Mediální ohlasy Literární ceny KK 2000
Knižní klub udělil svou Literární cenu
29.3.2000, Lidové noviny, str. 21, Kultura
PRAHA - Nakladatelství Knižní klub vyhlásilo včera v Lapidáriu Národního muzea výsledky pátého ročníku své Literární ceny za dosud nepublikované texty. Nezávislá porota v čele s předsedou Obce spisovatelů Antonínem Jelínkem ocenila prózu Jana Poláčka (nar. 1957) Spánek rozumu plodí nestvůry. Odměnou pro autora bude kromě finanční prémie 50 tisíc korun iknižní vydání rukopisu ještě v letošním roce.
Viděno, slyšeno
30.3.2000, Večerník Praha, str. 6, Kultura / společnost, JIŘÍ MELÍŠEK
Prezident obce spisovatelů docent doktor Antonín Jelínek, který měl kostkované sako jako já, čímž mě velmi potěšil, zahájil pátý ročník Literární ceny Knižního klubu v pražském Lapidáriu. Kulturní smetánka, se sklenkami šampaňského v ruce, vyslechla verdikt poroty. Za psychologický román Stánek rozumu plodí nestvůry získal první cenu Jan Poláček, absolvent učení technického. Takže klobouk dolů před ČVUT. Tam se dnes rodí praví umělci. Dále porota doporučila k vydání novelu Františky Jirousové Velmi vzdálený oheň. Devatenáctiletá autorka při přebírání ceny vzdorovitě přiznala, že studuje policejní akademii. Je to půvabná dívka a rád bych si od ní dal nasadit na auto botičky, ale slečna Františka směřuje výš. Teď právě na akademii probírají trestní zákon a za dva roky to bude slečna bakalářka. Škoda že při vyhlašování poroty nebyl pan policejní prezident. Pučí mu krásní policajti přímo před očima. Pan policejní prezident absentoval, za to o kousek dál a o hodinu později na Havelském trhu zasedli ke společnému stolu v restauraci Havelská koruna předsedkyně Senátu paní Libuše Benešová, podpředseda vlády Pavel Rychetský, primátor Jan Kasl a další. Pan František Soukup, majitel restaurace, si spolu s elegantní chotí dávali bene. Restaurace slavila rok otevření a já se divil, že to tak dlouho vydržela, protože ceny jsou zde lidové, až parlamentní. Knedlíky s borůvkami stojí např. čtrnáct korun. Celou tu havelskou slávu uváděl Eduard Hrubeš, kapela hrála a všem šmakovalo. Je to česká tradice, že panovníci chodili dolů mezi lid. Pojedli s lidem, pobesedovali, a když se jim líbilo, zdrželi se. Paní Libuše Benešová se také zdržela. Byla milá a slušelo jí to. Zdrželi se i její bodyguardi, protože museli, i řidič. Já nemusel a zdržel jsem se rovněž. Je to příjemná restaurace a Havelské tržiště mám rád protože voní historií.
Smršť cen
9.10.2000, Týden, str. 84, Kultura, Pavel Mandys
Ani den bez ceny - tak by bylo možné komentovat literární dění minulých dní. Jen posuďte: poslední zářijový pátek Nadace Charty 77 oznámila, že její štědře dotovanou Cenu Jaroslava Seiferta získá Pavel Šrut. Hned v úterý nato nakladatelství Knižní klub pokřtilo knižní podobu vítězného rukopisu vlastní Literární ceny (Jan Poláček: Spánek rozumu plodí nestvůry) a vyhlásilo další ročník. Ve čtvrtek se rozdělovaly hned dvě ceny: Umbertu Ekovi předali manželé Havlovi Cenu Nadace Vize 97 a Obec překladatelů udělila Cenu Josefa Jungmanna (Jiřímu Joskovi za překlad Hamleta). A nakonec v pátek město Havlíčkův Brod v rámci místního podzimního knižního trhu rozdávalo další. A nutno dodat, že všechny zmíněné ceny mají svůj význam: 250 tisíc korun jistě potěší básníka, který má věčně hluboko do kapsy. Šance na vydání rukopisu v situaci, kdy ani již publikující spisovatelé nemají nic jisté, může motivovat nové talenty. V záplavě cizojazyčných knih stále převažují ledabylé a narychlo vysypané překlady (i když se situace pomaloučku zlepšuje), takže upozornit na ty dobré rozhodně neškodí, chvályhodné jsou i všechny aktivity snažící se povzbudit kulturní dění v regionech. A nebýt ceny Vize, asi bychom se v Praze těžko dočkali literární hvězdy Ekova formátu. Všichni laureáti si ceny bezesporu zaslouží, zatím se neozval jediný hlas zpochybňující rozhodnutí porot. Problém zmíněných cen a i většiny ostatních