Literární cena Knižního klubu

Mediální ohlasy Literární ceny KK 2001

Literární cenu Knižního klubu letos získala Hana Androniková

4.4.2001, Hospodářské noviny, str. 13, kultura, (jh)

Již pošesté bylo včera vyhlášeno jméno vítěze Literární ceny, kterou organizuje nakladatelství Knižní klub. Pětičlenná porota složená z literárních odborníků se letos rozhodla cenu udělit Haně Andronikové za její debut Zvuk slunečních hodin. Porotci se shodli na tom, že prvotinu třiatřicetileté autorky lze označit za vyzrálý, čtivý a přitom kultivovaný román, který přirozeným způsobem spojuje několik rovin (Baťův Zlín, Indie, Amerika), časových pásem a zároveň i žánrů. Příběh po obsahové stránce připomíná rodinnou ságu - ústřední postavou a zároveň vyprávěčem je Daniel Keppler, český emigrant ve Spojených státech, kterému se po letech podaří rozmotat uzel osudů rodinných příslušníků. Kromě 50 tisíc korun zahrnuje ocenění také možnost vydání knihy, což garantuje samotný Knižní klub. Román Zvuk slunečních hodin by se v knihkupectvích měl objevit na podzim tohoto roku. Literární soutěže se může zúčastnit kdokoliv - podmínkou je, aby přihlášený rukopis splňoval formu novely nebo románu, limitován je rozsahem 200 - 400 stran a musí jít o dosud nepublikované dílo v českém jazyce. Uzávěrka příštího ročníku je 31. prosince.

Zvuk slunečních hodin získal literární cenu

4.4.2001, Mladá fronta DNES, str. 3, Region Praha, (ček)

P r a h a - Dalšího mladého a perspektivního autora našel šestý ročník Literární ceny Knižního klubu. Stala se jím třiatřicetile tá Hana Androniková, která svůj debutový román pojmenovala Zvuk slunečních hodin. Hrdinou této propracované rodinné ságy je vypravěč Daniel Kappler, který dětským pohledem vnímá dobu druhé světové války.

Pospíšil má rád literáty

8.4.2001, Nedělní Blesk, str. 30, Společnost, (dan)

"Někdy mně trvá celý jaro, než se tak trochu rozjařím..." zpíval Luboš Pospíšil v pražské kavárně paláce Adria, kde se tento týden udělovala literární cena Knižního klubu. Kdysi bouřlivák s dlouhými blonďatými kudrnami, dnes umírněný otec dvou dětí se ve společnosti objevuje pouze sporadicky. "Nejsem na to ten správný typ, hraju s kapelou po klubech a teď jsem dokončoval svou devátou desku. Mám ale rád setkání literátů nebo básníků, zpívám na texty Pavla Šruta, který dostal loni Cenu Jaroslava Seiferta," řekl nám zpěvák, který třináct let vystupoval se skupinou C&K Vokal a proslavil se například písní Vzpomínka na venkovskou tancovačku. Vítězkou soutěže, v níž porota posuzovala 40 románů, se stala Hana Androniková (34) se svou prvotinou Zvuk slunečních hodin.

Knižní klub udělil pošesté literární cenu

12.4.2001, Lidové noviny, str. 20, Literatura, kul

PRAHA - Nakladatelství Knižní klub, které patří do společnosti EUROMEDIA GROUP už pošesté od roku 1996 odměnilo dosud nepublikovaný rukopis svou literární cenou. Nejdůležitější podmínky účasti jsou: dílo napsané v českém jazyce musí splňovat formu novely nebo románu a je limitováno rozsahem 200 # 400 stran. Rukopisy je možné zasílat vždy do 31. 12. každého roku a v následujícím roce jsou vyhlášeny výsledky. Díla hodnotí pětičlenná odborná porota, jejíž složení se každý rok částečně mění. Autor vítězné práce je oceněn prémií ve výši 50 tisíc korun, rukopis získá knižní podobu na podzim téhož roku, kdy byla cena udělena. Letošní vítězkou se stala Hana Androniková (nar. 1967 ve Zlíně), a to za kompozičně propracovanou rodinnou ságu Zvuk slunečních hodin. Oceněný příběh je soustředěn kolem postavy vypravěče Daniela Kepplera, narozeného ve 30. letech, a kolem osudů jeho rodičů. Vše začíná příletem americké rodiny do Colorada, kde se ubytuje v penzionu paní Vanierové. Brzy se dozvídáme, že hlava rodiny, Daniel Keppler, je z Čech a že jeho otec Tomáš pracoval jako stavitel pro Baťu. Baťa ho poslal pracovat do Indie, a tak se před námi rozvíjí zajímavý děj, viděný Danielovýma dětskýma očima. Debut Hany Andronikové byl hodnocen jako vyzrálý, čtivý, a přitom kultivovaný román, který přirozeným způsobem spojuje několik rovin, časových pásem a zároveň ižánrů. V porotě letos zasedli: Antonín Jelínek (předseda Obce spisovatelů, literární historik), Petr A. Bílek (literární kritik a publicistka), Eva Hauserová (spisovatelka a publicistka), Aleš Knapp (literární kritik a publicista) a Ondřej Pfeffer (nakladatelský redaktor).

Zvuk slunečních hodin

20.4.2001, Hospodářské noviny, str. 8, Víkend - kultura

Debut Hany Andronikové je podivuhodně vyzrálým, čtivým a zároveň kultivovaným románem, který přirozeným způsobem spojuje několik rovin, časových pásem i žánrů.

Kompozičně propracovaná rodinná sága Zvuk slunečních hodin je soustředěná kolem postavy vypravěče Daniela Kepplera, narozeného ve 30. letech, a kolem osudů jeho rodičů. Příběh začíná příletem americké rodiny do Colorada, kde se ubytuje v penziónu paní Vanierové. Brzy se dozvídáme, že hlava rodiny, Daniel Keppler, je z Čech a že jeho otec Tomáš pracoval jako stavitel pro Baťu. Baťa ho poslal pracovat do Indie, a tak se před námi rozvíjí zajímavý děj viděný Danielovýma dětskýma očima. Matka Ráchel je Židovka a zná dobře indickou mytologii, proto Danielovo dětství provází řada legend a pověstí. Rodina se vrací do Československa těsně před německou okupací a nestačí už uprchnout. Ráchel jde do transportu, syn Daniel se v posledním roce války musí skrývat. Shodou okolností se ukáže, že majitelka penziónu, paní Vanierová, prožila válku v koncentračních táborech právě s Ráchel - a tak se syn konečně dozvídá o osudu matky... Autorka románu Hana Androniková (1967) vystudovala Filozofickou fakultu KU, obor angličtina - čeština. Pracovala jako personální ředitelka, v současné době je na volné noze. Zvuk slunečních hodin byl oceněn v letošním, šestém ročníku soutěže o Literární cenu Knižního klubu. Jde o autorčino první dílo, které se dočká vydání. Zde je úryvek: Jednou v Indii ho napadla, že se jí nelíbí, s jakou liknavostí se podílí na výchově. Pohodil hlavou. Otcovo sebeovládání je pro dítě to nejlepší ponaučení, prohlásil. To ji zaujalo.

