Literární cena Knižního klubu

Mediální ohlasy Literární ceny KK 1998

Kdo/co

9.4.1998, Právo, str. 2, Salon

Literární cenu Knižního klubu získala letos 7. dubna Věra Chase za rukopis románové prvotiny Vášeň pro broskve. Jde o společenskou fikci psanou před rokem 1989. Autorka ji věnovala Borisi Vianovi. Věra Chase (1970) píše od osmi let, začínala vědecko-fantastickými povídkami. O několik let později objevila poezii, které se vedle prózy (m. j. první místo v soutěži Literární Luhačovice 97) věnuje nadále (dvojjazyčná sbírka básní Tělokresba/Bodypainting, 1997). Překládá z angličtiny. Publikuje v časopisech a výběrem prací se představila v almanachu Jedním uchem dovnitř (1997). Z rukopisu Vášně pro broskve, který na podzim vydá nakladatelství Knižní klub, jsme vybrali krátkou ukázku.

Kočky a kočičky
Dívám se za ním z okna a zase tam stojí ten albín, co jsem se s ním srazila hned první den na vodním večírku. Od té doby jsem ho jakoby "náhodou" potkala už minimálně šestkrát. Nejdřív jsem si myslela, že je to policejní špión testující mou náchylnost k defraudaci, ale volal mi i párkrát domů, a to nezavání policejními manýry. Nejsem ten typ, co dokáže surově odmítnout, však už jsem se mu pokusila klidně vysvětlit, že mně i mé reputaci to jeho postávání před domem a telefonování vadí, protože si ho při jeho nápadnosti musí každý všimnout. Klo mi na to pak řekla, že na "takovýhle neřády" je třeba jít zhurta. Jdu se napít do kuchyně a nacházím Mirabel vzorně poskládanou v krabici na boty, s nezbytnou smuteční stužkou na ocase. Byla to kvalitní kočka. Zavřu krabici a odcházím na zahradu, abych ji tam zakopala vedle jejich předchůdkyň. Je to hotová oáza klidu, zasadila jsem tu kočičky - naši známí vždycky ocení můj smysl pro humor. Urovnám kopeček a položím na něj pár kopřiv, když tu mě kdosi zezadu lehce chytne za ňadro. Polknu a s úsměvem se otočím. Má rozepnuté kalhoty. Albín. Dekadentní reflexy okamžitě nabyly vrchu - přivřu oči: "Už dlouho na to čekám. Strašně ráda bych ti ho vzala mezi zuby," mrknu, "a SKOUSLA!" Sykne a ucouvne. Přejedu si rukama po těle a nechávám se pro jednou dovoleně unést: "A pak bych si lehla pod ten vodopád černé sražené krve, a když bych vstala, byla bych do hněda opálená!" Hodím dozadu pramen vlasů a skloním se. Zapiští a dá si přes něj ruce křížem. Mám zavřené oči, a tak jen slyším, jak v běhu zakopává o hrobečky… pět, šest, sedm. Ticho po pěšině, je pryč. Strčím si prst do krku a zvracím ke kočičkám. Brr - už je to venku. Pro pořádek zavolám na Dekadentní export a albína jim popíšu, aby ho mohli začít hledat. Pojídám večeři (přinesli mi čerstvé hovězí ocasy), pak se opláchnu a pustím si hudbu. Je to líně ospalé a já si poprvé s troškou lítosti vzpomenu na dekadentní klaristní koncerty. Teď už jsem ale unavená, i když bych si měla ještě objednat několik sesterských úborů, boty, polní kufr a samostatný pojízdný vozík, ale nechám to na zítra. Taťka už slíbil, že to vyrovná. Rychle dojím mrkev a půjdu si lehnout. Před spaním bych si ráda začichala tymiánu, doporučila mi ho Klo, když jsme spolu na návštěvě naťukávaly témata. Otevřu svůj bílý kufříček a prstem přejedu přes dvě řady vzorně seřazených zkumavčiček, ve kterých je nahuštěno přes tři sta vůní. Tak dlouho jsem se s nimi nemazlila! Už se mi sbíhají sliny na modřín a františka - ta neznámá jména zní tak cizokrajně - vafle, kávu, čaj, zápalky a jako vždycky na broskve, po těch se mi, bůh ví proč, vždyť je to jen ovoce, hlava točí nejvíc. Vytáhnu korkovou zátku a strčím trubičku do nosu. Nádech. A rychle zazátkovat, než budu úplně mimo. Nesmím zapomenout, kolik lidí se už ošklivě pořezalo, když usnuli s čicháčkem v nose!

Knižní klub vydává románovou prvotinu Věry Chaseové

23.9.1998, Zpravodajství ČTK  Soňa Remešová

PRAHA 23.září (ČTK) - Románovou prvotinu začínající české autorky Věry Chaseové "Vášeň pro broskve" vydává v těchto dnech nakladatelství Knižní klub. Román vyhrál loňský ročník soutěže, kterou toto nakladatelství organizuje pro autory dosud nepublikovaných kvalitních prozaických děl. Jak dnes informovala ČTK šéfredaktorka nakladatelství Alena Jakoubková, anonymní soutěž loni obeslaly čtyři desítky prozaiků. Pět nejlepších próz bude knižně publikováno.

Román osmadvacetileté spisovatelky, která již publikovala básně a kratší prózy, pojednává o putování mladé hrdinky po fantaskním světě. Vášeň pro broskve psala česky a anglicky píšící autorka šest let a nyní pracuje na jeho pokračování.

Současně s prezentací knižní podoby vítězného románu minulého roku dnes nakladatelství vyhlásilo další ročník této literární soutěže. Začínající i renomovaní spisovatelé mohou do soutěže zasílat dosud nepublikovaný román či novelu v české jazyce o rozsahu dvou set až čtyř set stran. Na adresu Knižního klubu mohou zájemci zasílat práce do 31.prosince.

Autor vítězné prózy získá prémii ve výši 50.000 korun a Knižní klub jeho dílo vydá do konce příštího roku.

Knižní klub vydává první román Věry Chaseové

26.9.1998, Boleslavský deník

PRAHA - Románovou prvotinu začínající české autorky Věry Chaseové "Vášeň pro broskve" vydává v těchto dnech nakladatelství Knižní klub. Román vyhrál loňský ročník soutěže, kterou toto nakladatelství organizuje pro autory dosud nepublikovaných kvalitních prozaických děl. Jak informovala šéfredaktorka nakladatelství Alena Jakoubková, soutěž loni obeslaly čtyři desítky prozaiků, pět nejlepších próz bude publikováno., Román osmadvacetileté spisovatelky, která již publikovala básně a kratší prózy, pojednává o putování mladé hrdinky po fantaskním světě. Vášeň pro broskve psala autorka šest let a nyní pracuje na jeho pokračování. Současně s prezentací knihy vítězného románu minulého roku nakladatelství vyhlásilo další ročník této soutěže. Začínající i renomovaní spisovatelé mohou do soutěže zasílat dosud nepublikovaný román či novelu v českém jazyce o rozsahu dvou set až čtyř set stran. Na adresu Knižního klubu mohou zájemci zasílat práce do 31. prosince. Autor vítězné prózy získá 50 000 korun a Knižní klub jeho dílo vydá.

