Literární cena Knižního klubu

Mediální ohlasy Literární ceny KK 1999

Zvítězil příběh ženy z maloměsta

2.4.1999, Večerník Praha, str. 9, Praha, ma

V Lapidáriu Národního muzea včera již počtvrté uděloval Knižní klub literární cenu. Soutěž dává šanci dosud nepublikovaným původním českým románům a novelám. Vítězkou se stala pětačtyřicetiletá Taťjána Nálepková se svým románem Scénář provinčního příběhu. Jde o sebeironické vyprávění ženy středního věku, která se ocitla v životní krizi způsobené rozvodem a frustrací ze stereotypní práce. Vítězný rukopis vyjde v letošním roce v nakladatelství Knižní klub.

Kdo, kde, s kým, jak a o čem

6.4.1999, Večerník Praha, str. 6, Kultura, Jiří Melíšek

Dr. Jiří Kolečko je programový ředitel Knižního klubu. Dokonale rozumí literatuře, je expert přes víno a každým coulem kulinář. Čínu dovede připravit lépe než sám velký Mao. Takových lidí běhá po zeměkouli málo. Navíc pan doktor Kolečko je perfektní organizátor. Zorganizoval v nádherných prostorách Lapidária Národního muzea již čtvrtý ročník Literární ceny Knižního klubu. Plné čtyři roky oceňuje toto nakladatelství dosud nepublikované novely či romány a nutno zdůraznit, že je to čin ojedinělý. Porotě předsedá doc. dr. Antonín Jelínek, předseda Obce spisovatelů, neúplatný historik, čímž se liší od jiných různých porot a olympijských výborů. Ve čtvrtém ročníku zvítězila Taťjána Nálepková dílem s názvem: Scénář provinčního příběhu. Je to sebeironické vyprávění ženy středního věku, která se ocitla v životní krizi. A to se ocitne, či ocitla, většina z nás, mužů i žen, takže tato kniha najde jistě mnoho čtenářů. Autorka dostala hlavní cenu padesát tisíc korun, příslib publikace a velký dort v podobě knihy, po kt erém se jen zaprášilo. Paní Nálepková je z Benátek, ale pouze nad Jizerou. Její kniha, jak už bylo řečeno, zatím není na trhu, takže se musíme spolehnout pouze na výrok poroty, že je to dílo nejlepší z dobrých. Pozvaní hosté pak vášnivě debatovali při sklence vína v Lapidáriu o umění, obklopeni sochami slavných velikánů, kteří jim shovívavě naslouchali. Pořadatelé se těšili, až to všechno skončí, neboť kamenné sochy jsou historicky nesmírně vzácné a červené víno v rukou diskutujících je nebezpečná záležitost.

Nakladatelství Knižní klub sází  na původní českou literaturu

7.4.1999, Slovo, str. 7   Kultura, LUBOR FALTEISEK

Je dobře, že Knižnímu klubu nechybí odvaha k vydávání původní české literataury. Jako jedno z mála pořádá toto prestižní nakladatelství každoročně literární soutěž o původní knižní rukopis otevřenou prakticky každému, od renomovaných spisovatelů až po tvůrce, kteří přicházejí se svou prvotinou. Nakladatelství si tak zajišťuje přísun zajímavých novinek, které pak vydává, a autor získá padesátitisícovou prémii za vítězství a jistotu, že jeho kniha vyjde tiskem. Podmínkou účasti je, že dílo musí být původní a splňuje formu novely nebo románu o rozsahu 200 až 400 stran. Tahle hezká tradice není nikterak stará. Poprvé byla soutěž vyhlášena v roce 1995 a vzešel z ní román Rudolfa Čechury Šperhák, loni to byla Vášeň pro broskve mladé autorky Věry Chase.  Čtvrtý ročník literární soutěže byl právě uzavřen. Porota vedená literárním historikem Antonínem Jelínkem vybrala ze čtyřiceti rukopisů, které byly posuzovány anonymně, rukopis Taťjány Nálepkové nazvaný Scénář provinčního příběhu. Její sebeironické vyprávění o ženě středního věku, která prochází životní krizí způsobenou rozvodem a frustrací ze stereotypní práce, vyjde už letos 1. října v nákladu pěti tisíc výtisků. Autorka žije v Benátkách nad Jizerou, je sestrou herečky Světlany Nálepkové a legendární válečný hrdina kapitán Nálepka byl jejím strýcem. Svou starší literární prvotinu dosud nevydala a i se svým druhým rukopisem, který vyhrál v soutěži Knižního klubu, obešla původně snad desítku nakladatelství a nikde nenarazila na pochopení... Třetím literárním dílem, na kterém v současnosti pracuje, bude kniha o její slavnější sestře Světlaně.