- Tys četl Demokrita?
- Koho to?
- Demokritos z Abdér. Řecký filozof.
- Toho neznám. Měl bych? Kde bydlí?
- Měl bys ho znát, protože jsi řekl přesně to, co řekl on před víc než dvěma tisíci let.
- To musel být sympaťák.
- Byl to materialista. Tak není divu, že jste zajedno!

Pohnul s ní. Zmírnila trest na jeden týden. Sedm dní, sedm nocí a neuvěřitelná muka. Každý den jsem pozoroval led na řece a prosil ho, aby vydržel. Když trest vypršel, na řece plavaly obrovité kry. Bylo to mrzuté, ale ani kry nebyly úplně k zahození. S klukama jsme se vyblbli. Sehnali jsme si klacky a pošťuchovali kusy ledu, zmáčení a prokřehlí jsme se trumfovali, kdo přejde řeku suchou nohou. Skákali jsme z jedné kry na druhou až na opačný břeh. Balancoval jsem na kusu ledu, když se objevila. Máma. Bylo neuvěřitelné a naprosto nepochopitelné, jak mě skoro pokaždé vyhmátla při nějaké lumpárně. Věděl jsem, že budu mít dalšího zaracha. Dalo se očekávat něco jako totální zákaz vycházek a nějaký nepříjemný úkol návdavkem. A máš utrum, říkávala při takových příležitostech. Skočil jsem na kru kousek od břehu, zapíchl klacek do vody a frajersky na ni zamával, aby si kluci nemysleli, že mě má úplně v hrsti. Ve vteřině nabraly věci rychlý spád. Klacek se zlomil. Kra, rozhoupaná a kluzká, mámin vytřeštěný zrak, rty roztažené dokořán a neúprosná tíha vlastního těla. Krátký let nebo spíš volný pád. Žbluňknutí. Zahučel jsem pod hladinu. Jehly a špendlíky, bolest jako nože, střepy. Ani nevím, jak jsem se dostal z vody a jak mě dovlekla domů. Ztracená paměť přitékala s teplou vodou. Vana a máminy ruce, konejšivý hlas. A pak znovu zatmění. Tátu jsem vnímal jako v mlze, silné ruce mě odnášely. Říkal něco mámě, pevně a přímočaře. V horečkách jsem se vracel do dusných ulic Kalkaty. Všechno bylo temné a černé jako oči Sávitrí. Uprostřed horkého indického léta jsem se poprvé zamiloval. Už si nevzpomínám proč, ale vylezl jsem z postele dřív než obvykle. V chodbě jsem se srazil s Kavitou. Postávala u okna do ulice, ruce zasazené v bok, jako by chtěla zastavit lavinu tuku, která jí tekla přes boky. Když mě zaregistrovala, vykřikla: Pojď se podívat! Jen se podívej na tu Šivorovic bosorku! Lůza! Kavita i Zam zjevně ohrnovali nos nad každým z nižší kasty, nad žebráckou chamradí, která se válela v ulicích Kalkaty.

Přes ospalky jsem mžoural dolů. Rozčepýřená holčička, obkročmo na vychrtlé mule, vlasy v umolousaných pramíncích jako háďata v roští, umouněný obličej a divoké, trpké oči. Hadrnice, odrbaná a špinavá, obalená kusem proděravělé pytloviny, zápolila s podvyživenou kostrou. Klacek v ruce, vší silou jím švihala, držela ho jako meč; za zadkem jednooké muly poskakoval dvoukolák naložený klestím, jen tak, halabala, div se to nesypalo za ním. Kavita natáhla ruku s napřaženým ukazovákem. Vidíš ji? Bosorka. Dřív jezdíval starý, ale ten už brzy zaklepe, chcípá v té jejich barabizně, už neusedí ani na posteli, tak posílá tu ďáblici. To je osud! Špatná karma. Stoupal jsem si na špičky a přiškrceně sípal. - Jak - jak se jmenuje? - Sávitrí. Sávitrí. Osud. Bosé nohy, hrubá, zčernalá kůže na patách, zabodává je do slabin sotva lezoucího kostlivce. Sávitrí, opakoval jsem si v duchu. Sávitrí. Tupé drncání dřevěných kol na dlažbě. Ach, Sávitrí, moje ubohá Sávitrí. Zvuk jejího jména a dopadání klacku na vypelichanou srst, ty rány se zařezávaly do mojí dětské duše jako uzda do tlamy zchváceného zvířete. Ta tvář stažená vypětím a zlobou, dětská, nevinná a nádherná, znetvořená do šklebu skřeta, nelidská a šílená. Díval jsem se do ní. Sávitrí. Mohlo jí být tolik co mně, možná trochu víc, ale bylo to, jako by žila dlouho, dávno přede mnou. Byla starší o několik životů. O utrpení, které jí osud vepsal do tváře. A já jsem se díval a cítil závrať. Záplava odporu a lásky. Štítil jsem se na ni jenom pohlédnout a nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Chtěl jsem utéct a schovat se, chtěl jsem se rozběhnout k ní a vzít otěže a klacek a zahnat osud. Ale stál jsem, nohy přimražené k dlažbě, ruce přiškvařené k parapetu, a nemohl se nadechnout. Byla jako Kali. Rudé oči a tmavá pleť, hranaté a strhané rysy. Krvavá Kali. Viděl jsem ji na obrázku, vlasy volně vlající, nesvázané, zuby jako tesáky, s hrozivým řinčením jela na lvu do boje, aby zastavila démona Raktabiju. Ozdobená uťatými hlavami, údy a vnitřnostmi všech, kteří ji zkřížili cestu. Rozlícená Kali se zklidnila, teprve když před ní padl na kolena sám Šiva, její muž. V tu chvíli bohyně objala manžela, shodila ze sebe hrůzostrašnou podobu a proměnila se v Gauri, krásnou všeobjímající matku. Sávitrí byla zakletá. Chtěl jsem před ní padnout na kolena.