Knižní klub vydal prvotinu Věry Chaseové

29.9.1998, Právo, str. 12, Kultura, (cg)

Prvotinu české prozaičky Věry Chaseové Vášeň pro broskve nyní vydal Knižní klub. Román vyhrál loňský ročník soutěže, kterou nakladatelství vyhlašuje pro autory původních děl. Pojednává o putování mladé hrdinky po fantaskním světě. Osmadvacetiletá česky a anglicky píšící autorka ho psala šest let, nyní pracuje na jeho pokračování. S představením vítězného románu nakladatelství vyhlásilo i další ročník soutěže - rozsah dosud nepublikovaných próz má být v rozsahu dvou set až čtyř set stran. Autor získá prémii ve výši 50 tisíc Kč a Knižní klub dílo vydá do konce příštího roku.

Michalec a Chase, oba mladí, oba poprvé

2.11.1998, Právo, str. 10, Kultura, František Cinger

Liboru Michalcovi je třicet a jeho próza Tenkrát na houpačce (vydalo ji nakladatelství Šulc a spol., 221 stran) je prvotinou. Věře Chase (čti čejz) je osmadvacet, a ačkoli má za sebou básnický debut Tělo kresby/Bodypaiting (1997), sci-fi román Vášeň pro broskve (vydal ho Knižní klub dokonce jako vítěznou práci loňského ročníku své soutěže původní české prózy, 269 stran) je také prozaickým představením. Při vší rozdílnosti žánrů by se mohlo zdát, že to je vše, co obě knihy spojuje. Mám však za to, že je toho víc. Hlavní hrdina Michalcova dalo by se říci realistického románu je Jan Brázda, který se po 90. roce stal mediální hvězdou. Investigativním novinářem, který založil vlastní časopis Globus, pronikl do hlubin českého transfomačního zázraku a dotkl se mnoha tajných informací. Přesto pociťuje nepokoj, chybí mu uspokojení. Neposkytují mu ho chvilková milostná dobrodružství ani výpravy do Himálaje, Afriky. Hledá pomyslné vrcholy života, až ho totální zhroucení přivádí k poznání, že opravdové hodnoty života se nenacházejí pokoutnými cestami, ani nepřicházejí jako odměna za mediální vystoupení. Svět Věry Chase je úplně jiný, její dívka Bel zavádí čtenáře do světa fantazie, do bizarního prostředí dvou protipólních společenských seskupení na jednom Kontinentu - zdánlivě čisté, ale povrchní Konvence a špinavé, chaotické Dekadence, poskytující ovšem nespokojencům z první formace vlastně exil. Jako zdravotní sestra se zúčastní války na Válečném ostrově, prožije velkou lásku, ale nešťastná se vrací na Kontinent. Její fantazijní svět desítek postav, které k hrdince jakoby připlouvají a odrážejí se od ní do nenávratna, je určen přesně danými regulemi, jejich nedodržení se přísně trestá. Hrdinové obou próz jsou neustále v pohybu, nespokojení, uprostřed vlastně neznámého prostředí, chystajícího jednu zkoušku za druhou. Podle mého však hledají především sami sebe, smysl života, opravdové hodnoty. V tom vidím jejich spojitost, v tom vidím jeden z rysů dnešní mladé prózy, která se v "povieweghovské" době začíná vlastně představovat. Čtenáři dají najevo, nakolik je jim podobné vidění blízké, druhé knihy autorů pak dopíší další kapitolu jejich autorských charakterů.

Bez společného jmenovatele

30.11.1998, Respekt, str. 18, Kultura, Jiří Peňás

Tři prózy středně mladých autorek

Literatura
Těm třem středně mladým autorkám je dohromady jen něco málo přes stovku, promovaly a nejspíš i žijí Praze a mají za sebou už první knížku. Té si ale všimlo kromě jejich příbuzných nanejvýš pár recenzentů, zato nyní každá vydává prózu, jež by potenciálně mohla nalézt čtenáře i mezi jiným obyvatelstvem. Hledat společného jmenovatele pro tyto autorky však nemá valnou cenu. Pohlavní klíč se tu sice nabízí, ale to jejich ženství je jaksi samozřejmé a přirozeně z každé stránky zažité, že nemá smysl z něj dělat větší vědu, než z něj dělají ony samy. To znamená, že ani o těchto "ženských" knihách nelze mluvit a používat přitom feministicko-ideologické termíny, naopak jsou - a v tomto smyslu odpovídají obecně české ženské situaci - krotké, s tužbami až rodinně patriarchálními. Zda je to dobře, nebo špatně, tím se zabývat nebudeme, pro literární podobu jejich knih je to celkem nepodstatné.

Dobrá červená knihovna
Kniha Ireny Obermannové (nar. 1962) by si zasloužila trochu lepší titul než takovou transparentní podbízivou křiklavost: Deník šílené manželky. Zvlášť to protivné slovo "šílené"; vždyť o jaké "šílenství" tady jde? Hlavní hrdinka Xénie se prostě zuby nehty snaží vyrovnat s tím, co jí standardní velkoměstský život přinese - a odnese. V první řadě jí odnese manžela a otce jejích dvou dcer. To je výchozí situace, prostá jako slza uroněná nad románem z červené knihovny. Způsoby, jak narovnat ztracenou rovnováhu, jsou různé, ale v zásadě předvídatelné: jednak rekonstrukcí vlastní otřesené, nikoli však "šílené" psychiky u odborníků (psychiatr, astrolog, zkušené přítelkyně), jednak doplněním dočasného singulárního stavu na vytoužený stav binární, čili rychlým obstaráním nějakého obstojného náhradníka. To, co se zdá být pro inteligentní ženu s tvůrčími ambicemi (píše rozhlasové hry), jako je Xénie, hračka, se však ukáže jako velmi komplikované, nejednoduché, přinášející různé patálie a trapasy. Všechny Xéniiny pokusy dát se znovu dohromady totiž někde zadrhnou, nějak nevyjdou, nějak se zhroutí. Když už se zdá, že je všechno na nejlepší cestě, tak se cosi pokazí: milenec, který je užuž naváděn do úlu, se nakonec projeví jako trouba, a když ne on, tak něco zkazí ona. A ještě navíc ty přemoudřelé dcery... Prostě jeden posttraumatický pech za druhým. Je to stav, který je za normální žité situace jistě nepříjemný (čtenář si všimne, jak často hrdinka zvrací), ale má jednu výhodu: lze jej ironicky komentovat. A když jej lze komentovat, je to již první stupeň k tomu, aby byl sepsán. Což se stalo.Do dvou třetin je knížka Ireny Obermannové docela podařená věc, sice v ničem a nijak výjimečná a nepřekvapující, ale dobře, "realisticky" usazená v životní empirii, v prosté popisné reprodukci životního a sociálního standardu pražské třicátnické generace. Otištěny by ty kapitoly mohly být i samostatně, například v Cosmopolitanu nebo v něčem podobném, co se specializuje na vyšší střední městské vrstvy a co formuje jejich styl a jejich duchovní obzor, který se sice nevyznačuje nějakým vysokým horizontem, zato se drží liberálního pravidla lassez-faire a diktuje věcnost, pragmatismus a nesentimentální řešení problémů.To všechno je zatím napsáno v dobrém, ale nakonec je nutné se vrátit k titulu a ke slovu "Deník". Samozřejmě, že o žádný deník nejde, ale to, co je jím míněno, je jakási zkratkovitá rekapitulační koláž hrdinčina životaběhu. Dovídáme se v něm, jaké to bylo na gymnáziu a na vysoké škole, na demonstracích, při porodu a s milenci, ale všechno je to ploché, útržkovité a bez nápadu, jen jaksi nostalgicky sebelítostivé. "Deník" je vpraven doprostřed textu, nepřirozeně ho utíná a celá kniha je tím zborcena, že už skoro čtenář nemá chuť číst závěrečnou kapitolu, což by ostatně nebyla žádná škoda.

