Mediální ohlasy Literární ceny KK 1996
Spisovatel Rudolf Čechura prvním laureátem ceny Knižního klubu
3.4.1996, Zpravodajství ČTK, Vladimíra Hoštová
PRAHA 3.dubna (ČTK) - Literární cenu, kterou dnes poprvé uděloval Knižní klub, převzal v pražském Kolowratském paláci tvůrce populárního Maxipsa Fíka spisovatel Rudolf Čechura (1931) za knihu Šperhák. Český Knižní klub založený na jaře 1992 jako samostatná součást firmy Bertelsmann chce tímto způsobem podpořit tvorbu současné české literatury.Knižní klub distribuuje kromě překladové literatury, encyklopedií a příruček také českou klasiku čtyřem stům tisícům svých členů. Nyní hodlá založit pravidelnou řadu současné české prózy. Jak pro ČTK uvedl ředitel klubu Michael Dědeček, základ této řady budou tvořit právě příspěvky z této literární soutěže, přičemž Čechurův Šperhák nabídne svým členům Knižní klub již na podzim.
Dílo, o jehož ocenění rozhodla porota ve složení Milan Jungmann, Jindřich Jůzl, Alex Koenigsmark, Vladimír Páral a Petr Prouza nese řadu autobiografických prvků. Jde o humorně laděnou výpověď o osudech vesnického učitele po únorovém převratu v téměř vylidněném krušnohorském pohraničí.
Literární prvotinou Rudolfa Čechury, který zprvu působil jako učitel i redaktor, byla kniha Nikdo nemá alibi (1969), poté vydal například Abecedu důvtipu nebo knihu Dr.Holmes v Čechách. Kromě několika příběhů o Maxipsu Fíkovi vydal i další pohádky, detektivky a humoristické práce.Podle Michaela Dědečka byl ohlas na vyhlášení soutěže velký, do užšího kola bylo vybrána padesátka rukopisů. Příští literární cenu Knižní klub udělí první jarní den 1997.
Literární cena 1995 (vyhlášení)
4.4.1996, Lidové noviny, str. 16
Literární cenu za původní českou prózu udělil včera v pražském Kolowratském paláci ředitel Knižního klubu Michael Dědeček spolu se zástupci poroty Vladimírem Páralem a Milanem Jungmannem. Literární cenu Knižního klubu 1995, kterou doprovází prémie 50 000 korun, obdržel Rudolf Čechura, autor příhod Maxipsa Fíka, za román s autobiografickými rysy Šperhák. Cena dále zaručuje vydání vítězné knihy k 1. říjnu v nákladu 15 000 výtisků.
Cenu Knižního klubu získal autor příběhů maxipsa Fíka
4.4.1996, Mladá fronta DNES, str. 18 Kultura (da)
P r a h a - Finanční prémii padesát tisíc korun a jistotu, že rukopis jeho románu Šperhák vyjde v jednom z největších tuzemských nakladatelství, získal včera vítěz prvního ročníku literární soutěže Knižního klubu, spisovatel Rudolf Čechura. Průzkumy ukazují, že mezi čtenáři je stále největší hlad po původní české tvorbě. Nakladatelství Knižní klub, vydávající ročně bezmála dvě stovky titulů, proto vypsalo loni na podzim soutěž určenou pro doposud nepublikovaná prozaická díla z pera českých autorů. Ohlas byl nečekaný - do redakce nakladatelství dorazilo přes tisíc rukopisů. Dvaapadesát z nich pak Knižní klub předložil k posouzení pětičlenné porotě ve složení Milan Jungmann, Jindřich Jůzl, Alex Koenigsmark, Vladimír Páral a Petr Prouza, která se vcelku jednoznačně schodla na vítězné práci. Román Šperhák pětašedesátiletého Rudolfa Čechury - autora řady pohádek, například příběhů maxipsa Fíka, ale i detektivek a humoristických prací - nese řadu autobiografických prvků. Jeho hrdinou je vesnický učitel prožívající první léta poúnorového převratu v jednotřídce v bývalé německé oblasti Krušných hor. A sám Čechura působil v této době jako učitel a později ředitel základní školy na Chomutovsku. Ačkoliv se Knižní klub v duchu statutu soutěže zavázal k vydání pouze vítězné práce (román Šperhák vyjde v říjnu), je podle vedoucího programu nakladatelství Jiřího Kolečka již nyní zřejmé, že v knižní podobě se na trhu objeví ještě nejméně tři čtyři práce z nejužšího výběru poroty. Není vyloučeno ani publikování jednoho či dvou dalších titulů, které porota musela z různých důvodů - například proto, že jejich děj není zakotven v českém prostředí - z konečného účtování vyřadit. Odezva prvního ročníku literární soutěže inspirovala Knižní klub k úvaze o možném zřízení samostatné edice současné české tvorby, jejíž základ by tvořila právě nejlepší díla z tohoto a budoucích ročníků soutěže. Tuzemský knižní trh by tak podle Kolečka každoročně mohl být bohatší zhruba o pět novinek českých autorů.