Chtěl jsem, aby se proměnila. Chtěl jsem na ni zakřičet, zavolat, zastavit ji, tolik jsem chtěl něco udělat. Byla divoká a nespoutaná. Neodvážil bych se pípnout. Nikdy bych se ji neodvážil oslovit. Směsice soucitu a hrůzy, něhy a odporu mi uvízla na patře, byla hořká a trvalá. Nikdy jsem na ni nezapomněl. Vyháněl jsem ji ze svých snů, ze svého života, ale každé ráno jsem vstával, spáč spáčů, s kuropěním se hrabal z postele a vyhlížel bosorku Sávitrí. Miloval jsem ji. Byla zakletá. Zatracená. Chtěl jsem ji vysvobodit, ale dělila mě od ní neviditelná mříž, skleněná hráz, přes kterou jsem na ni nemohl dosáhnout. Po dvou týdnech ranního vstávání jsem odjel do školy. Anglická škola mi nevadila, jenom mi chyběla máma. Myslíval jsem i na tátu, ale nepostrádal jsem ho ani zpola jako mámu. Asi proto, že věčně nebyl doma. Po čtvrt roce jsem tam onemocněl. Záchvat malárie. Rodiče si pro mě přijeli a vzali mě zpátky do Kalkaty. Máma uplakávala a doktoři do mě cpali chinin. Prvok z řádu hemosporidií mi trhal červené krvinky a játra. Hned první ráno po příjezdu do Kalkaty jsem se zmátožil a s horečkou čekal u okna. Sávitrí nepřijela. Už nikdy nepřijela. Ale celý život mě s vervou sobě vlastní pronásledovala v záchvatech malárie. Vracela se, na prašivé mule zapřažené do rozklechtaného vozíku, oči podlité krví jako Kali, pokaždé jsem ji viděl, znovu a znovu, zmítaný záchvěvy zimnice. Horečka měla podobu Sávitrí. Poblouznění mělo její jméno, opakoval jsem ho jako modlitbu a bezradná matka netušila, koho k sobě volám. Sávitrí. Dodnes ji mám v krvi.

Snem vyhlašovatelů soutěže o Literní cenu zaštítěné nakladatelstvím Knižní klub, jež je součástí skupiny Euromedia, bylo najít "mladého, perspektivního autora". V prvních ročnících se ovšem nejlépe vedlo autorům již zkušeným - Rudolfu Čechurovi, Davidu J. Novotnému a Oldřichu Šuléřovi. Až v roku 1997 se sen naplnil - zvítězila mladá autorka, Věra Chase. V ročních odstupech ji pak následovali Taťjána Nálepková, Jan Poláček a Hana Androniková. Pravidla soutěže praví, že oceněná práce má být skutečně hodnotným dílem, na něž se neklade požadavek komerční úspěšnosti. Autor vítězné práce je oceněn prémií ve výši 50 tisíc korun, zároveň je také garantováno vydání jeho díla: Kniha vychází na podzim téhož roku, kdy byla cena udělena. Nejdůležitější podmínky účasti v soutěži o Literární cenu Knižního klubu jsou: Dílo musí splňovat formu novely nebo románu, je limitováno rozsahem 200 až 400 stran a musí jít o dosud nepublikované dílo napsané v českém jazyce. Rukopisy je možné zasílat vždy do 31. 12. každého roku a v následujícím roce jsou vyhlášeny výsledky. Díla hodnotí pětičlenná odborná porota, jejíž složení se každý rok částečně mění. Předsedou poroty letošního, šestého ročníku byl literární historik a předseda Obce spisovatelů Antonín Jelínek; členy literární kritik Petr A. Bílek, spisovatelka a publicistka Eva Hauserová, literární kritik Aleš Knapp a nakladatelský redaktor Ondřej Pfeffer. V prvním kole dostane každý z porotců určité množství rukopisů, z nichž vybere ten nebo ty, které doporučuje do kola druhého. Tento úzký okruh rukopisů pak čtou všichni porotci. Při závěrečném zasedání porota určí vítěze. Všechny zaslané rukopisy posuzuje porota anonymně, tzn. rukopisy jsou označeny čísly a totožnost autorů je odhalena až po stanovení vítěze.

Kdo slyšel sluneční hodiny?

25.4.2001, Vlasta, str. 64, Panoráma, (og)

Nejspíš autorka románu Zvuk slunečních hodin, čtyřiatřicetiletá Hana Androniková ze Zlína, jejíž stejnojmenné dílo zvítězilo v 6. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Úkolem anonymní soutěže je nacházet výrazné literární talenty původních českých děl. Práce musí splňovat formu novely či románu, je limitována rozsahem 200-400 stran a nesmí být předem publikována. Uzávěrka je vždy do 31. 12. běžného roku. Vítězná próza Zvuk slunečních hodin je rodinná sága, sledující osud české rodiny od 30. let, jejím prostředím je vedle Čech také Indie či Amerika. Kniha se objeví na pultech letos na podzim.

Literátský talent je ze Zlína

27.4.2001, Rovnost, str. 9, Kultura, (kp)

Debut Hany Andronikové vyjde v Knižním klubu letos

PRAHA, ZLÍN. Knižní klub - součást společnosti Euromedia Group - začal před šesti roky hledat formou literární soutěže mladé talenty.

V prvních ročnících se to nepodařilo, soutěž obeslali vesměs zkušení autoři, teprve od třetího ročníku se prosadilo debutující spisovatelské mládí - Věra Chase, Taťjána Nálepková a Jan Poláček. Letos porota ze čtyřiceti předložených prací vybrala naprosto jednomyslně román Hany Andronikové , rodačky ze Zlína. Ve svém debutu Zvuk slunečních hodin vytvořila jakousi rodinnou ságu svých předků. Literární historik doc. dr. Antonín Jelínek, předseda poroty a zároveň předseda Obce spisovatelů, hodnotí její práci jako "vyzrálý, čtivý a přitom kultivovaný román", který přirozeným způsobem spojuje několik rovin. Je zde zachycena atmosféra Baťova Zlína, Indie jako země mýtů a legend (viděná očima malého chlapce, který tu žije se svými rodiči při budování Baťova závodu) a konečně se v časově posunutém pásmu objevuje i Amerika, kde se hrdina jako dospělý muž dozvídá o posledních dnech své matky - Židovky ve vyhlazovacím koncentračním táboře. Román ale nepostrádá prvky humoru a mystiky. Mladá spisovatelka dostala za svůj román padesát tisíc korun a příslib nakladatelství, že se její práce ještě letos dostane do rukou čtenářů. Talentovaná autorka se přiznala, že má zvláštní slabost k Zlínu a jeho architektuře a silný vztah k nejstarší generaci.

Vítězný rukopis literární soutěže

30.4.2001, Právo, str. 14, Kultura (cg)

Zvuk slunečních hodin se jmenuje rukopis Hany Andronikové (1967), který byl oceněn při anonymním hodnocení porotou šestého ročníku literární soutěže Knižního klubu 2001. Na podzim tak vyjde tato próza inspirovaná peripetiemi života rodiny Baťova stavitele, podstatná část je ale věnována osudu jeho ženy Ráchel. I když jde o prvotinu, autorka osobitým literárním stylem vypráví především její zážitky z Terezína a Osvětimi.