Šťastná chvíle
Knížka Ireny Douskové (nar. 1964) Hrdý Budžes patří mezi ty vzácné případy, kdy recenzent sice začne číst z rutinních důvodů, ale za chvíli zapomene, že si bude muset něco myslet a něco formulovat, a místo toho se těší z nenáročného, ale milého překvapení. Drží v ruce knížku, která je úplně prostá, nekomplikovaná, lehce se poddávající, po čtenáři nic nechce, nic mu nesugeruje ani se nepředvádí, zkrátka se jen jednoduše a dobře čte. Dousková přitom použila nápad, na který sice nemá copyright, ale to vůbec nevadí, protože důležité nakonec je, jak a k čemu ho upotřebila a že se v jejím případě vyplatil. Samozřejmě, že hned jakmile začne její hrdinka, žačka druhé třídy, lehce obézní Helenka Součková, vyprávět, si čtenář vzpomene na dětská léta s Mikolášovými patáliemi, na mládí s deníky Adriana Mollea a pochopitelně na Poláčkova žáka Bajzu, na ty do dětských úst svěřené "události a názory", komentované prostřednictvím snaživé školské fráze a žákovského pohledu. Dousková nic neinovuje, jen provede řekněme "filologický a noetický" sestup do dětství a svěří se vzpomínce a její schopnosti oživovat dávno odžité. A tak začne mluvit jako osmileté, trochu příliš inteligentní dítě, navštěvující začátkem 70. let základní školu ve městě Ničíně (lehce se pozná Příbram). Její rodiče-herci zrovna přicházejí o místo, ona se tím trápí, ale kromě toho má ještě plno jiných starostí, například zda se dostane na koncert Milušky Voborníkové nebo jestli budou k obědu nenáviděné plíčky. Přitom Dousková ví, že dětské trápení je dramatické a nebolí ani o trochu méně než obtíže dospělých, naopak je neodhadnutelnější, protože napadá duši dítěte zpříma a přitom z tajemna. Zároveň však často těsně souvisí s komikou, protože věcem přikládá význam, který není zmechanizovaný a samozřejmý. To všechno včetně velmi výstižné (dětské) evokace dusné a ustrašené atmosféry maloměsta začínající normalizace se do této knihy podařilo dostat zcela nenásilně a plynulou cestou a přitom bez zjednodušovaní a kýčovitě heroické stylizace typu Díky za každé nové ráno apod... Vznikla tak humoristická knížka v něčem blízká Vieweghovým Báječným létům pod psa, ale hlavně neokázale a šťastně svá.

Samoplození
S knihou Věry Chase (čtěte anglicky, nar. 1970) Vášeň pro broskve je to úplně jiné. V jejím případě naopak recenzent vzpomíná, kdy naposledy držel v ruce knihu tak okázale ambiciózní, tak chtěně artistní a přitom tak uzavřenou do sebe, jakoby ponořenou do nějakého barevného tetelivého rosolu, do kterého není vůbec vidět a z kterého se nic neozývá. Základním stylovým rysem této knihy je nazdobená a ze všech děr kypící metaforika, která pochází snad z vnějšku zahlédnutého surrealismu a pak od Borise Viana a která je v podání Věry Chase narcistně a cukrářsky našlehaná na každé možné místo. Kdekoli knihu otevřeme, vždy se dočkáme nějakého chemického plození, z kterého zase vyleze jakýsi další "fantaskní obraz", nějaká další exotická slovní drúza a barevná pěna. Zkusíme třeba stranu 11: Kromě zelených bot mi toho moc nezbývá, šaty se za tu chvilku stačily do nitky rozpadnout. Byly to ty sváteční. Tak jako tak už stejně dosloužily. Zatím to vypadá normálně, ale teď: ...když jsem u klaristů počala rašit ocúnem a ze zadní řady mě kdosi bez rozmyslu utrhl, utržily neslušivý vodorovný rozparek. A zkusíme stranu 105: Když si odšrouboval i obě náušnice a odmontoval tuhý límec, Marcel si uvědomil, že tento muž nemá na tváři vůbec NIC. Zastihlo ho to naprosto nepřipraveného; docela se z toho pozvracel. Holá tvář začala ronit slzy. A tak je možné pokračovat ad libitum.S vlastním vyprávěním této nesci-fi a nepohádky je to stejné jako se samoplodivostí metafor. Něco na způsob "fantaskního dobrodružství" se tu sice stále uvádí do chodu, hrdinka mění jedno bizarní prostředí za druhým, cosi ji kamsi žene, z utopické Konvence putuje do utopické Dekadence, zažívá přitom jakási nezřetelná dobrodružství a čelí neznámým nebezpečím, ale je to ve skutečnosti jen taková libovolná posunčina, bezobsažné, "hravé" smýkání se slovy a větami, bez obsahu a - šaldovsky řečeno - bez "tvárného úsilí". Zkrátka bez jakéhokoli zaujetí čímkoli jiným než svou "vášní pro broskve", vášní, na kterou si autorka stačí sama a nikoho k tomu nepotřebuje.Nelze přitom jistě vyloučit, že právě takový text - a právě díky tomu, že nic nezobrazuje - si najde své vykladače a vyznavače. A naopak zavrhnou Obermannovou a Douskovou. Zde volíme jinak.

Chase si asi sáhla na dno sil

6.4.1999, Mladá fronta DNES, str. 14, Kultura  IVAN ADAMOVIČ, recenze

Věra Chase, píšící česky i anglicky, debutovala předloni sbírkou poezie Tělokresba/Bodypainting. Nedávno se pro změnu objevil autorčin románový debut - Vášeň pro broskve -, oceněný literární cenou Knižního klubu. Děj Vášně pro broskve je umístěn do imaginárního světa, jehož tři hlavní kontinenty (podle mapky připomínající naši planetu v geologicky mladším období) nesou názvy Konvence, Dekadence a Válečný ostrov. Jde o snovou kombinaci jakési budoucí antiutopie a konzervativního retrosvěta jakoby z počátku století. Kontinent Konvence je spoután mnoha pravidly, jejichž nedodržování se přísně trestá, jeho obyvatelé tráví čas nekonečnými společenskými dýchánky a žijí vlastně mnohem dekadentnějším způsobem než lidé z primitivní a špinavé Dekadence. Na Válečný ostrov se chodí bojovat vždy, když společenská nuda přesáhne únosnou mez. Snovou neskutečností tento svět připomíná prózy Jana Weisse, ale na rozdíl od jeho Domu o 1000 patrech, který byl skrytou obžalobou kapitalismu, bychom se dostali na scestí, kdybychom se u Chase pokoušeli v každém motivu hledat alegorie. Spíše než alegorii reálií dnešního světa zde nacházíme zrcadlení myšlení a pocitů samé autorky. Totéž platí i pro barokně vyzdobený styl a pod ním se poněkud utápějící příběh sledující putování hlavní hrdinky, trochu bezcitné dívky, hledající své místo ve světě a snad i lásku. Příběh zde není tím podstatným, slouží jen jako mechanismus pro přemisťování autorčina vidění reality. A to je velmi ironické a mohli bychom říci velmi ženské. Předměty nabývají organických vlastností, dopisy mluví, automobil vykřikne, když mu někdo šlápne na plyn, vše je živé, pulsující, živočišné. Cynické hrdinky bez většího vzrušení konzumují sex, propadají chvilkovým naivním láskám a hledají útočiště v lesbických vztazích. Ironie se tu setkává s nezkušeností i v jazyce, takže někdy je těžké odlišit, kdy občasné školsky kostrbaté fráze vnímat jako parodii a kdy jako neúmyslnou slabinu. Poetické a neobyčejně cílené metafory se střídají s až prostoduchým stylem dívčích deníčků, opět z velké části ironizovaným. Očividným nezdarem autorky jsou její všudypřítomné slovní hříčky: všechny fungují stejným způsobem a brzy unaví. Věra Chase si možná pro svůj ornamentální a nepříliš dějový způsob vyprávění nezvolila nejvhodnější formu. V žánru povídky by zřejmě dosáhla výraznějšího efektu - beztak se román rozpadá do drobných epizod a delší čtení klade příliš velký odpor. Zdá se, že v tomto směru autorka sáhla na dno svých současných sil.