Navzdory všem skeptikům
5.4.1996, Zemské noviny, str. 9, Kultura, ješ
Navzdory všem skeptikům si naše republika mezi ostatními evropskými státy pořád udržuje úctyhodné postavení v procentu pravidelných čtenářů mezi obyvatelstvem. I v řadě kulturně vyspělých zemí se prý jejich počet pohybuje zhruba kolem 50 %, u nás je to víc než 70 %. A drtivá většina z nich uvádí, že dává přednost domácí produkci. Proto jeden z našich nejaktivnějších a zároveň nejúspěšnějších nakladatelských domů, Knižní klub , vyhlásil literární soutěž na původní české prozaické dílo . S jejími výsledky seznámil veřejnost ve středu večer v Kolowratském paláci v Praze. V soutěži se sešlo víc než tisíc prací(!), z nichž se do užšího výběru dostalo 52 titulů. Na základě rozhodnutí pětičlenné poroty v čele s literárním kritikem Milanem Jungmannem se vítězem 1. ročníku literární ceny Knižního klubu stal Rudolf Čechura za svůj román Šperhák . Autora známe jako detektivkáře a humoristu a především jako »otce« příběhů maxipsa Fíka. Jeho nejnovější dílo je příběhem z poúnorového období v českém pohraničí. Čtenáři se s ním budou moci seznámit nejpozději v říjnu, protože součástí statutu ceny je také závazek, že se vítězná práce do půl roku musí objevit na našem knižním trhu. Na snímku Rudolf Čechura (vpravo) při přebírání ceny z rukou člena poroty, spisovatele Vladimíra Párala.
Cena pro Rudolfa Čechuru
9.4.1996, Týden, str. 81, Lidé - Kronika minulého týdne
Rudolf Čechura (65), český spisovatel, se stal prvním laureátem ceny Knižního klubu. Byl oceněn za knihu Šperhák. Český Knižní klub založený na jaře 1992 jako samostatná součást firmy Bertelsmann chce tímto způsobem podpořit tvorbu současné české literatury. Dílo, o jehož ocenění rozhodla porota ve složení Milan Jungmann, Jindřich Jůzl, Alex Koenigsmark, Vladimír Páral a Petr Prouza nese řadu autobiografických prvků. Jde o humorně laděnou výpověď o osudech vesnické- ho učitele po únorovém převratu v téměř vylidněném krušnohorském pohraničí. Literární prvotinou Rudolfa Čechury, který zprvu působil jako učitel i redaktor, byla kniha Nikdo nemá alibi (1969), poté vydal například Abecedu důvtipu, nebo knihu Dr. Holmes v Čechách. Kromě několika příběhů o Maxipsu Fíkovi vydal i další pohádky, detektivky a humoristické práce.