literárních ocenění spočívá v něčem jiném a právě minulý týden to názorně demonstroval. Zatímco totiž většinu zmíněných cen média zaznamenala buď jednosloupcovou zprávičkou nebo vůbec, kolem Eka se novináři, fotografové i televizní štáby rojili jako vosy. Samozřejmě je to dáno popularitou slavného zahraničního autora a exkluzivitou jeho návštěvy, nicméně prezidentská kancelář, která pražský pobyt Umberta Eka organizovala, vyšla požadavkům médií co nejvíce vstříc: průběžně je informovala, zvala na některé části programu, uspořádala tiskovou konferenci ve velkém sále Míčovny i panelovou diskusi v Obecním domě. Ostatní ceny již bohužel takové zázemí ani podporu neměly ať už nesou vinu jejich organizátoři, nebo média. Ale i v druhém případě by se vyhlašovatelé cen měli zamyslet, jak v senzacechtivých novinářích probudit větší zájem. V současné době totiž platí, že ani peníze, ani prestiž cenám příliš nepomohou, pokud se o nich nedozví veřejnost.
Jan Poláček - Spánek rozumu plodí nestvůry
26.10.2000, Slovo, str. 2, Slovo na víkend, (bk)
Přestože je román Spánek rozumu plodí nestvůry označován za psychologický, neznamená to, že je spisem nudným a nečtivým. Naopak. Pokud se do knihy Jana Poláčka, která zvítězila v pátém ročníku Literární ceny Knižního klubu, začtete, jen těžko se budete od stránek odpoutávat. Aleše Hilliga, hlavní postavu děje, sledujeme od jeho narození přes první krůčky, období dospívání až po budování kariéry v komunistickém podniku. A také jsme svědky jeho výchovy, o kterou se nejdříve stará despotická babička, která - jak v knize poznamenává Alešův ušlápnutý otec - ví všechno nejlépe a každému akorát plánuje a tím i komplikuje život. Když babička umře, a v domku by mohlo nastat očekávané uvolnění, převezme její roli Alešova matka. Historie se opakuje. Přestože je Alešův vývoj leckdy úsměvný (to když například předčítá zkoprnělým rodičům náhodně objevenou pornografickou povídku), o nějakém radostném dětství a dospívání nemůže být řeč. Nemá vyřešen vztah k mámě, tátovi, manželce ani k sobě. Aleš Hillig je rozdvojenou osobností, mísí se v něm hodné a neprůbojné já s tím druhým, daleko razantnějším. Které nakonec zvítězí? Ale bude to vítězství? Román Spánek rozumu plodí nestvůry, jehož autorem je třiačtyřicetiletý Jan Poláček, právě v těchto dnech uvedl na trh Knižní klub.
Takové normální psycho
8.12.2000, Haló noviny, str. 1, Obrys & Kmen ALEXEJ MIKULÁŠEK
Nová česká próza 90. let se rodí v podmínkách podstatně těžších než v dobách, kdy měli spisovatelé důstojnější materiální podmínky pro svou práci a slovo mělo cenu mravní autority. Literatura se stala soukromou záležitostí, slovo devalvovalo mnohonásobně více než měna, majetek Svazu spisovatelů se "legálně" rozkradl a s ním i možnost vytvoření neurážejících podmínek literární i literárněvědné práce. Spisovatelům zůstala jen svoboda, tedy jen o ni nebyli (zatím) připraveni, pokud se jí ovšem sami a dobrovolně nevzdali. Tlak ekonomický (psát pro trh a s vědomím tržních ekonomických kritérií ve světě tržní džungle) a tlak politický (vznik parazitní tzv. intelektuální elity uzurpující si právo rozhodovat o hodnotách a peněžních tocích dotací, úporně pracující na segregaci a ghettizaci nepohodlných) vytvořily nové podmínky literární praxe. Neradostné, avšak literatura (a umění vůbec) je nezničitelná, proto se i na úhoru prosazuje slovesný talent, zvláště dostaneli příležitost. V Obrysu-Kmeni dáváme zhusta prostor mladé a mladší poezii i próze, a nelze nepřivítat ani obdobné projekty literárních skupin a nakladatelských podniků. Nakladatelství Knižní klub (patřící do komanditní společnosti Euromedia Group, vlastníci mj. iznačku Odeon) již v roce 1995 vyhlásilo literární cenu, jejíž pátý ročník vyhrál prozaik Jan Poláček (1957 v Praze), autor sbírky sci-fi povídek Ex machina (1991) a fantasy románu V těch temných dobách (1994). V současnosti žije v Benešově a podniká jako majitel DTP studia.