Kulturní tipy

12.12.2001, Hospodářské noviny, str. 32, servis

KŘEST KNIHY VÍTĚZKY LITERÁRNÍ CENY
V divadelní kavárně v Paláci Adria bude v 15 hodin pokřtěna kniha Zvuk slunečních hodin autorky Hany Andronikové, která zvítězila v 6. ročníku Literární ceny Knižního klubu.

Nominace na cenu Litera připomínají seznam knih, které stojí za přečtení

27.3.2002, Hospodářské noviny, str. 12, kultura, Ivan Matějka

Laureáti nové knižní ceny s názvem Litera budou známi do tří týdnů. Odborné poroty včera zveřejnily nominace v jednotlivých kategoriích. Vítězné tituly ovšem budou vybírat už všichni porotci. O románu roku bude tedy rozhodovat stejně jak literární kritik, tak botanik z poroty pro oblast populárně naučnou. A o tom, která ze tří navržených knih zvítězí v naučné kategorii, rozhodnou nejen specialisté z geologického a fyzikálněchemického ústavu, ale také členové Obce překladatelů, Obce spisovatelů či PEN klubu. Výroční cena Litera je letošní novinkou. Vyhlásilo ji občanské sdružení stejného jména, v němž své síly spojily všechny významné české profesní organizace, svazy a instituce, které mají co do činění s literární tvorbou i knižním podnikáním - od Akademie věd po Svaz českých nakladatelů a knihkupců. Litera si za cíl klade propagaci kvalitní literatury a dobré knihy obecně. I seznam nominovaných knih může být vnímán jako doporučení, které knihy zaručeně stojí za přečtení. Stále však je to jen pouhý zlomek z kvalitní produkce, která se loni objevila v knihkupectvích. Čistě statisticky si nejlépe vede nakladatelství Paseka. Na seznamu osmnácti nominací obsadilo pět příček ve čtyřech kategoriích. Mezi autory pak vede Jiří Gruša s dvěma tituly.

Nominace na výroční knižní ceny Litera za rok 2001

• Nakladatelský čin: Henri Pourrat: Kašpar z hor (Literární čajovna Suzanne Renaud), Jürgen Serke: Böhmische Dörfer - Putování opuštěnou literární krajinou (Triáda), Tomáš Pěkný: Historie Židů v Čechách a na Moravě (Sefer)
• Překladové kniha: Salman Rushdie: Zem pod jejíma nohama (přeložil Pavel Dominik, Paseka), Jiří Gruša: Česko - návod k použití (přeložili Mojmír Jeřábek a Jiří Gruša, Barrister & Principal), Básníci soumraku (přeložil Jiří Pelán, Paseka)
• Populárně naučná literatura: Josef Alan a kolektiv: Alternativní kultura (Nakladatelství Lidové noviny),Jan Dungel, Karel Hudec: Atlas ptáků ČR a SR (Academia), Vít Vlnas: Princ Evžen Savojský (Paseka)
• Próza: Jáchym Topol: Noční práce (Torst/Hynek), Petr Ouředník: Europeana (Paseka), Miloš Urban: Hastrman (Argo)
• Poezie: Vít Slíva: Grave (Host), Petr Maděra: Komorní hůrka (Host), Jiří Gruša: Gruša's Wacht am Rhein (Paseka)
• Objev roku: Hana Androniková: Zvuk slunečních hodin (Knižní klub), Radek Malý: Lunovis (BB art), Petr Fabián: Dům mezi okny (H&H)

První česká knižní cena s televizní show

27.3.2002, iDNES.cz, str. 0, Literatura / Kultura Alice Horáčková

Dáme vědět o dobrých knihách, slibují organizátoři

Nová česká knižní soutěž Magnesia Litera vyhlásila v úterý favority na první nositele těchto trofejí. Mezi nominovanými tituly v šesti "specializovaných" kategoriích je Atlas ptáků České a Slovenské republiky stejně jako Noční práce Jáchyma Topola, sbírka poezie Jiřího Gruši či román Salmana Rushdieho. Ať je to poezie, próza, překlad nebo populárně naučný spis, kterýkoli z těchto osmnácti titulů má pak šanci stát se i nejlepší knihou loňského roku. Poslední, osmou kategorií je cena za přínos české literatuře.Podle občanského sdružení Litera, jež za tímto kláním stojí, půjde o nejšířeji koncipované literární ocenění v Česku, které má na rozdíl od stávajících poct odrážet vskutku aktuální dění na tuzemském trhu; v letošních nominacích jsou proto jen knížky s vročením 2001. "První ročník je pokusem upoutat pozornost veřejnosti směrem ke knihám a upozornit ji na tituly, které si to zaslouží," stojí v prohlášení pořádajícího sdružení, v jehož výboru jsou knihkupec Jan Kanzelsberger, literární kritik Vladimír Karfík a publicista a redaktor časopisu Týden Pavel Mandys. "Nejlépe by bylo samozřejmě spojit prestiž s popularitou," plánuje Mandys.

Zázemí má dodat novému ocenění účast významných českých institucí, které delegovaly zástupce do pěti porot: Akademie věd, České centrum PEN klubu, Obec překladatelů, Obec spisovatelů, Svaz českých knihkupců a nakladatelů a Nadace Český literární fond. Zatímco o vítězích v jednotlivých kategoriích rozhodne vždy jedna z pětičlenných odborných komisí, o hlavní ceně Magnesia Litera 2001 - spojené s prémií sto tisíc korun - bude hlasovat všech pětadvacet porotců najednou. To má zaručit erudovanost i větší pestrost názorů - stejnou váhu bude mít slovo pracovníka Ústavu fyzikální chemie i knihkupce, literárního kritika, spisovatele či překladatele.

Do obecného povědomí by se nové klání mělo vžít hlavně zásluhou slavnostního vyhlašovacího ceremoniálu, který se koná 20. dubna v sále pražské Městské knihovny a o den později jej bude vysílat druhý program České televize. Večer bude moderovat Jolana Voldánová a účast na něm přislíbili Marek Eben, Jiří Stránský, Hana Hegerová, Jiří Suchý a Jitka Molavcová, Michal Viewegh a Libuše Šafránková.

"Z ceny mám radost. V té záplavě knížek se nedokážete zorientovat. A Litery prstem ukážou na kvalitu," těší se Jaroslav Císař ze Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Sám před lety uvažoval o soutěži Český Paegas, ale ztroskotal na nedostatku financí. Od Liter si slibuje především knižní a literární show.