Nálepková nejlepší

1.10.1999, Večerník Praha, str. 24   TÝDEN VE SPOLEČNOSTI, ma

Světlana Nálepková a Martin Vačkář byli kmotry knihy Scénář provinčního příběhu, kterou napsala Světlanina sestra Táňa Nálepková. Příběh středoškolské profesorky, které se rozpadá skoro všechno - dům i nejrůznější vztahy (samozřejmě hrají důležitou úlohu ty k opačnému pohlaví) - je jak vystřižený ze současného života. Na křtinách se polévalo šampaňským, pilo, jedlo, zpívalo a vtipkovalo na adresu žen bez mužů. Ale ona to  zase tak velká legrace nebude, to možná ví mnohá z našich čtenářek z vlastní zkušenosti anebo se o tom může dočíst ve zbrusu novém románu ze současnosti. "Já sám jsem sice žádnou ženu neopustil, ale myslím si, že osamocené ženy, které se perou se životem, jsou symbolikou dneška," prohlásil předseda Obce spisovatelů doc. dr. Antonín Jelínek, který byl i předsedou odborné poroty Literární ceny Knižního klubu, která knížku Táni Nálepkové vyhodnotila jako nejlepší z přihlášených. Odměnou vítězi je vydání jeho prvního románu či novely. A ty další? S tím už se bude muset poprat na vlastní pěst.

Humor a nadhled byl jako lék rozdáván v Templu

22.10.1999, Boleslavský deník, str. 8   ZPRAVODAJSTVÍ  MLADOBOLESLAVSKA, brz

KULTURA / Sestry Nálepkovy spolu s Jaroslavou Jenčíkovou nezklamaly.  Mladá Boleslav- Výstavní síň Templu, upravená jako kavárna, byla ve středu večer zaplněna do posledního místa. Nemalou část návštěvníků tvořili pedagogové z boleslavského gymnázia. Hlavní účinkující byla totiž Táňa Nálepková, která na této škole několik let učila. Čtení se kromě autorky samotné ujala Jaroslava Jenčíková, známá jako autorka několika sbírek poezie a vedoucí ochotnického souboru Divadlo poesie. Ze svých zážitků z pedagogického působení vycházela Táňa Nálepková právě při psaní knihy Scénář provinčního příběhu, které byla věnována první část večera. Hrdinkami jsou dvě rozvedené učitelky středního věku, které se v hořce humorných dialozích snaží dopátrat důvodu, proč vlastně nemohou najít muže, s nímž by se dalo normálně žít. Ve druhé polovině programu byla představena kniha Světlana (Na houpacím koni), v níž se autorka inspirovala dobrodružným životem své sestry herečky. Světlana Nálepková doprovodila čtení zpěvem několika písní. Trojice účinkujících žen v Templu svým vystoupením připomněla, že humorný nadhled je výborný lék na mnohé strasti života. 

Na okrese se urodily tři knihy ženských autorek

16.12.2000, Boleslavský deník, str. 4   MLADOBOLESLAVSKO, JIŘÍ SENOHRÁBEK 

KULTURA / Spisovatelky Táňa Nálepková a Jarka Jenčíková pokřtily v zasedací síni Městské knihovny svá literární dílka a prozradily něco o zdrojích vlastní tvorby