Oceněný a letos vydaný román Jana Poláčka nese název SPÁNEK ROZUMU PLODÍ NESTVŮRY a k vymezení jeho umělecké hodnoty je bezpodmínečně nutné jeho adekvátní žánrově začlenění. A to, jak se ukazuje, může dělat problémy. V nakladatelské anotaci je prezentován jako román psychologický, resp. vývojový. Protože sleduje psychologicko fyziologický vývoj (zvláště pohlavní) a mravní charakter hlavního hrdiny, jedináčka Aleše Hilliga, není toto označení neoprávněné. Anotace připomíná rovněž, že román "vypovídá také obecněji o lidech v konkrétní době a pochopitelně i o socialistické každodennosti", tedy akcentuje rozměr sociologický, sociálněkritický, neboť prý "ano, takoví jsme byli". Zdá se mi však, že povýtce nejde o román ani psychologický, ani sociologický v žánrovém slova smyslu. Sám autor se přiklání spíše k onomu proudu vyprávění, charakterizovanému zachycením "spánku rozumu" a z něj vyplývajícího syžetového napětí, vzrušení, tedy dejme tomu k žánru psychologického thrilleru. Tomu by nasvědčoval nejen název, ale i četné motivy, zvláště "zlého" dvojníka, jenž prorůstá Aleše i fyziologicky, a jiných neovladatelných temně iracionálních sil, které jsou jevovou příčinou puzení ke zlu a vraždě, tedy hrdinova ztroskotání. Žánrové začlenění je klíčem pro určení hodnoty (poznávací islovesné) tohoto díla, neboť na text nemůžeme klást jiné nároky, než jsou mu přiměřené a do něj jakoby ideálně vepsané.
Coby sociologický Poláčkův román neobstojí: pracuje s konvenčně ustálenými charakteristikami postav, doby a prostředí, jak vstoupily do povědomí české společnosti, žurnalistiky, trivializovaného dějepisu atp. Socialistická učitelka na základní škole je samozřejmě hloupá "úča" hrající si na neomylnou, děti deformující; začátkem padesátých let samozřejmě udává ve jménu třídního boje. Postavy komunistů, resp. členů KSČ jsou dobromyslní hlupáci, kreatury nebo zbabělci, v jejich pojetí nenajdete nic, co byste si nemohli přečíst den co den v restauračním tisku, co netvoří interpretační ideologické schéma probíhající restaurace kapitalismu. Ovšem román není ani pamfletický nebo propagandistický - předsudek nepřesahuje naprosto běžnou "slušnou" míru, právě tu očekávatelnou a stereotypní. Pojetí prostředí (rodinného, školního, vojenského, pak pracovního), generačních vztahů, "padesátých let", společenských rolí atd. je konvenční bez sebemenší snahy o novost - kolikrát jsem už takové "společensko-kritické" výpovědi, popisy a vyprávěnky četl, jako by byly psány přes kopírák.
O společenskou výpověď, dokument, satiru nebo snad karikaturu (a z nich vyplývající poznání nové věcně a slovesně) autorovi zjevně nešlo. Coby román psychologický a psycho-patologický je Poláčkova próza cennější, i přes tematická klišé. Je literárně využita, resp. otevřena řada témat psychologicky, ba psychiatricky více než atraktivních. Tím nejcennějším je téma dvojníka, v triviální literatuře motiv běžný, ale nabízející možnost jemné mikroanalýzy vztahu osobnostního Já a zločinného Anti-Já, nejen schizofrenní rozdvojení osobnosti. Zůstalo velmi málo využito (literárně vzato), ale díky alespoň za jeho exponování. To temné, iracionální, pudové, ukryté v našem nevědomí prosakuje na povrch a je tematizované stejně jako nemožnost sebeidentifikace. Cenné bylo i dominantní téma erotického zrání Aleše Hilliga, velmi předčasného a deformujícího zdravý pohlavní život, ústícího v brzké problémy. Hillig je neschopen partnerských vztahů a s tím jsou spojeny krize a rozchody. Portrét Hilliga jako pokřiveného charakteru je realistický a přesvědčivý. Potencialita námětu byla větší, než je dosažený vypravěčský efekt. Nejblíže pravdě bude charakteristika románu jako thrilleru, přesahujícího do psychopatologie, což není nic neobvyklého. Ten psychologických motivů nutně využívá a může být s psychologickým románem zaměněn, zvláště když je dějový spád brzděn a vzrušení ve srovnání s hororem podstatně menší.