Vyhrál Šperhák Rudolfa Čechury
10.4.1996, Právo, str. 10, Kultura František Cinger
Rudolf Čechura (1931) se stal svým rukopisem Šperhák vítězem 1. ročníku literární soutěže Knižního klubu, oslovující autory původní české prózy. Cenu, mj. poukázku na 50 tisíc Kč, mu začátkem března předal na malé slavnosti v Kolowratském paláci Vladimír Páral. Šperhák v sobě nese řadu autobiografických prvků, jde o příběh vesnického učitele Jindřicha Holce, který začne počátkem 50. let bez jakékoliv předchozí pedagogické průpravy učit v jednotřídce v bývalé německé oblasti pod Krušnými horami. R. Čechura po válce opravdu působil na Chomutovsku jako učitel základní školy, později se stal ředitelem. V 60. letech působil v Čs. rozhlasu, v letech 1932-1972 pak ve výtečném časopise Věda a technika mládeži. Po propuštění byl na volné noze a do vědomí veřejnosti nejvíce vstoupil jako auto literární předlohy Maxipsa Fíka. Do soutěže autoři přihlásili téměř tisícovku rukopisů, z nichž se do užšího finále dostalo 52. Podle údajů Knižního klubu za přísné anonymity (i když v mnoha případech především literární kritici v porotě rozeznali neomylně styl některých koryfejů české literární scény) porotci posoudili a do úplného finále vybrali pět rukopisů Z nich vzešel i vítěz. V porotě kromě Vladimíra Párala působili Milan Jungmann, Alex Koenigsmark Petr Prouza a Jindřich Jůzl. Vladimír Páral předává Rudolfu Čechurovi cenu za rukopis Šperhák.
Knižní klub vyhlašuje druhý ročník Literární ceny
23.10.1996, Zpravodajství ČTK, Vladimíra Hoštová
PRAHA 23.října (ČTK) - Román spisovatele Rudolfa Čechury Šperhák, který se letos na jaře stal vítězem prvního ročníku literární soutěže vyhlášené Knižním klubem, byl dnes pokřtěn v Praze. Současně Knižní klub vyhlásil druhý ročník soutěže. Autor vítězné práce nejen získá finanční prémii 50.000 Kč, ale dílo vyjde v tomto naklatelství do konce roku 1997.
Ředitel nakladatelství Jiří Kolečko na dnešní tiskové konferenci připomněl, že loni založená cena Knižního klubu nechce pouze rozšiřovat již dost velký počet literárních cen, ale především podpořit kvalitní původní českou tvorbu, po které, jak ukazují průzkumy, je stále hlad.
Ve druhém ročníku soutěže zasednou v porotě předseda českého PEN klubu Jiří Stránský, předseda Obce spisovatelů Antonín Jelínek a spolu s ještě nedelegovaným spisovatelem dramatik Alex Koenigsmark a literární kritik Pavel Janoušek. Soutěžní dílo - novela, román, nebo soubor povídek - je limitováno 400 stranami a Knižní klub jejich rukopis přijímá ve dvou kopiích do 31.prosince 1996.
Dnes pokřtěný román psal Čechura do "šuplíku" v 80.letech. Jeho tragikomický příběh s autobiografickými prvky se odehrává v pohraničním maloměstě a podle autorových slov je o tom, jak se "velká politika promítla do osudů malých lidí, kteří museli dělat to, co nechtěli".
Rudolf Čechura narozený roku 1931 je vzděláním pedagog a do roku 1972 působil jako redaktor v časopise Věda a technika mládeži. Jeho literární prvotinou byla v roce 1969 knížka Nikdo nemá alibi, následovaly publikace Abeceda důvtipu, Pavián mezi lidmi, Dr.Holmes v Čechách a další. Nejznámější prací však zůstává seriál televizních večerníčků o maxipsu Fíkovi.
Literární cena Knižního klubu
29.10.1996, Lidové noviny, str. 10, Kultura, jmf
Praha: Nakladatelství Knižní klub vyhlašuje podmínky účasti ve 2. ročníku soutěže o literární cenu. Soutěžní dílo musí splňovat formu románu nebo novely či souboru povídek; je limitováno rozsahem 200 až 400 stran; musí být opatřeno titulním listem se jménem autora a s názvem díla; musí jít o dosud nepublikované dílo napsané v českém jazyce a je nutné je odvezdat v řádném termínu a ve dvou kopiích (na počítačové disketě nebo ve fromě strojopisu. Neoceněné příspěvky se nevracejí. Rukopisy je nutné zaslat nejpozději do 31. prosince 1996. Texty bude hodnotit odborná porota v tomto složení: Jiří Stránský, Antonín Jelínek, Pavel Janoušek, Alex Koenigsmark. Vítězná práce získá finanční prémii padesát tisíc korun a vyjde v Knižním klubu do konce roku 1997. Cena bude slavnostně předána 20. března 1997. Práce je možné zasílat na adresu Knižního klubu (V Jámě 1, 111 21 Praha 1) s označením Literární cena ´96. Nakladatelství Knižní klub výrazně přispívá nejen k tomu, že se čeští čtenáři mohou seznamovat s díly světové literatury, ale poskytuje i prostor původní české tvorbě. V minulém roce se klub rozhodl vyhlásit soutěž o Literární cenu. Vítězem prvního ročníku se stal spisovatel Rudolf Čechura s románem Šperhák, který vyšel v minulém týdnu.