Když Věra Chase už od mládí tak strašně ráda píše...

7.9.1999, Mladá fronta DNES, str. 19, Kultura, JOSEF CHUCHMA, recenze a glosy

Nemůže být sporu o tom, že překladatelka, editorka a učitelka Věra Chase (1970) je posedlá psaním. Na obálce její prvotiny, předloni vydané bilingvní básnické sbírky Tělokresba/Bodypainting, bylo hrdě ohlášeno, že autorka "píše od osmi let, kdy začínala se sci-fi povídkami" a "o tři roky později začala vydávat svůj první časopis a snila o tom, jak na záložce její knihy bude jednou napsáno, že tak o dva roky předběhla i Raye Bradburyho". Vloni Věře Chase vyšla románová fikce Vášeň pro broskve, v němž si vymyslela svět rozdělený na společenství zvaná Konvence a Dekadence; přichystáno už má pokračování románu. Aktuální je ovšem soubor šestnácti povídek z let 1988-1999 Hypnoskop neboli - dle záložky tohoto polygraficky pečlivého svazku - "kaleidoskop příběhů zjevených ve spánku", jež jsou "magickými průhledy do našich i jiných, podobných světů". V Hypnoskopu nesmí být nic řečeno "normálně". Kořeny slov a předložky musí být montovány do novotvarů ("odobuvnění, "zakeřená, zastromená zahrada", "slinosbíhavková fantazie", "pohled mi přitom padne na mého protiseda"). Styl musí každý stav vylíčit s extatickým kupením: "Z drsného probuzení, které bohužel přesně kolidovalo s nejnižším bodem nepříznivé křivky mé spánkové sinusoidy, mi na těle vyrazil studený pot, svým důsledkem hned dvakrát neblahý..." Musí být přítomny postavy s nezvyklými jmény: Fuxie, Ko, Alin, Iris. Každé prostředí v knize musí být nějak vymknuté. Tohle vše je autorsky možné, čtenářsky přijatelné, ale za jednoho předpokladu: vychýlenost se nemůže domnívat a spoléhat na to, že je hned také hlubokým smyslem, že stačí zajít "za zrcadlo", a tím je naraženo zřídlo tryskající skryté pravdy. Nebudeme dlouho chodit okolo horké kaše: Hypnoskop je kniha nesnesitelná. Pseudomagická, pseudointelektuální, sebezahleděná, sama sebou unešená spisba. Nic zde nebolí, nic nesmrdí. Plod krasoducha. Věra Chase je taková horší Daniela Fischerová, která si v 90. letech také začala plést "tajuplné" ornamenty s myšlenkami (viz knihy Prst, který se nikdy nedotkne a Přísudek je v této větě podmět). Jako celek povídky Hypnoskopu velmi málo sdělují, ale úporně dávají najevo, že mají ambici sdělovat hrozně moc. Autorka si vystačí sama, se svým štrikováním slov a slovíček (těch mlaskavých zdrobnělin, co v Hypnoskopu je!). Čtenáře ani příliš nepotřebuje, i když se pochopitelně - v odvěké logice artistnosti - vehementně dere o veřejnou přízeň. Tři čtyři krátká čísla ze šestnácti povídek (Můj tajný anděl, Fousatá společnice, Další z řady vánočních zasnění) díky menšímu nánosu metaforického aspiku stravitelně alespoň naznačují, oč Chase usiluje: o sdělení, jak je těžké vyjít sám se sebou a se světem, kolik strachů člověka svírá. Ještě obecnější poznámku. Nabízí se úvaha, zda magie a la Věra Chase, tak rozhojněná v dnešní české literatuře, není nejen velkým omylem, ale i pochopitelným útěkem. Čím je realita složitější, roztříštěnější, vpravdě magičtější, tím je obtížnější se jí chopit, nechat si ji přijít k tělu. "Vymýšlet si je lehčí než poznávat," namítal už v roce 1927 František Peroutka, když psal o rozmáhajícím se jevu ješitného důrazu, "s nímž nás umělec přesvědčuje o své nerealističnosti". Peroutka střízlivě a rozumně oponoval: "V umění má také platit jistý sportovní instinkt: přemáhat překážky. Ještě nikdo nevykřesal jiskru, když bil houbu houbou. Jiskry vyletují jen z předmětů tvrdých."

Výchova spisovatelek v Čechách

15.4.2000, Lidové noviny, str. 25, Eva Prchalová

Portréty šesti mladých žen, které si jako zaměstnání zvolily psaní knih

TÉMA
Píší hlavně pro sebe. A především pro všechny. Šestice mladých žen, která se pustila do zápasu s nedůvěřivou čtenářskou veřejností. Některé pojaly svůj boj komplexně pečlivě a neúnavně pracují na image, popularitě - , jiné se cudně skrývají za pseudonymy. Všechny ale získaly pocit, že mohou (a mají) mluvit nahlas.

Následující řádky nechtějí podat reprezentativní přehled nejmladší generace českých literátek. Chtějí jen nechat nahlédnou do způsobu myšlení některých z nich a do jejich představ o tom, co je (a není) literatura.