Nezastíní ovšem nová literární cena ty současné, byť úzce profilované? Ocenění v oblasti původní beletrie jdou do desítek, do televizního zpravodajství se dostane ještě tak Státní cena, Cena Jaroslava Seiferta nebo Cena Karla Čapka. Miroslav Balaštík z brněnského literárního měsíčníku Host sice očekává jistý konkurenční boj, spíše se však těší na provětrání stávajících praktik. "Stále se mluví o stejných autorech a literární ocenění tenhle stav odráží. Dávala se zasloužilým spisovatelům a na nové tady moc prostor nebyl. Vezměte si laureáty z devadesátých let - jako by česká literatura skončila v šedesátých letech. Doufám, že Litery to prolomí," míní.

Zaznívají však i opatrnější prognózy. "Cena pro mě není zárukou. Jak chcete poměřovat Patrika Ouředníka a Jáchyma Topola? Já těmhle monstrózně koncipovaným cenám moc nevěřím," říká pražský nakladatel Joachim Dvořák. Nicméně za jedno by byl Literám vděčný. "Kdyby jejich jediný efekt byl, že se zvýší popularita původní české tvorby, tak je dobře, že v Karlových Varech upustili z kohoutku," dodává s narážkou na sponzory.

NOMINACE NA VÝROČNÍ CENY MAGNESIA LITERA ZA ROK 2001

Litera za objev roku
Petr Fabián: Dům mezi okny (H&H)
Hana Andronikova: Zvuk slunečních hodin (Knižní klub)
Radek Malý: Lunovis (BB Art)

Litera za poezii
Vít Slíva: Grave (Host)
Jiří Gruša: Grušas Wacht am Rhein aneb Osamělé ghetto (Paseka)
Petr Maděra: Komorní hůrka (Host)

Litera za prózu
Patrik Ouředník: Europeana (Paseka)
Jáchym Topol: Noční práce (Hynek/Torst)
Miloš Urban: Hastrman (Argo)

Litera za nakladatelský čin
Henri Pourrat: Kašpar z hor (Literární čajovna Suzanne Renaud)
Jürgen Serke: Böhmische Dörfer - Putování opuštěnou literární krajinou (Triáda)
Tomáš Pěkný: Historie Židů v Čechách a na Moravě (Sefer)

Litera za překladovou knihu
Salman Rushdie: Zem pod jejíma nohama (přeložil Pavel Dominik, Paseka)
Jiří Gruša: Česko - návod k použití (přeložili Mojmír Jeřábek a Jiří Gruša, Barrister and Principal)
Básníci soumraku (přeložil Jiří Pelán, Paseka)

Litera za populárně naučnou literaturu
Josef Alan a kolektiv: Alternativní kultura (Nakladatelství Lidové noviny)
Jan Dungel, Karel Hudec: Atlas ptáků ČR a SR (Academia)
Vít Vlnas: Princ Evžen Savojský (Paseka)

Litera za přínos české literatuře nemá nominace
Magnesia Litera - Kniha roku vzejde z nominací všech kategorií

Z manažerky se stala spisovatelkou

30.3.2002, Mladá fronta DNES, str. 3, Z východní Moravy MONIKA KARÁSKOVÁ

Na počátku musí být příběh, který stojí za to vyprávět, říká mladá zlínská spisovatelka Hana Androniková

Svůj knižní debut, román Zvuk slunečních hodin, vydala koncem loňského roku zlínská spisovatelka Hana Androniková. Za tuto svou první knihu získala Literární cenu nakladatelství Knižní klub.

Zlín - Děj knihy Zvuk slunečních hodin se odehrává ve třicátých a čtyřicátých letech především v prostředí baťovského Zlína. Je to příběh muže a ženy, jejichž idylický vztah tragicky poznamená německá okupace a holocaust. Literární styl románu evokuje ve čtenáři vypravěče muže, spisovatele v nejlepších letech, téměř pamětníka. Prošedivělého, zkušeného. Překvapí vás, že autorkou knihy je mladá, hezká žena, která nikdy nemohla prožít vše, o čem napsala. Hana Androniková se narodila ve Zlíně. Vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, angličtinu a češtinu. Rok žila v Kanadě. V devadesátých letech se svezla na vlně podnikatelského boomu. Jako anglicky plynně hovořící vzdělaná dáma se prosadila v oblasti personálního managementu. V roce 1998 se rozhodla pro odchod z „byznysu“, aby se mohla plně věnovat literatuře.

Co přiměje mladou ženu odejít ze zajímavého zaměstnání a začít psát knihu?
Téma. Naprosto mě uchvátilo. Je zajímavé, jak tyto věci fungují. O něčem, co jde dosud mimo vás, se postupně dozvíte pár skutečností, které vás zcela pohltí. Tak to bylo v mém případě. Začala jsem se do toho nořit a měla jsem čím dál silnější pocit, že vím stále míň. A tak jsem musela zase zpátky do studovny.

Co vás na Baťově Zlíně tolik přitahuje? Jsou to konkrétní osobnosti, nebo obecně atmosféra třicátých let?
Každopádně prvorepubliková atmosféra. Dnešní dědové a babičky na tu dobu rádi vzpomínají. Ohlížejí se na ni jako na léta životního optimismu. Pochopitelně je to také tím, že tehdy byli mladí. Přesto mi připadá tato éra pro Československo velice důležitá. Tehdy došlo k něčemu, co republika později ztratila a víckrát nezískala. A protože jsem ze Zlína, cítím i po letech ohromný vliv, který měla Baťova firma na rozvoj tohoto města.

To znamená, že vás oslovilo období první republiky, a tak jste se rozhodla přiblížit je v knize?
Tak docela to nebylo. Na začátku byl příběh. Napadl mne příběh dvou lidí, kteří se potkají v době rozkvětu první republiky. Jejich vztah se pak odvíjí na pozadí toho, co v historii následovalo. Přišla válka a holocaust. To jsou skutečnosti, o nichž se nedalo nenapsat. Chtěla jsem vyprávět o rodině, o lidském vztahu, který je vláčen tím, co přichází. Přesto, že se jedná o zdravé a normální lidi, nedokáží se okolnímu dění ubránit. Nedokáží ovlivnit události, které nakonec zničí jejich životy.

Jak dlouho jste na své první knize pracovala?
Přibližně dva roky. Rok a půl čistého času. Odešla jsem z práce a dopadlo to tak, že jsem jako školák celé měsíce vysedávala v archivech, okusovala tužky a četla tehdejší noviny a dokumenty.

Bylo to skutečně nutné?
Pro mě to bylo důležité. A místy to bylo i docela zábavné. Snažila jsem se poznat dřívější lidi jako lidi. Noviny perfektně dokreslují život v jakékoliv době. Zjistíte, jak přemýšleli, co je zajímalo, jak se oblékali. Nakonec se přesvědčíte, že nám byli docela podobní, v těch základních věcech.

Proč jste se rozhodla hned napoprvé pro román? Nebylo by snadnější začít povídkami?
Líbí se mi zkoušet různé literární útvary. Člověk musí asi zvažovat, jaká forma je nejlepší pro jeho téma. Román mi připadal skvělý, i když jsem pak chvílemi měla obavy, že jsem si vzala příliš velké sousto. Občas se mě zmocňovala panika. Teď si říkám, že bych mohla zkusit i něco jiného. Láká mě drama, tak možná se k tomu někdy v budoucnosti dostanu.