Šperhák Rudolfa Čechury ve světle pravidel
30.10.1996, Práce, str. 13, Kultura ARNOŠT TABÁŠEK
Zdá se zákonité, že literární díla nevypočítaná s profesionálním odstupem na efekt, díla, která předem neaspirují na nějaká ocenění, mají nakonec největší naději na úspěch. Navíc, jak tuším další pravidlo, přijmou je s vlídností také čtenáři.
Nová kniha Rudolfa Čechury Šperhák , kterou vydal Knižní klub, je z kategorie takových románů. Když jej autor začal v osmdesátých letech psát sobě pro radost, nemohl vzhledem k povaze příběhu předpokládat, že se v dohledné době dostane ike čtenářům. Nedokončený rukopis ležel v zásuvce i po roce l989, kdy Rudolfa Čechuru, původem novináře a redaktora, zajímala spíše soudobá realita než fiktivní příběh z roku 1948. Knihu s mnohými autobiografickými prvky dopsal o pár let později. Nemělo by smysl zabývat se těmito podrobnostmi, kdybych se nedomníval, že právě okolnosti vzniku románu ovlivnily konečný výsledek. Nekomplikovaný příběh je vystavěný prostě, ale o to více zaujme plastičnost líčení osudů vesnického učitele Jindřicha Holce. Potýká se s pragmatismem nové doby, kdy se skutečná víra mísí s přetvářkou a předstíráním, kdy znovu roste prospěchářství těch, kdo se přidali k vítězům. To vše se navíc odehrává v malém podhorském městečku, kterému je převratnost nastupujících pořádků poněkud vzdálená. Podle toho se chovají jeho obyvatelé, pestrá směsice lidiček z tehdejšího pohraničí. Autorovi naštěstí nechybí smysl pro recesi a patřičný nadhled. O vážných věcech píše s humorem a lehce, tím spíše vynikne složitost poměrů, formující lidi, kterým bylo tehdy něco málo přes dvacet. V tom, co si myslí o světě kolem, v jejich upřímnosti a odporu k přetvářce a falši, je možné tušit počátek obrozující vlny let šedesátých. Třeba je to jen můj dojem. Koneckonců, každý čtenář si v novém románu Rudolfa Čechury najde něco svého, ať už je pamětníkem oněch časů, nebo je zná pouze zprostředkovaně. Kdo knihu přečte, určitě se nepodiví, že Šperhák zaujal porotu 1. ročníku literární soutěže Knižního klubu, která mu udělila vítěznou cenu. Pravidla, o nichž jsem se zmínil v úvodu, totiž opravdu fungují.