BARBARA NESVADBOVÁ (1975)
Pražská rodačka vydala svou první knihu Řízkaři roku 1998 v nakladatelství Motto. Jsou to povídky o mužích, ženách a o tom, co se může stát, když se potkají. O rok později vydala ve stejném nakladatelství volné pokračování knihy s názvem Bestiář. Své povídky publikuje také v české mutaci časopisu Playboy, v německé, švýcarské a anglické verzi Cosmopolitanu. V současné době studuje na pražské fakultě sociálních věd masovou komunikaci, s režisérkou Juditou Křížovou připravuje televizní talk show, zabývá se mediálními analýzami a působí jako redakční konzultantka časopisu Xantypa. "Spisovatelkou jsem nikdy být nechtěla. Označit někoho za spisovatele je velmi vágní. Já sama se tak titulovat netroufám. Domnívám se, že pak bych musela psát s mnohem větší zodpovědností. Čtenářský zájem, který moje knížky vyvolávají, zřejmě reflektuje atmosféru dnešního světa. Sama jsem ještě neodhalila důvod, proč jsou ve veřejných knihovnách na Bestiář seznamy. Možná všichni na tomto světě zažíváme do jisté míry stejné historky, a tak se čtenáři s mými příběhy identifikují. Úspěch je samozřejmě příjemný. Nicméně nese s sebou i pár negativních aspektů, z nichž nejzávažnějším (když vynechám jistou ztrátu soukromí - ale sám sobě osudu strůjcem) je bezesporu očekávání. Nerada bych své čtenáře zklamala. Jistěže toužím psát věci, které vyvolávají porozumění. Raduji se z dopisů od paní z domova důchodců, která tvrdí, že se skrze mé knížky vrátila do svého mládí. Těší mne, když mne někdo přirovná k Sagance nebo k M. Durasové. Jenže takové reakce mne nutí k mnohem většímu zamyšlení než komentář, že píšu konzumní, snobské blbosti. Kladné reakce jsou mnohem více zavazující." Spousta lidí je neochvějně přesvědčena o tom, že Barbařiny knihy jsou autobiografické, ztotožňují hrdinku příběhů se samotnou autorkou. Možná i to je klíč k úspěchu - dnešní čtenář touží být voyeur, který beztrestně odhrnuje záclonu na cizím okně a vzrušeně pozoruje intimní život cizího člověka. "Domnívám se, že každý spisovatel píše o sobě, nebo lépe řečeno, `ze sebe´. I spisovatel pohádek používá svoji fantazii, své příběhy a své sny. Cokoliv, co napíšu, o mně něco vypovídá. Samozřejmě, že jsem nezažila všechno, co jsem popsala. To už bych dávno byla zavřená na oddělení v Bohnicích. Fabuluji, kradu historky svých kamarádů i svoje. Hrdinka mých knížek Karla si většinou odžívá i příběhy, které bych si já v reálném životě snad ani odžít nechtěla. Mé příběhy jsou o lásce. Na jedné straně se můžeme shodnout, že láska je banální cit, k racionální existenci vesměs nepotřebný. Na straně druhé láska determinuje veškeré naše konání. Možná jsem při komentování intimity, sexu, emocí občas nekontrolovatelně otevřená. Je to dáno mojí výchovou. U nás doma bylo vždy vše normální, mohla jsem se zeptat na jakoukoliv pitomost. Tělo, pocity, reakce - nic z toho nebylo v mé výchově tabu. Psát nebo mluvit o sexu je pro mne přirozené. Mnohem složitějším tématem je pro mne víra. A smrt. Ano, smrt - to je asi to jediné, co je v dnešní době skutečné tabu. Smrtí, na rozdíl od sexu, se neprodávají ani auta, ani politici. Jsem zvědava, jak a kdy itento strach kreativci z reklamních agentur překonají. V současné době mám rozepsanou třetí knihu, bude se jmenovat Život nanečisto. Měla bych ji během měsíce dokončit. Ještě třicet stránek - aby se to dalo svázat. V lecčems bude stejná, v lecčems jiná. Zřejmě bude více o hledání sebe sama než o hledání ideálního protějšku. Moje kamarádka Markétka mi po přečtení prvních padesáti stránek vyčítala, že tenhle text je smutnější, nostalgičtější a pesimističtější než byly ty předchozí. Měla pravdu. A protože jsem opravdu přesvědčena, že spisovatelé píší takzvaně o sobě, bude tento text o tom, jak vnímám svět a okolí právě teď. Nebude optimistický. Stárnu. Zážitků už bylo příliš mnoho. Naivita je v háji.

SIMONA MONIOVÁ (1967)
Brněnská autorka, která v letošním roce vydává svou šestou knihu. Její romány jsou určeny především ženám. I když, jak sama říká, má i své mužské čtenáře. Píše o lásce, o jejím nedostatku, o potřebě porozumění. Simona žije poklidným rodinným životem, je vdaná, má dva syny a kouzlo osobnosti. Vystřídala již různá zaměstnání, ale dnes si dopřává vysněný komfort spisovatelské profese. "Ostýchám se pojmenovat se jako spisovatelka. Říkám o sobě, že jsem autorka ženské literatury. To mi připadá příhodnější. Vím, že to, co píšu, není žádná krásná literatura, žádný Dostojevskij. Ale snažím se, aby každá kniha byla po literární i řemeslné stránce co nejlépe odvedená. Chci také, aby děj byl splavný, dynamický. Aby mi čtenářka důvěřovala a aby se mi podařilo vtáhnout ji dostatečně do děje. Toužím ji pobavit, chci aby se odreagovala a zapomněla na své starosti. Asi bych to neměla říkat, ale to, co píšu, není přesně to, co bych si sama přála přečíst. Mám své oblíbené autory, ke kterým se stále vracím. Je to např. Updike, Irwing... Psaní je má práce, kterou mám ráda. Je to promyšlený, racionální proces. Nenechávám se také příliš unášet svými emocemi - tenhle druh literatury potřebuje něco jiného a můj čtenář něco jiného očekává. Nechci ho zklamat. Svou první knihu Osud mě má rád vydala autorka v roce 1997. Kniha si své čtenářky našla rychle. Z prvních pokusů je cítit snaha naplnit představu nakladatele a jeho desatera o prodejnosti - jsou opatřené nezbytným happy endem. S nabývající autorskou jistotou přichází i osobitost. Jde o stále týž žánr: Moniová je ale cyničtější, ironičtější. V jejích knihách je nyní místo i pro satiru a ironii. Od roku 1997 píše dvě knihy ročně, a to je v českých poměrech výjimečná produktivita. Ve shora zmíněném roce vyšla Milostná strategie (Petra). O rok později byly vydány knihy Zítra vyjde slunce (Petra) a Krotitelka snů (Petrov). Loni to byla Poslední extáze (Petra) a letos v dubnu vyjde její poslední kniha Roznesu tě na kopytech (ROD). Sama říká, že je teprve na začátku cesty. "Když jsem začínala psát, nebyla jsem si úplně jistá, jestli jde o talent, nebo grafomanii. Mám přebujelou fantazii: v momentě, kdy dopisuji jednu knihu, dělám si již poznámky k té další. Věnuji se hlavně jednotlivým postavám - nesnáším, když jejich obrysy splývají. Autobiografii v mých knihách takřka nenaleznete. To, co je v nich opravdu osobní, je spíše nějaký pocit, názor na život. Jsem racionální typ a nevěřím, že by nás čekalo ještě něco jiného, než co si prožijeme teď. S tím žiji a odráží se to i v mých příbězích

KATEŘINA RUDČENKOVÁ (1976)
Své verše tato pražská rodačka publikuje od roku 1998, mimo jiné v Literárních novinách a Psím vínu. V loňském roce absolvovala Konzervatoř Jaroslava Ježka a debutovala básnickou sbírkou Ludwig (Edice současné české poezie). Vydání další sbírky se chystá na rok 2001. "Nepamatuji se, že by existoval nějaký konkrétní impuls, kvůli kterému jsem se rozhodla psát. V dětství to byla zábava, například agitační říkanky proti kouření. V pubertě se z toho stala nutnost - připadala jsem si osamělá, nepochopená a psaní byl jediný způsob, jak se s tím vyrovnat. A teď je to prostě životní potřeba. Myslím, že moje psaní je intuitivní, ale nějaký malý racionální kalkul je asi vždy přítomný. Vycházím z pocitů, které prožívám. Když to není prožité, tak je to nanic. Je ale také potřeba ty věci dokázat zobecnit, aby byly přenosné. To je ta chvíle, kdy myslím i na čtenáře. V rozhovoru, který vyšel nedávno v literárním obtýdeníku Tvar, Kateřina uvedla, že by byla raději básníkem než básnířkou - prý jí to připadá důstojnější. Sama se v básních často stylizuje do mužského rodu. "Dlouho jsem si myslela, že být ženou (píšící ženou) je určité omezení, nebo dokonce jakási újma. Vyplývalo to možná i z toho, že jsem byla sama vždycky trochu zaujatá vůči ženské literatuře. Moji favorité - Blatný, Holan, Orten - byli samí muži. Říkala jsem si, že jenom oni mohou být mocní. Poslední dobou mi dochází, že to tak být nemusí. Všechno záleží na stavu duše a ten se mění. Když jsem psala ,Ludwiga`, zažívala jsem pocit bezvýchodnosti, marnosti, a dnes už všechno vnímám mnohem pozitivněji." Kromě básní Kateřina napsala i několik rozsáhlejších povídek, pokouší se i o divadelní kusy, píše recenze do Literárních novin. "Myslím, že vnějšími znaky mého života se nijak neliším od toho, jak žijí ostatní lidé. Mám ráda město, civilizaci a její vymoženosti. Netoužím po jiné, ztracené době. Ráda se rovněž vracím k tomu, co jsem už napsala. Jsem k sobě docela shovívavá, ale když stojím v knihkupectví a vidím tam svoji knížku, cítím se pokaždé trochu divně. Připadá mi absurdní, že zrovna u sebe bych měla hledat nějakou odpověď. Představuji si ty cizí lidi, kteří si v ní čtou, a toužím vědět, co tam vidí. Jak to vnímají a chápou. Jestli mám nějaké přání? Abych nemusela pracovat (za každou cenu vydělávat peníze) a mohla v klidu, nerušeně psát."