Píšete novou knihu?
Dokončuji soubor asi osmi povídek ze žhavé současnosti. Název ještě nemám. Myslím, že jsou zase z úplně jiného soudku než Zvuk slunečních hodin. Ale slyšela jsem, že autor nemá moc mluvit o svých dílech a snažit se je posuzovat, protože jim prý sám nerozumí. Tak vám ani víc neřeknu.

Není Literární cena Knižního klubu pro další práci příliš svazující?
To mi nepřipadá. Že se věc líbí porotě, to je povzbudivé. Ale člověk ve skutečnosti potřebuje hlavně vnitřní motivaci, hnací sílu a příběh, který stojí za to vyprávět.

Znáte už teď nakladatele, díky němuž si vaše vyprávění lidé přečtou?
Nejsem v pozici autora, který může uzavírat smlouvy předem. Zatím jsem předběžně jednala s jedním vydavatelem. Ale na konkrétní odpověď je příliš brzy. Až povídky dokončím, uvidíme.

Co čtete, když nepíšete?
Kromě klasiky, jako je Shakespeare nebo Blake, zrovna čtu třeba Thomase Bernharda. Na stole mám Dostojevského Idiota, ale zatím tam chudák jenom leží. Jinak mám slabost hlavně pro anglosaskou literaturu. Ze současných autorů se mi líbí Ian McEvan, Michael Ondatjee, Martin Amis, mám ráda severské autory, snažím se číst všechno možné. Taky se neustále vracím k mytologii. Ta mi připadá úžasně inspirativní. A pak také mnoho času trávím cíleným čtením materiálů pro svou práci. Ať už jsou to lékařská nebo matematická pojednání. Neodpustím si žádný detail a jsem ochotna kvůli několika větám nastudovat celou knihu. Nikdy jsem nebyla v Indii, ale můj čtenář to nesmí poznat.

V Indii jste nebyla, zato jste navštívila Thajsko. Vůbec hodně cestujete. Co na cestování máte nejraději?
Do Indie bych se někdy ráda podívala, zatím se mi to nepovedlo. Cestování patří mezi zdroje inspirace. Člověk tak poznává nejen reálie cizích zemí, ale má zároveň šanci objevit své vlastní kořeny, kam patří, kde se cítí doma. A po čase vám stejně dojde, že některé věci jsou spíš otázkou vnitřního světa než toho, co nás obklopuje. Možná, že i tím cestováním někdy zkoušíme nahradit něco, co nám chybí uvnitř.

Dříve jste podnikala, dodnes hodně cestujete. Není vám doma se všemi těmi knihami občas po každodenním všedním mumraji smutno?
Smutno mi není. Dostala jsem se k psaní velkou oklikou a asi bych u toho chtěla pár let zůstat, pokud to půjde. Ráda bych psala, protože nejen že mě psaní baví, myslím, že mě taky úžasně obohacuje. A pokud mám šanci trošku obohatit i čtenáře, pak je to přímo skvělé.

Horší autorské já slibné Hany Andronikové

16.1.2003, Mladá fronta DNES, str. 9, Kultura, JOSEF CHUCHMA

O co příjemnějším překvapením byl předloňský knižní debut Hany Andronikové (1967), román Zvuk slunečních hodin, jenž si pak loni odnesl cenu Magnesia Litera za objev roku, o to větším zklamáním je autorčina druhá kniha, soubor povídek Srdce na udici. Běží o produkci veskrze průměrnou. Zvuk slunečních hodin byl příběhem českého inženýra Tomáše Kepplera a Židovky Ráchel, časově zasazený do první poloviny minulého století a poznamenaný tragédiemi a traumaty oné doby. O nynějších osmi textech lze sice říci, že jsou takzvaně ze současnosti, avšak i v nich má minulost společenská, ale především a hlavně ta osobní svou důležitost. Hlavní postavy povídek vzpomínají, nastiňují svoji historii - skrze ni se snaží dobrat, kým jsou, co je pro ně podstatné, proč je jímají pocity blízké těm, které vyjadřuje věta novinářky Mileny Jesenské, kterou Andronikova zvolila jako motto svého souboru: "Srdce mi visí jako na udici, na úplně tenkém háčku, a to tak drásá a tak tence, tak děsně bolavě to bolí." Několik povídek je navíc spolu velmi volně provázáno, tudíž poměry a danosti, v nichž postavy vyrostly nebo se nyní pohybují, získávají na plasticitě, jejich motivace jsou tím "vyfutrovanější", více jištěny. Hana Andronikova si pohrává se souvislostmi. Minimálně polovina z osmičky příběhů je nastavena a rozjeta téměř románově, jako běh na trať delší, než je povídka o několika málo desítkách stran. Spisovatelka široko nadechnutá vyprávění stlačuje krátkými větami, prolínáním časových rovin, tím, že nepsychologizuje, nýbrž předkládá činy - "důkazy", jak se věci mají a že se tak mají.

Udržuje tak vypravěčskou svižnost. Ale co naplat: jak postavy, tak jejich příběhy působí nepůvodně, převzatě. Nikoli snad, že by Andronikova byla epigonem kohosi konkrétního; ona je napojena na zásobárnu obligátních "pomůcek" - jako kdyby se vypravila do literárního fundusu a tam si pro své příběhy vybrala dvacetkrát předtím použité kostýmy, kulisy i děje. Lyžař spadne, ochrne, ocitne se na vozíčku a bojuje s postižením. Mladé ženě zemře její postarší manžel, s nímž život byl tak šťastný, že ta idyla snad ani nemohla trvat dlouho. Devítiletý chlapec zažil už tolik stěhování a změn, že se upjal na stromy, jen s těmi se necítí sám. Racionalistický matematik jednoho dne z dopisu nalezeného na půdě chalupy zjistí, že jeho otcem je někdo jiný, než se celý život domníval. Autorčin slovník se veze ve stejné zaručenosti, běžnosti, průměrnosti a ve zmíněné povídce o krátce trvajícím manželství (Vzpomínky, co neuletí) se vypravěčka rozněžňuje takřka červenoknihovně: "Věšela jsem ta mokrá štěstíčka na prádelní šňůru a nechávala je schnout," říká o fotografiích, které pořizovala. Nebo: "Chtěla jsem vidět Jiřího oči. Udělala bych cokoli, abych viděla ty rozesmáté ohníčky." Až prostomyslnost jednání a nekomplikovanost podání, které se v povídkách Andronikové objevují, postrádají rozměr silné jednoduchosti.