JIŘÍ SENOHRÁBEK

MLADÁ BOLESLAV - Benátecká spisovatelka Táňa Nálepková a její boleslavská kolegyně Jarka Jenčíková ve čtvrtek večer představily veřejnosti nové plody své literární tvorby. Zasedací síň Městské knihovny zaplnilo šedesát posluchačů, kteří se stali svědky velmi sugestivního autorského čtení. Přednes Jarky Jenčíkové byl navíc podbarven celkem zdařilou hudební improvizací flétnisty Tomáše Rýdla. Poezie Jenčíkové i próza Nálepkové se tematicky točí kolem otázky postavení žen v současné společnosti. Hned první vydaná kniha Táni Nálepkové byla poctěna Literární cenou Knižního klubu. "Román s názvem Scénář provinčního příběhu, za nějž jsem cenu obdržela, považuji i já za své nejzdařilejší dílo. Jeho hlavní hrdinkou je středoškolská profesorka, která v reálném životě ztrácí většinu mladistvých snů," komentuje vztah ke své nejúspěšnější knize autorka. První literární sklony se u Táni Nálepkové projevily už v raném mládí, opravdovou literaturu však, jak sama říká, začala psát až jako zralá žena, zbavená někdejších naivních iluzí: "Jako každá správná pubertální dívka jsem psala básničky, ty ale nejde označit za spisovatelský počin. Za svoji regulérní prvotinu považuji knihu Milovat po česku. Pokřtili jsme ji až dnes, přestože spatřila světlo světa jako první, dříve než tituly vydané chronologicky před ní." Těmito tituly myslela Nálepková nejen oceněný román, který již byl zmíněn, ale též biografickou črtu Světlana, která je portrétem populární sestry benátecké autorky. V Benátkách bydlí Táňa Nálepková od roku 1986, pět let předtím pak strávila v nedalekých Předměřicích. S prostředím maloměsta se ale rodilá Pražačka příliš nesžila. "Brzy se asi budeme stěhovat, ne ovšem někam daleko. Stáhneme se do hlubokých lesů v okolí Benátek, kde je klid," zasnila se benátecká občanka. Jarka Jenčíková potřísnila ve slavnostní chvíli sektem obálky hned dvou nových knih. Ač má už odrostlého syna a dceru, psala ještě donedávna pod dívčím jménem Váňová. "Bylo to snad z určitých obav. Nechtěla jsem zpočátku, aby byly moje literární sklony příliš nápadné, aby si lidé spojovali mé knihy s tou obyčejnou ženou, kterou potkávají denně na ulici a která má coby vychovatelka školy Na Karmeli zcela běžné povolání," vysvětluje samotná autorka. Právě syn Tomáš jí byl inspirací pro nově pokřtěnou prózu, jak už napovídá její název Synonáda: "Tomáš byl odmalička velice svérázný. Už jako dítě měl po otci nezvykle vysokou postavu. Ve školním věku se samozřejmě projevoval typicky dětským chováním, přitom měl však vizáž skorodospělého muže. Spolužáci ho tak považovali za poněkud vzdáleného staršího kamaráda, dospělí pak za exota. Byl a zůstal výjimečný a nezařaditelný," komentuje námětový zdroj svého nejnovějšího literárního počinu autorka a matka, která předčítala nejen prózu, ale i básnickou sbírku Videoklip duše. Básně shromážděné v takto nazvaném svazku jsou často psány volným veršem a mnohdy nepostrádají žensky rafinovaný humorný tón. Poezie je také hlavní oblastí literárního snažení Jarky Jenčíkové, jak dokládají už předchozí knihy Co jsem ti neřekla a Když holky nepláčou. Bylo skvělým nápadem spojit křest knih těchto dvou autorek v jediný večer, jejich tvorba je totiž sice odlišná literárním stylem, námětově se však vykazuje až překvapivou podobností. Jak to výstižně a s trochou nadsázky shrnula Táňa Nálepková: "Základem naší tvorby je ubrečená myšlenka, že my, ženy, jsme utiskované. Realita se liší od představ, které jsme měly, když jsme vyrůstaly. Každá žena si nevyhnutelně prožije stejnou zkušenost. Snad proto máme relativně hojné množství čtenářek."

Světlana Nálepková: Strýc válečný hrdina, sestra spisovatelka

13.12.2001, Super, str. 12   Prominenti, Jan Bauer

/PRAHA/ Herečka a zpěvačka Světlana Nálepková (41) se může pochlubit velmi zajímavou rodinou. Jejím strýcem nebyl nikdo jiný než legendární partyzánský velitel, kapitán Ján Nálepka, posmrtně vyznamenaný Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu. "Naše rodina pochází ze Smižan u Spišské Nové Vsi na východním Slovensku. Můj děda měl osm dětí, z nichž asi nejznámější je právě strýc Jano, s nímž jsem se samozřejmě nikdy nesetkala," vyprávěla herečka deníku Super. "Padl v roce 1943 u ukrajinské Ovruče a zajímavé je, že jeho tělo se nikdy nenašlo," dodala. Dalším známým strýcem Světlany Nálepkové je Jozef Nálepka, který byl diplomatem a československým velvyslancem v Bělehradě a později také v Moskvě a v Aténách.

Spory s otcem
V diplomatických službách byl i Světlanin otec, plukovník Ondrej Nálepka (78), který působil na velvyslanectví v bulharské Sofii jako vojenský přidělenec. V polovině 70. let byl však z této funkce na hodinu propuštěn údajně pro styk se západními velvyslanci. "Paradoxní na tom je," vyprávěla Světlana Nálepková, "že otec hovoří kromě slovenštiny jen rusky a bulharsky." Přestože Ondrej Nálepka byl v minulém režimu perzekuován, zůstal dodnes přesvědčeným komunistou. Se svou dcerou Světlanou přestal mluvit, když v roce 1989 podepsala Několik vět a nedávno znovu, když v rozhovoru pro jeden časopis uvedla, že terorismus vymysleli komunisté.

Sestra o sestře
Starší sestra Světlany Nálepkové Táňa (46) je spisovatelkou, která žije sama se dvěma dětmi, Annou (18) a Ondrou (16) v Benátkách nad Jizerou. Před dvěma lety získala literární cenu Knižního klubu za rukopis románu Scénář provinčního příběhu. Dále napsala knížku o své slavnější mladší sestře Světlana na houpacím koni a letos vydala Tři šovinistické povídky.

Únavný rozvod
Samotná Světlana Nálepková se už více než rok rozvádí se svým druhým manželem, publicistou, překladatelem a japanologem Martinem Vačkářem (54). "Bohužel se stále vlečou problémy našeho vzájemného majetkového vyrovnání," povzdechla si. Z předchozího manželství s hercem a mimem Michalem Nesvadbou (44), rozvedeného v roce 1990, má Světlana dceru Josefínu (14).

