom, nač nejčastěji myslím, co se mě nejvíce dotýká. Od dětství jsem býval v jednom kuse zamilován a soudím, že dřív než ostatní kluci. Ty chvíle byly nejkrásnější v mém životě a proto jsem také začal psát. Moje literární začátky byly milostné dopisy, které jsem nikdy neodeslal.

Dnešní doba přeje jednoduchosti, klipovému vnímání – a to se týká i literatury. Váš jazyk je však květnatý, lyrický, přímo vančurovský…
To jsem strašně rád, že jste vzpomněla Vladislava Vančuru! Poprvé jsem ho četl v osmnácti devatenácti letech a byl jsem tak uchvácen a tak pod jeho vlivem, že mi trvalo velice dlouhou dobu, než jsem  se z  Vančurova sevření  oprostil. Ale miluji ho dodnes a nedám na něj dopustit, i když si uvědomuji, že je to autor, který nikdy nebude miláčkem davu. Je to nádherná četba! 

Když jste přijímal Literární cenu Knižního klubu, vaše žena plakala dojetím. Co znamená ocenění pro vás?
Žena byla dojatá i za mě. Pro mě to znamenalo moc. Za prvé, že kniha vyjde – to je opravdu veliké štěstí. A pak také ta cena samotná, padesát tisíc, je v tuto chvíli vytržením trnu z paty.