Ve výsledku nejde o průzračný hold "prostým srdcím", který vzdal už nejeden spisovatel, kupříkladu Gustav Flaubert, nýbrž o pochybnou intonaci, o nezvládnuté posazení vyprávěcí polohy. Pouze tam, kde autorka popisuje bazální funkce těl, ať sexuální, vyměšovací či pohybové, ona přímočarost funguje a hmatatelně vyjadřuje fyzickou dimenzi lidské existence. Hana Andronikova zůstala při psaní své druhé knihy "osamocena ". Tentokrát se při vyprávění neopírala o dějinné zvraty a tragédie (války, holocaust) jako u debutu, nepracovala tolik s dokumenty. Vsazení drobných příběhů do obtížně vykolíkovatelné přítomnosti a pouze nastíněné minulosti obnažilo stávající autorské limity Andronikové. Její výpověď umělecky znicotněla. Anglista Miroslav Jindra v doslovu ke Zvuku slunečních hodin napsal, že se "v naší literatuře objevil nesporný, jednoznačně perspektivní talent". Říká se, že teprve druhá kniha, druhé album, druhý film stvrdí talent, jenž se projevil ve slibném debutu. Ale nebuďme příkří: nevýrazné Srdce na udici ještě neznamená úplné zneplatnění Jindrových slov. Zatím se jen odkládá naplnění oné perspektivnosti talentu Hany Andronikové. Pokud ta se nechce usadit jako zaměnitelná sepisovatelka, musí na své texty klást jinačejší nároky, než tomu bylo v Srdci na udici. Tato kniha připomíná jakési nabídkové album námětů pro standardní televizní inscenace.

S životy v podpaží

27.2.2003, Právo, str. 4, Salon, ONDŘEJ HORÁK

Po cenami ověnčeném románu Zvuk slunečních hodin (2001) přišla Hana Andronikova (1967) s prozaickou knihou Srdce na udici, komponovaným povídkovým cyklem. Tedy s útvarem, který by jistě Milan Kundera (jak ostatně nedávno ukázal u svých Směšných lásek) neotálel nazvat románem. Takové komponování knihy není v poslední době v české literatuře až tak neobvyklé - stejný postup zvolil např. Jan Balabán v Prázdninách, Emil Hakl v Konci světa a Květa Legátová v Želarech. A přestože bazírování na žánrovém vymezení vždy hrozí sklouznout do pouhého subjektivního teoretizování, začněme právě zde. Román jsem si pracovně abstraktně definoval jako životaběh a povídku jako návštěvu, třeba tety nebo první lásky, jak ji všichni známe. Texty Hany Andronikovy ovšem toto rozlišení hned boří (což je samozřejmě vůbec nijak nediskvalifikuje) - rámcové vyprávění sice vytváří dojem oné odpolední či podvečerní návštěvy, při níž je nám ve většině případů předložen panoramatický pohled na (relativně celé) životní příběhy.

U textů z nové knihy je dojem návštěvy ale ještě podržitelný - daleko více než u románu Zvuk slunečních hodin, kde šlo také o rámcové vyprávění a (dokonce) o rozsáhlé, téměř celodenní orální vyprávění životního příběhu, tedy přesněji řečeno vykreslování pavouka rodinné kroniky, což mají obě knihy nakonec společné. Už při čtení románu Zvuk slunečních hodin mi připadala dikce něčím podobná románům Romana Ludvy (matný dojem jako by šlo o překlady z angličtiny?) a taktéž jako u Ludvy se ve stavbě textů Andronikovy objevují nápadné (nadbytečné) kvádry nastudovaných poznatků z různých oborů. Pro "velké" příběhy obou také nestačí české prostředí, s touto "světovostí" ovšem dosti ostře kontrastuje (i když vlastně koresponduje) stejně bedekrová skanzenovitost při popisu prostředí českého (u Andronikovy např. snaha o evokaci "plzenštiny"). Peter Darovec (Host č. 8/2002) píše v souvislosti s romány Romana Ludvy, že se snaží vyrovnat velkým evropským vypravěčům, nikoliv ovšem v Čechách dobře vyzkoušenou formou parodie, ale jako rovný s rovným. Darovec dochází k přitažlivému, ovšem přesnému příměru, totiž že Ludva v této soutěži dopadá "trochu jako afričtí bobisti na zimní olympiádě". Těžko říci, zda a případně nakolik toto označení přiléhá ke knihám Hany Andronikovy.

Jisté ovšem je, že se jedná o tvorbu vedenou jaksi shora (velký vypravěč vypráví velké příběhy), zatímco českému prostředí (při nutném zobecnění) jako by byl přece jen bližší pohled zespoda (malí vypravěči /žáby v kaluži/ trousí malé příběhy /historky/). Jako největší problém próz Andronikovy vidím jejich jazyk. Autorka sice využívá dialektu, odborných výrazů, má tendenci k lyrizaci, k hojnému užívání přirovnání, avšak jazyk je to spíše udýchaný než dýchající. Tato neokysličenost jazyka se ještě dala ospravedlnit u Zvuku slunečních hodin, kde spolu mluví emigranti, ale nikoliv v nových povídkách, i přesto, že zde jazyková matérie působí přece jen o něco živěji. Ale i zde jako kdyby neprožitost či neodposlouchanost zaváděla nevyhnutelně do slepé uličky jazykových i motivických klišé. Domnívám se, že Hana Andronikova dosud nemluví svým jazykem. Nemám na mysli ne-autobiografičnost děl, ale to, že by měla najít pro sebe to podstatné a z něho ještě říci jen, s Třešňákem řečeno, to nejdůležitější, najít odvahu nechat to všechno nepodstatné být, protože takhle srdce, nadto na udici, nepromlouvá. Zatím to jsou spíše životní příběhy nesené v podpaží.

Kniha roku získá 200 tisíc korun

28.2.2003, Mladá fronta DNES, str. 6, Kultura, (aho)

Soutěž Magnesia Litera
Praha - Se značným mediálním ohlasem se loni rozjela nová literární soutěž Magnesia Litera, která chce spojit popularitu s prestiží. Do svého druhého ročníku, který se završí oznámením vítězů 10. května v Městské knihovně, vstupuje se dvěma novinkami. Jednak k osmi hlavním kategoriím přibylo ještě ocenění pro dětskou knihu, jednak se zdvojnásobila finanční odměna pro hlavní cenu Kniha roku. Na včerejší tiskové konferenci to vypadalo, že těch sto tisíc přidal hlavní sponzor k původní částce skoro náhodou. O slovo se přihlásil Gabriele Guzzo z firmy Magnesia a máchl rukou: "Česká literatura si zaslouží podporu, a tak bychom tu hlavní cenu zvýšili." Dech tím vyrazil i organizátorům soutěže. Přes určitou počáteční nedůvěru ze strany knižního byznysu i literárních organizací se soutěž už může opřít o první "hmatatelné" výsledky. "Co do prodejnosti byl z loňského roku u každé vítězné knihy duben nebo květen celkově nejúspěšnějším měsícem," řekl iniciátor cen Pavel Mandys. Asi největší prodejní nárůst zaznamenala prvotina Hany Andronikové Zvuk slunečních hodin. Za pět měsíců před vyhlášením cen se prodalo 717 výtisků titulu. Pak si však Androniková přišla pro trofej, média najednou přinášela recenze a rozhovory. A po třech měsících z pultů zmizelo 956 výtisků.