Jak žijeme

17.4.2003, Magazín Mladé fronty DNES, str. 20   Jak žijeme Scarlett Wilková

Světlana Nálepková, zpěvačka a herečka, sestra Táni Nálepkové

Zpěvačka, která se narodila 2. července 1960, si oblíbila písničky dvacátých, třicátých a čtyřicátých let. Vystupuje s recitály složenými z písní Marlene Dietrichové a s evergreeny z té doby. Mezi nejvýznamnější divadelní role patří ty z muzikálů Má férová Josefína, Zasněžená romance a Kočár nejsvětější svátosti. Je rozvedená, z manželství s mimem Michalem Nesvadbou má patnáctiletou dceru Josefínu.

Proč jsem odešla z města
Delší dobu jsem přemýšlela o změně. Chtěla jsem být blíže ke koním. Takže od Vánoc občas přebývám ve staré pastoušce nad Berounkou, kterou s přítelem rekonstruujeme.

Proč mám ráda hudbu z první republiky
Je nádherná. Já vůbec nějak propadla kouzlu první republiky. Líbí se mi výtvarné umění, architektura i hudba té doby. Nemohu si pomoct, ale myslím, že tehdy české umění dosáhlo svého vrcholu. Velký vliv na mě měl Ondřej Havelka, se kterým jsem dělala muzikál Má férová Josefína. A když mi kamarádi ve Švýcarsku pustili písně Marlene Dietrichové, okamžitě jsem jí podlehla.

Jaký největší průšvih z dětství si pamatuju
Největší? Asi ten, když jsem se opila a utrhla doma umývadlo. Bylo mi čtrnáct. Vlastně jsem mívala průšvihy a dvojky z chování pořád.

Co bych chtěla mít ze své dcery
Nechtěla jsem, aby dělala divadlo. Jezdí závodně na koni, takže všechny své síly směruje tam. Teď udělala přijímačky na střední uměleckou školu. Ale uvidíme, protože díky své výšce a extrémní štíhlosti se úspěšně prosazuje také v modelingu.

Co máme se sestrou společného
Jsme každá absolutně jiná. Dlouho jsem neměly nic společného, nerozuměly jsme si. Spojily nás nesnáze v manželství, rozváděly jsme se ve stejný čas. Potom nás hodně sblížila práce na mé biografii. Celé hodiny jsme proseděly nad diktafonem, hurónsky se smály, ale mnohokrát se naše vzpomínání neobešlo bez slz.

Na čem spolu pracujeme
Sestra mi napsala scénář k programu o Edith Piaf. V dubnu budu křtít cédéčko, v květnu se chystá premiéra pořadu v divadle Metro na Národní třídě. Měl by se jmenovat Milovat k smrti.

Proč nám rodiče dali ruská jména
Babička Alexandra byla Ruska, naše máma dokonce tvrdila, že pocházela ze slavného kozáckého rodu. Děda si ji přivezl ze Sibiře, když za první světové války bojoval v Rusku jako legionář.

Táňa Nálepková, spisovatelka a etnografka, sestra Světlany Nálepkové

Narodila se 3. listopadu 1954. Vystudovala etnografii a historii, obor konstrukce a tvorba nábytku a interiéru na filozofické fakultě. Žije v Benátkách nad Jizerou, pracuje v Oblastním muzeu v Brandýse nad Labem. O sestře napsala knihu Světlana - Na houpacím koni. Za knihu Scénář provinčního příběhu dostala v roce 1999 Literární cenu Knižního klubu. Je rozvedená, má syna a dceru.

Jakou hudbu mám ráda
Z titulu své profese tíhnu nejvíce k folkloru. Chytají mě cikánské písně, ta nejprostší, nejsyrovější hudba, která jde přímo ze srdce.

Čí knihy čtu
Hlavně mých konkurentek, abych měla přehled. Ale mám jednoho tajemného ctitele, který mi posílá balíky světové literatury. Je asi velmi sečtělý a má dobrý vkus, tak mi docela slušně rozšiřuje obzory. Co se týče autorek, pro mne je hvězdou první velikosti Alexandra Berková.

Proč jsem své knize dala podtitul Hnusná kniha o lásce
Doba, ve které se odehrává - dnes jí říkáme totáč -, byla hnusná. Někoho může z mé knihy skutečně přepadnout těžká nálada. Ale myslím, že to mezi všemi těmi mýdlovými bublinami, které se na nás denně z médií valí, vůbec neuškodí.

Jaké jsem udělala v životě chyby
Že jsem se vůbec kdy vdala. Nemám pro manželství talent. Chyba byla i to, že jsem věřila, že se v kapitalismu přece musím uživit takzvanou poctivou prací. Dřinou v galerii a usilovným psaním jsem se propracovala k naprosté bídě. Hlad mě donutil jít zase do normálního zaměstnání. Nějaký čas jsem byla takový ten bojovník za lepší příští, jako hlasatelka zdravého životního prostředí jsem byla zvolena i na radnici. Dnes se bohužel měním ve flegmatika.