Knižní klub křtil Šperhák
31.10.1996, Právo, str. 10, Kultura František Cinger
Knižní klub pokřtil minulý týden v Praze knihu vítěze prvního ročníku své literární soutěže určené autorům původní české prózy - Šperhák Rudolfa Čechury. Stalo se tak při vyhlášení ročníku druhého. Rudolf Čechura (1931) mluvil o odpovědi na už dříve položenou otázku, pro koho tuto knihu napsal. "Nepsal jsem ji vlastně pro nikoho, ani pro děti, ani pro dospělé. Psal jsem ji pro sebe, bylo mi tehdy padesát let, byla hluboká totalita a v převrat jsem ani nedoufal, takže jsem věděl, že by ji nikdo nevydal," řekl. "Když přišel listopad, chyběly mi asi tři kapitoly, měl jsem ale úplně jiné zájmy než psát knihu. Sledoval jsem, co se děje, četl jsem noviny, časopisy. Rukopis jsem odevzdal nakladatelství Český spisovatel, kde se při stěhování ztratil. Mohl jsem ho potom přihlásit do soutěže a jsem samozřejmě rád, že vyhrál." Šperhák, próza o zkušenostech učitele na malém městě po únoru 1948, tak vyšel v nákladu osm tisíc, jak přiznal ředitel Knižního klubu Jiří Kolečko. Pro českou tvorbu je to dnes velmi slušný náklad. Navíc případný zájem v klubové nabídce náklad ještě zvýší. Knižní klub současně představil reprezentativní porotu druhého ročníku soutěže o Literární cenu Knižního klubu. Zasednou v ní Jiří Stránský, předseda PEN klubu, Antonín Jelínek, předseda Obce spisovatelů, Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu ČAV a Alex Koenigsmark. Jedno další místo je rezervováno rovněž pro spisovatele. Podmínkou účasti je román či novela od 200 do 400 stran, musí jít o dílo napsané česky. Termín zaslání rukopisů je do Silvestra 1996. Vítězova práce získá mj. 50 tisíc korun a bude slavnostně vydána.
Nehrdinské povídání
13.11.1996, Právo, str. 11, Kultura František CINGER
Šperhák se jmenuje kniha Rudolfa Čechury, s níž zvítězil v prvním ročníku Literární soutěže Knižního klubu o nejlepší původní českou prózu a která nyní vyšla. Šperhák je rovněž náhražka klíče, s jejíž pomocí otevíral zbrusu nový učitel Jindřich svou školní budovu v malém městečku Místě kousek od Chomutova. A do třetice, řekl bych, že šperhák je autorovo obrazné přirovnání pro návrat po čtyřech desetiletích do vlastního mládí. Čtenář v něm sleduje komorní příběh o zrání absolventa střední školy, který se do pohraničního městečka vlastně schová na jeden rok před odchodem na vojnu. Jde vlastně o sled epizod od konce války až do doby nedlouho po únoru 1948, v nichž ji Čechura zcela bezděčně zbavuje nánosu falešného hrdinství. Nejde přitom o zbabělce, jeho hrdinové však mají o to opravdovější podobu. A váží si obyčejných lidí, mezi nimiž mladičký učitel Jindřich nalézá i opravdové vzdělance a mudrce. Lidí, kteří svým každodenním životem a vzájemnou pomocí vytvářejí společenství, v němž je mu báječně. Ozvěna času přinese i faleš přebarvovaných poúnorových snaživců nového režimu.Čechurova kniha neříká o době ani o lidech, o nichž vypravuje, vlastně nic,co by česká próza už nepoznala. Přesto jde o literárně hodnotnou výpověď, která potěší čtenářovo srdce.
Oceněný Čechura o revolučním roku
20.11.1996, Zemské noviny, str. 5 Kultura
Kniha Rudolfa Čechury Šperhák, která získala letošní literární cenu pravidelně udílenou pražským Knižním klubem, zachycuje především euforickou atmosféru převratového roku 1948. Humorné, často tragikomické příběhy parafrázují dobu, ve které »lidé dělají něco jiného, než by měli nebo chtěli...« Ani hlavnímu hrdinovi, Jindřichu Holcovi, nedovolila doba stát se obchodníkem, a tak spíše z recese (než se vrátí normální časy) přijímá místo učitele na jednotřídce ve městě Místo. Život v horském městečku zatím přímo neovlivnily nové politické poměry, ale jejich ozvěny dávají tušit, že i hrdinovo bezstarostné učitelování bude poznamenáno. »Ani můj přítel Vašíček se v tom svém nynějším prostředí asi neubrání tomu, aby nenačichl duchem doby. Převratné doby, jak se dnes říká. Přesnější adjektivum ale vymyslel pošťák Vorlíček, který jednou v hospodě při četbě titulku v novinách suše poznamenal: "Tady píšou, že dneska je převratná doba - mají tam, blbci, tiskovou chybu. Správně má bejt převrtaná,"« píše ve své novele dnes již pětašedesátiletý autor, který tento společensky závažný román napsal již v 80. letech. Jako mnoho jiných publikací byl i Čechurův Šperhák v době komunistické cenzury odsouzen k zapomnění. Jeho připomenutí určitě nebude i přes jistou neaktuálnost zbytečnou ztrátou času.