Nakladatelé prý letos spolupracují lépe než loni a houfně hlásí své nejvýznačnější tituly. Ozvalo se pětapadesát nakladatelství, která nominovala více než 180 titulů. Nejvíc konkurentů je v kategorii nakladatelský počin (čtyřiatřicet), nejméně - dvanáct - u knižních debutantů. A kdo jsou favorité Liter? To se zatím neví, stejně jako zůstává tajné jmenné složení třicetičlenného porotního sboru. Adepti na Litery za poezii, prózu, nejlepší překladový titul, populárně-naučnou knihu či pro objev roku se zveřejní počátkem dubna. Konečné slovo však padne o měsíc později, kdy budou známi jak vítězové jednotlivých kategorií a osobnost, která loni nejvíce přispěla české literatuře, tak Kniha roku 2002. Organizátoři doufají, že ceny budou upozorněním a zároveň vodítkem v záplavě vydaných knih. Loni totiž dle prvních informací padl další rekord: vyšlo na 17 tisíc titulů.

Cenu Magnesia Litera předají 10. května

28.2.2003, Právo, str. 10, Kultura, František Cinger

SMYSLEM JE PROPA GACE ČESKÉ KNIHY

Předání knižních cen druhého ročníku Magnesia Litera se uskuteční v sobotu 10. května v pražské Městské knihovně, diváci ČT 2 ho uvidí následující den ze záznamu. Pořadem budou provázet Jolana Voldánová a Jan Kraus. Oznámili to ve čtvrtek na setkání s novináři pořadatelé z občanského sdružení Litera. Představitel hlavního sponzora Karlovarských minerálních vod Gabrielle Guzzo na místě stoprocentně zvýšil částku pro absolutního vítěze ceny Magnesia Litera na 200 tisíc Kč. Získá ji jeden z laureátů devíti kategorií - za nakladatelský čin, za překlad, populárně naučnou literaturu, dětskou knihu, poezii, prózu, knihu roku a objev roku. Předána bude také skleněná soška Litery za přínos české literatuře. "Smyslem je propagovat kvalitní české knihy," řekl člen výboru sdružení Pavel Mandys. To se podle něho loni podařilo evidentně u objevu roku, Hany Andronikovy. Prózy Zvuk slunečních hodin se v březnu 2001 prodalo 24 kusů, po vyhlášení cen pak za tři měsíce 956 výtisků. Podobné to bylo v případě Prince Evžena Savojského Víta Vlnase i Hastrmana Miloše Urbana. Podle knihkupce Jana Kanzelsbergera se knižní trh dosud úplně nevzpamatoval z důsledků povodní. Proto je podle něj každý čin pomáhající knize cenný. Do uzávěrky 31. ledna přihlásilo 55 nakladatelů více než 180 knih. Podle neoficiálních údajů vyšlo v roce 2001 více než 14 tisíc knižních titulů. Loni to bylo už 17 tisíc. Pětičlenné nominace budou v jednotlivých kategoriích oznámeny po 31. březnu.

Hana Andronikova

29.7.2003, Mladá fronta DNES, str. 3, Východní Morava, (ill)

Spisovatelka
Šestatřicetiletá spisovatelka ze Zlína na sebe nejvíce upozornila debutovým románem Zvuk slunečních hodin (Knižní klub, 2001). Za něj dostala Literární cenu Knižního klubu a cenu Magnesia Litera jako objev roku. Andronikova pracovala původně jako personální manažerka, což považuje za dobrou zkušenost. V roce 1998 se začala věnovat psaní. Zkoušela také překládat, neboť vystudovala angličtinu, ale raději má vlastní tvorbu bez mantinelů cizího textu. Začátkem letošního roku Andronikova vydala knihu povídek Srdce na udici, která již nebyla kritiky přijata zdaleka tak pozitivně jako její prvotina

Slyšel, viděl, četl

29.7.2003, Story, str. 42, Vášně & požitky, Jaroslav Kratochvíl

Občas nezaškodí proložit vášně a požitky tělesné těmi duchovními. Co takhle pustit své emoce na špacír u dobré knihy, skvělého cédéčka nebo v kině? Slyšel, viděl, četl

Musíte číst

HANA ANDRONIKOVA: ZVUK SLUNEČNÍCH HODIN (Euromedia Group-Knižní klub)

Láska mezi euforií a zkázou
Děj románu se odehrává částečně v předválečném Zlíně, částečně v Indii a částečně v americkém Coloradu. Právě tam se v horském penzionu potkávají dva čeští krajané. Dan Keppler sem přijíždí se svou rodinou oslavit Nový rok a náhodou přichází na to, že majitelka penzionu, Anne, znala jeho matku. Toto zjištění spouští proud vzpomínek, které se na přeskáčku vynořují a postupně se skládají v obraz osudu celé Danovy rodiny. Ústředním momentem celé knihy je vztah Danových rodičů, Ráchel a Tomáše - silná a vášnivá láska v období jejich společného života v Indii se později promění v utrpení, když Ráchel vinou válečných událostí zmizí z Tomášova života. Hluboké city, kaleidoskop historických reálií, tragédie a lidské hrdinství, to vše zabaleno v krásně poetickém jazyce.

Andronikova neprozradí, co chystá

15.11.2003, Mladá fronta DNES, str. 3, Východní Morava

Hana Andronikova na sebe před dvěma lety upozornila debutovým románem Zvuk slunečních hodin. Za něj dostala Literární cenu Knižního klubu a cenu Magnesia Litera jako objev roku. Koncem loňského roku vydala knihu povídek Srdce na udici. "Nedokážu vůbec odhadnout, kdy mi vyjde nějaká další kniha," říká zlínská spisovatelka, která v současnosti žije v Praze. Nakonec přiznává, že na nové knížce pracuje. "Nechci o tom ale mluvit, nemám s tím nejlepší zkušenost. Člověk něco řekne a jako by to zakřikl, se mu to nakonec nepodaří. Ne že by ztratil inspiraci, ale mohou se udát zásadní věci v jeho osobním životě a posune ho to úplně jinam. Pak máte problém se k rozepsanému textu vrátit, Uděláte to až za dva tři roky a mezi tím se vás všichni ptají, jak to s tím románem vypadá," vysvětluje šestatřicetiletá spisovatelka.