Jaký je rozdíl mezi mnou a Světlanou
Já byla úzkostné dítě. Na rozdíl od ní jsem nosila ze školy jen pochvaly, ze špatné známky či poznámky bych snad byla i umřela. Světlana se na nikoho neohlížela, a když si něco zamanula, stalo se. To jsem jí strašně záviděla.

Jak bydlím
Vždycky jsem chtěla pryč z Prahy na venkov, do zahrady, k lesu. To se mi nepodařilo. Bydlím zase ve městě a na malém dvorku nemohu rozvinout své rolnické vášně. Aktivně se pak s rýčem a motykou cpu na cizí zahrady.

Co dělají moje děti
Syn studuje obor starožitnictví na střední škole. Dcera se dala na hraní, hostuje v Divadle v Celetné.

Táňa Nálepková píše romány a sní

22.4.2003, Boleslavský deník, str. 20   MLADOBOLESLAVSKO, JAN FIDLER 

Kdy jste začala s tvůrčím psaním?
Těžko říct s tvůrčím, ale v pubertě, kdy to se mnou strašně cloumalo, jsem se slzou v oku psala sladkobolné básničky.  

Máte je ještě schované?
Určitě někde ano, ale číst se asi nedají. Tenkrát jsem také psala a nedopsala román, jmenoval se Patnáct na druhou, to mi bylo strašných patnáct let, a jeho děj se odehrával na nějakém hradě, a bylo to určitě o lásce, já vždycky o lásce.  

Četl ho někdo?
 Ne

A kdy jste napsala něco, co jste se nestyděla zveřejnit?
To byla nejspíš diplomka. Dost jsem se na ní vyřádila a také jsem v té době a později napsala několik odborných článků o bydlení do časopisů Umění a řemesla a Domov.   Tvůrčí prózu jste začala psát kdy?
Až v době, kdy jsem se rozváděla a byla naštvaná na všechny chlapy na planetě. Vztek, smutek a zloba se ale u mě, i když nevím proč, spojují s humorem. Napsala jsem tenkrát útlý sešitek aforismů, ale tak protimužsky pojatý, až se kamarádkám protáčely panenky. Když to dneska čtu, připadá mi, že je to slabá šťávička, ale asi jsem netrefila tu správnou dobu, když mi aforismy nikde k vydání nevzali. Zkusila jsem také napsat scénář filmu o absurditě manželského života a sbírala jsem si kradmo postřehy. Teprve nedávno jsem z tohoto šuplíkového materiálu udělala vážnou knihu.   Považujete životní zklamání a smutek za předpoklad umělecké tvorby?   U mě to tak je. Přiznala jsem se jednou Alexandře Berkové, že psaní pokaždé probrečím a že se do knihy vždycky vyždímám, namelu a nasekám na nudličky. Mateřsky mne pokárala, že takhle to dělat nemůžu, že musím získat profesionální odstup, abych z psaní jednoho dne nezašla.   Už píšete s odstupem, nebo tvoříte dál pod vlivem osobních emocí?   Jinak než s emocemi to neumím. Obávám se, že s profesionálním odstupem bude text chladný, kalkulovaný. Román musí být plný vášnivých citů, pozitivních i těch druhých.   Začínajícím spisovatelkám tedy poradíte, ať se nejdříve rozvedou?   Důvod k psaní musí každá vycítit sama. Máme-li emoce, máme je ve všem a všude. Mně vlastně pomohly kamarádky, kterým jsem pořád s velkou vášní vyprávěla své příběhy, až mi jedna z nich řekla, ať už to konečně sepíši.   Čím to je, že mezi knižními novinkami přibývá čím dál více autorek než autorů?   Není se co divit, když celá staletí ženské mlčely. Pro společnost byl ženský pohled na svět jen pohledem od začouzené plotny a ženské myšlení zbytečným přepychem. Ženské přeci podle chlapů nikdy nemyslely, protože neměly ani čím. I mnohý dnešní literární kritik přistupuje k práci spisovatelky s určitým despektem, to jsem osobně zažila mnohokrát. A to, že ohrožujeme mužské intelektuální a mocenské pozice vyvolává u dnešních "kingů" nostalgii po pálení čarodějnic.  

Štve vás to hodně?
Neberu to tak, že by mě něco štvalo, spíše druhou stranu lituji. Kdo ženský svět nezná a povyšuje se nad něj, tak mu něco podstatného z života uniká. Muži, kteří takový despekt projevují, jsou v očích žen už jen srandovními chudáčky. Ženské se jich totiž už nemusejí bát, to je veliký pokrok.   Patříte k té části společnosti, která tvrdí, že by byl svět lepší, kdyby mu vládly ženy?   Jsem přesvědčená, že ano, ale zase společně s muži. Ženské mají jinou duši a citlivější srdce. Samice v přírodě fungují jinak, než konkurenční samci. Samozřejmě znám ženské, které jsou světu nebezpečné, takové, co ztratily, možná ani ne vlastní vinou, ale spíše pod tlakem doby, svoji ženskost. Určitě jsme ale jiné, pohled na svět máme naprosto odlišný. Neříkám, který je lepší a který horší, ale jsou to jiné světy. Tak to je.   Kam chodíte pro literární nápady?
Čerpám je z vlastního života a ze svého okolí. Mé psaní vždycky vychází ze skutečného prožitku. Aniž o to usiluji, několik lidí mi potvrdilo, že vyjadřuji názory, které by si netroufli říkat nahlas. Znamená to, že prožívám něco podobného, jako pár dalších ženských a je tedy potřeba o tom světu říct. Tak to říkám za ně.  