SABRINA KARASOVÁ (1970)
Pochází z Mostu, studovala ekonomii v Karlových Varech a poté francouzštinu a češtinu na FF UK v v Praze. Sedm let se živila jako průvodkyně a dnes je šéfredaktorkou Cosmopolitanu. Doposud jí vyšly čtyři knihy povídek Moře modré (Pražská imaginace, 1990), Satyriáda (Protis, 1992), S: Modrý iOna (Triton, 1995), Zvíře, které sní (Triton, 1996). Letos vyjde, opět v nakladatelství Triton, poslední sbírka próz Bílý pes. "Psaní je pro mě jediný prostředek, jak poznávat lidi, jak porozumět sobě i jim. Když skládám slova vedle sebe, jsem nucena uvědomovat si souvislosti a věci, nad kterými bych normálně nepřemýšlela. Psaní je boj o poznání, výzva sobě samé a taky způsob vyrovnávání toho, jak žiji, a toho, jak bych chtěla žít. Můj život, moje práce a psaní - to jsou dva naprosto odlišné světy, které do sebe, v mém případě, neprosakují. Schopnost psát, to není něco stálého... člověk nikdy neví, jestli to zítra půjde. Nejsem si tím nikdy jistá. Pracuji, vrším jednu povinnost na druhou a snažím se tím přehlušit některé nepříjemné skutečnosti, a když se zastavím, dožene mě to vždycky ke psaní. Samozřejmě ovládám jakési řemeslné postupy, které by mi umožňovaly do alelujá urputně generovat nějaké texty, ovšem takové psaní, ač by možná dopadlo vtipně, zaumně, slavně a okrasně, by bylo pro mě hluché, a tedy k ničemu. Své zkušenosti Sabrina Karasová zpracovává do tvarů, které připomínají snové, zdánlivě nelogické obrazy. "Já věřím na intuitivní psaní a všechno vždy napíšu najednou, v ten daný okamžik. Zdá se mi, že jedině tak to může být autentické. Autorský záměr, stylizace... to u mě nehraje skoro žádnou roli. Při psaní nemyslím na čtenáře, nesměřuji to na něj a vlastně mě v tu chvíli ani nenapadá, že by to mohl číst někdo jiný než já. Neusiluji o široký okruh čtenářů, nesleduji prodejnost, netoužím prosadit se."

VĚRA CHASE (1970)
Žije v Praze, ale pravidelně podniká cesty do zahraničí. Vystudovala překladatelství-tlumočnictví na FF UK. Za poslední dekádu sbírala zkušenosti v nejrůznějších zaměstnáních, průběžně se věnuje překladům a okrajově též novinářské a redakční činnosti. Píše od dětství. Doposud vydala čtyři knihy. Mezi nimi i dvě dvojjazyčné - sbírku básní a povídek Tělokresba/Bodypainting (Protis, 1997) a sbírku básní Bobule, vydanou v Indii, kde působila čtvrt roku za podpory UNESCO. Obě knihy jsou psány v češtině i v angličtině. "Báseň vzniká v tom jazyce, ve kterém zrovna přemýšlím nebo ve kterém tu danou atmosféru lépe cítím. Když je to lyrické, tak to napíšu většinou v češtině. Je to náladovější jazyk. Angličtina je epičtější. A potom píšu anglicky taky proto, že bych ráda ,komunikovala` s větším okruhem čtenářů. Bohužel vím, jak to s překlady chodí, tak dávám přednost vlastnímu vyjádření." Další kniha, za kterou v roce 1997 dostala Literární cenu, vyšla o rok později v Knižním klubu. Je to román Vášeň pro broskve. "Broskve jsou dobrý a chlupatý. Je to šťavnatý plod, který má sladkou chuť, ale zároveň vám dělá takové zvláštní věci na patře. Jsou vlastně trochu pichlavé až nepříjemné. Mají v sobě obojí, jsou prostě realistické... V té mojí knize je to taky tak. Jsou v ní dva světy - konvence a dekadence. Ten protiklad je důležitý. Životní pozitiva jsou určitě lépe rozpoznatelná na pozadí negativ. Myslím, že se čtenáři nepokouším vnucovat nějaký svůj životní pocit. Snažím se malovat fiktivní místa, která si každý může zařídit po svém a nějak prožít - každý se svým vlastním koncem. Vidím se jako stavitel rekreačních budoárů, do kterých si každý donese vlastní koberec a květiny, a pak se v nich ,po svém` vyválí. Dříve jsem psala živelně a příběh se rodil okamžik od okamžiku. Jenomže potom s tím bylo tolik práce a tolik přepisování. Ta kniha vznikala pět let. Teď píšu pokračování ,Vášně` a postupuji už úplně jinak. Mám vypracovaný graf, takovou konstrukci, a té se snažím držet. Ale kniha není jen text. Je to obálka, ilustrace, typ papíru a písma. Je to balíček. U každé knihy mám naprosto jasnou představu o tom, jak by měla vypadat. Pokud bych se s nakladatelem nemohla dohodnout, určitě bych od publikace upustila." Její poslední kniha je sbírka povídek Hypnoskop (Prostor, 1999). Jsou to silně fabulované povídky s fantastickými prvky, stylově blízké jejímu románu. Po vydání Hypnoskopu jsem o sobě začala dost pochybovat, protože reakce v tisku byly spíše negativní. Říkala jsem si, že k sobě musím být kritická, a než psát špatně, tak radši vůbec. Jednou v noci jsem měla právě takovéhle pochybnosti, a tak jsem si ve své knize začala číst. Musím říct - ať to zní, jak chce legračně - že jsem se pobavila. V té chvíli jsem se rozhodla, že budu psát dál. Ono je to i o způsobu života. Mně to psaní připadá čistý. Nedělám nic proti své vůli, nepodporuji systém, který mi připadá dost odporný. Kdybych se zařadila, musela bych si vyčítat, že jsem se stala součástí něčeho, co kritizuji. Já jsem spokojená, ale bohužel mi nepřipadá, že by tady byli lidi šťastní - někde asi bude problém... Určitě by to šlo všechno líp. Psaní je vlastně takový boj proti určitému způsobu myšlení a fungování."