Poláček nás nechce primárně strašit, i když ani to mu není cizí. Nevím, zda si to porota udělující Literární cenu uvědomila, protože román obstojí právě jako dobře napsaný thriller, psychothriller - místy až tragikomický. Je psán lehkým perem, nesporně čtivě, vypravěčsky profesionálně, ale bez vědecko-experimentálních ambicí, které psychologický román předpokládá, ať se to komu líbí či nikoli. V umění vzbudit netriviálními prostředky napětí, v rozvíjení motivů, jejich návratech a "ponorech", v překvapení (např. motiv dvojníka, který prorůstá Hilligovou páteří), v tom je Poláček dobrý vypravěčský stratég. A jakkoli Hilligovi chybí ona sebeironie, románu i žánrová (sebe)reflexe, je to kniha zajímavá, stojící za přečtení. Thrillerovému příběhu nevadí stereotypní sociologické, sociálně funkční začlenění postavy, nevadí mu stereotypní východiska psychologická, ale důležité je stavební prvky příběhu nově aktualizovat vypravěčsky. I názvy kapitol, citující dětskou říkanku, podtrhují iracionální charakter Hilligův, lehce rozehrávané napětí, překvapení nořící se z proudu životní reality. Právě málo očekávané se stane skutečností, byť naprosto logickou. Jakkoli se tedy jeví Poláčkův román především thrillerem, a jako takový obstojí i edičně, rozuměj komerčně, je možná škoda, že nebyla naplno využita řada podnětů a motivů, např. právě erotických nebo psychoanalytických. Znamenalo by to ovšem žánrový posun a vyšší nároky na spisovatele samého. Řemeslo zvládl výborně, dalo by se napsat bravurně.
Poláčkovy noční sny
17.1.2001, Právo, str. 13, Kultura, Lenka Sedláková
Z románu Spánek rozumu plodí nestvůry (Knižní klub, 257 stran) naskakuje husí kůže: Aleš Hillig vyrůstá v babičkovsko-maminkovském matriarchátu příkazů a zákazů a následky jsou katastrofální. Uťápnutý chlapec se nebrání krutostem spolužáka ani pozdějších spolupracovníků, nikdy vlastně nedospěje a netuší, kým je. Nejde ani tak o to, že se nechová jako pořádný chlap, ale že vždycky zabije svoji důstojnost. Od dětství se učí přetvařovat a neupozorňovat na sebe. A přitom někde uvnitř sídlí démon zla, který jednou za čas vystrčí drápek a nakonec spořádaného Aleše spolkne úplně. Oč se vlastně Jan Poláček pokusil? Celkem úspěšně o psychologický román, neútěšný a depresivní. Že se odehrává z devíti desetin za socialismu? Ten příběh by mohl bez nejmenších problémů proběhnout i dneska, protože autorova kniha je málem psychiatrickou studií na téma rodiče a děti, manželství, vztahy v kolektivu. A proč ten zvláštní název? Kdy se vyplavují Alešovy úzkosti zcela a bez obalu? V nočních snech, jak jinak. A aby byl freudovský obraz románu kompletní, je Poláčkův temný příběh také knihou o sexu. První místo v literární soutěži Knižního klubu mu patří určitě plným právem.
Aleš Hillig si velmi rád užívá sexuální slast
18.1.2001, Rovnost, str. 10, Kultura, ROMAN BURIÁN
Knižní klub vydal vítěznou knihu soutěže
BRNO. Velké dějiny existují skrze lidské bytí, které je především historií osahávání, sebeukájení a souložení.