Šperhák Rudolfa Čechury zaujme z mnoha pohledů
15.1.1997, Deník Chomutovska, str. 6, Libor ŽELINSKÝ
Šperhák Rudolfa Čechury zaujme z mnoha pohledů Literární cenu Knižního klubu coby nejlepší dílo domácí prózy v roce 1996 získal Šperhák, román Rudolfa Čechury, vydaný stejnojmenným nakladatelstvím v závěru loňského roku. Hned úvodem je vhodné poznamenat, že prestižní ocenění se ocitlo zcela ve správných rukou. Idylický román, nesoucí ovšem trpký společensko-politický podtext, může být velmi zajímavý pro čtenáře z českého severozápadu; právě sem - do městečka Místo na Chomutovsku - přichází nedlouho po únoru 1948 mladý Jindřich Holec, devatenáctiletý maturant, který přijal místo učitele na horské jednotřídce. Do práce, stejně jako do pohodového mládeneckého života na venkově v pohraničí, téměř odříznutém od "pitomé nové doby tam dole", se vrhá s elánem, úměrným svému věku. Postupně však zjišťuje, že před pořádky, nastolenými po komunistickém převratu, se sotva RECENZE dá někam utéci a že nové poměry zanechávají pomalu, ale jistě hluboké stopy na všech lidech: prostých tatících z venkovské hospody, spolužácích ze střední školy i samozřejmě pánech z okresních orgánů... Na románu zaujme jeho věrohodnost (autor působil jako učitel i ředitel na základní škole), milý, nenásilný humor, výborná charakteristika postav a postaviček, s nimiž hlavní hrdina přichází do styku. Řada epizod vyvolá skutečný, nefalšovaný čtenářův smích (mimochodem - autor je veřejnosti znám jako tvůrce televizního Maxipsa Fíka), jiné už zmiňovanou trpkost (například popis násilného vyřazování Masarykových a Čapkových knih ze školní knihovny na příkaz nových mocných). Šperhák je nástrojem, jímž se v Místě běžně odemykala školní budova (jediný pravý klíč totiž měla výhradně paní školnice). Čechurův Šperhák je ovšem i klíčem k odemknutí mnohých, dnes často zbytečně uspěchaných a uzavřených lidských duší.
Spisovatel Čechura měl problémy i s Fíkem
12.2.1997, Zemské noviny, str. 5, Kultura JAKUB LEDERER
Komunisty zakazovaný autor vzpomíná na nedávnou minulost.
Rudolf Čechura (1931) působil jako učitel a ředitel základní školy, v roce 1960 nastoupil na redaktorské místo do Československého rozhlasu. O dva roky později přešel do časopisu Věda a technika, odkud byl propuštěn v roce 1972. Od té doby má svobodné spisovatelské povolání. Jeho literární prvotinou byla detektivka Nikdo nemá alibi, následovaly knihy Abeceda důvtipu, Pavián mezi lidmi, Dr. Holmes v Čechách. Nicméně jeho nejznámější prací zůstává nesmrtelná večerníčková postava Maxipes Fík... V 80. letech však Čechura napsal i společensky závažný román Šperhák, který v tehdejší atmosféře nemohl vyjít.
Za svoji zatím poslední knihu Šperhák jste v minulém roce obdržel ocenění v podobě Literární ceny udílené pražským Knižním klubem. Jaká byla cesta tohoto, pro někoho až příliš pravdivého, románu?