VĚRA ROSÍ (1976)
Pochází z Brna, kde také studuje na filozofické fakultě bohemistiku a germanistiku. Publikuje básně a recenze v časopisech Host, Weles, Tvar. V loňském roce vydala svou první básnickou sbírku Holý bílý kmen (Weles - Host). "Verše jsem začala psát na gymnáziu, ale to se snad ještě nedá mluvit o nějaké poezii. Já jsem byla vychovávaná k tomu, že nějaké city snad ani nemají být. Natož básničky, kdepak. Říkala jsem si, že je to tak asi správné, tak jsem poezii raději moc nečetla. Jenomže zároveň jsem pociťovala potřebu se vyjadřovat psaním a kupodivu právě tou poezií. Byla to taková ,schizofrenie`. Když píšu, tak nemyslím na čtenáře, ale on je nakonec každý text vlastně promluva. Když je báseň hotová, zatoužím po tom, aby se k někomu dostala. Jestli se dá při psaní mluvit o nějakých ambicích? Ta otázka mi připomíná větu z Tarkovského filmu Stalker: ,Píšu, abych ostatním lidem dokázal, že nejsem úplná nula.` Kdo neumí žít, píše. Je to určitá kompenzace..." Patří k brněnským básníkům "královopolského okruhu" (Petr Hrbáč, Vít Slíva, Robert Fajkus). Podle jejích slov je pro jejich texty podstatný čas, určitý okamžik, který je zasáhl a který se snaží uchopit... "Psát básně, to byla nejdřív potřeba něco říct, a přitom nebylo komu. Dlouho jsem nevěděla, jestli to má ještě nějaký jiný smysl než jako vnitřní deník. Změnilo se to až v momentě, kdy jsem se seznámila s jinými básníky a uvědomila si, že třeba píší z podobného důvodu a z podobných pocitů. Najednou jsem to začala brát ještě jinak než jako soukromý zápisek. Pochopila jsem, že psaní je vlastně určitý způsob reálné komunikace. Nemyslím si, že bych v některé jiné době mohla žít lépe. Necítím žádnou diskriminaci, ani jako autorka. Naopak mi vadí, když si některé ženy myslí, že by měly mít určité výhody jenom proto, že jsou ženy. Jistě, mnohé aspekty doby mi přirozeně vadí. Ale názory, že knihy jako takové zaniknou, protože všechno bude na internetu, že básníci budou psát pro internet, jinak to nebude nikoho zajímat - tomu nevěřím. Od autorů takových výroků mi to připadá především jako provokace."

Psaní je baví. Žít se z toho ale nedá

19.8.2003, iDNES.cz, str. 0, Literatura / Revue, Alice Horáčková

Renata Kalenská: Nechci psát jen pro ženy

Některým není ani dvacet, jiné jsou na prahu třicítky. Liší se úspěchem, mírou slávy a počtem čtenářů, tématy, temperamentem i plány. Jsou mladé a nadějné a teprve na začátku své literární dráhy. Cesty k vydání první knížky byly různé.Petra Hůlová a Natálie Kocábová zkusily oslovit svým rukopisem renomované nakladatele - a obě uspěly.Vilma Kadlečková-Klímová obesílala svými texty soutěže sci-fi, básnířce Kateřině Rudčenkové pomohl její učitel z konzervatoře, který zakládal nakladatelství. Jiná básnířka, Pavla Šuranská, přinesla ukázat rukopis knihkupci, který měl výborný přehled o titulech. Za nějakou dobu i on založil nakladatelství a její básně vydal. Novinářka Renata Kalenská poslala nakladatelce Romaně Přidalové e-mailem dvě své povídky a ta jí večer obratem volala, že má zájem.Ohnout hřbet?Věra Chase se zdráhala sama oslovovat nakladatele, publikovala v několika periodikách, až ji "objevil" redaktor Jindřich Jůzl, který ji doporučil do nakladatelství Protis. Poradil jí, aby se přihlásila do soutěže Knižního klubu, kterou vyhrála. "No a pak jsem byla taková poloznámá novicka literatury a nějaké nabídky jsem měla. Celkem mi tedy bez velkého vtírání vyšlo pět knížek. Jak to bude s tou další a jestli tentokrát budu muset ohnout hřbet, to opravdu netuším," říká Chase. Nicméně od vydání knihy k jejímu prosazení na trhu je dlouhá cesta. Překvapivý prodejní úspěch čtenářsky náročné prvotiny Petry Hůlové, která za jedenáct měsíců prodala dvanáct tisíc výtisků, je spíše výjimkou než pravidlem. Běžné náklady nových prozaiků činí tisíc výtisků, honoráře se pohybují kolem osmi procent z prodaného výtisku. "Když mi bylo devět, věděla jsem, že nikdy nechci dělat nic jiného než psát knihy. Když mi bylo osmnáct, došlo mi, že to má trapný háček: nikdy se tím neuživím, pokud nebudu psát buď na kšeft, nebo anglicky, nebo nejlépe anglicky na kšeft... Což asi nebudu. Takže od té doby obcházím tu kaši v různě širokých kruzích," líčí Kadlečková-Klímová, která vystudovala knihovnictví, pracovala jako redaktorka, studovala zahradní architekturu, nyní se přiživuje překládáním a přemýšlí, jak se stát rentiérkou.Poezie jako dobročinnostPokud jsou honoráře za prózu nízké, s poezií je to ještě horší. Což se odvíjí od čtenářského zájmu: prodeje se tu namísto v tisících pohybují ve stovkách. "O výdělcích v Česku bych vůbec nemluvila, to ještě bude trvat, než budou autorská čtení placená jako v zahraničí tak, aby z nich autoři vyžili.V Čechách jsou to zatím stále převážně dobročinné večery," říká Kateřina Rudčenková. Její dvě básnické sbírky vyšly v nákladu 350 výtisků. Díky překladu Christy Rothmeierové se dostala do Rakouska a Německa, kde se za autorské čtení platí kolem pěti tisíc korun. Letos získala v Německu prestižní literární cenu. "Umožnila by mi minimálně rok nepracovat. Bohužel tyhle výdělky jsou nárazové náhody."Další alternativou jsou tvůrčí stipendia v zahraničí. Díky nim Rudčenková napsala převážnou část své chystané knihy povídek a už se poohlíží po dalším zahraničním pobytu. Pracuje jako jazyková korektorka ve Zdravotnických novinách a uznává, že při práci se moc psát nedá.Dlouhý čas čekáníJe to paradox většiny českých autorů a autorek - na literaturu si musí vydělávat jinými činnostmi. "Z velké části je literatura samo-sponzorovanou aktivitou," shrnuje Věra Chase.Jiné by si psaním ani vydělávat nechtěly. "Když člověk nemá prioritu publikovat, ale psát, čekání i po dobu několika let na nakladatele a na finance potřebné pro vydání mu nedělají problém," spokojeně říká básnířka Diana Tuyet-Lan Nguyen, kterou baví práce u Diecézní charity v Brně.

Sedm mladých, nadaných

VILMA KADLEČKOVÁ-KLÍMOVÁ (1971)
I když je oceňovanou autorkou literatury sci-fi, všechny její příběhy směřují k psychologickému románu. Za první román Na pomezí Eternaalu (1990) získala Cenu Karla Čapka, stejně jako za další román Stavitelé věží (1993). "Teď píšu dlouhý román Jantarové oči, a to je opravdová sci-fi: jsou tam mimozemšťani, rakety, nové technologie. Jenže ve skutečnosti je to příběh o náboženském fundamentalismu a ovládání lidí prostřednictvím pocitu viny, o moci, o Bohu a lidských obětech, o zločinu spáchaném pouhou nerozhodností - a také o jednom muži a jeho naprosto zoufalém boji o víc než o život," říká. "Musí to být sci-fi, protože mě nenapadá lepší způsob, jak tuhle věc sdělit. Ovšem neznamená to, že chci psát sci-fi za každou cenu."