Jak dlouho trvá zrození knížky?
Většinou je to práce na rok. A není to žádná ulejvárna, ale každý den osmihodinová a silně prodělečná práce. Když někomu řeknu, kolik knížkou vydělám, tak si o mně pomyslí, že druhého podobného idiota těžko pohledat.  

Pro peníze se vám psaní nevyplatí?
V žádném případě pro peníze nepíši, protože mé knížky vycházejí v minimálních nákladech.  

Prozradíte, jak román postupně vzniká?
Počáteční myšlenku, která mi nadhodí i titul, začnu obalovat a obalovat a jak se na práci soustřeďuji, objevují se další myšlenky, které jsou vlastně jakýmisi filmovými obrazy a ty já už jenom akčním způsobem popisuji. Román tvořím jako obrovitou křížovku nebo komplikovaný obraz na velikánském plátně. Od začátku do konce je to strašně otravná a únavná dřina. Na psaní není nic pěkného, protože je to vyčerpávající činnost, často v slzách, zabírající spousty času a život při tom tak rychle utíká a šlo by ho využít nějak příjemněji. Spisovatel je tedy vždy jakýsi nerozumný posedlík.   Vracíte se k dopsanému textu?
Tisíckrát ho čtu, dokonce i nahlas. Probírám jednotlivá slovíčka i věty a text čistím. Je to daleko příjemnější činnost, protože mám dřinu za sebou a základní úkol splněný, ale ani to čistění není bez bolesti.   Oslavujete dopsání knihy podobně jako zedníci slaví dokončení střechy na domě?   Když už nemám na textu co upravovat, tak to s žádným pocitem úlevy nespojuji, protože se mi někde vzadu dere k porodu nová myšlenka a vím, že je přede mnou další práce.   Jak dlouho po dopsání textu trvá, než se kniha dostane ke čtenáři?   Je to velmi různé, někdy ji vydají do čtyř měsíců, ale například na dvě knihy čekám už třetí rok. Když psaním reaguji na aktuální současnost, je to nepříjemné. Naopak uchopení hotové knížky je velmi příjemný pocit, který by mi zkazily jen případné negativní reakce. Kdo čeká jenom dobře napsaný příběh, bývá většinou zaskočený smutným tónem. Protože ale nejsem úplná pesimistka, vyvažuji smutek humornou spodní linií a samozřejmě i nějakou nadějí v závěru. I když osobně žádnou naději necítím, tak v knize si ji vymyslím. Rozhodně nechci iniciovat to, co kniha Utrpení mladého Werthera. Pozitivní odezvy mám od ženských mého věku a podobného společenského postavení.  

Zbavujete se psaním svého smutku?
Stoprocentně ano, psaní je pro mne totiž způsob terapie. V těžkých životních chvílích působí strašně ozdravně, když ze sebe můžu zklamání dostat ven neagresivním způsobem. Úžasně si utřídím chaotické emoce, vrátím se ke kořenům problému a nahlédnu ho konstruktivně čili nenechám se zničit problémem, ale zničím problém.  

Jak jste se ze smutků dostávala, když jste nepsala?
To musím chvíli přemýšlet, co jsem, bože můj, dělala, když jsem nepsala. Vyžírala jsem se zevnitř, to je asi ten správný termín, a hodně jsem pracovala, vždycky víc, než bylo zdrávo. Jako Štír mám takové sebedestruktivní tendence, neodhadnu hranici, kdy ještě pracuji a kdy se už likviduji. A když do nějaké mé soukromé tragédie zazvonily u nás kamarádky, tak jsem jim ty příběhy, které jsem právě silně prožívala, s plamenem v očích převyprávěla. To byl docela účinný ventil.  

Pokoušela jste se své knížky ilustrovat?
Pokoušela, ale ne každému se to líbilo a navíc se tím vydání knížky prodražuje a prodlužuje. Proto své ilustrace k textu raději nepřikládám.  

Co děláte, když nepíšete?
Sním o chaloupce na venkově a na kraji lesa. Nemám na ni kapitál, a tak si jenom představuji, jak bych tam byla šťastná. Je to takový krásný blud.   V benáteckém domečku jste tedy nespokojená?
To ne, ale odmalička jsem toužila bydlet v hospodářství, věnovat se nějakému řemeslu, žít v harmonii s flórou i faunou a daleko od lidí, neboť jsem založením samotářka. Benátecký domeček byl tenkrát nejlevnější možností. Není tedy mojí konečnou stanicí a dál se honím za vidinou.  