Alespoň takhle prožívá celý svůj rozporuplný život Aleš Hillig, hlavní hrdina psychologicko-erotického románu Spánek rozumu plodí nestvůry (vyd. Knižní klub, Praha 2000), který je v pořadí třetí knihou Jana Poláčka. Právě o objevování tajemství lidského těla a sexuality jde v próze především - někdy však nabývá docela bizarních rozměrů, třeba když Aleši Hilligovi vyvolá astmatický záchvat jeho vlastní sperma zaschlé na kapesníku. Nedosti na tom, život komplikují také ženy, které jsou sice zdrojem slasti, ale také útlaku, nepochopení a zla. Knížka Spánek plodí nestvůry by neměla být pro autorovu zálibu v sexu špatně chápána jako něco skandálního, bulvárního či lechtivého. Jde totiž o velmi solidní prozaický kus s velmi pečlivě, poctivě a zajímavě (s přesně vyváženým balancem mezi jakousi reálnou pravděpodobností a groteskním zveličením) vykreslenými postavami, což platí jak pro Aleše Hilliga, tak pro jeho matku. I odvaha sáhnout po poměrně vyčpělých tématech, jako jsou vyhrocené podoby milostného vztahu či utrpení výjimečné individuality v průměrném davu, je korunována úspěchem, nebyla marná, autorův vhled je totiž velmi upřímný a pronikavý. Poláčkův román zvítězil v 5. ročníku Literární ceny Knižního klubu. O výsledcích rozhoduje pětičlenná odborná porota, která jednotlivé příspěvky posuzuje anonymně. Autor se může těšit nejen na vydání své knihy v nakladatelství disponujícím kvalitní propagací a distribucí, ale i na tučnou finanční prémii.
Literární encyklopedie salonu
10.4.2003, Právo, str. 4, Salon (les)
JAN POLÁČEK, *6. 8. 1957 V PRAZE
Po maturitě na pražském gymnáziu Voděradská (1976) vystudoval České vysoké učení technické, Fakultu elektrotechnickou, obor technická kybernetika (1981). V l. 1981-1983 byl asistentem tamtéž, v l. 1983-1991 se zabýval organizací provozu výpočetního střediska (Početnická a organizační služba), od r. 1991 podniká v oblasti elektronické sazby. Autor literárního směru označovaného jako duchovní kyberpunk. Publikoval povídky v časopisech: Ikarie, Nemesis, Věda a život, Zápisník. Je zastoupen v almanaších a sbornících: Lovci černých mloků III (povídka Na zelené zahrádce, Ústřední kulturní dům železničářů, Praha 1990), Sféra (Longenův zabiják, celostátní setkání SF Parcon '90, Bratislava 1990), Kočas (Evangelium č. 5, Ústřední kulturní dům železničářů, Praha 1991), Argonauti z jiného světa (Hvězda pro ZGB CUP, Hepterida, Ostrava 1991), Srdce technopopu (Srdce technopopu, AFSF, Praha 1992), v literární revuích Základna 4 (Nejsnáz to jde přes kulturu; SF & F WORKSHOP, divize nakladatelství Nová vlna, Brno 1994), Základna 8 (Hudba, až navěky; tamtéž, 1998). Jeho povídka Offensive sensorielle byla publikována ve sbírce UTOPIAE 2002 (Librairie l'Atalante, Nantes, 2002; 12 povídek od 12 autorů).
Za novelu Pán sítí (almanach Jiné světy - léto '92, Winston Smith, Praha 1992) dostal Cenu Karla Čapka 1992. Vydal sbírku sci-fi povídek Ex machina (Winston Smith, Praha 1991), fantasy román V těch temných dobách (tamtéž, 1994) a psychologický román Spánek rozumu plodí nestvůry (Knižní Klub, Praha 2000; Cena Knižního Klubu 2000). Nyní ho zajímá především vymýšlení a zhotovování alternativních turistických průvodců po méně známých místech naší republiky. Žije v Rudné u Prahy. Literární encyklopedie Salonu LES, průvodce po současné české literatuře, uvádí nová jména, která nenajdete v zatím posledním velkém dvoudílném Slovníku českých spisovatelů od roku 1945. Výběr je proto určen především věkem autorů, zároveň ale zmíněný slovník doplňujeme o překladatele, dramatiky, publicisty, filosofy, všechny, kdo se nějakým významnějším způsobem na literárním životě podílejí. Encyklopedie LES vychází každý týden, první díl vyšel v Salonu č. 233.