PETRA HŮLOVÁ (1979)
Studentka mongolistiky a kulturologie byla objevem loňského roku díky stylisticky a obsahově podmanivému debutu o mongolských ženách Paměť mojí babičce. Letos je Hůlová nominována na Ortenovu cenu. Nenadálý zájem je však autorce spíše na obtíž. "Je to další balvan, který za sebou táhnete - někdy při rozhovorech jako bych ztrácela nad sebou kontrolu. Jsem někde, kde ani nechci být, a dělám něco jiného, než co vnitřně cítím a musím," řekla Hůlová na jaře. Možná proto si v květnu osobně nepřišla pro cenu Magnesia Litera.

NATÁLIE KOCÁBOVÁ (1984)
Kocábová je čerstvou absolventkou gymnázia a autorkou básnické sbírky Slyšíš mě? (2002), novely Monarcha Absint (2003) a ještě nevydaného, leč dopsaného románu o škole sebevrahů Schola alternativa. Do literatury vstoupila se známým jménem - už na obálce prvotiny se charakterizovala jako "populární zpěvačka a herečka, dcera slavného otce". Píše od dvanácti let, je také zpěvačkou. V patnácti vydala hudební nahrávku Fly Apple Pie, později hrála v muzikálu Starci na chmelu. Obě její vydané knihy se objevily v nominacích na Ortenovu cenu, ani na čtenářský zájem si Kocábová nemůže stěžovat: novely se prodalo přes 2000 výtisků.

KATEŘINA RUDČENKOVÁ (1976)
Jedna z nejosobitějších českých básnířek. Říká: "Začala jsem psát v pubertě z touhy nějak se vyjádřit, zachytit a uspořádat své myšlenky a pocity. Dodnes je to pro mě hlavní způsob, jak se vyrovnávám se skutečností." Má za sebou studia na České zemědělské univerzitě a Konzervatoři Jaroslava Ježka. Vydala dvě sbírky poezie - Ludwig (1999) a Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001), která byla přeložena do němčiny. Kateřina Rudčenková za ni získala Hubert Burda-Preis udělovanou mladým východoevropským básníkům. Na konci roku by jí měly vyjít povídky.

DIANA TUYET-LAN NGUYEN (1978)
Původem Polka se slovensko-vietnamskými rodiči je pozoruhodnou tváří současné poezie. "Pro mě je poezie takovou samozřejmostí, že si život bez ní nedokážu ani představit. Je to stejné jako s dýcháním." Absolventka bratislavské univerzity, která pro slovenskou televizi moderovala ekumenický magazín, svou první knížku Čiary života vydala v osmnácti letech, následovalo Rozkrídlenie a nakonec před dvěma roky přišla se třetí sbírkou, Liana času. Její první kniha v češtině s názvem Čtyřjedinost čeká na vydání.

PAVLA ŠURANSKÁ (1982)
Studentka Konzervatoře a ladičské školy patří k nejmladší generaci českých básníků. Nevidomá autorka žila od čtyř let v internátech, ve třinácti letech objevila poezii, v osmnácti letech jí vyšla sbírka nazvaná Básně. Následovala ji kniha Tvar jiného ticha, která čekala na vydání dlouhých pět let. "Nepokoušela bych se knihu vydat, kdyby s tím nakladatel nepřišel sám. Dnes si říkám, že jsem to neměla dělat, ale už je pozdě," říká spisovatelka, z jejího vzpomínání je však cítit trochu lítosti. Pavla Šuranská už totiž nechce nic dalšího psát, hluboký vnitřní zážitek ze setkání s poezií vyprchal. "Nepíšu už pět let, psaní mě přestalo naplňovat."

VĚRA CHASE (1970)
Je autorkou pěti knih, psát toužila od dětství. "Přemýšlela jsem o smrtelnosti, která mě děsila, a říkala jsem si, že bych chtěla zanechat nějaký otisk, který tu přetrvá staletí. Rozhodla jsem se zkusit spisovatelství." Věra Chase se střídavě věnuje poezii a próze. Debutovala dvojjazyčným svazkem veršů a několika drobných prozaických textů Tělokresba, který následovala sbírka v deskách z indického ručního papíru Bobule. Vyšla v Indii, kde Chase působila čtvrt roku za podpory UNESCO. Za imaginativní román Vášeň pro broskve získala Literární cenu Knižního klubu. O rok později vydala soubor šestnácti povídek Hypnoskop, předloni reflexivní verše v próze nazvané Štáva.
Renata Kalenská: Nechci psát jen pro ženyRenata Kalenská (1974) je profesí novinářka, ale pokouší se najít své místo i v literatuře. Ve své prvotině Vybledlo, kterou vydalo nakladatelství Motto, píše o mladých hrdinkách, které se potácejí životem a hledají zakotvení, místo je blíže neurčeno. Od března se její knížky prodalo tisíc výtisků.
Jste známá především jako "ostrá" novinářka a publicistka. Co vás od politiky přivedlo k beletrii?Vlastně jsem svoje povídky začala psát jen tak sama pro sebe. Těžko se popisuje důvod. Prostě to bylo nutkání. Pak jsem je dala přečíst jedné známé, která se zabývá literaturou, a po její nadšené reakci jsem si řekla, že půjdu s kůží na trh. Mimochodem k té reakci - tato kritička se s hrdinkou natolik ztotožnila, že se šla mimo jiné hrozně opít. Jsem kritizována za nadměrnou spotřebu alkoholu na každé stránce a uznávám, že je to přesně tak. V mých povídkách se pije.Vycházíte v knize z vlastních pocitů?Některé pocity jsou samozřejmě i moje, nikoli však všechny. A rozhodně v mé knize nenajdete příběh, který bych si odžila já sama. S tím bych čtenáře neobtěžovala. Vlastně jsem to jednou zkusila - popsala jsem rozchod s přítelem a kritička, kterou jsem použila jako lakmusovej papírek, mi řekla: "Tohle teda zahoď, tvoje story nikoho nezajímaj."
Recenze na vaši prvotinu nebyly příliš pochvalné. Jsou pro vás ohlasy směrodatné a neodradily vás od dalšího psaní?Eufemisticky řečeno, recenze na Vybledlo nebyly pochvalné. Spíš bych to řekla na rovinu - kritika mě příšerně ztrhala. Já jsem se u toho bavila, ale problém byl, že mi to nikdo nevěřil. Okolí si myslelo, že předstírám. Nevím proč. Nechápu, jak se může autor urazit na literárního kritika za to, že se mu jeho výplody nelíbí. Nebo mu dokonce vrazit facku. Já se smála. Asi v tom velkou roli sehrála i skutečnost, že dostávám velmi vulgární a zlé reakce na rozhovory s politiky publikované v Lidových novinách. To má pak člověk hroší kůži. Moji známí v drtivé většině reagovali pozitivně. Ale to víte, ne každý přizná barvu. Nejvíc mě pobavila reakce mé babičky: "No... Renatko, je to pěkný. Ale proč je to samej orgasmus?"Myslíte, že se autorky prosazují v literatuře obtížněji než muži? Že mají jiná témata a jiné čtenářské publikum?Těžko říct, kdo to má lehčí. Zda muži, či ženy. Já bych se odvážila říct, že ženy. Ale to je na dlouhou úvahu. Prostě když přijdu do knihkupectví, mám pocit, že ženská literatura u nás kvete. Samozřejmě na tom má lví podíl třeba Halina Pawlowská. Na druhou stranu, pořád tak úplně nevím, co si mám myslet o termínu ženská literatura. Pro mě má docela pejorativní nádech. Mně nejvíc lichotí, když mi přijde dopis od nějakého muže, kterého Vybledlo zaujalo. Nechci psát jen pro ženy.