Objevila jste místo, kam se ráda vracíte?
Strašně ráda chodím do přírody a jsem vděčná za každý kousek lesa a krásné krajiny. Loňské léto jsem byla unešená z českých vesnic v rumunském Banátu. Tak tam jedu letos zase a těším se na vůni hnoje a na kopce plné pasoucích se koní, krav, koz a ovcí.  

V tuzemsku žádné podobně kouzelné místo nemáte?
To bude až ta chaloupka, kterou hledám a sním o ní. Ráda jezdím na kole po vzdálenějším benáteckém okolí. A protože miluji lesy, jsem šťastná v okolí Jabkenic a Mšena. A docela mne štve, že o jeden les, můj z nejmilejších, bojuje mladoboleslavská automobilka, aby tam postavila zkušební polygon. To beru jako drzost hodnou pomsty bohů.   Pociťujete zklidnění a zmoudření s přibývajícími roky, co jste na světě?   Každý rok je znát. Když si představím ten těžký chaos mého mládí, už bych ho podruhé prožít nechtěla. Nikdy bych tomu nevěřila, ale čím je člověk starší, tím více je nad věcí. Ale bolest z nesplněných představ na intenzitě nic neztratila. Z nedávné přednášky o maďarském spisovateli Kertézsovi, který prošel za německé okupace Osvětimí, jsem si zapamatovala jednu jeho zajímavou myšlenku, že naděje je nástrojem zla. Dávám mu za pravdu, protože sice v jakous takous naději věřím, ovšem nenaplněné naděje mě lámou a ničí. Snad by bylo lepší žádné naděje si nedělat. To v buddhismu se říkáže nejlepší je nic nechtít. Jenže nemít naději, nemít svá lidská chtění, tak zítra pomřeme, ztratili bychom motor a smysl pozemského pachtění. V tomto smyslu jsem postupně od svého života odstřihla spoustu nepodstatných věcí. Ale to podstatné pořád strašně chci a proto se pořád strašně trápím. ... když si představím chaos těžkého mládí, už bych ho podruhé prožít nechtěla...... psaní pokaždé probrečím, do knihy vždy se vyždímám, namelu a nasekám nudličky...

Táňa Nálepková se narodila v Praze roku 1954. Má bohatý rodokmen, neboť je neteří hrdiny SSSR, sestrou známé zpěvačky Světlany a kromě české krve v ní koluje i krev ruská a slovenská. Na Střední umělecko-průmyslové škole na Žižkově náměstí v Praze 3 absolvovala v oboru konstrukce a tvorba nábytku a interiéru. Po maturitě studovala na filosofické fakultě národopis a dějepis. Vdala se do Předměřic nad Jizerou a od roku 1986 bydlí v Benátkách nad Jizerou. Dojíždí do Brandýsa nad Labem, kde pracuje v Oblastním muzeu jako etnolog. Táňa Nálepková napsala do dnešního dne sedm knih. Doposud vyšla biografie její sestry Světlana (Na houpacím koni) a romány Scénář provinčního příběhu a Zabít draka (Hnusná kniha o lásce). Její prvotinou je povídková kniha Milovat po česku (Tři šovinistické povídky). Další tři romány čekají v nakladatelstvích na vydání.  PhDr. Táňa Nálepková se narodila 3. listopadu 1954 v Praze, kde vystudovala střední umělecko-průmyslovou školu a na filosofické fakultě národopis a dějepis. V roce 1986 se přestěhovala do Benátek nad Jizerou, pracovala v místním muzeu, po revoluci byla za Občanské fórum kooptována do městského zastupitelstva a zvolena místopředsedkyní MěNV, provozovala soukromou galerii, učila na benátecké základní škole a mladoboleslavských gymnáziích, pracovala v mladoboleslavském Škoda Auto Muzeu, byla nezaměstnaná a také spisovatelkou na volné noze.

Český spisovatel je vlastně masochista

18.11.2003, Boleslavský deník, str. 18   Mladoboleslavsko ZUZANA ZEMANOVÁ

Táňa Nálepková se narodila v Praze a nyní žije v Benátkách nad Jizerou. Od jara roku 1998 se věnuje jen své literární tvorbě.

Benátky nad Jizerou - Spisovatelka Táňa Nálepková vydala před několika týdny svou šestou knihu, kterou pojmenovala Cvičebnice praktického bytí. Mladoboleslavští čtenáři se dočkají jejího křtu 4. prosince od 18 hodin v městské knihovně.

Kde jste sbírala pro toto nové literární dílo podklady? Čím jste se nechala inspirovat?
Je to skoro můj vlastní příběh, trochu hozený do vesela, protože realita byla docela tvrdá. Podstatnou část knihy tvoří moje zážitky a pocity z poradcovského angažmá ve Škodovce. Byla jsem u toho, když se budovalo muzeum a kulturně se střetával český živel s německým. Ale jinak je to zase příběh žen samoživitelek, které v raném kapitalismu usilují přežít a najít si partnera a lásku.