»Musím přiznat, že docela složitá. Šperhák jsem začal psát už dlouho před revolucí, ale příliš jsem s tím nespěchal, protože mi bylo předem jasné, že to nemůže vyjít. S převratem jsem moc nepočítal, spíš jsem byl přesvědčen, že se ho ani nedožiju. Naštěstí se tak stalo, ale já jsem neměl knížku stále dokončenou. S vydáním jsem počkal až do té doby, dokud se situace trochu nezklidnila. Po revoluci totiž lidé spíše sledovali televizi nebo přicházeli na chuť exilové literatuře a neměli čas na četbu "normálních" knížek. Po nějakém čase jsem tedy odnesl svůj rukopis Šperháku do nakladatelství Český spisovatel a tam mi ho při stěhování ztratili. Nejdřív jsem byl pěkně naštvaný, ale pak se ukázalo, že všechno zlé je i k něčemu dobré. Měl jsem samozřejmě kopie, a tak jsem je odnesl do Knižního klubu, který v té době náhodou vyhlašoval soutěž o Literární cenu, a já jsem náhodou zvítězil.«
Dokážete čerpat inspiraci v současné uspěchané době?
Já zastávám ten názor, že psát takzvané současné věci je s prominutím hovadina, protože každý člověk, když vidí skutečnost tak, jak právě je, nebývá příliš nadšený. Až po nějaké době si začne vyjasňovat některé souvislosti a chápe to mnohem kladněji. K psaní o současnosti se právě uchylovali takoví ti normalizační autoři a bylo to podle mě dost trapný.«
Zastáváte stejný názor například i u scénářů pro televizi?
»Tam je situace trochu odlišná. Například takový Maxipes Fík byl v podstatě jediný můj text, který měl u komunistů šanci projít. Ale přesto, že se to nezdá, byly i s tímto bezelstným zvířetem problémy. I jeho musela kádrovat komise a i jeho rošťárny dokázaly rozčílit některé členy schvalovací komise.«
Šperhák
19.2.1997, Slovo, str. 13, Kultura Jaroslav ŠIMŮNEK
Kdo by za tímto titulem knihy Rudolfa Čechury, kterou vydal Knižní klub, hledal kriminální příběh nebo dokonce detektivku, bude po přečtení několika prvních stránek vyveden z omylu. Ale neměl by své zklamání dát najevo tím, že knihu odloží. Jde totiž o úsměvný příběh devatenáctiletého maturanta Jindřicha Holce, který chtěl být prodavačem, ale stal se učitelem na obecné škole. Tento škrt přes životní plány mu způsobily únorové události 1948. Ač maturoval na obchodní akademii, přijal učitelské povolání proto, že byl nezaměstnaný a hrozilo mu nařčení z příživnictví. Tak se jednoho dne ocitl v malé obci v kopcích vysoko nad Prunéřovem jménem Místo u Chomutova, za jejímiž humny se krčí hrad Hasištejn. Nový pan učitel díky tomu, že se stravoval v místní hospodě, se brzy sžil se všemi hlavními osobnostmi a představiteli svého působiště. Čas od času se scházel se svými bývalými spolužáky, s nimiž si vyměňoval své nové zážitky a životní zkušenosti. Téměř všichni dopadli tak jako on. Museli změnit své životní plány, protože převratná nebo, jak říká jeden z Holcových přátel, "převrtaná" doba jim určila jiné životní poslání. A tak jsme svědky času a událostí dávno minulých a zapomenutých, které se na stránkách Čechurovy knihy znovu připomínají a vyvolávají dávno zasuté vzpomínky. Vracejí se dny, kdy to byl čas nástupu vševládných "kožeňáků" (jak se říkalo příslušníkům StB). Zejména Jindřich i jeho přátelé vyvíjejí různé aktivity a stále naléhavější se stává otázka, kdy na ně někdo "upozorní". Jindřich tyto obavy odmítá slovy, že na horách toto nebezpečí nehrozí, a také marně mezi svými spoluobčany hledá toho, kdo by se k tomu snížil. Jeho slibně započatou kariéru venkovského učitele přerušil nástup na vojnu. Čechurův Šperhák patří mezi knihy, o nichž se říká, že každý člověk je schopen ze svých životních zkušeností a prožitků napsat jednu dobrou knihu. Rudolf Čechura svým Šperhákem podtrhuje, že je k tomu třeba jeden nutný předpoklad: umět vládnout slovem. Jeho knížka nabízí příjemné čtení, svěží pohled na dávnou dobu a nepostrádá humor. Není divu, že Šperhák, který autor napsal už v 80. letech, nemohl v době svého vzniku vyjít. I to svědčí o tom, že jde o dílo společensky závažné a čtenářsky atraktivní.