Někteří spisovatelé se rádi ve svých dílech nějakým způsobem zvěčňují nebo zviditelňují. Děláte to také?
Vůbec nestojím o to, abych byla viděna, natož zvěčněna. Jako vystudovaný etnograf mám spíš potřebu zachycovat dobu a lidi. Jsem takový Kosmas šedé všednosti. Naše generace nějakým způsobem uvažuje, nějak se chová, nějak si na chléb vezdejší lopotně vydělává... naše mámy to měly jinak a naše dcery to budou mít také jinak. Bylo by škoda nechat to jen tak odplynout do zapomnění a nezachytit to.

Jak moc jste si v této knize vymýšlela?
Kromě svaté pravdy je tam hodně fantasmagorie. Nejsem autor literatury faktu ani reportér. Mám, i když se to nezdá, především umělecké ambice. Převedu-li to do malířství, myslím, že rozmáchle maluji barevná dramatická plátna, nejsem popisný realista.

Řada spisovatelů tvrdí, že když začíná psát knihu, tak vlastně neví, jaká bude a jak děj dopadne. Přehazují jednotlivé kapitoly a pasáže, a knihu několikrát vlastně celou předělají. Jak jste na tom vy?
Úplně stejně. Já ale vždy věděla, jak kniha skončí... špatně. S tím jsem ovšem tvrdě u některých nakladatelů narazila. Chápu to, lidé mají své vlastní tragédie, proč si o nich ještě číst. Tak dělám kompromis. Knihy končím nějakou vydatnou nadějí.

Máte nějaké místo nebo třeba i hodinu, kdy můžete psát a naopak?
Psaní je schopnost absolutního soustředění, když jsem se naučila tohle, na hodině a místě už tolik nezáleží. Problém je, když se musím soustředit na dvě věci: na práci v práci, kde mě za to trochu platí a pak ještě na psaní doma. To mi nejde. Dočasně jsem to vyřešila tak, že jsem psaní na čas odložila. Samozřejmě tím velmi trpím. Až se zase jednou rozhodnu psát, pak budu zase trpět hlady.

Pro spisovatele je autogramiáda jeho literárního díla něco jako pro malíře vernisáž výstavy jeho obrazů. Jak vy tuto společenskou událost prožíváte?
Hrozně se na ni těším, běžím si koupit, jak doma říkáme, mezilidské šaty, které mi zpravidla nesluší, pozvu všechny své známé, kteří zpravidla nepřijdou, a trochu to zapiji, alkohol mi zpravidla nesedne. Výsledkem mé roční tvrdé práce tak bývá zpravidla pouze migréna, neboť finanční efekt z psaní není absolutně žádný. Český spisovatel musí být ve své podstatě ukrutný masochista.

Jak se mezi lidmi cítíte? Jste spíše introvert nebo extrovert?
Moje sestra Světlana v nějakém rozhovoru s nadsázkou prohlásila, že já jsem introvertní intelektuál a ona extrovertní primitiv. To platí jen do té doby, než mě někdo pustí před publikum. Potom se i ze mne stává nebezpečný extrovert a musím kontrolovat temperament, abych nepřišla o dobrou pověst.

Neuvažovala jste ani chvilku nad tím, že by z této knihy mohl vzniknout příjemný televizní seriál? Nenapíšete příště například filmový scénář?
Samozřejmě uvažovala. Cvičebnici předcházela kniha Scénář provinčního příběhu. Nadpis navozuje, o co mi původně šlo. Jenže v televizi zájem neměli, neboť autorů je mnoho a peněz na realizaci málo. Po Cvičebnici bude ještě následovat kniha Ráj svépomocí. To je dohromady valník docela veselého seriálového materiálu. Mám ale pocit, že je dnes poptávka po něčem jiném, po něčem v duchu "čelem k masám", a já na to, abych napsala novou Esmeraldu nebo Nemocnici, nemám dostatek obchodnického talentu.

Jak jste se dostala k psaní knih?
Skrze drzost. Byla jsem poté, co jsem zavřela galerii, takový zařazený člověk, který chodil do práce a poslouchal šéfy. Ale jednoho dne jsem už nemohla, dětem jsem oznámila, že budu raději sociál, ale musím dělat co mě baví. Je jedno, do čeho se takový tvůrčí energií nabitý člověk pustí, jestli zpívá, píše nebo maluje. Protože on to dělat musí, jinak na ten přebytek energie a potřebu tvořit zahyne.

Kterou vlastnost na lidech obdivujete?
Obdivuji vřelé, otevřené, svobodné a odvážné lidi s dobrým srdcem, kteří jsou schopni rozletu a umějí pozitivně motivovat lidi kolem sebe. Jednoduše řečeno takové, kteří žijí v míru s vesmírem.

Spisovatelka je typickým zrozencem ve znamení Štíra.

Bojuje v ní vtipná kaše s depresivním masem a fanatická pracovitost s chorobnou nemotivovaností. Táňa Nálepková vydala svou šestou knihu, která se jmenuje Cvičebnice praktického žití.
Foto Kateřina Pospíšilová